Evropská unie má šarm nehotového. Je koncipována tak, aby umožňovala další rozšiřování, pevný plán však neexistuje. Její vývoj ukazuje jistý směr, svůj cíl však nezná. Díky své flexibilní podobě uniká pokusům právníků, kteří ji chtějí vyjádřit v tradičních pojmech a pravidlech.

Otazník na konci sousloví „evropský národ” pro přesné vymezení tématu nepostačuje. Pojem národ není sám o sobě automaticky srozumitelný, což platí i pro výraz skrývající se pod adjektivem evropský – i tehdy, pokud bezmyšlenkovitě sáhneme po jeho běžném používání a odpověď si ulehčíme tím, že slovo evropský považujeme za synonymum pro Evropskou unii (EU). V zásadě by se mělo mezi oběma výrazy přísně rozlišovat. Neboť EU po zeměpisné stránce nepokrývá celý kontinent a její snahy naopak geografické hranice Evropy překračují; celkově má jen málo společného s onou substancí, jež vytváří Evropu coby kontinent ducha.

Ovšem i samotnou EU lze stručně a výstižně obsáhnout jen s obtížemi. Tradiční politické nebo právní pojmy nestačí. Nadnárodní unie, jak se za posledního více než půl století vyvinula, se od ostatních organizací, ať již historických či současných, odlišuje; především se však liší od moderního státu v té podobě, v jaké je dnes celosvětově rozšířen.

Ve svých základních strukturách jsou si všechny státy podobné, jakkoli jsou rozdílné, co se týče polohy a velikosti, mocenské síly či ústavního pořádku. Státnost, která je jim společná, je rouchem z konfekce. EU je naproti tomu něčím jedinečným; je šita na míru okruhu svých členů, je uzpůsobena jak vnitřnímu, tak vnějšímu růstu i měnícím se podmínkám.

Evropská unie má šarm nehotového. Je koncipována tak, aby umožňovala další rozšiřování, pevný plán však neexistuje. Její vývoj ukazuje jistý směr, svůj cíl však nezná. Díky své flexibilní podobě uniká pokusům právníků, kteří ji chtějí vyjádřit v tradičních pojmech a pravidlech státního a mezinárodního práva.

Při pohledu na EU je řeč spíše o integraci než o instituci, spíše o pohybu než o pořádku. Současný stav má ambice být jen něčím předběžným, přechodem k lepšímu. Diagnóza je v tomto případě vždy již prognózou. I kovaní právní pozitivisté sehrávají v právních otázkách týkajících se Evropy tak trochu roli historických proroků. Mohutný budoucí potenciál vyvažuje současné nedostatky, přináší útěchu v případě zklamání, umlčuje kritiky, spojuje protikladná očekávání do jednoho svazku a fascinuje každého, kdo sází na pokrok a své místo si hledá po boku věcí příštích. Utopie zde nalezla čestné místo, patrně své poslední poté, co byla po žalostném zhroucení socialismu všude zdiskreditována. Levice, která po zániku reálného socialismu pozbyla orientaci, hledá rostoucí měrou způsob, jak se na evropské hnutí napojit, byť jeho ideu zprvu znechuceně odmítala jako příliš katolickou („západně křesťanskou”), jeho organizaci jako příliš byrokratickou a jeho právo jako z ekonomického hlediska příliš liberální („kapitalistické”). Něčím nesnesitelným pro ni byl i základní antitotalitní postoj, zakotvení v západním obranném svazku jako odpověď na sovětské ohrožení, ordoliberální tržní koncepce i technokratická podoba. Nyní však postsocialistický internacionalismus hledá v evropském společenství útočiště. Integrace se zdá být cestou, jak zrušit tradiční struktury národních států a nadnárodní funkce nasměrovat na (post)socialistické koleje. Homo politicus má prostě a jednoduše základní potřebu nespokojovat se se statem quo. Evropská unie se pohybuje. A přeje si, aby „byla pohybována”.

Proces evropského sjednocování žije z předpokladu, že tradičně udržované uspořádání národních států se přežilo a že je třeba jej nahradit novým, nadnárodním řádem. Tato premisa se zdá být historickým zákonem. Každý krok, který vede k většímu sjednocení, platí per se za správný. Politický výkon příslušného předsednictví v Radě je měřen podle toho, jakého vnitřního nárůstu kompetencí bylo dosaženo a čeho se dosáhlo vně členských států. Evropští politici následují maximu vyjádřenou slovy „více, více”, podobni malému Häwelmannovi ze Stormových pohádek, aniž by se blíže ptali po užitku a nákladech.

Od občana trhu k občanu Unie

Z pohledu historického původu a primární funkce tvoří EU společný vnitřní trh svých členských států. Vnitřní trh však nevytvoří žádný evropský národ, nýbrž jen evropskou tržní společnost, v níž jednotlivec nezaujímá pozici občana státu, ale pozici „občana” evropského trhu. Základy tvoří známé čtyři svobody, jež představují i dnes „tvrdé jádro” evropského práva.

V unijní smlouvě uzavřené v Maastrichtu byl ovšem status občana trhu rozšířen o unijní občanství. To přesahuje pouhou účast na trhu a otevírá účast na tvorbě politické vůle. Občané Unie požívají při volbách do Evropského parlamentu (EP) a při komunálních volbách v členském státě, kde mají své bydliště, aktivní a pasivní volební právo, přičemž pro ně platí stejné podmínky jako pro příslušníky daného členského státu. Kromě toho umožňuje občanství Unie práva, která původně vyplývají ze státní příslušnosti: právo volně se pohybovat a pobývat na výsostném území členských států; právo na diplomatickou a konzulární ochranu vůči třetím zemím, v nichž jejich země není zastoupena, prostřednictvím jiných členských států; petiční právo vůči evropským institucím. Sub specie unijního občanství požívají příslušníci všech členských států rovné právní postavení.

Přesto z unijního občanství žádná evropská státní příslušnost nevyplývá.  Unijní občanství navazuje na státní příslušnost v členských státech a je na ní závislé; nezakládá žádný osobní, trvalý a zásadně výlučný vztah založený na právech a povinnostech, jenž by byl srovnatelný se státní příslušností. Právní figura unijního občanství tedy unijní národ nevytváří. Pouze vnějším způsobem zahrnuje státní příslušníky členských zemí do jednoho celku.

A zda můžeme hovořit o evropském národě bez státní „schránky”, je úkolem k prozkoumání.

Evropský národ v právním slova smyslu neexistuje

V případě voleb do Evropského parlamentu se unijní národ nevyskytuje. Neexistuje ani jednotná volební procedura. Z toho logicky vyplývá, že neexistuje ani jeden identický voličský národ, ale pouze národy jednotlivých členských států. Navíc není zaručena rovnost volby; hodnota úspěšných hlasů je stát od státu rozdílná. EP není reprezentací lidu (Volksvertretung), nýbrž státním shromážděním (Staatenversammlung).

Unie tvoří smluvní společenství svých členských států; demokratický princip je v něm překryt principem svazku států. Formální rovnost států, odpovídající mezinárodnímu právu, dominuje, zatímco formální rovnost občanů Unie (státoprávní kritérium) ustupuje do pozadí. Legitimizační proud, jenž protéká kanály národních států, je silnější než mandát, jejž obdrží EP na základě přímé volby, protože tvorba politické vůle nachází potřebné sociální a institucionální předpoklady v národním prostoru, zatímco v prostoru evropském takové předpoklady (ještě) k dispozici nejsou; navíc rozdíl mezi obrovským počtem reprezentovaných a malým počtem reprezentantů nedovolí, aby zde vzájemný demokratický vztah vůbec vznikl. EP má v současné době v legitimizačním konceptu Unie pouze „podpůrnou” funkci. Převzetí dalších kompetencí, které doposud náležejí Radě nebo Komisi, by demokratickou úroveň legitimity spíše snížilo, než zvýšilo.

Co je to národ?

Dosavadní výsledek ukazuje, že žádný evropský národ neexistuje. To však není odpověď na otázku z úvodu. Dosavadní úvahy se vztahují pouze na národ v právním slova smyslu, tedy národ jako souhrn příslušníků jednoho státu. Z tohoto pohledu se národ jeví jako právně definovaný, člensky organizovaný svazek. Vztaženo na stát, jedná se o produkt státního práva. Národ ale stát předchází. Ve smyslu své ideje je národ předstátní i předprávní veličinou. Státu, v němž se nachází, poskytuje národ legitimitu, je však zároveň schopen ho legitimity opět zbavit.

Iracionální faktory národní integrace

O tom, proč se skupina lidí – s vyloučením všech ostatních – chápe jako národ, nelze vést racionální diskusi. Národ není na rozdíl od moderního státu organizačním schématem, které je možné použít všude, nýbrž kolektivním individuem. Jeho existenci lze vysvětlit historicky a sociálně-psychologicky, nikoliv však z logiky rozumu. Prostřednictvím národa začínají působit různé lidské iracionální potřeby, které se vymykají požadavkům racionality ústavního státu. Jedná se o požadavky nespokojit se v rámci státu pouze s ideály společnými celému lidstvu, jak je vyjadřují pojmy svoboda, rovnost či konkrétní čin, nýbrž uplatňovat skupinové zvláštnosti, jimiž se jeden národ, ať již skutečně nebo domněle, odlišuje od národů jiných. Národ není objektivní, předem stanovená danost, nýbrž dílo neodůvodnitelného politického přání: My jsme my, nejsme oni a oni nejsou my. Faktory jednoty jsou však ambivalentní. Například náboženství a jazyk jsou jednou znakem národní identity a příště známkou nezáludné diverzity, pouhými prvky společenského pluralismu.

Solidární společenství

V přísaze na Rütli se národ konstituuje jako solidární společenství; chce stát pospolu v nouzi a v nebezpečí. Vůle k jednotě národa spočívá v étosu solidarity. Z něj vychází i definice národa, jak ji podal Ernest Renan ve svém slavném projevu na Sorbonně 11. března 1882. V národě se odráží velkoplošně promítnutý obraz rodiny. Země se tu představuje jako vlast. Výrazu patria jako synonymu státně uspořádaného společenství odpovídá ctnost vlastenectví, jež je jiným výrazem pro národní solidaritu.

Národ na rozdíl od svých občanů není vystaven biologickým zákonům úmrtnosti, i když nesmrtelný není. Podobně jako v historii vznikl, může v průběhu dějin i zaniknout. Žije jen po tu dobu, pokud přetrvává vůle k politické jednotě. Ta se musí trvale obnovovat. Národ je plébiscite de tous les jours, „každodenním plebiscitem”, jak to charakterizoval Renan.

Předpoklad svobodomyslné demokracie

Národ ovšem nepatří k pojmovým znakům moderního státu. Ten se zakládá na třech prvcích – na státním území, lidu příslušného státu a na státní moci. Nelze jej subsumovat ani pod pojem demokracie. Národ jako svazek svých nositelů a jako prapůvod legitimity státní moci tvoří celek příslušníků daného státu. Státní příslušnost sice tvoří podstatný stavební prvek státní jednoty, ale sama o sobě dostatečně spolehlivý základ neposkytuje. Spíše vyžaduje doplnění a zabezpečení pomocí prvku, který tu existoval již před právem; je jím politická vůle k jednotě.

Příkladem téměř učebnicovým je osud socialistických států střední a východní Evropy po demokratické revoluci roku 1989. Pokud základ výkonu moci spočíval v oligarchii komunistické strany, byla jednota států garantována právě jí a státní příslušnost poddaných byla fakticky irelevantní. Jakmile se ale socialistická samovláda zhroutila a spontánní společenské síly začaly využívat nově nabyté svobody, nedotčeny zůstaly – bez ohledu na změnu ústavy – pouze státy jako Polsko nebo Maďarsko, tedy ty, jež disponovaly upevněným národním základem, zatímco státy, které nepřirozeným způsobem sdružovaly více národů, například Sovětský svaz, Jugoslávie a Československo, se rozpadly na jednotlivé národní součásti, a stát, který zahrnoval násilně oddělenou část jednoho národa, tedy NDR, splynul s německým národním státem.

Národ na pořadu jednání přítomnosti

Epocha národních států je u konce, lze dnes slyšet ze všech stran, vykročili jsme k údobí postnacionálnímu. Idea národa se podle této teze již neslučuje s věkem globalizace, světoobčanství, proměnlivých vztahů, konkurence a kooperace, etnického a kulturního prolínání. A skutečně: nacionalismus je – přinejmenším v západní Evropě – zdiskreditován, poté co tím nejstrašlivějším způsobem explodoval ve válkách, jež provázely 20. století. Oslabení a vystřízlivění národních států bylo předpokladem, aby se dokázaly sjednotit v nadnárodním svazku a podřídit nadnárodním institucím. Tento útvar nepřetržitě zvyšuje svoji moc i účinek svého silového pole. Úspěch však nevytváří solidaritu, ani k ní neinspiruje, nýbrž vyvolává další tužby.

Národ je jevem daným skutečností, duchovní i reálnou. Můžeme před ní zavřít oči, protože uráží naše morální cítění, sama ale nezmizí. Pokud navíc ztotožňujeme empirickou kategorii národa s politickou ideologií nacionalismu, zavíráme si dveře k dalším možnostem poznání. Idea není zdiskreditována tím, že se jejím jménem vedly války; ty se sváděly i ve jménu pravého a nefalšovaného náboženství, stejně jako se dnes svádí za ideje lidských práv a demokracie či za myšlenku spravedlnosti.

Ústavní společnost jako náhrada za národ

Zásadním zprostředkujícím činitelem státní jednoty a společenské pevnosti je reálná ústava, která získává státnímu společenství akceptaci tím způsobem, že státní moc zakládá na vůli lidu a tu pak podřizuje vládě práva; občana začleňuje do demokratického procesu tvorby politické vůle a prostřednictvím zákona a před zákonem mu zaručuje prostor osobní a společenské svobody. Vazba státní moci na právo je pro občana důvodem, aby se k obci dobrovolně připojil, neboť ví, že jeho zájmy jsou hájeny. Ústava je potřebným faktorem integrace.

Přesto není schopna vytvořit obec sama; je závislá na předpokladech, které musí existovat, aby se mohla reálně uplatňovat. Staví na očekáváních, která právu předcházejí a která sama naplnit nemůže – naplněna však být musí, aby se podařilo nastolit obecné blaho. Liberálním základním právům odpovídají očekávání směřovaná na adresu občanů, že svoji svobodu budou celkově vnímat tak, aby sloužila obci, a že budou rovněž ochotni snášet požadavky, které na ně klade výkon svobody ostatních. Náročné předpoklady svobodomyslné ústavy nejsou dány celosvětově, ba dokonce ani v celoevropském měřítku. V tomto směru naráží misionářská snaha o celosvětové rozšíření lidských práv na odpor. K pravidlům demokracie patří, že menšina akceptuje rozhodnutí většiny, pokud se toto rozhodnutí pohybuje v mezích ústavy. Demokracie tím předpokládá, že existuje určité společné pouto, které je silnější než jakákoliv možná konstelace mezi většinou a menšinou; je jím právě národní jednota. Ústava vytváří demokracii, nestvoří však to, co se nazývá démos. Ten jí předchází. Je původním zdrojem ústavy, referenčním subjektem ústavodárné moci.

Důsledky pro otázku po evropském národě

Osud Smlouvy o Ústavě pro Evropu nemůže prejudikovat odpověď na otázku, zda existuje evropský národ (nebo zda by existovat mohl). Ztroskotání projektu ústavy nedokazuje, že tento národ chybí – podobně jako by její případný zdar nedokazoval jeho existenci. Národ nelze vyhotovit jako ústavu. Ochotu k solidaritě si není možné vynutit rozkazem k nějaké normě. Národ se zakládá na subjektivitě těch, kteří se k němu počítají. Veřejná moc po něm nemůže natáhnout ruku a zmocnit se ho, může se jen usilovat o jeho přízeň a uplatňovat na něm svůj vliv. Nepřetržitý proud evropských norem, které překrývají státní právo, implementují jej do svého rámce a prostupují jeho substanci, nevytváří impulsy pro vytvoření solidarity, nýbrž obranné reflexy.

Integrace států, nikoliv občanů

Organizovaná Evropa si až doposud vystačila bez vlastního národního základu. Ve svém jádru tvoří společný vnitřní trh. Na něm zakládá svoji hospodářskou moc, která následně plodí moc politickou.

Ze všech pokusů obsáhnout nový a jedinečný fenomén evropského společenství pomocí běžného právního pojmu, je věci nejblíže interpretace navržená Hans Peterem Ipsenem, podle nějž jde o účelové sdružení (Zweckverband). Výraz je vypůjčen z komunálního práva. Komunální korporace určité oblasti se spojí do účelového sdružení, které je samo korporací, aby společně mohly plnit jednotlivé úkoly počínaje vybudováním školy přes výstavbu silnice až po svoz odpadu. Účelové sdružení funguje ve službách jiných organizací, aby splnilo některé z jejich úkolů, a za tímto účelem vykonává vůči občanům příslušných obcí potřebné kompetence. Prostřednictvím účelového sdružení obce rozšiřují svůj akční rádius, pochopitelně za cenu, že dosavadní sebeurčení přechází do spolurozhodování. Obce jsou členy sdružení, jejich občané jeho uživateli a klienty. Vůči obcím má sdružení podobu korporace, vůči občanům organizace. Účelové sdružení se osvědčuje díky svému účinnému plnění úkolů, bezproblémovému fungování a nízké ekonomické spotřebě. Po etické stránce nároky neklade, od svých zaměstnanců neočekává ani oddanost, ani loajalitu, nýbrž pouze odpovídající funkční obsluhu a údržbu. S výrazem „účelové sdružení” není spojeno nic emfatického (na rozdíl od pojmu „společenství”). Byť jsou sdružení spořitelen, hasičských sborů a zpracovatelů odpadních vod v reálném životě sebevíc užitečná a potřebná, sympatie nebudí – stejně jako nevytvářejí emocionální vazby. I Evropské unii je podobné působení zapovězeno. Rozum potvrzuje její nepostradatelnost, srdce zůstává chladné.

Evropská unie chce ale být něčím víc než účelovým sdružením. Požaduje, aby byla politickým a hodnotovým společenstvím; celkově je její snahou, aby se stala státem a aby uskutečnila vizi „Spojených států evropských”. (A protože se takový cíl zatím ještě nachází v nedosažitelné dálce, pokouší se alespoň o nimbus státnosti, o protokolární pocty, symboly vlajky a hymny a atribut ústavy.)

Funkcionalismus bez duše

EU žije ve funkcionalismu, což zahrnuje racionalitu a efektivitu a odmítání všeho iracionálního. Ale právě v iracionálním lze nalézt momenty, z nichž vyrůstá národní povědomí a vůle k politické jednotě. Patří sem sympatie i antipatie, pocit sounáležitosti či stav, v němž se celek nachází. Pokud zmíněná vůle najde odpovídající organizační formu, je možno očekávat, že se vytvoří solidarita, že jeden bude ochoten být tu za všechny a že všichni se postaví za jednoho, bude-li to situace vyžadovat. Pouze na tomto základě je možné politicky rozhodovat o osudových otázkách, jen na takovém základě existuje šance k souhlasu a ochotě přinášet oběti, která leží mimo individuální propočet užitku a vynaložených nákladů. Takovým fundamentem EU disponovat nemůže. Otázky politického osudu rozhodují národní vlády, které svoji vitální demokratickou legitimitu a politickou oporu nacházejí v národních parlamentech.

Pro další trvání a rozšiřování nadnárodních organizací je snadné nacházet racionální argumenty. Pro oponenty je však stejně snadné mobilizovat pocity. Bez existence citů a pocitů se žádný národ nevytvoří. Občan Unie, který používá euro a na letišti využívá rychlého průchodu odbavovacími přepážkami s nadpisy „EU” nebo „Schengen”, u nichž nejsou kontroly, nebude na kontinentech mimo Evropu na dotaz po národnosti udávat, že je Evropan, nýbrž uvede to, čím právně je a kým se cítí být, totiž Řekem, Rakušanem či Němcem.

Evropská unie bez evropských hranic

Každý národ vnímá sám sebe vždy ve vztahu k ostatním národům, v rámci osobních a prostorových hranic. Evropa, západní poloostrov zemské masy Asie, však nemá přirozené hranice. Zeměpis nám neposkytuje jasnou informaci o tom, zda Rusko, Gruzie nebo Arménie do Evropy patří, nebo ne. EU se horlivě snaží, aby se pokud možno nezavázala stanovit prostorové hranice svého možného rozšíření. Smlouvy jinak překypující nejrůznějšími úpravami v případě této otázky, na níž je identita Unie – stejně jako ochota jejích občanů se s ní identifikovat – závislá, mlčí. Politika rozšiřování vzbuzuje pocit nejistoty a nedůvěry i strachu z nevypočitatelného rizika. Občané se obávají, že prostřednictvím nadnárodní mašinérie budou vtaženi do velmocenských strategií, které nechápou a neschvalují.

Každý spolek získává svůj profil spíše než prostřednictvím pravidel obsažených ve stanovách osobnostmi svých členů. Nejinak je tomu i ve sdružení států zvaném EU. To ale s každým novým členem mění svůj charakter. Jeho identity se velmi dotýká rozhodnutí, zda Turecko vstoupí, nebo ne. Jako evropsko-maloasijní unie by EU již nebyla tím, čím byla předtím. Vstup Turecka by pro Unii (velmi pravděpodobně pro obě strany) znamenal značné ztráty, co se týče národní identity. Pro oba partnery by byla cena příliš vysoká. Turecká vláda evropským orgánům a státům vytýká, že jsou vůči jejímu přání stát se členem EU zdrženliví, že hodlají vytvořit jakýsi „křesťanský klub”, načež se jí dostává rozpačitých výmluv a ostýchavých dementi. Evropská strana by učinila dobře, kdyby žádné dementi nepodávala, nýbrž se přiznala: „Ano, skutečně jsme křesťané, i když ne všichni podle víry, ale všichni na základě historického původu, celkově jsme tedy v každém případě křesťané ve smyslu naší sekulární kultury. Jsme její dědicové.” Žádný z těch, kdo mluví za organizovanou Evropu, tímto stylem nehovoří. Stydí se za svůj původ. Pak se ale nesmějí divit, že evropský původ v občanech Unie žádné evropské vědomí neprobouzí.

Možné krystalizační zárodky evropského národního vědomí

Na otázku, zda dnes existuje evropský národ, je třeba odpovědět jasným „ne”. Za jakých podmínek by však do budoucna vzniknout mohl? Které faktory by mohly vůli k jednotě rozžehnout?

Tradiční integrační faktory

Od samého počátku lze jako podmínku pro vytvoření národa vyloučit dva faktory. Vzhledem k množství evropských jazyků je to řeč a vzhledem k žádoucí sekularitě politické organizace také náboženství.

Sebevědomí Evropanů se tradičně zakládá na jejich kultuře. Nabízí se tedy hledat základ pro vědomí jednoty právě zde. Péče o kulturu ovšem nepatří k základním kompetencím EU. Její příslušné aktivity se tu střetávají s principem subsidiarity. A další pochybnost je ještě závažnější: Kulturní zvláštnosti Evropy jsou dnes nivelizovány a překrývány kulturou americkou, jež ovládá celý svět a projevuje se v životním stylu i oblékání, v profesním světě i zábavě, hospodářství, vědě i technice. Amerikanizace evropskou integraci usnadňuje, ztěžuje však nalézání evropské identity.

Evropská idea

Na počátku evropského sjednocovacího hnutí stojí evropská idea. Stojí dokonce i na počátku definice Evropy jako světadílu. To, co malý poloostrov zvaný Evropa odlišuje od zemské masy Asie, je historická paměť a sebevědomí Evropanů, zavazující tradice latinského a křesťanského charakteru, civilizované a kultivované mravy i životní forma. Evropská myšlenka je nadnárodní, není však kosmopolitní. Vytváří společný rys mnohonárodnostní rodiny, zároveň se však v rámci celosvětové společnosti vyznačuje jistou kontinentální zvláštností. Ke kulturní zvláštnosti našeho světadílu patří například to, že se neuzavírá sám do sebe a nárokuje si univerzální, lidské poslání. Lidská práva, mezinárodní právo, ústavní stát, to vše jsou výtvory Evropy. V dnešní realitě je však snazší odkrýt celosvětově působící civilizační rysy než zvláštnosti Evropy. I politická teorie pracuje více s kategoriemi globálními než s kontinentálními.

***

Poté, co Evropa sama sebe zničila ve druhé světové válce, se evropská idea – za hrozby konfliktu mezi Východem a Západem – nabíjí politickou energií. Dává podněty k zakládání nadnárodních organizací. Nejstarší z nich, Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), odkazuje na tuto souvislost zakotvenou v zakládací listině. Záhy se ale ohlašuje technokratická Evropa: odkazy na materiální zájmy i praktické požadavky výkonnosti získávají převahu ve formulaci, že „Evropa může teprve konkrétními činy vytvořit skutečné spojenectví, čímž lze vybudovat společné základy hospodářského rozvoje”. Evropský idealismus je nahrazen funkcionalismem.

Evropské instituce se občas odvolávají na společné dědictví a společné evropské hodnoty. Evropskou myšlenku využívají, aby si dodaly lesku a byly akceptovány. Nenásledují ideje, sledují účely. Jejich legitimita nevyplývá z ducha a z tradice Evropy, nýbrž z prosazování společných zájmů. Ty se legitimizují tím, že fungují efektivně, nenáročně a bezporuchově. Evropská idea je dnes pouhou historickou ozdobou na vysoce moderní aparatuře.

V myšlence Evropy by organizovaná Evropa mohla získat duši, jíž doposud postrádá. Evropané by v ní mohli dojít vědomí své duchovní jednoty. Lze však pochybovat o tom, zda právě z toho může vzejít národní jednota. Neboť spirituální identita Evropy žije z bohatství jazyků, kultur a mentalit – a v neposlední řadě z množství národů.

Autor náleží k předním znalcům německého ústavního práva a reprezentantům současné státovědy, spolu s Paulem Kirchhofem je vydavatelem prestižního díla Handbuch des Staatsrechts. Dlouhá léta působil jako profesor na univerzitě v Bonnu.

Text vyšel v knize editorů Franka Deckera a Marcuse Höretha Die Verfassung Europas. Perspektiven der Europäischen Integration vydané v roce 2008 ve Wiesbadenu.

Přeložila Lenka Šedová. Redakčně upraveno a kráceno.

Kompletní text vyšel v časopise Kontexty 3/2009. Převzato z http://revuepolitika.cz