Bývaly doby, kdy oblíbeným suvenýrem z Chorvatska byla vystřelená nábojnice nebo cedulka „Pazi mine“ (Pozor na miny) s lebkou a zkříženými hnáty. Teď si jako suvenýr můžete přivézt třeba účetní doklad za použití veřejného WC na autobusovém nádraží v přístavu Zadar. 

Můžete si přivézt i účetní doklad za jeden kopeček zmrzliny v Makarské. Nebo za jednu sodovku v kavárně v Dubrovníku. Nebo za pár broskví na trhu na Pelješci. Tady všude musejí prodavači úředně vyjet z kasy doklad, který se zároveň odesílá správci daně. A je jedno, jestli je to doklad na jednu kunu, nebo tisíc. Jestli si kupujete svazek mrkví, nebo nábytek do bytu. Vítejte v zaslíbené zemi elektronické evidence tržeb, chorvatsky „fiskalizace“. Vítejte v zemi, jež inspiruje Andreje Babiše.

Projíždí-li dnes člověk Chorvatskem, má pocit, že je v nejspořádanější zemi na světě. Alespoň z pohledu finančních orgánů. Jako kdyby Česká republika byla Balkán a Chorvatsko ne jihovýchodní, ale přímo severní Evropa. Nejenže dostanete všude účet, ale také si nikde v této zemi zaslíbené vínu nekoupíte láhev bez kolku. I na to dohlížejí bdělé orgány ministerstva financí.

PĚTATŘICET TISÍC KONTROL 

Na výletní lodi si chorvatští lodníci nalévají sami sobě své dobré domácí víno a hostům nalévají dražší, ale zato horší lahvové.

Inspektoři totiž mohou (a dělají to) přirazit v člunu k lodi a zkontrolovat, jestli, nedej bože, někdo neokrádá erár tím, že prodá turistům pár lahví vína z tatínkova vinohradu. Inspektoři také mohou zavřít kavárnu či restauraci kvůli sto kunám v kase na 14 dní nebo napořád. Samozřejmě mohou dát i pokutu. A činili se. Během roku 2013, kdy se EET zaváděla, provedli 35 000 kontrol. V pětině případů našli nesrovnalosti. Tisíc podniků muselo dočasně či nastálo zavřít.

Chcete si ve vinném sklepě koupit místní víno? I ta plastová láhev dostane kolek. A láhev (či plastová „pětilitrovka“) musí mít úřední popisku se všemi potřebnými údaji. Stejně tak včelař, co prodává trochu svého medu. Nebo když si chce někdo přivydělat tím, že turistům v sezóně prodá pár lahví domácí rakije. A elektronickou evidenci tržeb musí mít i drobný rybář, co jednou za týden v sezóně prodává na tržnici pár ulovených ryb (pokud si tedy vyběhal všechna povolení, protože od vstupu do EU Chorvati v podstatě ztratili právo na tradiční drobný rybolov).

Zdá se, že elektronická evidence tržeb je všudypřítomná. Tak absolutní to však není. Účet například nedostanete, když si koupíte lístek na vlak. Stejně tak, když si koupíte poštovní známku. Nebo když si koupíte coca-colu z prodejního automatu (přitom by bylo tak snadné zabudovat do automatu malou registrační pokladnu). Účet také nedostanete z vodoměru a plynoměru. A také v kasinech. A nakonec pokud prodáváte na tržnici své vlastní zemědělské výrobky, které jste osobně zaseli, pohnojili a sklidili. Takže vlastní zelí prodat můžete, když ale vezmete cestou z jihu na záhřebskou tržnici ještě 20 hlávek od souseda, porušujete zákon.

POŘÁDEK 

Ministerstvo financí se může pochlubit totálním a absolutním vítězstvím. S lehkostí, již by u horkokrevných Jižanů, zvyklých na dosti chabou daňovou morálku, čekal jen málokdo, Chorvati kapitulovali a tisknou účty jak o závod. Až dva tisíce účtů za sekundu. V průměru šest miliónů denně… V sezóně až devět miliónů. A vlastně jim to ani moc nevadí. Jen málokdo zavřel krám, jak původně obchodníci varovali. A ministr financí Slavko Linić, který systém prosadil a zavedl, patřil dokonce k nejpopulárnějším politikům.

Ministerstvo financí se může pochlubit totálním a absolutním vítězstvím. S lehkostí, již by u horkokrevných Jižanů, zvyklých na dosti chabou daňovou morálku, čekal jen málokdo, Chorvati kapitulovali a tisknou účty jak o závod. Až dva tisíce účtů za sekundu. V průměru šest miliónů denně… V sezóně až devět miliónů. A vlastně jim to ani moc nevadí. Jen málokdo zavřel krám, jak původně obchodníci varovali. A ministr financí Slavko Linić, který systém prosadil a zavedl, patřil dokonce k nejpopulárnějším politikům. Hned po tehdejším prezidentu Josipovićovi. Proč? Cynici tvrdili, že to je proto, že díky EET je nyní v každé kavárně v Chorvatsku kvalitní wi-fi. Ale tak jednoduché to není.

Chorvatsko prošlo v 90. letech neskonale divočejší privatizací, než jsme byli zvyklí z České republiky. Privatizovali lidé, proti nimž byl Viktor Kožený učitelem z nedělní školy. Příbuzní a přátelé prezidenta Tuđmana. Generálové. Váleční zločinci. Váleční zbohatlíci. Lidé, kteří měli často na rukou krev. Privatizovalo a podnikalo se jim dobře. Pro ně pravidla neplatila. Daně platili symbolicky. Pocit, že zákony platí jen pro někoho, nebyl v Chorvatsku jen pocit. Vědělo se, kdo platit musí a kdo ne.

Vědělo se, že diskotéka, kam chodí ti správní lidé, je mimo radary finančních orgánů. A lidé v Chorvatsku cítili potřebu pořádku, spravedlnosti. Pak přišla EET a přinesla pořádek. Pro všechny. S překvapivou efektivitou dopadla na každého – tentokrát nebyli rovní a rovnější. Systém se navíc technicky zaběhl víceméně bez potíží, nebyla to žádná chorvatská obdoba registru motorových vozidel. A státu začalo skutečně přicházet více peněz. Za rok 2013 to bylo o 132 miliónů eur víc.

2729 PROCENT NAVÍC 

EET se rozběhla 1. ledna 2013. Do konce roku přiznali chorvatští obchodníci, restauratéři a advokáti skoro o 18 procent větší tržby (šlo o osm miliard kun). Nejvíce se zvýšily přiznané tržby v pohostinství – o čtyřicet procent (ostatně, kromě biče dostali i cukr a DPH se jim snížila z 24 na 10 procent). Obchodníci přiznali o čtvrtinu více tržeb, advokáti o osm procent. O rekordní zvýšení tržeb se zasloužil majitel jedné luxusní restaurace na Hvaru. Od roku 2012 do roku 2013 se mu náhle zvýšily tržby o 2729 procent.  Ostatně průměrný denní obrat v průměrné chorvatské kavárně činil v roce 2012 84 eur, což přinášelo denní zisk 13 eur. Není třeba být matematik, aby bylo jasné, že s chorvatskou daňovou morálkou to nebylo úplně nejzářivější.

VYBRAT A ROZHÁZET 

„Lidé v Chorvatsku prostě nechápou, že musí platit daně,“ řekl ekonomický analytik Željko Kardum v době zavádění fiskalizace. Jenže Kardum dodává: „Problém je, když občané vidí, že finanční disciplína platí pro ně, a ne pro politiky. A v Chorvatsku žádná vláda neudrží fiskální disciplínu. EET je v pořádku. Technicky se to zvládlo velice dobře a je správné, že lidé platí daně. Jenže problém Chorvatska není ani tak v příjmech, jako spíše ve výdajích. Jediná spása tkví v omezení výdajů. Dokud si stát nezvykne na finanční disciplínu, je EET něco, co je vlastně z makroekonomického hlediska neutrální. Neuškodí. Ale taky nepomůže.“

Novinář Goran Borković ho doplňuje názorem široce sdíleným chorvatskými ekonomy. „EET je O. K. Ale pokud se množství peněz v šedé ekonomice snížilo jen proto, aby ho stát rozházel, tak jediný opravdový užitek z celé akce mají prodejci registračních pokladen. “Každý student ekonomie mohl odhadnout efekty EET v zemi, jež vcházela do šestého roku recese, se stále stoupající nezaměstnaností a zmenšující se kupní silou. Vláda díky EET vybrala za rok 2013 o 132 miliónů eur více, ale celkově se na daních vybralo o miliardu eur méně…“ Prostě proto, že Chorvatsko je chudá, recesí stižená země. Lidé nemají peníze, a tak neutrácejí.Není tak moc co zdaňovat. Pokud se sečte zisk všech firem v Chorvatsku s výjimkou finančního sektoru a telekomunikací, dostaneme se na pouhé dvě miliardy kun.

MIZENÍ SVĚTLE ŠEDÉ ZÓNY 

Potíž je totiž v něčem jiném než v samotném faktu existence EET. Mihovil Depolo má malou dílnu na opravu starožitného nábytku v Korčule. Proti EET vlastně nic zásadního nemá, stejně jako mnoho dalších se mu zdá, že hlavně podnikatelé v pohostinství si prostě kradli až příliš. „Jenže já jako živnostník platím každý měsíc 2800 kun nejrůznějších poplatků jen za to, že žiju. Jsou v tom i takové absurdity jako poplatek na opravu historických památek (ze kterého se nikdy žádná historická památka neopravila) nebo povinné členství v komoře živnostníků. Kdybych neměl svůj vlastní prostor, tak zkrachuju.“

A právě vysoké daně a regulace jsou hlavním problémem živnostníků.

Problémem, s nímž si dřív mohli částečně pomoci prací načerno. Ale teď? Důsledkem elektronické evidence je ubývání jakési „světle šedé zóny“. Lidé teď buď pracují zcela poctivě jako Mihovil Depolo, nebo zcela načerno jako hned šest jiných truhlářů v Korčule. Ti neplatí ani kunu, žijí ovšem v obavách, aby se nestali terčem udání, k nimž vyzývá ministerstvo financí.

Fakt, že evidence tržeb není samospasitelná, je zjevný z pohledu na země, které ji zavedly. Chorvatsko (20 procent nezaměstnaných). Srbsko (17 procent nezaměstnaných). Černá Hora (15 procent nezaměstnaných). Částečně ji zavedla i Bosna a Hercegovina (44 procent nezaměstnaných). Dohromady čeká v zemích bývalé Jugoslávie na práci dva a půl miliónu lidí. Ve všech uvedených zemích existuje přebujelý a neefektivní státní sektor, vysoké státní výdaje, nepřehledná byrokracie a vysoké daně.  V žádné z těchto zemí s tím vlády nejsou schopny nic udělat.  Kromě zlepšení výběru daní prostřednictvím EET.

„Ano, Chorvatsko bude krásně spořádanou zemí, ve které se budou respektovat všechna pravidla. Bude tu jenom jeden malý problém. V té zemi budou žít chudí lidé,“ říká Borković. Chorvatští politici (a zdá se, že i ti naši) zkrátka zapomněli, že Švédskem se země nestane tím, že zavedou švédské daně.

Vyšlo v Reflexu 5.3.2015