Není správné mít děti, prý z etických důvodů. Produkují příliš mnoho oxidu uhličitého. Chápete, jako krávy metan. Obojí nedělá životnímu prostředí dobře… Proto je lepší děti nemít (a stáda krav vybít)… To alespoň tvrdí někteří. Odhlédněme od těch, kdo jsou pokrytci; děti nechtějí z důvodů sobeckých, leč racionalizují to… „etickými důvody“. Kdyby to mysleli vážně a byli konzistentní, spáchají sebevraždu. Mrtvola příliš oxidu uhličitého neprodukuje.

Odhlédněme i od těch, kdo děti mít nemohou, i od těch, kdo je nemají proto, že nepotkali pravého partnera. Věnujme se těm, kdo to myslí vážně, v dobré víře.

Lidská nadřazenost nad ostatními

Ochrana životního prostředí není jediný argument proti lidské existenci. Jiným je tvrzení, že lidský život je pln utrpení a nestojí za to žít. Zní takto:

V momentu, kdy je člověk zrozen – vlastně v momentu, když je zplozen –, je odsouzen k trestu smrti. Během života je nešťastný a trpí. Pak smrt. Je tedy morálně ospravedlnitelné plodit a rodit děti?

Čeká je v životě trápení a smrt. Pokud dítě nezplodím a neporodím, nejsem odpovědný za jeho utrpení a smrt; když však dalšího člověka na svět přivedu, jsem jako krutý vrah: vrhnu ho do světa, v němž bude trpět, a pak na něm bude přírodou vykonán trest smrti.

Další argument proti lidské existenci se už životního prostředí týká. Tvrdí, že i kdyby v utilitárním kalkulu lidé jako celek za život zakusili více štěstí než utrpení (což není jisté), stejně to nestojí za to, protože člověk je masový vrah a predátor vůči všem živým tvorům ostatním. Není proto z utilitárního hlediska aplikovaného na všechny živočišné druhy lepší, abychom jako lidé vyhynuli? Planeta Země by bez nás byla celkem spokojená a ostatní živočichové šťastnější. Planeta bez lidí, jaká to radost a nádhera!

Tato úvaha má však jeden vnitřní defekt, kontradikci. Pokud je člověk pouze materiální bytostí, produktem evoluce, jen jedním z mnoha živočišných druhů, nijak nadřazeným těm ostatním (není kupříkladu stvořen k obrazu Božímu), co na tom, že se chová evolučně, tedy jako predátor, a vyvraždí živočišné druhy ostatní? Ano, to jsme my, lidé, nelítostní zabijáci, tak nás příroda a evoluce stvořily, my za to nemůžeme, že se tak chováme; a co vám je ostatně po tom a dává důvod myslet si, že je to špatně? Na to ochránci životního prostředí považující člověka jen za jeden z živočišných druhů odpověď nemají.

Ledaže by řekli, že člověk je něco víc než ostatní živočišné druhy, a proto má i větší odpovědnost. Že člověk je „živočich rozumový“, tedy od ostatních živočichů odlišný nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. Má schopnost poznávat pravdu, dobro, krásu a podle nich jednat. Má svobodnou vůli. Proto i život plný utrpení stojí za to, máme-li vnímání pravdy, dobra, krásy. To nás odlišuje od zvířat.

Člověk je ostatním živočichům nadřazen, proto má za ně i za přírodu odpovědnost. Nikoli ji devastovat a ničit, nýbrž odpovědně spravovat. Ale jako takový je hodnotnější než ostatní živočichové; i ten nejubožejší člověk má větší vnitřní hodnotu než suma všech terénních ježků, myšek polních či sasanek mořských.

Proto je správné, aby děti byly plozeny, rodily se a lidský rod pokračoval. Rozhodnutí nemít děti z „etických důvodů“ je dekadentní doslovně: kdyby je sdíleli všichni, civilizace by upadala a zanikla. Je taky nesmírným projevem nevděku vůči civilizaci a dobrům, která nám skýtá, a zapšklou neochotou podílet se o ta dobra s generacemi příštími, zatím nenarozenými. A kdyby bylo po jejich, nikdy nenarozenými.

Ohavný světonázor

Je i postojem antihumánním, protilidským. Totalitní ideologie v dějinách považovaly za nehodné žití lidi a děti některé, nikoli však všechny. Stoupenci antinatalismu, tedy odpůrci rození dětí, mohou být osobně hodní a milí, dokonce roztomilí; mouše by neublížili, ale jejich světonázor je ohavný, protože považuje člověka a všechny příští děti jako takové, samotnou existenci člověka a dětí, za zlo.

Je to však světonázor, který „vyřeší“ sám sebe sebedestrukcí či vnitřní anihilací nebo autoeutanazií, chcete-li. Uvádí se, že dvě třetiny dětí po odbytí adolescentní rebelie vůči rodičům zastávají ve své vlastní dospělosti hodnoty a světonázor právě svých rodičů a jen třetina je odvrhne ve prospěch hodnot a světonázorů jiných. Takže ti, kdo děti chtějí, a tudíž děti mít budou, protože je považují za dobro, tento svůj světonázor jim, minimálně jejich dvěma třetinám, předají. Ti, kdo děti nechtějí, a tedy nebudou mít, svým neexistujícím dětem žádný světonázor nepředají. Postupně zredukují zastoupení sebe a svého světonázoru v populaci na minimum. Jinými slovy, odsunou se na smetiště dějin.

Takže, starý dobrý židovský přípitek: L’Chaim! Na život! Na lidský život. Na nás. Ať žijeme. My, lidé.

LN, 22.3.2019