(Publikováno v Respektu 16. 5. 2005)

Za krizi hospodářství a rekordní nezaměstnanost nemůže vláda vedená socialisty a Zelenými, ale samotný kapitalismus. Tak vidí současné Německo předseda sociálních demokratů Franz Müntefering. Vedle zřejmého nadbíhání voličům (nezaměstnanost je vysoká a v největší spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko budou volby) se ale šéf SPD dotkl závažnějšího problému: současný systém “sociálního kapitalismu” se zřejmě vyčerpal a nyní čeká Němce hledání jiné cesty. Kobylky z Deutsche Bank

Franz Müntefering není v cizině obecně známý politik. Do nejvyšší politiky se dostal teprve ve chvíli, kdy se Gerhard Schröder vzdal vedení své strany. Na rozdíl od ideologicky tolik nevyhraněného Schrödera ale Müntefering míří přímo na terč. Nejvýrazněji se to ukázalo minulý měsíc. V Německu se rozjela debata o slabinách globálního kapitalismu a předseda SPD do ní přispěl tvrdou kritikou nadnárodních firem, které kupují německé podniky, inkasují dividendy a zisk pak odmítají reinvestovat do dalšího rozvoje firmy. Nebo z podniků v potížích vyberou životaschopné provozy a zbytku se rychle zbaví. “Jsou anonymní, nemají žádnou tvář, převalí se přes podniky jako kobylky, vyžerou, co se dá, a táhnou dál,” prohlásil Müntefering. Médiím pak poskytl i seznam největších “kobylek”. Vévodí mu firma Goldman-Sachs a Deutsche Bank (její šéf Josef Ackermann paradoxně před nedávnem věnoval SPD 100 000 eur).

Představitelé velkých firem jako Commerzbank, BMW či Deutsche Post (nehledě na firmy uvedené v seznamu) se pochopitelně ohrazují, reakce opozice a reprezentantů německých hospodářských svazů jsou ale víceméně vstřícné. Například předseda vlivného Svazu německého průmyslu Jürgen Thumann Münteferingovu kritiku pohlcování německých podniků investory shledal částečně oprávněnou a vyzval tyto firmy k větší sociální odpovědnosti. Zastání nenašly kritizované firmy ani u jindy hlasitého lídra bavorských konzervativců Edmunda Stoibera.

Patrioti odcházejí

Müntefering se rozhodně nemusí bát ani nevole veřejnosti. Nezaměstnanost je nejvyšší od třicátých let, zatímco největší německé podniky vykazují rekordní zisky. Řada tradičních firem, mezi nimi Siemens-Nixdorf, Minimax či Deutsche Börse (Německá burza), přešla v nedávné době do vlastnictví převážně britských a amerických fondů. A to za významné podpory stávající rudozelené vlády, která osvobodila prodej dceřiných společností německých koncernů od daně. Agresivně vedený boj o prosazení na domácím a zahraničním trhu potlačuje tradičně vysoký důraz na kulturu pracovního prostředí a péči o zaměstnance. Jinak řečeno – majoritní akcionáři dnes chtějí výplatu dividend, a ne doplácet zaměstnancům na obědy nebo rekreaci.

Příkladem této “dravosti” je právě firma Goldman Sachs. Společně s americkou investiční společností KKR koupila Siemens-Nixdorf, pak si nechala vyplatit vysokou dividendu ve výši 160 milionů eur a vzápětí oba investoři prodali menšinovou část akcií na burze za 350 milionů eur. Z těchto peněz pouze třetinu investovali zpět do podniku. S německými majiteli by se politici dohodli (vzpomeňme na stavbu továrny BMW u Lipska), cizinci ale na jejich argumenty neslyší.

Důsledkem snahy o maximální výnosy je také razantní snižování počtu pracovních míst. Tomuto trendu se přizpůsobují i domácí investorské firmy, většinou banky, které vlastní německé podniky. Státu tak dávají jasnou volbu mezi přijetím tohoto na německé poměry dravého způsobu podnikání, nebo smířením se s odlivem investic do zahraničí. Ostatně už v uplynulém roce snížily největší německé firmy domácí investice o 20 procent. Tahouni německé ekonomiky, mezi jinými DaimlerChrysler, Volkswagen a Deutsche Bank, propustili v posledních měsících desítky tisíc zaměstnanců, a to přes rekordní miliardové zisky v minulém roce.

Zmíněný trend je pro Němce v posledních dvaceti letech novum. Až dosud považovali všichni za normální, že je německá ekonomika přes svůj tržní charakter svázána do tradičního korporativního systému. Díky němu se německé podniky povinně sdružují do profesních komor jako novodobých cechů, které vydávají společná pravidla pro podnikání či udělují licence. Dokonce i malé firmy jsou zákonem o spolurozhodování pracujících povinny zajistit silné zastoupení svých zaměstnanců v dozorčích orgánech. Jenže nyní se zdá, že časy všeobecného podřizování patriotickým požadavkům po všeobecném sociálním rozkvětu jsou pryč. Tradiční, sociálně orientovaní kapitalisté-patrioti starého ražení dnes na popud nových zahraničních majitelů z vedení firem odcházejí. Příkladem může být zmíněná Německá burza, z jejíhož čela pod nátlakem britského investora musel minulý týden odejít dlouholetý šéf Werner Seifert.

Bez kapitalismu to nepůjde

Münteferingova kritika globálního kapitalismu není ojedinělá. Rovněž francouzský premiér Jean-Pierre Raffarin mluví o potřebě nové definice kapitalismu, který by se měl snažit více motivovat nejen nejvyšší manažery, ale všechny zaměstnance firmy. Liberální ekonomové jsou na všechna podobná zpochybňování citliví a poukazují na ekonomické úspěchy v anglosaském světě. Přesto mohl šéf SPD vystihnout reálný problém, jenže pouhé zpochybňování dnešních principů nic neřeší, míní Münteferingovi kritici. Především jde o to vysvětlit, jak ven z hospodářských potíží. V březnu zveřejnila Schröderova vláda návrhy na snížení tzv. korporační daně podniků z 25 na 19 procent, ulehčení podmínek pro zakládání malých a středních podniků či omezení povinnosti firem zpracovávat nejrůznější statistické zprávy. Současným obviňováním podnikatelů a zpochybňováním tržního systému z nitra vlastní strany jsou ale reformní plány ohroženy. To pochopitelně může vést k odchodu investorů, větší nezaměstnanosti a dalším potížím.
Přitom všichni včetně sociální demokratů vědí, že bez zahraničních investic a mezinárodního kapitálu se Německo neobejde. Ministr hospodářství Wolfgang Clement (SPD) proto důrazně vyzval k ukončení debaty, která se zvrhává do nečekaných hloubek. Vládní straně i opozici je dnes jasné, že jakákoli jiná terapie německé ekonomiky a sociálního státu než tržní (ať už půjde o kapitalismus anglosaský nebo nový typ sociálního hospodářství) sotva připadá v úvahu. Ne náhodou dnes mnozí němečtí ekonomové poukazují na památná slova zakladatele sociálně-tržního systému Ludwiga Erharda: “Čím je hospodářství svobodnější, tím je také sociálnější.”