Prezident Miloš Zeman ve svém projevu v Poslanecké sněmovně v úterý 18. února před hlasováním o důvěře vládě varoval mimo jiné i před takzvaným čechocentrismem:

“Místo toho, abychom se poučili u západních demokracií, jak vypadá skutečná politická demokracie a skutečná tržní ekonomika, vytvářeli jsme jakési nové politické formace mimo strukturu standardních politických stran.
Dospěli jsme k názoru, že umíme vyvinout originální novou metodu privatizace. A všichni víme, jak dopadla. Společným rysem těchto kvazivizí byl jakýsi čechocentrismus. Byla to snaha hledat originální cestou cestu za každou cenu a spíše poučovat jiné, než se učit od jiných.”

Místo toho prezident Zeman doporučil takzvaný skandinávský model sociálního státu:

“Skandinávské země se umisťují na prvních příčkách konkurenceschopnosti. Ale nejenom to. Umisťují se i na prvních příčkách toho, čemu se říká human development index, to znamená index, který vedle ekonomické výkonnosti zahrnuje i pravděpodobnost dožití, míru kriminality, míru ochrany životního prostředí a další právě sociálně ekologické parametry. Co je ovšem rysem skandinávských zemí? Je to vysoké zdanění. Ano, nikdo neplatí rád daně. Ale skandinávský model, který vám doporučuji k úvaze, je typický nejenom vysokým zdaněním. Je typický tím, že se za prvé, výnos daní nerozkrade, a za druhé tím, že tento výnos je rozumně investován.”

Kritika Václava Klause

Je jen škoda, že prezident Zeman více neupřesnil, co čechocentrismem myslí. Pokud izolacionismus mnoha českých občanů, zahleděnost do sebe, a nezájem o cokoli, co se děje více než 20 kilometrů od našich hranic, pak má pravdu. Takový čechocentrismus je třeba kritizovat a je správné, že to Zeman učinil, a doufejme, že bude v této kritice pokračovat.

Z uvedené části Zemanova projevu však vyplývá, že neměl na mysli primárně tento druh čechocentrismu. Kritizoval především naši privatizaci a sklon “spíše poučovat jiné, než se učit od jiných” – a tedy svého prezidentského předchůdce Václava Klause. Nevím totiž o žádném jiném českém politikovi, který by měl sklon “spíše poučovat jiné, než se učit od jiných” – anebo alespoň rozhodně nikoliv ve stejné míře jako Václav Klaus.

Proč však Klause kritizovat, jako by stále byl politickým hráčem, jestliže už dnes v politice v podstatě nehraje žádnou roli? Navíc je Zemanova kritika privatizace nevyvážená. Kupónová privatizace byla dobrou ideou, kterou v praxi pokazilo to, že do ní byly připuštěny privatizační fondy.

Úspěšná a neúspěšná privatizace

Kdyby zůstala původní koncepce privatizace – privatizovat mohou jen jednotlivci a své kupony nemohou svěřovat privatizačním fondům (nebyly by do ní připuštěny) -, její výsledek by zřejmě byl mnohem lepší. Jednak by se privatizace zúčastnilo méně lidí a vlastnická struktura privatizovaných firem by byla přehlednější, jednak by nenastalo tunelování manažery fondů.

Největším úspěchem privatizace však byly přímé prodeje zahraničním subjektů. Například prodej automobilky Škoda Mladá Boleslav koncernu Volkswagen, jejž uskutečnila česká vláda v letech 1990 až 1992 – její předseda Petr Pithart a ministr bez portfeje Tomáš Ježek -, nikoli tehdejší federální ministr financí Václav Klaus.

Srovnáme-li privatizaci “českou cestou”, například Poldi Kladno, a privatizaci Škodovky “cizákům”, je zřejmé, co byl úspěch a co neúspěch. Největší úspěch české privatizaci je tedy spojen s Tomášem Ježkem, nikoli s Václavem Klausem. Ten privatizaci do rukou zahraničních vlastníků vždy oponoval, přičemž dával přednost spíše “české cestě” – privatizaci do rukou tuzemských lidí, kteří následně budou vědět, komu konkrétně mají být za to vděční a budou náležitě tuto vděčnost projevovat. Srovnáme-li privatizaci “českou cestou”, například Poldi Kladno, a privatizaci Škodovky “cizákům”, je okamžitě zřejmé, co byl úspěch a co neúspěch.

Omyl mnoha lidí

Zemanem doporučovaný skandinávský model funguje – ve Skandinávii. Z toho však nevyplývá, že by fungoval kdekoli nebo všude jinde. V tom se mnoho lidí mýlí.

Fungují-li referenda ve Švýcarsku, aniž by rozvrátila tuto alpskou zemi, někteří pošetilci si myslí, že budou fungovat i u nás. Funguje-li parlamentní demokracie ve Velké Británii, aniž by vedla k tyranii většiny, někteří pošetilci si myslí, že bude fungovat i v Zimbabwe, Egyptě či Libyi.

Funguje-li skandinávský model ve Skandinávii, aniž by vedl k tomu, že lidé budou na daních podvádět a státní úředníci neefektivně (ne)poskytovat bezcenné služby, někteří pošetilci si myslí, že by to mohlo stejně fungovat i na Sicílii, v Černé Hoře – nebo u nás. V tomto ohledu jsou Miloš Zeman a sociální demokraté, kteří se skandinávským modelem zaklínají, pošetilí.

Srovnání Anglie a Itálie

Anglický lékař, psycholog, publicista – a studnice moudrosti – Theodore Dalrymple (vlastním jménem Anthony Daniels) uvádí například rozdíl mezi Anglií a Itálií. V minulosti byla anglická střední třída mnohem bohatší než ta italská. Ve druhé polovině 20. století se však jejich blahobyt vyrovnal v tom smyslu, že HDP na jednoho obyvatele byl v obou zemích stejný. A světe div se, navzdory tomu byla Itálie mnohem bohatší než Anglie – a to už na první pohled, jak ukazuje Dalrymple. Jak se to stalo?

Anglie byla bohatá, protože lidé poctivě platili daně a státní služba, byrokracie, byla poctivá, nezkorumpovaná a efektivní. Od poloviny šedesátých, nejvíce během sedmdesátých let 20. století však přestala být anglická byrokracie efektivní – neposkytovala kvalitní služby, byla přebujelá, ale nezkorumpovaná.

Angličané sice nadále poctivě platili vysoké daně, za něž však už od státu nedostávali kvalitní služby, a ani nemohli občas podplatit nějakého úředníka, aby vše šlo rychleji a lépe. Jako správní Angličané totiž úplatky nedávali a úředníci – také správní Angličané – je nebrali.

Italy na druhou stranu ani nenapadlo přiznávat všechny své příjmy a platit z nich daně, a současně ani neočekávali od státu žádné kvalitní služby. A pokud přece jen něco potřebovali, úředníkovi dali “všimné”, který ho vděčně přijal, a svému novému kamarádovi pomohl prosekat se legislativní, regulační a byrokratickou džunglí ke kýženému cíli.

Nominálně byl italský stát i Italové chudí. Reálně však byli Italové bohatí, státní služby bez korupce neefektivní – s ní vše hladce fungovalo. Jaké z tohoto anglického a italského srovnání vyplývá ponaučení?

Modely a otázky

Skandinávský model vysokých daní, profesionální a kvalitní státní služby poskytované občanům může fungovat, pokud má konkrétní země skandinávskou mentalitu – poctivě se v ní přiznávají příjmy, platí vysoké daně a státní nezkorumpovaní úředníci poskytují služby vysoké kvality. V takovém případě můžou žít občané této v blahobytu.

Stejně dobře však může fungovat i jiný model – občané dané země platí velice nízké daně, od státu nic nechtějí, ani neočekávají, navzdory tomu žijí v blahobytu. Fungovat však nemůžou tyto dva modely:

• Za prvé, vysoké daně a nekvalitní státní služby, jako tomu bylo ve Velké Británii v sedmdesátých letech 20. století – to je ožebračování lidí státem.
• Za druhé nízké daně a vysoce kvalitní služby poskytované státem. Očekávat to je bláhové, anebo možné jen za cenu šíleného zadlužení, tedy ožebračení dětí a vnuků. (Hypoteticky: pokud by se daně šokově snížily, za určitých okolností by to mohlo vést k takové ekonomické aktivitě a růstu, že i při nízkých sazbách by daňové výnosy byly natolik vysoké, že by kvalitní státní služby zaplatily. To však zřejmě není český případ).

A nyní tři otázky:

• Máme my Češi (a Moravané, Slezané, naturalizovaní Slováci atd.) spíše skandinávskou, nebo italskou mentalitu?
• Jsme skutečně ochotní platit vysoké daně a nezatajovat příjmy?
• Budou naši úředníci, náš stát, skutečně schopní poskytovat vysoce kvalitní služby bez korupce?

Jaksi tomu nevěřím…

Česká mentalita

V tom spočívá problém českých socialistů. Eufemisticky řečeno, daně sice dokážou zvednout snadno, ale na oplátku poskytovat vysoce kvalitní státní služby už nikoli stejně snadno. Samozřejmě, že mentalita lidí v Praze, Brně a Ostravě není totožná nejen s tou lidí v Římě, Neapoli a Palermu, ale ani těch ve Stockholmu, Kodani a v Oslu.

Česká mentalita je někde mezi tou italskou a skandinávskou. Proto u nás nemůže a nebude fungovat ani skandinávský, ani italský model.

Z geografie vyplývá, že česká mentalita je někde mezi tou italskou a skandinávskou. Proto u nás nemůže a nebude fungovat ani skandinávský, ani italský model. Můžeme si přát být blíže prvnímu, a nikoli tomu druhému, i se o to snažit, ale neměli bychom si myslet, máme-li zkušenost a zdravý rozum, že jej zavedeme na povel, přes noc, mávnutím kouzelného proutku, nebo v důsledku jedněch voleb a ustavení jedné vlády.

Od socialistické vlády toho příliš neočekávám, proto chci spíše nižší než vyšší daně. A ani od státu toho příliš nežádám – kromě obrany. (Domnívám se, že v nastupující nebezpečné době bychom měli sociální výdaje snižovat a výdaje na obranu, chcete-li zbrojení, zvyšovat.) Od socialistické vlády pouze chci, aby mě a mou rodinu nechala na pokoji. My už se o sebe a vlastní spokojený život postaráme.

Od pana prezidenta pak chci jen několik “dobrých” bonmotů. Aby bylo veselo…

Vyšlo na www.ceskapozice.cz