John O´Sullivan je šéfredaktorem konzervativního časopisu National Review (New York, N.Y.), bývalým poradcem M. Thatcherové a členem čestné rady Občanského institutu.

Publikovaný text byl autorem přednesen na konferenci “Liberalismus konce 20. století”, pořádané Občanským institutem v letošním roce.

Z angličtiny přeložili Marta Bárová a Jaromír Žegklitz.

Ve vztahu mezi Amerikou a liberalismem existuje zřejmý paradox. Na jedné straně jsou Spojené státy patrně největším a určitě nejsebevědomějším příkladem úspěchu liberálního politického myšlení. Deklarace nezávislosti patří k největším mezníkům liberalismu. Na druhé straně je pojmem liberalismus také označována doktrína v současné americké politice natolik nenáviděná, že ve volbách v roce 1988 se s ním liberálové odmítli ztotožnit. Jeho nepopulárnost symbolizovalo posměšné pojmenování “L slovo”. Byl to sám liberalismus, který se rozhodl své jméno nevyslovovat nahlas.
Tento paradox si nutně žádá vysvětlení. Co se stalo, že je dnes liberalismus vháněn do anonymity, v níž byla kdysi jeho síla? Které z rysů moderního liberalismu vyvolaly tak silný odpor veřejnosti? A z čeho vznikly?
Anglo-americký liberalismus, na rozdíl od svého kontinentálního protějšku, přežil nástup demokracie mas před sto lety díky odvážné a riskantní taktice. Rozdělil se na dva proudy – a každá polovina pronikla do konkurenční politické strany, trochu jako kvásek a trochu jako parazit. S ekonomickým liberalismem se ztotožnili konzervativci (v Británii) a republikáni (v USA), strany, které dříve hlásaly takové antiliberální myšlenky, jako jsou centrální autorita v politice a ochranářské tarify v ekonomice. Naopak sociální liberalismus se stal na jedné straně spojencem labouristické strany, tj. socialistické skupiny, a na druhé straně amerických demokratů, kteří o generaci dříve byli stranou zastánců otroctví. V Británii proběhla tato transformace v delším časovém období, řekněme mezi roky 1880 až 1930, v Americe k tomu stačilo několik málo let období Nového údělu (New Deal) mezi Velkým krachem v roce 1929 a Pearl Harborem. Ale dlouhodobý účinek byl v obou případech stejný: liberalismus proměnil své nové spojence a byl jimi sám transformován.
Ekonomický liberalismus začal více respektovat existující společenské instituce, méně se opájel myšlenkou nevyhnutelného pokroku a více si uvědomoval význam silných morálních a kulturních tradicí pro podporu svobody. Sociální liberalismus naopak začal být kritičtějším vůči stávajícím sociálním a ekonomickým uspořádáním pro to, že utlačují určité třídy, začal více podněcovat morální a kulturní experimenty a s větší přesvědčivostí hájit myšlenku, že společenské a politické procesy nevyhnutelně kráčejí určitým dějinným směrem. Časem tato siamská dvojčata politické teorie úplně ztratila vzájemnou podobu.
Jejich rozdílné přístupy můžeme shrnout v určité sérii antitezí. Ekonomičtí liberálové věří v rovnost před zákonem (nebo, přinejlepším, v rovnost příležitostí), sociální liberálové hledají rovnost výsledku. Ekonomičtí liberálové se kloní k negativnímu pojetí svobody – “svoboda od čeho”, sociální liberály přivedli T. H. Green, Bernard Bosanquet a růst odborového hnutí k myšlence svobody pozitivní – “svoboda k čemu” (neboli, jak říkal Hayek, “moc k čemu”). A co je možná nejdůležitější, ekonomičtí liberálové se kloní k tradičnímu liberálnímu pohledu, podle něhož práva náležejí jedincům; sociální liberálové pak přijali téměř feudální pojetí práv jakožto udělených společenským skupinám, příslušnost k nimž významně ovlivňuje osud jedince.
Tyto rozdíly lze shrnout do dvou “filozofií”. Jeden liberalismus se snaží osvobodit člověka, jaký je, od vnějšího nátlaku, který je v praxi vyvíjen hlavně vládou; druhý liberalismus se snaží osvobodit člověka, jaký by měl být, od internalizovaného nátlaku společenských institucí, kulturních předsudků a historické zkušenosti. Tento rozdíl determinuje i dva zcela odlišné pohledy na stát. Ekonomický (čili klasický) liberál pokládá expandující byrokratický stát za hrozbu pro obecná lidská práva a svobody, zatímco sociální (čili nový) liberál ho pokládá za nástroj rozšiřování těchto práv a svobod navzdory zavedeným zájmům, lidovým předsudkům a – v rostoucí míře – i mínění většiny.
S kolapsem socialismu ve Východní Evropě a Sovětském svazu by se dalo očekávat, že dojde k úpadku kolektivistického liberalismu. A takový bude pravděpodobně dlouhodobý účinek. Nicméně v současnosti se těší rostoucí popularitě. Východní Evropa zdiskreditovala tradiční marxistické či “ekonomické” argumenty ve prospěch socialismu a zanechala rozsáhlé zbytky etatistického a kolektivistického cítění, které hledá své nové zdůvodnění. To je k dispozici (a je velmi odolné vůči vyvrácení či alespoň racionální kritice), a to ve formě sociálně liberálních argumentů ve prospěch činnosti státu, založené na “rovnosti” a “právech”.
Rovnost je samozřejmě proteovským pojmem. V moderní americké liberální debatě to začalo znamenat, že se jedná o obhajobu práv znevýhodněných skupin. A postel, na níž tato rovnost spočívá, má čtyři hlavní podpůrná péra. Jsou to:
1) Změnit každou dobrou věc – domov, práci, universitní vzdělání, potrat, dobré mínění ostatních lidí, svobodu – na “právo”.
2) Argumentovat, že pokud je něco právem, pak rovný přístup k témuž je také právem.
3) Prohlašovat, že pokud je rovný přístup ke všem dobrým věcem právem, pak je každá odchylka od statistické rovnosti mezi skupinami ipso facto důkazem odepření určitého práva a tudíž “diskriminací”.
4) Tvrdit, že libovolná skupina, trpící diskriminací podle tohoto schématu – ženy, černoši, hispánci, invalidé, lesbičanky – může oprávněně požadovat od státu činnost, která by jim tato práva zajistila.
Neexistuje tu nic, co by zarazilo expanzi byrokratického státu, a existuje hodně toho, co ji vyvolává. Za prvé, definice znevýhodněné skupiny je dosti svévolná. Aaron Wildavsky nedávno škodolibě poukázal na to, že skupiny takto označené (včetně žen, spotřebitelů, černochů, hispánců, Eskymáků a invalidů) představují dohromady více než 300% amerického obyvatelstva – a to další žadatelé čekají ve frontě. Společnost se tak stává aglomerací do sebe zahleděných skupin, které samy sebe prohlašují za lidi trpící nějakou formou diskriminace. Reductio ad absurdum této skutečnosti je skupina, hájící práva neslyšících, National Organisation of the Deaf (Národní organizace neslyšících), která pokládá neslyšící nejen za lidi se sluchovými potížemi, ale i za odlišnou “kulturní menšinu”. Bojuje proti prostředkům pro zlepšení sluchu z toho důvodu, že to “redukuje odlišnost” a může to dokonce znamenat “genocidu”, protože obnovením schopnosti slyšet se eliminují neslyšící. Místo aby se změnili neslyšící, bojuje NOD za to, že změnit by se měla společnost, aby se mohla lépe starat o neslyšící občany. (Možná je příznačné, že vedoucí NOD Task Force, která pomáhala formulovat tuto politiku, sám není neslyšící).
Za druhé neexistuje žádný zřejmý princip, který by mohl omezovat tvorbu nových “práv”. I tak tradiční pojmy jako je život, svoboda a štěstí jsou schopné neomezeného rozšíření v rukou zpolitizované justice, která např. rozšířila právo na svobodu projevu z Prvního dodatku politickými pamflety počínaje a nahým tancem konče. Ale jelikož práva, tak jak jsou běžně chápána, obsahují i rovnou důstojnost, pak má stát z tohoto hlediska i povinnost zajistit nejen to, že se se všemi lidmi jedná stejně, ale i to, že se jim dostává stejné úcty. Jeho obrana “práv” tudíž od něj vyžaduje, aby zformoval duševní postupy lidí, kteří se údajně provinili “necitlivostí” vůči jiným, jež tudíž trpí určitým druhem psychologického útlaku. To není vůbec k zasmání. V jednom univerzitním kodexu chování je “nevhodný smích” pokládán za urážku a viník může být potrestán.
Rovnost se tak stává nástrojem neomezené expanze oficiální moci. A právě proto, že je tato expanze ospravedlňována jménem práv, není pro Američana, vychovaného v tradici Deklarace nezávislosti a Ústavy, snadné postavit se proti tomu. Doslova a do písmene nemůže pro to nalézt ta správná slova.
Tato neschopnost má za současných podmínek důležité politické implikace. Kolektivistický, na právech založený a etatistický liberalismus se totiž ve skutečnosti stal domovskou ideologií demokratické strany. Rozdíly mezi “umírněnými” jako je guvernér Bill Clinton a “aktivisty” jako je Tom Harkin jsou v podstatě rozdíly v rétorice, stupni či načasování. Jako političtí vůdci jsou to však v zásadě druhotné postavy. “Prvotními hybateli” v této záležitosti “rozšiřujících se práv” jsou skupiny jako např. feministky, které odmítají tradiční uspořádání ve společnosti jako takové. Např. Hillary Clintonová, manželka prezidentského kandidáta za demokratickou stranu, je vůdčí postavou hnutí za “práva dítěte”. Tento název je ovšem nesprávný. Nikdo si samozřejmě nemyslí, že by děti samy měly prosazovat tato práva. Navrhuje se, aby to jménem dětí – a ve skutečnosti proti rodičům – dělaly soudy a byrokratické státní úřady. Stát prostě nahradí rodiče. To člověku připomíná jeden anglický vtip:
Otázka: Jaký je rozdíl mezi sociálním pracovníkem a rotvajlerem?
Odpověď: Od rotvajlera své dítě můžete dostat nazpět.
V republikánské politice existuje poněkud větší ideologická pestrost. Hlavní republikánskou ideologií – která se vytratila za Reagana, ale znovu se objevila za Bushe – je bezcílný pragmatismus, jemuž chybí jakákoliv vitalita a je tudíž vlečen ve směru svých oponentů. Jako viceprezident souhlasil G. Bush se svým šéfem a jako prezident ustupuje demokratické převaze v Kongresu; v obou případech někdo jiný určuje obecný směr politiky. Dalším ideologickým proudům, včetně paleokonzervatismu a neoizolacionismu, ačkoliv jim nahrávají nové politické příležitosti, vzniklé po skončení studené války, chybí významná společenská podpora a jsou nostalgické či dokonce reakční ve svém volání po návratu k jižanské agrární společnosti či ve svém všestranném nepřátelství vůči politickému vývoji po roce 1932. Dominantní ideologií pravice zůstávají hybridní varianty ekonomického liberalismu: jmenovitě “růstový konzervatismus” sekretáře HUD (Housing and Urban Development) Jacka Kempa (“ekonomie nabídkové strany” – supply-side economics), neokonzervatismus (široce definovaný) Irvinga Kristola a Normana Podhoretze a nefalšovaný konzervatismus Williama F. Buckleye a National Review. Mezi těmito skupinami existují rozdíly, ale také značná shoda pokud jde o individuální práva, ekonomiku volného trhu, populistické útoky na demokracii (v protikladu k důvěře sociálních liberálů v soudnictví) a omezenou vládu, která nicméně ještě po nějakou dobu bude patrně zahrnovat rozsáhlé sociální výdaje.
V jistém smyslu tudíž nebyla americká politika nikdy tak liberální. Je to spor mezi dvěma pojetími liberalismu, která se objevila před šedesáti lety. Ale tato zřejmá vitalita zastiňuje skutečnost, že oba liberalismy potřebují oživit myšlenkami zvenčí. Stručně řečeno, ekonomický liberalismus není odpovídajícím řešením amerických problémů, sociální liberalismus je ještě zhoršuje, a ani jeden z nich nezná uspokojivou odpověď na to, co se ukázalo být klíčovým politickým problémem 90. let: národní otázku.

Sociální liberalismus

Konzervatismus odedávna obviňuje liberalismus z toho, že pokládá příliš mnoho věcí za samozřejmost. V zájmu svého úspěchu spoléhá liberalismus na společenské instituce, kulturní a morální tradice a zvyklosti poctivé práce a dobré povahy, které jsou starší než on sám, které mu ale poskytují slabou podporu a mohou ho dokonce podkopat. Ať již je historická platnost tohoto obvinění jakákoliv – a klasičtí liberálové by mohli přinejmenším oponovat, že vyznávají stejné morální předpoklady o charakteru a ctnosti jako jejich konzervativní oponenti – jedná se o vyloženě mírnou stížnost na kolektivistický, na právech založený liberalismus moderní demokratické strany. Tito liberálové totiž věnují malou či vůbec žádnou pozornost zdraví společenských a ekonomických institucí, na které přitom spoléhají jako na podporu svého programu práv. Výsledkem je oslabení těchto institucí do té míry, že jsou stěží schopné plnit své hlavní úkoly a už vůbec se nemohou věnovat dodatečným úkolům, které na ně vláda nakládá.
Např. prvním cílem ekonomiky je tvorba bohatství. Toto bohatství může následně financovat libovolné množství dobrých věcí, včetně zlepšení životního prostředí, lepších služeb pro invalidy, větší bezpečnosti ve zdravotnictví, ekonomického vzestupu rasových a náboženských menšin atd. Program sociálního liberalismu sice přičítá všem těmto výhodám absolutní hodnotu, ale nestará se o to, z čeho mají být placeny. Koneckonců, je-li možnost invalidního občana v pojízdném křesle navštívit kino stejně snadno jako každý jiný občan povýšena na “právo”, nelze jeho naplnění poměřovat náklady či proveditelností. Jsou-li čistá voda a vzduch “právem”, které by se mělo dostat všem, pak mohou být astronomické náklady, nutné pro jejich dosažení, zcela legitimně vloženy na bedra znečišťovatelů, aniž se cítí potřeba porovnat tyto náklady s pravděpodobnými přínosy. Nebo pokud budeme přesvědčeni, že občanská práva černochů budou chráněna před diskriminací, budou-li v profesionálních a manažerských funkcích zastoupeni v počtu odpovídajícímu jejich podílu na celkové populaci, pak musíme zajistit, aby byli do těchto funkcí přijímáni bez ohledu na to, mají-li kvalifikaci a schopnosti, které taková práce vyžaduje.
Dva příklady mohou tento bod osvětlit. Před dvanácti lety prohlásila EPA (Environmental Protection Agency) a HHS (Health and Humanitarian Services), že azbest, uvolňovaný ze stavebního materiálu, zabíjí ročně přibližně šedesát tisíc Američanů. V roce 1989 pečlivý vědecký a epidemiologický přehled zredukoval tento počet na méně než pět úmrtí za rok. Mezitím však EPA prosadila program na odstranění azbestu ze škol, jehož náklady by v konečné fázi dosáhly 5 miliard dolarů.
Obdobně National Transportation Safety Board (Národní rada pro bezpečnost v dopravě) navrhuje přinutit letecké dopravní společnosti, aby trvaly na tom, že všechny děti do dvou let musí sedět odděleně v bezpečnostních sedačkách. FAA (Federal Aviation Agency) odhadla, že toto opatření mohlo od roku 1978 zachránit jeden dětský život. Náklady této regulace by pro spotřebitele znamenaly 205 miliónů dolarů ročně. Tudíž náklady na jeden zachráněný život by činily více než dvě miliardy.
Hrubé odhadování všeobecných nákladů je hazardní záležitostí. Ale průměrné náklady na jedno rakovinové riziko, zjištěné podle pravidel EPA, se od roku 1986 vyšplhaly z nějakých 440 miliónů dolarů na 2 miliardy (s novými pravidly podle Resources Conservation and Recovery Act (Zákon o konzervaci zdrojů a náhradě) dosahují ohromující výše 204 miliard dolarů na jedno rakovinové riziko). Clean Air Act (Zákon o čistotě ovzduší) má v úmyslu zatížit americký průmysl ročními náklady ve výši 4O miliard dolarů. Předběžné náklady na American With Disabilities Act (Zákon o invalidních občanech) jsou obecně popisovány s příznačnou nejasností jako “multi-miliardové”. A co je neméně příznačné, nikde se nadají nalézt seriózní předběžné odhady ekonomického dopadu doprovodných opatření.
Jednou z největších obav dnešní Ameriky, ať pravicové či levicové, je ztráta ekonomické konkurenceschopnosti v porovnání s Japonskem či Evropským společenstvím. Tato nedostatečná konkurenceschopnost se může jen zhoršit, pokud se bude s ekonomikou jednat především jako s arénou neomezené expanze “práv” na úkor efektivnosti a rentability.
Jelikož sociální liberálové nejsou připraveni uznat, že se jedná o problém, či dokonce navrhnout jeho řešení, budou se muset zabývat jeho důsledky nepřímo – navrhováním různých druhů protekcionismu. V nedávných letech se demokraté tudíž stali stranou tarifů a kvót a postupně opustili onu doktrínu volného obchodu, která až dosud byla součástí všech verzí liberalismu. To, co je chráněno, nejsou však americká pracovní místa a americký špičkový průmysl, nýbrž americká úroveň regulace. A to se i fakticky připouští, když Kongres požaduje, aby Mexiko přijalo americké normy ekologických, pracovních, zdravotních a bezpečnostních předpisů jako podmínku volného obchodu.

Ekonomický liberalismus

I ekonomický liberalismus má své nedostatky, jak ukáži, ale zároveň si nelibuje v tomto útěku od reality. Naopak, praktická zkouška dala pozitivní vysvědčení ekonomickému liberalismu, heslovitě vyjádřenému ve snížení daní a finanční deregulaci, které zavedl Ronald Reagan. Jejich výsledkem bylo sedm let nepřetržitého ekonomického růstu a rozvoj nových špičkových průmyslových odvětví. Hlavní mezinárodní úspěchy vyplynuly z tohoto ekonomického postupu – mezi nimi porážka Sovětského svazu a osvobození východní Evropy. Kromě toho selhání nesprávně pojmenovaného “pragmatismu” G. Bushe poskytlo retrospektivní ospravedlnění Reaganově politice. Zatímco vzestup daní v roce 1990 nesnížil, nýbrž téměř zdvojnásobil federální deficit (což kromě jiných předvídal Milton Friedman), nebylo patrně snížení daňového zatížení za doby R. Reagana hlavním důvodem deficitu. A argumenty pro další odůvodnění ekonomického liberalismu v 90. letech – řekněme paušální daňovou sazbu – sílí.
Budou však daně a rozpočtová politika ústřední otázkou nadcházejícího desetiletí? To není jisté. V rostoucí míře se pozornost soustřeďuje na související společenské problémy – sociálně slabé vrstvy, závislost na státních podporách, kriminalitu a především úpadek americké rodiny. Jak zdůraznila Constance Hornerová, druhá tajemnice pro Zdraví a humanitární služby, je v USA největší podíl domácností s jedním rodičem v celém industrializovaném světě. V roce 1988 byl ve více než jedné pětině domácností pouze jeden rodič – pro porovnání, v roce 1960 to byla méně než jedna domácnost z deseti. Tento trend je nejakutnější v černošské komunitě, kde 70% dětí žije pouze s jedním rodičem. A problém se neustále zhoršuje. V letech 198O – 1988 došlo k 51% růstu počtu dětí narozených mimo manželství: dvě ze tří černošských dětí, jedno ze tří hispánských dětí a jedno z pěti bílých dětí se narodily neprovdané matce. C.Hornerová poukázala na společenské důsledky tohoto trendu:

Chybí-li jeden z rodičů, pak je tu větší pravděpodobnost, že dítě nedokončí školu, a menší pravděpodobnost, že bude pokračovat ve studiu. Více takových dětí se stává nezletilými rodiči, s větší pravděpodobností z nich opět budou rodiče samoživitelé, a to jak v důsledku rozpadu manželství, tak i mimomanželského narození. U těchto dětí je vyšší podíl toxikomanů a pachatelů trestné činnosti – 70% mladých lidí, odsouzených pro trestnou činnost, nevyrůstalo v rodině s oběma rodiči. V porovnání s ostatními je tu vyšší pravděpodobnost, že tyto děti budou chudé. Zatímco v rodinách s oběma rodiči je pouze jedno dítě z deseti chudé, pak v rodinách s matkou-samoživitelkou je to každé druhé dítě.

K těmto otázkám má ekonomický liberalismus co říci, ale nestačí to. Uznává, že současná struktura sociálních dávek dává chudým lidem zvrácené podněty. Státní podpory způsobují, že je ekonomicky možné a dokonce i výhodné, aby mladý muž opustil svou těhotnou přítelkyni, aby mladá žena měla nemanželské dítě, aby zdraví lidé odmítali špatně placenou práci. Odpově_ liberálních ekonomů spočívá v přepracování státních podpor tak, aby nabízely podněty k práci a k udržení rodiny – např. tím, že sociální dávky nebudou okamžitě úměrně snižovány podle toho, jak roste příjem z pracovní činnosti. Prosazují také rozšiřování ekonomických příležitostí v ghettech pomocí takových nástrojů, jako jsou “podnikatelské zóny” tak, aby chudí byli vtaženi do produktivní ekonomické aktivity a získali pracovní návyky.
Tyto představy jsou samy o sobě rozumné, ale zdají se zanedbatelné a povrchní v porovnání s velikostí problému. Je třeba začít tím, že žádný systém sociální podpory a výhod se nemůže vyhnout nesprávným podnětům. Kdyby pro nic jiného, pomoc nemůže být odepřena závislým dětem – a něco z toho nevyhnutelně připadne i jiným lidem. A i kdyby mohl být v teorii vypracován perfektní systém sociálních podpor, sociální liberálové by podkopali jeho pozitivní podněty “rozšířením práv” žadatelů o sociální podporu ( jako když ze státních prostředků financovaná Legal Services Corporation – Svaz právnických služeb – nedávno hájil nájemce obecních bytů proti vystěhování za to, že prodávali drogy).
Hlubším problémem je, že chudí se za čtyřicet let liberální sociální politiky stali třídou s malou či vůbec žádnou pracovní zkušeností a s malou chutí pracovat. Dokonce i kdyby existovaly ekonomické příležitosti a správné podněty, mají velice omezenou schopnost na ně reagovat, nemají žádné pracovní návyky a žádnou výdrž. Řečeno žargonem dřívějšího liberalismu, “nechají se snadno odradit”. S velkou pravděpodobností vynaloží jen slabé úsilí na hledání práce nebo na přizpůsobení se požadavkům “pracovního” programu a tudíž se začnou znovu spoléhat na současnou směsici sociálních podfuků, kriminality a na to, co vydělají jejich momentální přítelkyně.
A ti, kteří nepřestávají usilovat o své zdokonalení, bývají často udoláni okolní společností. Uvnitř ghetta jsou obvykle terčem posměchu, že se “chovají jako bílí” (tj. studují, skládají zkoušky, získávají práci) a s velkou pravděpodobností se stanou obětí trestné činnosti svých sousedů. Mimo ghetta se setkávají s elitní “kulturou omluv”, v níž se promiskuita, mimomanželské vztahy, rozvod a svobodné matky pokládají za nepřekonatelné společenské síly a pojem morálního zápasu za nostalgickou absurdnost. Liberalismus obou typů pomohl vypěstovat tuto morální atmosféru svým téměř výlučným důrazem na etiku “volby”, koncipovanou jako hédonistickou službu sobě samému.
Snížením marginálních daňových sazeb se může dosáhnout jen mála proti takto vzdorující společenské realitě. Ekonomický liberalismus musí vybudovat to, co Carlyle nazval svým “calico millenium”, a to na starších a pronikavějších názorech konzervativní společenské teorie. Potřebuje znovu objevit taková slova jako je odpovědnost, povinnost, autorita a – ano – stigma.
V teorii se samozřejmě vždy předpokládalo, že “zodpovědnost” doprovází a podmiňuje volbu. A někteří ekonomičtí liberálové prosazovali větší důraz na individuální odpovědnost v morálních a sociálních otázkách. Ale když celá jedna generace vyrostla s vědomím, že si může splnit každé pomíjivé přání, a postrádá tudíž návyk ctnosti – což je ve skutečnosti mnohem důležitější než ctnost sama – musí se znovu naučit chovat se zodpovědně. A jelikož vláda nemůže (a i kdyby mohla, neměla by) zasahovat do rodiny do té míry, aby naučila odpovědnosti přímo děti, musí to udělat mnohem účinněji, a to oživením s tím spjatého pojmu povinnosti.
Stručně řečeno, musíme mnohem přísněji vyžadovat plnění některých povinností než jsme to vyžadovali doposud. V případě příjemců sociálních dávek by se jejich povinnost týkala komunity a byla by splněna vykonáváním některých úkolů. Aby bylo jasno, udělat výši sociálních dávek závislou na práci příjemce pro komunitu je těžší v praxi než v teorii. Požadavky na práci jsou obvykle nenáročné, plné úlev a snadno se jim lze vyhnout. Princip viktoriánských chudobinců – který je natolik nepříjemný, že činí práci mimo ně přitažlivou – je jedním z těch, které lze stěží vnutit i odsouzeným zločincům. (Ne že by programy nápravy vězňů nabízely nějaký inspirativní příklad). Ale dokonce i tento polovičatý pracovní systém určitým způsobem vštěpuje dobré pracovní návyky, nastoluje důležitý princip, že příjemci sociálních dávek něco dluží nám ostatním, a plnění povinnosti může docela dobře zvýšit jejich morálku – se všemi dlouhodobými kladnými účinky.
Těžší je vynutit si plnění rodinných povinností. Jistěže existují určitá opatření, která může vláda přijmout: otcové by mohli být mnohem důrazněji nuceni k tomu, aby platili výživné na děti, rodiče by mohli být právně odpovědní za chování svých dětí, mohly by se ztížit rozvody manželů, kteří mají děti do určitého věku atd. Nicméně státní moc by měla být vyhrazena pouze pro potrestání těch nejkřiklavějších případů rodinné nezodpovědnosti a zneužití, zatímco o to zbývající by se měly postarat společenské instituce a společenské tlaky. Koneckonců existuje jen omezený počet věznic a zapomnětliví otcové musí stát až na druhém místě za překupníky drog, najatými zabijáky a zloději.
Nebudeme však mít úspěch při prosazování povinností a znovuvzkříšení vědomí odpovědnosti, dokud se nám nepodaří rehabilitovat s tím spjatý pojem společenské autority – autority otců v rodině, ředitelů na školách, policistů v obci, pastorů v kostelích a vedoucích v neformálních spolcích všech druhů. To jsou tak často požadované “modelové role” a jejich úkolem je vést k zodpovědnému chování jak přesvědčováním, tak příkladem.
Ale tvrdou skutečností je, že pokud má být dobré chování chváleno a odměňováno, pak musí být špatné chování odsuzováno a trestáno. Bez toho druhého nenutí žádná reálná síla k tomu prvnímu. Společnost se nemůže vyhnout potřebě stigmatu, které bude lpět na zločinu, zahálce, odchodu od rodiny a sexuální nezodpovědnosti. Je samozřejmě těžké najít v těchto neformálních společenských mechanismech tu správnou rovnováhu. Přejeme si potlačovat kriminalitu, aniž bychom bránili bývalým vězňům v poctivé práci a dovedli je tak znovu k páchání trestné činnosti; musíme znechutit mimomanželské vztahy, aniž bychom vyvolali falešný pocit studu v nevinných dětech. Ale současná rovnováha v naší sociálně liberální kultuře je zřejmě špatná, když na nenapadnutelný názor viceprezidenta Quayla, že televizní program, představující svobodné mateřství jako elegantně moderní záležitost, znamenal návod na sebedestrukci mladých lidí, zazní v pořadu Murphyho Browna odpověď, že stavět se proti svobodným matkám znamená podporovat potraty – jako by mladé ženy mohly zvolit pouze jednu z těchto variant.
Jedná se samozřejmě přesně o postoj, který zaujímá liberální elita, jež pokládá mladé lidi, a především ty z ghett, za tvrdošíjná zvířata, neschopná sebeovládání. Pokládá tudíž takové pojmy jako je povinnost, autorita a stigma přinejlepším za plané iluze a přinejhorším za represivní slogany fundamentalistické křesťanské reakce. Staví se proti nim s instinktivním, často pudovým nepřátelstvím. Domnívám se, že je to způsobeno zjištěním, že vyžadovat mravnost od chudých by znamenalo buď ji vyžadovat i od sebe samých, nebo se uchýlit k pokrytectví. V praxi by to samozřejmě bylo od každého trochu. Ale jediným jistým způsobem, jak se člověk může vyhnout pokrytectví, je vzdát se morálky zcela – a tím, že vyloučili konvenční morálku ze svého programu, učinili liberálové právě to.
Člověk je v pokušení dospět k závěru, že liberální odpor vůči morálním zřetelům v sociální politice je podvědomým způsobem, jak odmítnout požadavky konvenční mravnosti vůči sobě samému. To by jistě vysvětlilo krajní napětí, které může doprovázet v podstatě méně významné debaty jako např. pozdvižení okolo příspěvků NEA na “nezkreslené” pornografické umění. Asi nebudeme moc přehánět, když řekneme, že americká domácí politika je určitým druhem morální občanské války mezi sociálními liberály a konzervativci – s ekonomickými liberály, kteří nervózně stojí mimo a doporučují strategii stimulů a příležitostí, částečně z přesvědčení a částečně z neochoty konfrontovat se s méně přitažlivými rysy lidské povahy, včetně těch svých.

Národní otázka

Tato nervozita se stává ještě patrnější, když se diskutuje o “národní otázce”. Kdo je to Američan? Existuje tu něco jako americký národ? Pokud ano, má nějakou etnickou základnu jako jsou etnické identity evropských národů? Nebo je to úplně nový druh entity – to co Ben Wattenberg nazývá “prvním universálním národem”? Tyto otázky zvyšují rozpaky národa, který teprve před třiceti lety získal jasné vědomí sebe sama a svého civilizačního poslání. A existují na ně tři velice odlišné odpovědi – od sociálních liberálů, ekonomických liberálů a konzervativců.
Odpověď sociálních liberálů vidí Ameriku jako právně konstituční rámec, v němž si rozdílné etnické skupiny, které tvoří tuto zemi, mohou uchovat své odlišné identity a vyjádřit svůj kulturní partikularismus. Podle jejich názoru je původní anglicky mluvící lingvistická a politická kultura WASPů (White Anglo-Saxon Protestants) pouze jedním z mnoha partnerů v celonárodním dialogu. Ani anglický jazyk, ani dějiny země od roku 1776 řekněme do roku 1960 by neměly mít nějaké výsadní postavení a společenské a politické instituce, které WASPové vytvořili, musí být předělány, i násilně, je-li to zapotřebí, a to tak aby odrážely novou multikulturní realitu. To znamená: reinterpretaci dějin, vstřícná opatření, rozšíření dvojjazyčných vzdělávacích programů a multikulturalismus.
Klasický liberální pohled, spojovaný hlavně s neokonzervativci, považuje rovněž Ameriku za právní a konstituční rámec, který však zahrnuje spíše jedince a individuální práva než skupiny a práva kolektivní. Podle tohoto pojetí je sjednocujícím prvkem společná oddanost ideálům Otců-Zakladatelů, především individuální svobodě a právní rovnosti. Být Američanem znamená pokládat některé pravdy za zcela evidentní; neznamená to být členem nějaké zvláštní kulturní či etnické identity založené na identitě prvních osídlenců. WASPové jsou pouze prvními přistěhovalci. Anglický jazyk a s ním spjaté politické instituce jsou akceptovány a podporovány, ale spíše z důvodu, že to je tak zavedené, a s argumenty, které zdůrazňují jejich roli jako opory národní jednoty v budoucnosti. Správně se např. zdůrazňuje, že děti jazykových a etnických menšin, které neumějí anglicky, budou ekonomicky v nevýhodě. A co je důležitější, pokud si několik velkých jazykových skupin podrží svůj původní jazyk, pak bude postupně oslabována demokratická debata v rámci celonárodního dialogu. Nakonec by se Amerika mohla podobat Indii nebo Brazílii – bojištím různých etnických skupin. Ale to jsou právě důvody pro to, aby se Američané stali národem – ve skutečnosti prvním universálním národem, a nezůstali pouze jedním z mnoha.
Konzervativní pohled, podobně jako celá řada konzervativních názorů, začíná argumentací, která napadá obě tato pojetí. Pokládá je za nesprávná od samého začátku, protože není pravděpodobné, že by mohla být nositelem společného smyslu pro národní cítění. Souhlasí s kritickým pohledem ekonomického liberalismu, namířeným proti názorům sociálních liberálů, ale domnívá se, že pohled ekonomického liberalismu je sám o sobě příliš abstraktní na to, aby si získal podporu imigrantských skupin. Ekonomický liberalismus nemá žádnou odpověď na argument, že plné vyjádření práv menšin v multietnické komunitě by v sobě muselo zahrnovat kulturní separatismus; nedisponuje žádnou silnou loajalitou, kterou by postavil proti loajalitě separatistické. Je příliš suchý – je to slovní vlastenectví.
Jakoby proti těmto teoriím konzervativci tvrdí, že Amerika je novým národem, založeným nikoliv na etnické identitě podle konvenčního evropského modelu, přesto však na nějaké identitě ano. Jedná se o identitu kulturní, danou jazykem, dějinami a institucemi původních osídlenců a Otců-Zakladatelů. Ale díky tomu, že je spíše kulturní než etnická, je tato identita všeobsažná. Člověk se může stát Američanem – či jinými slovy WASPem – jinak, než se může stát Slovákem nebo Polákem. Ve skutečnosti to dělává každý imigrant v procesu asimilace, který se otevřeně nazývá “amerikanizace”, dokonce i když v soukromí svého domova zůstává americkým občanem cizího původu. Může být genetickým potomkem afrického otroka nebo židovského venkovana z ruských stepí, ale kulturně – ve své duši – je dědicem Shakespeara, Miltona, Locka, Washingtona, Jeffersona a Lincolna. A to je skutečnost, nikoliv volba.
A právě tato národně-kulturní identita živí a posiluje principy Deklarace nezávislosti a Ústavy. Ty jsou spíše politickým vyjádřením této již předtím existující národní identity než její definicí a úplným rozvinutím. Lidé se nestávají Američany proto, že jsou o těchto principech přesvědčeni, spíše je shledávají přesvědčivými tím, že jimi jsou. Ačkoliv je tato definice v teorii méně liberální než definice neokonzervativní, je liberálnější v praxi, protože to člověku dovoluje nesouhlasit s “americkou ideou” či s principy Deklarace nezávislosti, a zároveň nezpochybnit svou identitu a vlastenectví. Což je, koneckonců, jednou z důležitých složek bytí skutečného národa.
Podle mého názoru se konzervativní pojetí nejen nejvíce přibližuje pravdě, ale poskytuje patrně i nejlepší základ pro silnou americkou společnost. Je-li tomu tak, pak je to další známka toho, že klasický liberalismus se musí opřít o konzervativní přístupy, pokud má odolat škodám, způsobeným dnes zkorumpovaným a dekadentním sociálním liberalismem.