Bylo to něco, čeho jsme se obávali. Že jednou se to stát musí. Že jednou už nepůjde „jen“ o jednoho mrtvého za rok, dva či tři. Že rakví s českými vojáky může přijíždět víc. Že nás prostě štěstí opustí, protože při vší opatrnosti je to v boji s fanatiky, ochotnými vyhodit sebe sama do vzduchu, hodně právě o štěstí. Že ale zahynou hned čtyři, vlastně pět vojáků najednou, to asi nečekal nikdo. Tohle už nemohlo jen tak „prošumět“… Pět mrtvých najednou, před tím nelze zavřít oči. Nelze si zacpat uši před sirénami nebo zvukem kostelních zvonů, které se rozezněly Českem. V takové chvíli patří padlým vojákům modlitba či vzpomínka, živým pak podpora. Zaslouží si ji, především ti z bojových útvarů, kteří v rámci misí skutečně nasazují životy, a to daleko od zájmu veřejnosti.
Je totiž ještě poměrně snadné zemřít hrdinskou smrtí při obraně pohraničích hvozdů. To vám každý zatleská. Těžší je nasazovat krk ve vzdálené zemi. V misi, která se zdála být tak nemožná, že každého z nás přepadaly občas myšlenky o jejím smyslu. V podivné válce, která je tak trochu i rozvojovou misí. Ve válce, ke které se vlastně nikdo neuměl pořádně postavit. Ve válce, která je pro naši společnost, vzdálenou od posledních bojů tři generace, nepřenosnou zkušeností. V misi, kterou žádná vláda, a po pravdě ani armáda, neuměly či nechtěly dostatečně takříkajíc „prodat“.
Vytěsňování rizika
Vynikalo to zvláště v porovnání s Američany. Komu z českých vojáků se stalo, aby mu někdo cizí stiskl ruku a poděkoval za službu vlasti, jako se děje zcela běžně v Americe? Častěji se setkáte se slovními útoky typu „žoldák“… Když padne americký voják, účastní se pohřbu celé město a na každém domě jsou vlajky. My jsme prostě válku vytěsnili a armádu redukovali na jakýsi od ostatní společnosti oddělený svět, který se činí při povodních a pak kdesi daleko v expedičních misích. Až doteď. Jako bychom až nyní, po více než deseti letech naší přítomnosti v Afghánistánu, procitli a uvědomili si, že prostě jsme kdesi daleko ve válce. Že mezi námi jsou muži jako z jiného světa, kteří skutečně bojují a které pak při slavnostních nástupech vítají prázdná náměstí a leckdy i prázdné domy – to když manželky nevydrží dlouhé odloučení (a kaplani a psychologové by mohli vyprávět, co to s těmi chlapy udělá). Že existují slova jako boj, smrt, hrdinství, oběť, pravý to opak naší doby vytěsňování rizika, charakterizované „předběžnou opatrností“ při všem konání.
Rodinám padlých jejich mrtvé nic a nikdo nevrátí. Ono vzedmutí lidské solidarity jim ale alespoň dokazuje, že nezemřeli pro nic. Zemřeli sice v daleké zemi, kterou se pokoušeli pomoci postavit na vlastní nohy, ale zemřeli v první řadě pro svou vlast. Můžeme se ptát, jestli se to či ono mělo či mohlo udělat v Afghánistánu jinak či lépe, ale je faktem, že jsme (a nejen my coby Západ, ale v první řadě většina muslimského světa) ve válce s radikálním islámem, který bohužel v dnešní globalizované době nezná hranic.
A zemřeli čestně. Za našimi vojáky nezůstávají vypálené vesnice, zničená úroda či otrávené studny. Rozdíl mezi koaličními vojáky a Talibanem je ostatně jasný z popisu celé události. Naši vojáci šli zkontrolovat nemocnici, Talibanec se v nemocnici vyhodil do vzduchu (a vzal s sebou kromě našich mužů i desítku nevinných civilistů). Pokud si někdo myslí, že Taliban je jakési osvobozenecké hnutí, bojující za zájmy Afghánců proti imperialistické okupaci, měl by se zeptat afghánských pozůstalých po tomto útoku. Nebo pozůstalých po jiném podobném útoku, kdy v „naší“ provincii Logar vyhodil útočník do vzduchu ženskou kliniku, plnou žen a dětí. Obětí byly desítky…Jen barbarská ideologie radikálního islámu může ospravedlnit něco takového. A i když nemůže být zastavena jen silou zbraní, nemůže být zastavena ani bez použití zbraní. Pro dobro Afghánců, pro dobro muslimského světa i pro dobro Západu.
Na oltář naší svobody
Ale přiznejme si – naši vojáci nepoložili své životy jen kvůli smutným očímafghánských dětí. Položili oběť i na oltář naší budoucí samostatnosti a svobody. Přes všechny řeči o společných hodnotách je mezinárodní politika tvrdá hra. A jen pokud my prokážeme ochotu pomáhat svým spojencům (především Američanům), můžeme doufat, že až půjde do tuhého, pomohou (doufejme) také oni nám. A pokud někdo doufal, že nás už navždy čeká jen krásný nový společný evropský, bezpečný svět, tak minimálně události na Ukrajině ho mohly této krásné, ale pro naši svobodu nebezpečné iluze zbavit. Pro naši budoucí svobodu potřebujeme odhodlání, armádu a muže, jakými bylo těch pět vojáků, kteří bez váhání plnili svou povinnost a svou obětí nám připomněli, že svoboda a bezpečí nejsou zadarmo.
Lidové noviny, 19.7.2014
Právě likvidace svrchovanosti státu cizím diktátem šla přes kastraci armády. Sovětští vojáci umírali v čítance i v tiráži, český vlastenec byl tak chráněn, pln vděčnosti. Tu a tam povstání, ale hned osvobození. Voják ovšem neriskuje pro slávu, jako lidské bytosti žijeme z konkrétnějších hodnot, z větší blízkosti, než obdivu davu vyčerpaného utrpení ivetek. Zodpovědnost američanů nepotřebujeme, i v ekonomice nás ganantuje soused. Lze si užívat, možná skromněji než jinde, ale pokud syn nepropadne motorkám, nic ho neohrožuje. Je posílení prestiže vojska trochu nad rámec konsumu, a ne náhodou ji publikum vidí ze svého hlediska. Konečně lety na dovolenou lze odklánět do nekonečna, podlézt, obejít se dá cokoliv.To není genetické, to je masivní indoktrinace bez ohledu na letopočet. Komu prospívá zřejmo. Po pádu císařství jsme se snažili naklonit si spojence bezmocí, plody dozrály rychle. Válka přešla, submisivita fungovala už trvale. Nový stát postaven na mediálních atrakcích, malajci dokáží i jen pro své mrtvé nasadit osobnosti, snad se u nich přiučíme, jak se buduje stát i občanství. Sport nestačí.