Oblečen v černém saku a u krku rozhalené černé košili a hovoříc přímo do kamery s letním pobřežím za zády, vypadá ruský president Dmitrij Medveděv každým coulem jako moskevský mafián trávící horký letní víkend mimo město.

Jeho vzezření nebylo nijak nepatřičné, neboť daný scénář – otevřený „video-dopis“ ukrajinskému presidentu Viktoru Juščenkovi – byl sérií sametových výhrůžek. Oficiálně v něm ospravedlňoval rozhodnutí Ruska neposlat do Kyjeva svého velvyslance; mezi řádky vyzýval Ukrajince, aby ve volbách, jež proběhnou v lednu příštího roku, nehlasovali pro Juščenka. Pod maskou uhlazenosti a zdvořilosti naznačoval řadu zlověstných možností budoucího vývoje, pokud jím předložený „návrh“ bude odmítnut.

Tón Medveděvovy řeči kolísal od zjevné otevřenosti – „napětí v ukrajinsko-ruských vztazích začíná překračovat únosnou míru“ – až ke skrytým hrozbám: „Bratrské národy nemohou být rozděleny; máme společné historické i duchovní dědictví“. A nakonec přišla hrozba méně skrytá: „Jsem přesvědčen, že mnohostranné vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou se vrátí, avšak na kvalitativně vyšší úrovni – na úrovni strategického partnerství. A tento čas není daleko.“

Mezitím tvrdil, že Ukrajina je vinna řadou zločinů – od ilegálního vyzbrojování Gruzie přes poškozování Ruska při prodeji jeho plynu uzavíráním obchodních dohod s Evropskou unií až po falšování historie s cílem dokázat, že 2. světová válka byla konfliktem mezi dvěma totalitními systémy nacismu a sovětského komunismu. Škála domnělých ukrajinských zločinů – vojenských, politických, hospodářských, náboženských, kulturních, historiografických – je obrovská. Veškerá tato obvinění se buď týkají naprosto legitimních aktivit, nebo nemají žádný reálný základ. Dohromady vykreslují Ukrajinu jako zem snažící se vyvolat jakýkoli konflikt s Ruskem – což je obrázek stejně falešný jako naprosto neodpovídající ukrajinským národním zájmům. Bezděčně tak odhalují snahu Ruska vyvolat jakýkoli možný konflikt s Ukrajinou.

Nejméně  praktické/účelné/vhodné obvinění, totiž Medveděvovo odsouzení „pseudohistorického bádání“, může být zároveň tím nejpodstatnějším/nejpříznačnějším. Touha Ukrajinců vykreslit pravdivou historii Stalinova úmyslného vyhladovění jejich rodičů a prarodičů podkopává jak zjednodušující schéma „bratrských národů“ v Medveděvově historické lekci, tak i sovětskou legitimitu kterou se Putinův a Medveděvův režim snaží vzkřísit. Nejhorší historické obvinění vznesené Ukrajinci nebyl Medveděv ani schopen přesně formulovat. Společně s Poláky, Bělorusy a téměř všemi historiky mimo hranice Ruska je si většina ukrajinských historiků vědoma toho, že v prvních dvou letech 2. světové války neexistoval mezi nacistickým a sovětským totalitarismem žádný konflikt, nýbrž že tyto dva státy byly přímými spojenci. Protože na 23. srpen připadá sedmdesáté výročí nacisticko-sovětského paktu, snaží se dnes Kreml zabránit pravdivým historickým interpretacím těchto událostí i vzpomínkám na ně. Je to téma v každém smyslu až příliš živé.

Medveděvův zastrašovací tón, seznam jeho stížností a skryté  výhrůžky až příliš zavánějí světem třicátých let. Zavánějí však také světem roku loňského – roku ochrany separatistů, hraničních incidentů, vojenských cvičení s cílem řešení nečekaně propuknuvšího konfliktu v sousední zemi, železné pěsti a konečně i ruské anexe Gruzie a Jižní Osetie. V té době různé autority prohlašovaly, že rusko-gruzínská válka byla méně důležitá sama o sobě než jako varování Ukrajině. Naplnilo se nyní toto varování? Byl Medveděvův proslov naléhavější formou tohoto varování? A předznamenává snad aktivnější přístup Ruska k vojenským intervencím v zahraničí?

Někteří v Moskvě si to dozajista myslí. Alexander Dugin z nacionalistického think-tanku Eurasia Movement předpovídá, že se Rusko připravuje zpochybnit územní celistvost Ukrajiny: „Na Krymu a na východní Ukrajině může brzy vypuknout ozbrojený konflikt, v jehož důsledku se tato území stanou ruským protektorátem.“ Nu, možná. Podle nedávných průzkumů veřejného mínění jsou postoje ruské veřejnosti vůči Ukrajině stále nepřátelštější – viz syndrom odmítnutého milence patrný v Medveděvově řeči. V tomto nacionalistickém rozpoložení se ruskému veřejnému mínění může vnucený rusko-ukrajinský sňatek docela dobře zalíbit.

Kreml rovněž do Dumy právě předložil návrh zákona (který  bude docela jistě schválen), umožňující presidentovi vyslat vojenské jednotky do zahraničí, aby tam „bránily ruské vojáky a občany, potíraly pirátství a chránily cizí národy před ohrožením“. Zdá se, že jde spíše o vnitropolitickou záležitost, která má vyjasnit, která složka výkonné moci má právo nařídit vojenským jednotkám nějaký přesun, než o posun směrem k zastrašování sousedů. Jak poukázali někteří pozorovatelé, tento návrh mlčky přiznává, že loňská invaze do Gruzie byla nelegální. Připravuje nicméně ústavní půdu pro podobné akce, jakou by byla invaze na Ukrajinu. Sousední země by jej proto měly brát vážně.

Zůstává ovšem otevřena otázka, zda by podobná invaze měla naději na úspěch. V periodiku Eurasia Daily Monitor vydávaném Jamestown Foundation se respektovaný komentátor Pavel Felgenhauer, zabývající se dlouhodobě vojenskými otázkami Ruska, staví k této věci naprosto skepticky: „Ruská armády není v současnosti zjevně připravena podniknout ofenzivní ‚osvobozovací‘ vojenské tažení hluboko na území Ukrajiny. Ukrajinské ozbrojené síly jsou neefektivní, avšak území možného dějství konfliktu je rozlehlé a hustě zalidněné, což vyžaduje masivní nasazení dobře vycvičených jednotek. Rusko potřebuje nejméně tři další roky radikální vojenské modernizace a určité přezbrojení na to, aby mohlo uvažovat o nějakém tažení na Krym a na Ukrajinu.“ Po nečekané lekci, již ruským silám uštědřila malá gruzínská armáda, není pravděpodobné, že by Rusko podstupovalo nikoli nezbytná rizika. Mezitím však může pokračovat ve vedení hospodářské a politické destabilizační kampaně proti Ukrajině, Gruzii a dalším částem post-sovětského prostoru, proti nimž se jeho paranoia obrátí – s možnou vojenskou hrozbou vznášející se za zády.

Pokud to tak bude, jaká je pravděpodobnost, že Ukrajina tuto válku nervů vydrží? První reakce byly smíšené. Pokud jde o vládu, dal Juščenko Medveděvovi logickou, ale pevnou odpověď, odmítající jeho sametové výhrůžky jednu po druhé. President je ale politicky slabý. Podle průzkumů mu patří až třetí místo za dvěma vedle sebe stojícími figurami v popředí – premiérkou Julií Tymošenkovou a opozičním vůdcem Viktorem Janukovičem. Ti oba by byli pro Moskvu přijatelnější než Juščenko – a Janukovič víc než Tymošenková. Ani jeden z nich se však nechce vrátit do kremelského područí. A ačkoli je Ukrajina rozdělena na proevropský západ a proruský východ, obě poloviny země si zvykly na nezávislost. Nedávný průzkum mínění ukázal, že i když mnozí Ukrajinci nemají o Medveděvově projevu ponětí, ti, kteří ho znají, považují nevyslání ruského velvyslance za „nepřátelský“ akt. Takže pár dalších Medveděvových projevů by pomohlo Tymošenkové a možná, ale jen možná, by dokonce mohlo pomoci zvrátit výsledek voleb ve prospěch Juščenka. V každém případě ale Ukrajina bude i nadále kostí v krku Moskvy.

Po celou dobu, kdy se Rusko nebude cítit připravené použít sílu (podle uvedeného předpokladu přinejmenším tři další roky), se bude bitva mezi Moskvou a Kyjevem točit kolem ekonomických otázek a – především – kolem politiky Evropské unie vůči oběma zemím. Měla by se dále prohlubovat hospodářská spolupráce Ruska a EU? Mělo by být Rusko přizváno za člena Východního partnerství, jehož cílem je ochrana Ukrajiny a dalších post-sovětských východních zemí vně Evropské unie?

Evropa sama je v přístupu k těmto otázkám hluboce, i když skrytě rozdělena. V červenci poslala skupina světově proslulých středo- a východoevropských státníků včetně Lecha Walesy a Václava Havla Obamově administrativě otevřený dopis, vyzývající k větší angažovanosti Spojených států v evropských záležitostech – v podstatě proto, že západní Evropa nemůže spoléhat na vlastní síly při obraně demokracie, národní suverenity a udržování společné atlantické obrany.

Tito proameričtí představitelé byli ve svém popisu ruské  politiky nemilosrdně realističtí: „Rusko se vrátilo na scénu jako revizionistická mocnost, která se snaží realizovat agendu 19. století prostřednictvím taktiky a metod ze století jednadvacátého… Prosazuje výsadní postavení při určování našich bezpečnostních priorit. Používá otevřených i skrytých metod hospodářského boje, od energetických blokád a politicky motivovaných investic až po úplatkářství a manipulaci s médii ve snaze prosadit své zájmy a změnit transatlantickou orientaci střední a východní Evropy.“ Varovali před „příliš úzkým chápáním západních zájmů“ vedoucím k chybným ústupkům vůči Rusku. Výslovně zmínili rusko-gruzínskou válku, kdy „mnoho zemí bylo hluboce znepokojeno, že Severoatlantická aliance zůstala v nečinnosti, zatímco Rusko porušilo základní principy helsinského závěrečného dokumentu, Pařížskou chartu a územní celistvost země, který byla členem Partnerství pro mír Severoatlantického společenství a Euro-atlantické partnerské rady. A to všechno jménem obrany sféry vlivu na svých hranicích.“

Jak ale připustili, ne všichni Evropané jejich znepokojení sdílejí. Většina západoevropských zemí – částečně mimo Británii, Švédsko a Nizozemí – přikládá větší hodnotu přátelským vztahům a obchodní spolupráci s Ruskem než obraně Západu a jeho hodnot. A i když to byl francouzský president Sarkozy, kdo prosadil shovívavější přístup k Rusku ve vztahu k válce v Gruzii, je hlavním strůjcem evropské politiky vůči Rusku Německo. A v Německu existuje překvapivá shoda všech stran ve prospěch silného hospodářského a politického rusko-německého „strategického partnerství“.

Pouhých pár dní po zveřejnění otevřeného dopisu východoevropských politiků presidentu Obamovi vystoupil bývalý německý  kancléř Gerhard Schroeder, sociální demokrat zaměstnávaný  nyní ruským Gazpromem, s vlastní výzvou, aby se tímto dopisem a jeho signatáři „Spojené státy nenechaly ovlivnit“. O měsíc později, ve dnech po Medveděvově poselství Ukrajině, oznámila současná křesťansko-demokratická kancléřka Angela Merkelová po setkání s nejvyšším ruským představitelem uzavření série hospodářských dohod – nepronesla však jediné slovo o Ukrajině a souvisejících tématech. (Zmínila porušování lidských práv v Čečensku, což je problém, po jehož hlubším prošetření volá sám Medveděv.) Již dříve vystoupila Merkelová s tím, že se Německo postaví proti přijetí Gruzie a Ukrajiny za členy NATO. Většina establishmentu i představitelů hospodářského života v Německu dnes dává přednost dalšímu „prohlubování“ ekonomických vztahů mezi Evropskou unií a Ruskem. Pokud Německo přesvědčí své evropské partnery, aby se vydali touto cestou, stane se tak pravděpodobně na účet Ukrajiny a dalších sousedních zemí ležících mezi Ruskem a EU – byť to bude z obchodního hlediska výhodné a bude to představovat jakýsi diplomatický ekvivalent poklidné existence.

Medveděvova řeč dala obavám východoevropských vůdců za pravdu. Rusko ve vzrůstající míře ignoruje mezinárodní, právní i mravní normy. A takový stát je nevyzpytatelný.

Vyšlo jako bulletin OI, č.218

Z anglického originálu „Bear Right. The specter of a Greater Russia?“ publikovaného v časopisu National Review, September 7, 2009, s. 27-28, přeložil Jaromír Žegklitz.