Francouzské i nizozemské odmítnutí ústavní smlouvy vyvolalo velká politická i mediální zemětřesení. I v českých mediích se jim dostalo a dostává mimořádné pozornosti. Hlavní pozornost je ale soustředěna na vnitroevropské politické a ekonomické důsledky, popř. na potyčky mezi českými politickými představiteli. Nemělo by se však zapomínat na geopolitické rozměry evropského vývoje, resp. na to, jak na veta nahlížejí další politicko obchodní mocnosti světa – USA, Rusko, Čína a Japonsko.
USA by samozřejmě preferovalo silnou sjednocenou Evropu, která by byla sama schopna postarat o svá humna – a nepotřebovala k tomu americké letectvo a pěchotu – a která by byla případným cenným spojencem. Roztříštěnost EU co do nástrojů obrany nesmírně prodražuje tuto obranu a náklady na jeden potenciální armádní výstřel jsou v Evropě v průměru snad dvojnásobné vůči USA. Již tak skromné rozpočty na obranu se tím objektivně stávají ještě nižšími.Prohlubování integrace je jediná cesta od mocenské bezmocnosti Evropy. Pokud by však sjednocená Evropa měla být možná jen za cenu, že by její politika byla ve vleku věčného francouzského pozérství a německého pacifismu posledních let, pak dá Amerika přednost jednání s jednotlivými státními „škorpióny“ na ad hoc bázi. Výsledek referenda ve Francii proto vyvolává ve Washingtonu smíšené pocity. Soukromě doufám, že francouzské ne vzbudilo u nejbystřejších analytiků za Atlantikem naději na oslabení neformálního kralování Francie v EU a naopak posílení role Británie – pokud se Blair odhodlá k referendu a vyhraje ho.

Rozporuplné jsou určitě i pocity Číny. Na jedné straně „francouzská“ EU by jí vyhovovala jako soupeři USA, na straně druhé i při dnešním stádiu integrace je Unie pro Čínu velmi nepříjemným protihráčem při všech mezinárodních obchodních jednáních.

U Japonska lze jednoznačně říci, že preferuje integrovanou Evropu s plně liberalizovaným vnitřním trhem, kde není vnitřních bariér a platí shodná pravidla. Záporné výsledky referend v Tokiu rozhodně neoslavují.

Jsem ale přesvědčen, že se oslavovalo na hradě 1700 km od Prahy– mám na mysl Kreml. Rusko je dnes sice světelné roky vzdáleno totalitní minulosti, ale v žádném případě není prosto svého pradávného snění o co největším vlivu v Evropě. Tváří tvář integrované Evropě je ale slabším protihráčem, který nemůže zabránit ani tomu, aby se jeho nejbližší sousedé stavěli na zadní. Naopak při jednáních s individuálními státy to bylo Rusko, které hrálo prim. A ve špatné variantě budoucího vývoje tomu zase tak bude. Chtělo by se dokonce říci, že čím suverénnější tyto státy budou, tím snadnější kořistí se stanou.