Rozhodutí Evropského soudu pro lidská práva o zákazu křížů v italských školách vyvolalo odpor po celé Evropě. Přinášíme reakci krakovského arcibiskupa Stanislawa Dziwisze, bývalého nejbližšího spolupracovníka Jana Pavla II.
Z lidské důstojnosti jsou odvozené základní práva, zejména právo na svobodu svědomí a náboženskou svobodu. Rozhodnutím štrasburského soudu jsou tato práva pošlapána. S právem na svobodu je neoddělitelně spjatý smysl pro pravdu, který má povinnost sloužit svobodě. Být svobodným znamená učinit ze své svobody v pravdě zvyk, jen tehdy může být člověk, jak říkal Jan Pavel II., „opravdivě svobodným“.
Formulace papeže předpokládá kriterium pravdy a tímto kriteriem je svědomí. Svědomí je jako hudební nástroj, který zní hezky jen tehdy, jsou-li jeho struny správně naladěny. Tohle není jedinečná, nýbrž pořád opakující se činnost. Kdo si vzpomene na koncepce zakladatelů evropských společenství, zjistí, že cesta, kterou se vybral štrasburský soud, není cestou, po které chtěli kráčet oni.
Zakladatelé evropských společenství měli před očima Evropu postavenou na svědomí, Evropu, jejímž předpokladem jsou práva a svobody. Když lidé tato práva pošlapávají, pokoušejí se – řečeno slovy Benedikta XVI. – zavádět přes zadní dvířka diktaturu relativismu. V její logice je vše relativní – dokonce i samotné dějiny.
Být člověkem se svědomím ale znamená v pravdě nahlížet na minulost. Tato pravda vypovídá jasně o křesťanských kořenech Evropy a náboženské svobodě, která garantuje všechna ostatní práva. Soudcové Evropského soudu pro lidská práva se dopustili závažné chyby. Mohou mít soudcové, kteří neznají dějiny, vizi Evropy, která je hodna svobodného člověka?
Jak si vysvětlit takový ideologický postoj soudců? Jsou příčinou komplexy z křesťanství? Chce si někdo dodat odvahu a sahá proto po kulturním pseudoargumentu? Nebo je úder proti křesťanskému symbolu druhem psychoterapie?
Zde musíme být opatrní: v rámci psychoterapie můžeme všechno ospravedlnit, i pokrytce, kteří si chtějí dodat odvahu házením kamenů do posvátných věcí. Pokud budou podobné postoje zatížené komplexy převažovat, potom stojí Evropská unie na hliněných nohách.
Vyšlo v deníku Die Welt
Martine,
ale bude viset! Michal to popsal a rozlišil velmi precizně.
Jde jen o oddělení státu a náboženství. Katolicismus není státním náboženství Itálie, ani jiné země. Nežijeme v teokracii. Není důvod, proč by se pak symboly jedné víry měly objevovat ve školních třídách. Souhlas s panem Čejkou – argumentační slabost článku je zjevná.
Jako televizní opilci jsme již zcela tupí vůči zobrazovanému.Jsou však kultury dosud vnímavé, empatické, senzitivní. Pro ně obraz je živý a silný. Konečně v pravoslaví také spíše XPICTOC v slavnostním rouchu s korunou kralující i na kříži. Blízkost pramenům, tedy judaismu, silnější. Potíž nastala kdysi s méně zbožnými Židy. Zbožní by na kříž nepohlédli, neměli tak problém, stejně jako s cizími ženami. Jak zbožnost poklesla, nastolil se konflikt. Tak po šoa je kříž skutečně drastický, pokud osobní rabbi klienta lépe nevede. Islámu je provokací, islám rád provokuje třeba falickými minarety. Islám transformoval jednosměrně řadu příběhů tradice. Nejde o klam, jen ten dílčí pohled. Tak z mozaiky obětování Izáka mu zbyl jen jeden střípek, zrovna měli ten svátek na to téma. Svátky bývají polemické, nil novum sub sole. Oč hůře na tom stojí ti, kdo z obsahu kříže své civilizační tradice učinili kulisu, jo restaurovat památku, jo obdivovat chačkarany,jo na kostele zlátne kříž v komerci pop music. To se smí. Ale autenticky, tedy v dialogu, tedy kriticky, tedy vyzývající, ani náhodou. Rozblácený svět ušlechtilým koním nepřeje, předkové tedy před výstavbou cest raději se vlekli pěšky či zapřahali voly, i když tím nedosáhli na vzdálená pole a hladomor jim byl častým hostem.
Arcibikupovi Dziwiszovi se nelíbí rozhodnutí Evropského soudu, ale jaksi mu nedokáže pádně argumentačně čelit.
V čem odporuje rozhodnutí o odstranění křížů ze STÁTNÍCH škol tzv. “náboženské svobodě”?
Obávám se, že revoluce začíná požírat své vlastníá děti a ony se poněkud cukají.