Česká republika má po letech snažení homosexuální menšiny zákon o registrovaném partnerství. Způsob jeho schvalování byl sice poněkud nestandartní. Nebývá běžné, aby se některý návrh zákona předkládal jednoduše tak dlouho, dokud neprojde. Stejně tak není časté, aby zákon, který je jen stěží zrušitelný (co pak s již vzniklými svazky?), byl schvalován nejtěsnější možnou většinou. O podivných machinacích s hlasy a nechutném zastrašování poslanců ČSSD židovské či křesťanské víry předsedou vlády ani nemluvě.
Nechme věak v tuto chvíli stranou všechny nejasnosti, které jsou s přijetím zákona spojeny. Registrované partnertví tu zkrátka je a musíme se s tím smířit. Nyní je třeba se zamyslet nad tím, co tento krok znamená pro naší budoucnost.
Na první pohled se samozřejmě nezmění nic. Představy o tisícovkách homosexuálů houfně se tísnících u registračních okének se určitě nevyplní. Přesto bude mít schválená norma dopad na nás všechny. Mění totiž hodnotové standardy, na nichž tato společnost spočívá. V čem konkrétně? Dává „státní posvěcení“ názoru, že homosexuální vztah je pro společnost stejně užitečný, jako vztah manželský. Toto „posvěcení“ může mít praktické důsledky.
V zemích s uzákoněnými „sňatky“ homosexuálů v USA se již děti v mateřské školce učí, že žít v rodině se dvěma tatínky je normální. Děti o pár let starší pak ve škole dostávají praktické rady, jak nejlépe provozovat homosexuální praktiky. Davida Parkera, jednoho z otců, který proti tomu protestoval, dokonce zatkli a obžalovali. Nemysleme si, že se nás to netýká. I vládní ČSSD má ve svém programu povinnou (!) výchovu mládeže nejen k manželství, ale i k partnerství. Śpanělská vláda, kde zákon o homosexuálních svazcích trvá jen necelý rok, dokonce přišla se zákazem užívat např. v matrikách pojmy „otec“ a „matka“ a chce je nahradit politicky korektními termíny „rodič A“ a „rodič B“.
Rgeistrované partnerství ale vysílá také další signál. Po dlouhé době se totiž svět (pseudo)morálky dostává do zákonodárných norem. Zákon se totiž opírá o vztah mezi dvěma lidmi stejného pohlaví, podle hesla evropských homosexuálů „láska vyžaduje respekt“. Motivačním faktorem pro zákon je tedy láska a na ní založený vztah. To jsou ovšem psychosociální a mravní kategorie, kterými by se zákon vůbec neměl zabývat. Veřejnoprávní norma může jen vycházet z toho, co je obecným zájmem společnosti. ¨
Proto stát podporoval dosud jen „tradiční“ manželský svazek. Ne kvůli tomu, co spolu manželé provozují doma na lůžku. Důvod je jiný a daleko pragmatičtější: zajištění další existence společnosti plozením a výchovou dětí. I zákon o rodině praví, že cílem manželství je založit rodinu. Ačkoliv se děti dnes rodí často i mimo manželství, je nezpochybnitelným faktem, že manželský svazek je nejstabilnější a pro výchovu dětí nejvhodnějším prostředím. Proto bylo manželství vždy jedinou formou svazku, který byl regulován veřejnoprávní cestou. S morálkou to nemá v moderním státě (na rozdíl od dob předmoderních) příliš společného. Že je i mizivé procento bezdětných manželství, na tom také nic nemění. Jakmile začneme zákony vytvářet jako mravní normy, uznávající nějakou formu lásky, vracíme se tím daleko do minulosti.
Schválený zákon také potvrzuje mohutnění sociálního státu. Oblast zcela privátní, týkající se vztahu mezi dvěma lidmi, se stává předmětem veřejnoprávní regulace. Byť vše, co homosexuálové požadovali, bylo a je možné řešit cestou soukromoprávní, která se státem nemá co dělat. Stát se tedy dostává někam, kde bychom jej vůbec nečekali: do ložnice. Samozřejmě lze nyní očekávat, že se budou množit požadavky dalších lobbystických skupin, které budou chtít takto reglementovat různé privátní sféry. Legalizace svazků tří a více osob (o níž se dnes vážně mluví např. ve Švédsku), tu bude nejspíš jen jedním z dalších kroků.
Samozřejmě si nesmíme namlouvat, že registrovaným partnerstvím vše skončilo. Příklady všech zemí, kde byl zákon schválen, ukazují, že bude okamžitě následovat boj o adopce. „Lepší nějaká rodina, než žádná,“ zní již dnes parola zastánců adopcí homosexuálů. Přitom v České republice je dnes na nějakých dva a půl tisíce zájemců o adopci jen pět set dětí ročně. Představa, že homosexuálové vyřeší problém plných dětských domovů, je tedy směšná. Nehledě k tomu, že již nyní mnohé neevropské země jednou provždy zakážou kvůli novému zákonu mezinárodní adopce dětí k nám, tak jako se to stalo jinde. Zatím k nám mnoho dětí ze zahraničí nejde, ale za pár let mnohé bezdětné páry asi zapláčou. Nicméně, zákon je již nevratitelný.
Nebo, že by přece…? Nadějí všem zastáncům výlučnosti manželské rodiny může být Kanada, kde současný premiér prosazuje zrušení zákona o svazcích homosexuálů. Pokud se mu to podaří, bude to zajímavý precedent pro všechny ostatní západní země, které se budou snažit reformovat zbytnělý sociální stát.