Už Aristoteles říkal, že pro spravedlnost ve společnosti je nutná existence tří institucí: rodiny, státu a soukromého vlastnictví. Ty jsou dány přímo lidskou přirozeností a jakákoli společnost, která by se pokusila zrušit byť jen jednu z nich, by tak činila jen za cenu veliké nespravedlnosti.

Aristoteles měl v tomto, stejně jako ve většině svých názorů, pravdu. Proto znárodňování, coby snaha zrušit soukromé vlastnictví a učinit ho kolektivním, je jednou z nejhorších politických myšlenek vůbec.

Kdy je nutné nedanit

Samozřejmě, každý stát v určitém smyslu »znárodňuje« – říká se tomu zdanění.

Stát je rovněž přirozenou, nezbytnou institucí, proto je zdanění v principu legitimní. Ale pokud možno jen pro účely primárních funkcí státu, kterými jsou vynucování práva a pořádku, ochrana společenského řádu a obrana práv a svobod občanů.

Zdanění, které jde nad rámec těchto funkcí, začíná být problematické.

Lord Falkland kdysi formuloval základní konzervativní maximum takto: »Není-li nutné měnit, je nutné neměnit«. To lze parafrázovat jako první princip slušného státu dbajícího o práva a svobody občanů: »Není-li nutné zdanit, je nutné nezdanit.«

Znárodňování, chápané jako zrušení soukromého vlastnictví, krom toho, že je ekonomicky neefektivní, je navíc politicky destruktivní. A to především vůči právům a svobodám chudých.

Soukromé vlastnictví je totiž praktickým prostředkem, jak si udržet nezávislost od libovůle kohokoli dalšího, ať již většiny, či mocných.

V zemi, kde je vlastnictví kolektivní, závisí život každého na libovůli či slitování toho, kdo vládne – ať už je to jeden člověk, skupina lidí, či jejich většina. Osud neoblíbených či slabých menšin je pak v takovémto systému velice smutný, až krutý.

Naopak soukromé vlastnictví, v němž je majetek rozprostřen po celé společnosti, byť ne nutně rovně – každopádně však není jen v jedněch rukou – umožňuje neoblíbeným či slabým menšinám přežívat.

Pro moji svobodu není naprosto zásadní, abych právě já byl velice bohatý, ale je zásadní, aby bohatství bylo v mnohých rukou, ne jen v jedněch. Pak je šance, že mé názory, barva pleti či životní styl nebudou někomu z bohatých vadit a on mě zaměstná.

Kdyby však rozhodoval jen jeden (ať už jednotlivec či lid) a já bych byl v nemilosti, můj život by byl bídný.

Napospas moci

Platon nechává v jednom dialogu polemizovat Sokrata s Thrasymachem.

Thrasymachos na úvod tvrdí, že spravedlnost je zájmem mocných. Sokrates mu nakonec ukáže, že je to přesně naopak, spravedlnost je zájmem slabých: silní si pomůžou sami, ale slabí mají zájem na tom, aby v zemi panoval systém vynucování spravedlnosti.

Stejně tak soukromé vlastnictví je mnohem důležitější pro chudé než pro bohaté – bohatí si vždy nějak pomůžou.

Nicméně pokud vezmete soukromé vlastnictví chudým, přijdou o poslední prostředek své nezávislosti. Jsou pak vydáni napospas bohatým či státní moci.

V tomto smyslu znárodňování je nejen špatnou myšlenkou, ale především špatnou praxí, na kterou nakonec vždy nejvíce doplatí, jak jinak, chudí.

Článek vyšel 10. února v časopisu Ekonom.