Matyáše Zrna, člena think-tanku Občanský institut a odborníka na balkánský region, se EurActiv ptal na Chorvatsko, které se s velkou pravděpodobností za dva až tři roky stane členem EU.

Přestože Česko není s Chorvatskem významněji ekonomicky provázané, Češi jeho členství v Unii tradičně silně podporují. Podle Zrna za to může především fakt, že pro Čechy je Chorvatsko oblíbenou turistickou destinací.

Nakolik je Chorvatsko zajímavé pro české podnikatele a které země patří mezi jeho nejdůležitější ekonomické partnery?

České investice v Chorvatsku jsou tradičně nízké, tvoří méně než půl procenta celkových investic. V posledních letech před krizí začali Češi v Chorvatsku ve větší míře zakládat společnosti, které se orientovaly na trh s nemovitostmi, ale tento druh podnikání byl s nástupem krize a poklesem zájmu kupujících utlumen.

Hlavním obchodním partnerem Chorvatska (z hlediska vývozu) je Itálie, hned potom Bosna a Hercegovina a až potom Německo, Slovinsko a Rakousko. Dovoz do Chorvatska pak směřuje nejvíce z Itálie, Německa, Ruska, Číny a Slovinska (v tomto pořadí) s tím, že se Chorvatsko již tradičně potýká se značným deficitem obchodní bilance.

Podle průzkumu Eurobarometru Češi velice nadprůměrně podporují vstup Chorvatska do EU. Jaký to má důvod?

Nejpravděpodobněji je to dáno tím, že statisíce (ne-li miliony) Čechů alespoň jednou v Chorvatsku byly na dovolené a mají tudíž z první ruky představu (možná často idealizovanou), že Chorvatsko je vyspělá, bezpečná a bezproblémová země, navíc s přátelským a sympatickým obyvatelstvem.

Jakou podporu má mezi Chorvaty vstup do EU? Chápou jej Chorvaté (podobně jako některé země, které v roce 2004 vstupovaly do Unie) jako určitý vzkaz Rusku, že už nepatří do sféry jeho vlivu?

Otázka Ruska nehraje v Chorvatsku žádnou roli, protože to se v ruské sféře vlivu nikdy nenacházelo (s výjimkou let 1945-1948, kdy byla Jugoslávie v sovětské zóně vlivu). Vstup do EU si Chorvati spíše spojují s představou definitivního odstřižení se od Balkánu a jugoslávské minulosti s potvrzením své příslušnosti k západní Evropě.

Podpora vstupu do EU je v Chorvatsku stále mírně nad 50 %, s tím, že stále klesá a euforické nadšení po vstupu do EU z doby před několika lety je už jednoznačně minulostí. Jako důvody jsou nejčastěji uváděny příliš dlouhá doba čekání na vstup a také se vstupem do EU spojené nekonečné tahanice o mořskou hranici se sousedním Slovinskem. Svůj vliv má jistě i určitá celoevropská „kocovina“ ze stále rychlejšího rozšiřování a prohlubování.

Poslední rozšíření EU vyvolalo ve starých členských zemích obavy z masového stěhování občanů z nových členských zemí za prací na západ? Je třeba se něčeho takového obávat v případě Chorvatska?

Chorvatští občané mohou už dnes do EU jezdit bez víza a vzhledem k početné chorvatské diaspoře především v Německu a Rakousku se dá s trochou nadsázky říci, že kdo chtěl, už se na Západ dostal a proto žádný výraznější příliv Chorvatů do starých členských států čekat nedá. Ani ekonomická situace v Německu už není taková, aby lákala Chorvaty do té míry, jak tomu bylo například počátkem 90. let.

Jedním z problematických bodů při vyjednáváních s Chorvatskem je jeho nedostatečná spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Jak tuto problematiku chápou sami Chorvaté – existuje zde heroizace chorvatských válečných zločinců nebo převažuje touha vstoupit do EU a s ICTY opravdu bezvýhradně spolupracovat?

Chorvatská společnost se ve své většině snaží válku (a především s ní spojené vlastní zločiny) spíše vytěsnit. Neexistuje zde masová heroizace válečných zločinců (byť pro řadu Chorvatů hrdiny jsou). Spíše než o sebereflexi vlastních zločinů jde ale o snahu zapomenout, uložit tato nepříjemná témata „k ledu“ a věnovat se budoucnosti.

Vláda se snaží spolupracovat s ICTY do té míry, do které je to nutné, ale stížnosti ICTY na přístup k některým dokumentům dokazují, že jde spíše o minimální nutnou spolupráci.

Chorvatsko vstoupí do EU, která se již bude řídit Lisabonskou smlouvou, jejíž ratifikace se nyní chýlí k závěru. Mohou se v Chorvatsku v souvislosti s tímto právním rámcem objevit obavy z případných nároků vyhnané srbské menšiny podobné těm, kterými argumentoval nedávno i český prezident Václav Klaus?

Lisabonská smlouva je v Chorvatsku diskutována jen do té míry, do jaké míry by její přijetí či nepřijetí mohlo ovlivnit vstup země do EU.

Majetek chorvatských Srbů, kteří uprchli nebo byli vyhnáni z Chorvatska, nebyl nikdy plošně znárodněn jako majetek sudetských Němců, tudíž v tomto ohledu Chorvatsku nic nehrozí (praktická vymahatelnost majetku uprchlých chorvatských Srbů je ale věc druhá).

Vyšlo na EurActiv.cz 3.11.2009