Pravda, organizovat volby v Kosovu nebylo snadné. V devíti okresech mají většinu místní Srbové, kteří odmítají autoritu kosovských úřadů. A tři (ty největší) okresy přímo sousedí se Srbskem. A ačkoliv Bělehrad konání místních voleb podpořil, skupina maskovaných srbských násilníků vtrhla do hlasovacích místností v srbské části Kosovské Mitrovice a znemožnila konání voleb, které se tak budou muset opakovat. A nebylo nikoho, kdo by jim v tom zabránil. V týdnech před volbami z obav o bezpečnost svých členů ze severu Kosova prakticky zmizely hlídky sil NATO i policejních sil EU EULEX, které tak mimo jiné umožnily i volný vstup do Kosova skupinám srbských radikálů. Pozorovatelé OBSE pak pro jistotu opustili i ty volební místnosti, kde se žádný incident nestal.
Mezinárodní síly tak potvrdily v Kosovu svou smutnou bilanci nejednotnosti, opatrnosti, ba zbabělosti, vyjádřenou zhruba rovnicí: „Raději deset konferencí o rovných právech romských žen v Kosovu než jeden zásah proti mafii či násilníkům.“A o mafii tu jde. Urovnání situace mezi srbskými částmi Kosova a kosovskou vládou totiž především vadí mafii, která si ze severního Kosova udělala eldorádo bez zákonů, kde získává obrovské zisky z pašování zboží mezi Srbskem a Kosovem.
Sever Kosova se totiž stal místem, kde se patriotismus stal (jako i všude jinde nejen na Balkáně) zástěrkou pro ekonomické zájmy organizovaného zločinu. Kosovští Srbové si totiž v roce 2005 vymohli, že zboží ze Srbska se na srbský sever Kosova může dopravovat bez DPH. Takovou šanci nemohla mafie nechat ležet ladem. Údajná pomoc Srbům v Kosovu se zcela samozřejmě změnila v gigantickou loupež, která jejím prominentům zajistila obrovské bohatství a také vliv a faktickou moc nad severními okresy. Zboží neskončilo v obchodech kosovských Srbů, ale pašovalo se přes neoficiální (a tedy nehlídanou) vnitřní hranici dále do albánské části Kosova. Paradoxem je, že ti, kteří jsou největšími bojovníky za Srbstvo, ti, kteří organizovali blokády hraničních přechodů kvůli razítkům kosovské celní správy, mají přitom registrované firmy v kosovském registru, používají kosovské doklady a vesele spolupracují s albánskou mafií. A zároveň kohokoliv, kdo jen naznačí ochotu ke kompromisu, označí za zrádce, který může být nejprve pro výstrahu zmlácen, pak mu může shořet dům, a nakonec může i přijít o život.
Po 14 letech od obsazení Kosova vojsky NATO se žádná srbská vláda neodvážila přijít s žádným jiným řešením, než bylo opakování mantry, že „Kosovo je srbské“, ačkoliv reálná situace v terénu byla zcela opačná. Kdykoliv se reformní vlády pokoušely o nějaký kompromis, staly se terčem obvinění ze zrady srbských zájmů. Těch 14 let žili Srbové v Kosovu v nejistotě, často se stávali (především v jižních enklávách a v prvních letech po válce) terčem útoků albánských extremistů a na severu i extremistů srbských. Celých 14 let Srbsko financovalo paralelní srbské struktury za obrovskou cenu pro svůj rozpočet. A celých 14 let nenabídl Bělehrad Srbům v Kosovu jiný plán než to, čemu se srbsky říká „inat“. Tedy sebedestruktivní trvání na svém za každou cenu a s vyloučením jakéhokoliv kompromisu.
Průlom paradoxně přinesla až vláda sestavená z někdejších Miloševičových socialistů a někdejších ultranacionalistů Vojislava Šešelje, toho času v haagské věznici. Jejich partnerem byl pak bývalý politický šéf Kosovské osvobozenecké armády a nynější kosovský premiér Hashim Thaci, de iure stále v Srbsku odsouzený za terorismus. Na to, že se tihle lidé budou vůbec ochotni fyzicky setkat, by před několika lety nevsadil nikdo ani pětník. Pod taktovkou EU se to ale podařilo, což je poklonou bruselským sirům Humphryům, jelikož je velmi nepravděpodobné, že by s nejsložitějším zahraničněpolitickým problémem Evropy dokázala pohnout komisařka Catherine Ashtonová, každoročně vyhlašovaná za nejslabšího politika Evropské komise. Ashtonová, která na všechny výtky odpovídala, že jsou důsledkem „latentního sexismu v EU“, se alespoň dočkala toho, že při jednáních musela řešit i klíčovou otázku sexuálního harašení. Například když srbský premiér Ivica Dačič komentoval zjevnou krásu kosovské ministryně pro evropské integrace Vljori Čitaku. Nicméně otázka „a kde je ta vaše kráska?“ rozběsnila jiného člena kosovské delegace Jonize Musliju tak, že na Dačiče začal křičet, kdo si myslí, že je, zda srbský premiér, nebo don Juan. A že v Kosovu je dost albánských don Juanů, přičemž dalšího nepotřebují.
I přes tyto drobné problémy ale Bělehrad a Priština dospěly v dubnu tohoto roku k tzv. Bruselské dohodě. Ta na jedné straně umožnila kosovským orgánům uplatnit svou autoritu na celém území Kosova, na druhé straně vytvořila Svaz srbských okresů v Kosovu s širokou autonomií. Velitelem policie v srbských okresech tak může být jenom Srb a srbské okresy budou mít úplné pravomoci v oblasti školství, zdravotnictví, hospodářského rozvoje atd. Případné kompetenční spory pak bude řešit zvláštní oddělení apelačního soudu s většinou srbských soudců. Okresy si také mohou zachovat zvláštní vazby k Srbsku. Byl to kompromis, který přijala drtivá většina srbské politická scény. Nepřijala ho jen koalice extrémních nacionalistů a mafie.
Dá se doufat, že – jako obvykle – nakonec zvítězí ty nejpraktičtější zájmy, které donutí obě komunity spolupracovat. Je to vidět už dnes v Kosovské Mitrovici. Celý svět zná most přes řeku Ibar, který odděluje severní srbskou část od jižní albánské. Most je zasypaný sutí a hlídkují na něm srbští dobrovolníci, aby tím dokázali, že s albánskou částí nemají vůbec nic společného. Málokdo už ale ví, že pár set metrů dále je další most, přes který se zcela normálně jezdí. Každý den po něm stovky srbských rodin přejedou na jih nakupovat v novém (a levnějším) obchodním centru na jihu…
Vyšlo v Lidových novinách 7.11.2013
