Dějiny neberou ohledy a těžce a neomylně spějí ke svému cíli… Tak promlouvá jedna z postav knihy bývalého komunisty a pozdějšího antikomunisty Arthura Koestlera. Jeho Tma o polednách ve skutečnosti osvětluje chování starých bolševiků.
Poslední bitva bude mezi komunisty a exkomunisty,“ řekl italský exkomunista Ignazio Silone italskému komunistovi Palmiro Togliattimu. Poslední bitva? Ano, ta, o níž se zpívá v komunistické internacionální hymně: „Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod. Internacionála je zítřka lidský rod.“
Měl pravdu. Ronald Reagan byl vůdcem antikomunistické strany, jež položila na lopatky sovětské impérium. Myšlení amerických poválečných antikomunistů formovali mnozí exkomunisté. Jejich seznam je příliš dlouhý na to, abych je všechny uváděl. Jedním z nich však byl Arthur Koestler (1905–1983). Narodil se v Budapešti maďarskému židovskému otci a pražské židovské matce. Postupně žil v Rakousku, Německu, Francii a ve Velké Británii, jíž se nakonec stal občanem. V letech 1931–1938 byl členem (německé) komunistické strany, s níž se v roce 1938 rozešel a stal se antikomunistou. Svůj román začal psát v roce 1939 ve Francii, jenže po vypuknutí války byl coby státní občan nepřátelské země internován. Po propuštění (prokázání, že není nacista, ale zapřísáhlý antinacista) knihu dokončil během tří měsíců únor–duben 1940. Psal ji v němčině, jeho tehdejší milenka, britská sochařka, ji překládala do angličtiny. Po vpádu Němců do Francie dramaticky prchal do Británie; v Lisabonu se dozvěděl (naštěstí nepravdivou) zprávu, že loď její milenky byla potopena. Pokusil se o sebevraždu, leč přežil; nakonec se do Británie dostal. Zjistil, že jeho přítelkyně žije a jeho dílo bude vydáno v angličtině. Stalo se, pod názvem Tma o polednách; a stalo se světovou senzací. Dodnes je to jeden z nejsilnějších antistalinistických románů.
Německý originál rukopisu poslal švýcarskému knihovníkovi a mělo se za to, že je ztracen. Ten překlad do angličtiny nebyl dobrý, překladatelka neměla k dispozici slovník a německy dobře neuměla. Do všech jiných jazyků světa byla pak kniha překládána z jejího anglického překladu (i do češtiny na počátku 90. let 20. století). Proto místy nedávala smysl a působila zmateně.
V roce 2015 byl v knihovně v Curychu objeven originál rukopisu a zjistilo se, že se výrazně liší od jeho překladu. Kniha začala být překládána opět, ale do přesnější podoby, odpovídající originálu, a dává taky mnohem větší smysl; proto nový český překlad má název Noc o polednách. Revoluční teror
Děj knihy se odehrává ve věznici v Moskvě, kde je během stalinských čistek uvězněn starý bolševik Nikolaj Salmanovič Rubašov, kdysi přítel Lenina a teoretik komunismu. Rubašov je kompozitní postavou vícero komunistických vůdců popravených Stalinem během velkého teroru let 1937–1939, ale jeho hlavní inspirací byl Nikolaj Bucharin.
Spočívá ze tří výslechů se dvěma vyšetřovateli (první Ivanov byl jeho starý přítel, v průběhu děje se dozvídáme, že se stal obětí čistek a nahradil ho vyšetřovatel druhý) a retrospektivních vzpomínek Rubašova na svůj život a službu straně. Jak byl v nacistickém Německu zatčen a ve vězení mučen, jak sám organizoval stranické čistky v zahraničí, jak obětoval svou sekretářku a milenku, když učinil pokání a byl přáteli přesvědčen, že jeho život je pro stranu a revoluci důležitější než její.
Sám Koestler měl osobní zkušenost s vězením a pobytem v cele smrti; ještě jako komunista působil během španělské občanské války (1936–1939) pod krytím novináře u frankistů, aby předával informace jejich levicovým protivníkům, ale byl odhalen a odsouzen k trestu smrti. Krátce před popravou byl vyměněn za prominentního vězně druhé strany, manželku Frankova stíhacího pilota, leteckého esa, již věznili republikáni.
Rubašov v románu také nebyl mučen; k doznání byl tlačen argumentací a marxistickou dialektikou. Téměř všechny oběti stalinismu během moskevských procesů ale ve vězení mučeny byly; avšak později stalinista Vjačeslav Molotov a chameleon Anastas Mikojan (působil ve vysokých pozicích od Lenina přes Stalina, Chruščova až po Brežněva) tvrdili, že Bucharin mučen nebyl.
Mučení ve vězení Koestler nezažil, tak ho ve svém románu nepopisoval; věrně však popisoval úvahy a pocity člověka, který ve vězení je a ví, že bude popraven. Proto je ten román tak unikátní, autentický a dobrý. Navíc Koestler jako exkomunista znal dobře marxistickou teorii dějin, dialektiku a apologetiku revolučního teroru coby „nutného“.
Pro ilustraci: Rubašov o tom, jak Kompartija pojímá samu sebe: „Strana se nemůže mýlit. Ty a já, my se můžeme mýlit – strana ne. Strana, soudruhu, je víc než ty a já a tisíc takových, jako jsme my dva. Strana je ztělesněním revoluční myšlenky v dějinách. Dějiny neznají váhání a neberou ohledy. Těžce a neomylně spějí k svému cíli… Znají svou cestu. Dějiny se nemýlí. Kdo tuhle bezpodmínečnou víru ve stranu nemá, nepatří do jejích řad.“
Vyšetřovatel Ivanov říká Rubašovovi: „Od vynálezu parního stroje žije svět v nepřetržitém výjimečném stavu; války a revoluce jsou toho viditelnými projevy. Raskolnikov (z Dostojevského románu Zločin a trest – pozn. red.) je blázen a zločinec; ale ne proto, že jedná logicky, když stařenu ubije, ale protože jedná z individuálních pohnutek. Věta, že účel světí prostředky, je a zůstane jedinou použitelnou normou politické morálky; všechno ostatní je jen tlachání… Ale podmínkou správnosti té věty je, že jde o užitečný kolektivní účel, a ne o pouhý individuální cíl. Kdyby Raskolnikov stařenu odpravil na příkaz strany, všechno by do sebe zapadalo.“
Ivanov pokračuje: „Existují jen dvě protichůdné koncepce lidské etiky. První je křesťansko-humanistická, která prohlašuje jedince za nedotknutelného a tvrdí, že krví nelze dělat žádnou aritmetiku. Druhá spočívá na základní poučce, že kolektivní cíl světí prostředek a nejenže dovoluje, nýbrž i vyžaduje, aby se jedinec, ať už jako pokusný králík, nebo jako obětní beránek, podřizoval celku.“
Rubašov: „Připouštím, že humanismus a politika, úcta k jednotlivci a sociální pokrok nejsou slučitelné. Historie revolucí není bezpochyby žádnou povznášející nedělní četbou, ale takovou spoušť, jakou jsme v ní napáchali my, lidstvo ještě nezažilo…“ Ivanov: „Možná. Všechny revoluce dělali dosud jen moralizující diletanti. My jsme poprvé důslední.“
Rubašov: „Tak důslední, že v zájmu spravedlivého rozdělení půdy jsme nechali v průběhu jednoho roku plánovitě i s rodinami vyhladovět kolem pěti milionů rolníků. Tak důslední, že jsme za účelem osvobození člověka z pout kapitalistické námezdní práce poslali na deset milionů lidí na nucené práce do arktických oblastí a pralesní tajgy za podmínek rovnajících se práci antických otroků na galejích. Tak důslední, že pro řešení názorových rozdílů známe jediný argument: smrt. Životní úroveň mas je nižší, než byla před revolucí; pracovní podmínky tvrdší, disciplína nelidštější, dřina práce horší než u domorodých kuliů v koloniálních zemích; věkovou hranici pro trest smrti jsme snížili na 12 let, naše zbožňování vůdce je grotesknější než adorování onoho poskakujícího panáka s knírkem. Náš tisk a naše školy pěstují šovinismus, militarismus, dogmatismus, konformismus a tupou nevědomost. Moc a svévole vlády jsou bezmezné a v historii bezpříkladné. Vybudovali jsme největší policejní stát v dějinách, nejgigantičtější aparát udavačů a špiclů, nejrafinovanější vědecký systém tělesného a psychického trýznění… To jsou důsledky naší důslednosti.“
Člověk je jen hmota bez vůle
Ivanov: „No a? Tobě se to nezdá velkolepé? Existovalo někdy v historii něco úžasnějšího? Stahujeme z lidstva starou kůži a opatřujeme mu novou. Na muže s tvou minulostí je tahle náhlá nechuť experimentovat opravdu poněkud naivní. Každý rok umírá zcela nesmyslně několik milionů lidí na epidemie a přírodní katastrofy. A my bychom se měli bát obětovat několik set tisíc pro nejsmysluplnější experiment dějin? Příroda je ve svých nesmyslných experimentech na lidech velkorysá; a člověk nemá mít právo provádět pokusy sám na sobě?“
Pod tlakem marxistické dialektiky nakonec Rubašov kapituluje a dozná se; jeho závěrečná řeč: „Občane soudce, mluvím tu naposledy ve svém životě. Ptám-li se dnes sám sebe: za co umíráš?, vyvstane náhle přede mnou absolutní, černá prázdnota. Neexistuje nic, pro co by musel člověk zemřít, umírá-li bez pokání a beze smíru se stranou a hnutím.“
Poslední úvaha Rubašova před popravou, jež vlastně vyjadřuje Koestlerovo exkomunistické prozření: „Strana popírala svobodnou vůli jednotlivce – a zároveň po něm žádala absolutní obětavost a vypětí vůle. Popírala jeho schopnost rozhodovat se mezi dvěma alternativami – a zároveň žádala, aby se stále rozhodoval pro tu správnou. Popírala jeho moc volit mezi dobrem a zlem – a zároveň pateticky promlouvala o vině a zradě. Stál ve znamení ekonomické fatality, byl kolečkem v hodinovém stroji, které se nezadržitelně otáčelo, předurčené navěky a neovlivnitelné – a strana žádala, aby se kolečko proti stroji vzepřelo a ovlivnilo jeho chod. Někde ve výpočtu byla chyba a rovnice nevycházela.“
Vskutku, marxistická koncepce reality je vnitřně rozporná a je s podivem, jak málo lidí si to uvědomovalo: je-li člověk jen kusem hmoty, pak nemá svobodnou vůli, je determinován, všechno, co si myslí či dělá, činí tak, protože musí. Nemá šanci poznat pravdu či změnit dějiny. Je-li historický proces nutný, je zbytečné dělat revoluci; je-li správné udělat revoluci, pak marxistická teorie dějin i člověka je mylná atd. I mnozí dnešní materialisté si to neuvědomují. Východiskem ze slepé uličky je uznání, že člověk není jen hmotou, ale i duchem, má svobodnou vůli, může se rozhodovat a poznávat pravdu a omyl, dobro a zlo; vybírat si mezi nimi na základě svědomí; či jeho umlčení a zardoušení.
Vyšetřovatel Ivanov měl pravdu; v posledku jsou jen dvě koncepce; křesťanskohumanistická, jejíž implikací je liberálněkonzervativní politika: člověk je nutně nedokonalý, nikdy ráj na zemi, utopie nebude, ale nedokonalý člověk je bytost nekonečné hodnoty, je nesprávné s ním nakládat svévolně. Správné je se snažit, aby na zemi nenastalo peklo a člověk měl zachovanou svobodu. A pak ta druhá, a je jedno, zda ji označíte za jakobínskou, revoluční, komunistickou či progresivní: ostentativně „miluje“ lidstvo; jen ti konkrétní lidé ji štvou. Nedokonalí lidé nemají žádnou hodnotu; nutná je revoluční transformace v zájmu sociální, třídní, rasové, feministické, environmentální či sexuální utopie. Stojí-li konkrétní lidé v cestě, nutné jest rozdrtit je napadrť.
Knihu Tma o polednách si rád přečte každý, kdo chce pochopit smýšlení starých bolševiků (a mladých dnešních fanatiků); ale i každý, kdo miluje vynikající prózu.
„Každý rok nesmyslně umírá několik milionů lidí na epidemie a přírodní katastrofy. A my bychom se měli bát obětovat několik set tisíc pro nejsmysluplnější experiment dějin?“
Zdroj: Lidové noviny, 22.07.2023.
