Ve věku 87 let zemřela v pondělí ráno bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová. Významná politička podlehla mozkové mrtvici. Její názory i význam pro britskou a světovou politiku připomíná Roman Joch.
Naživo jsem ji viděl dvakrát:
Poprvé v květnu 1996 v Praze, když se zakládala Nová atlantická iniciativa, jejímž cílem bylo dostat postkomunistické země ve střední a východní Evropě do NATO. Patrony byli právě baronka Thatcherová a Václav Havel. S ním si byla bližší v geopolitických otázkách i svým atlantismem; bližší než s Václavem Klausem. S ním si zase byla bližší v názorech na kapitalismus a označovala ho jako svého “druhého oblíbeného premiéra” (hned po sobě).
Podruhé to bylo v září 1997 v budově Kongresu na kapitolu ve Washingtonu. Na recepci po konferenci honosně nazvané “1. Mezinárodní konzervativní kongres”, jenž měl vtipnou ambici založit “Koninternu” – konzervativní internacionálu, jakousi ironickou obdobu Kominterny neblahé paměti. Margaret Thatcherovou uvedl kongresman Dick Armey, tehdy muž číslo dvě mezi republikány ve Sněmovně. Prohlásil, že když se řekne “svoboda”, v mysli se mu vybaví dvě dámy: americká Socha svobody a britská lady Thatcherová.
Tehdy reagovala několika vtipnými poznámkami. Mimo jiné svým vysokým, typickým, ječícím a nezaměnitelným hlasem řekla, že za jejího života všechny špatné myšlenky přicházely z Německa. “Karel Marx byl Němec. Adolf Hitler byl Němec. Dokonce i kancléř Helmut Kohl je Němec!”
Všichni se smáli, věděli, že je to od odpůrkyně evropské integrace vtip. Ale všichni také věděli, že je to tak trochu i její přesvědčení. Patřila ke generaci Britů, kteří zažili druhou světovou válku, nálety, střely V-1. Během války jí bylo 14 až 20 let. To formovalo mnohé její pozdější názory na (sjednocené) Německo i evropskou integraci.Inspirace pro postkomunistické země
Jejími hlavními politickými postoji byly:
- ekonomický (neo)liberalismus;
- asertivní patriotismus;
- a morálně-hodnotový (neo)konzervatismus.
Na ekonomický, politický i civilizační marasmus Západu 70. let 20. století reagovala patřičně. Británie trpěla vysokou nezaměstnaností i vysokou inflací. Ona redukovala roli státu v ekonomice a posílila roli trhu. Privatizovala, deregulovala, vytvářela společnosti vlastníků, usilovala o lidový kapitalismus. V tom byla velkou inspirací i pro demokratické státníky v postkomunistické střední a východní Evropě po roce 1989.
Vždy trvala na zachování západního jaderného odstrašujícího arzenálu a západnímu pacifistickému hnutí řekla “Ne!”Na komplex viny a pochybnosti Západu o sobě samém reagovala zdůrazňováním hodnot svobodné a demokratické společnosti. Demokratický Západ poskytuje svým obyvatelům mnohem více svobody než zkorumpované diktatury třetího světa či komunistické tyranie. Západ má být na co hrdý.
S nepřáteli jednala asertivně – jak to zjistila argentinská junta během války o Falklandy v roce 1982 i Irská republikánská armáda během celého jejího působení.
Byla hlavní spojenkyní amerického prezidenta Ronalda Reagana, když se v 80. letech 20. století nechtěl se sovětským komunismem smířit, nýbrž jej chtěl vnějším tlakem zničit. Vždy trvala na zachování západního jaderného odstrašujícího arzenálu a západnímu pacifistickému hnutí usilujícímu o jednostranné jaderné odzbrojení Západu (jež tudíž požadovalo sebevražednou politiku) řekla “Ne!”.
Byla to ona, kdo v roce 1990 přesvědčil George Bushe staršího k vojenskému zásahu proti Saddámu Husajnovi poté, co v nevyprovokované agresi obsadil Kuvajt. V 90. letech, už jako expremiérka, požadovala tvrdý postup proti srbskému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi, jehož považovala za příčinu balkánských tragédií. V tomto se výrazně lišila od tehdejších i nynějších názorů Václava Klause.
Byla oduševnělou atlantistkou a stejně jako Winston Churchill pevnou stoupenkyní spojenectví s USA. Ráda opakovala, že vždy, když na sjezdu Konzervativní strany mluvila o pevném spojenectví s Amerikou, ozval se potlesk ještě dřív, než větu dokončila.
Zastánkyně středostavovských ctností
V osobních a morálních otázkách vyzařovala přesvědčení, že ekonomicky (a i politicky) uspěšná může být jen ta společnost, která vyznává určité občanské a osobní ctnosti; konkrétně ty, jež byly typické pro anglickou protestantskou střední třídu (k níž patřila) a jimiž jsou: pracovitost, nezávislost, střídmost, samostatnost, činorodost, tvořivost, soběstačnost, ochota nebýt nikomu na obtíž, slušnost a píle. V tomto přesvědčení, že plnohodnotný život ve svobodné a demokratické společnosti si vyžaduje určité ctnosti, byla z morálního a kulturního hlediska (neo)konzervativní.
Škoda, že toto své přesvědčení nezdůrazňovala aktivněji během politické kariéry; stejně jako Reagan považovala za bezprostřednější a krátkodobě naléhavější priority jiné – ekonomické a bezpečnostně-zahraničně-politické. Zůstává úkolem konzervativců po ní přesvědčovat západní společnost o staré moudrosti, že jen dobré zákony a dobré instituce nestačí; že potřebujeme i ctnosti na straně lidí. Bez nich je společnost buď neúplná, nebo chladná, nebo nefungující dobře.
Společnost existuje, ale není to stát
Měla i své chyby a omyly. Například ve svém projevu, že “žádná společnost neexistuje” – ve smyslu, že jsou jen lidé, jednotlivci, což řekla v polemice se socialistickým kolektivismem -, zašla příliš daleko. Samozřejmě proti socialismu a jakémukoli kolektivismu je dobré zdůrazňovat roli, význam a hodnotu každého jednotlivce, ale přesto něco jako společnost, její étos, existuje – a je to důležité. Nejde však o ztotožnění se státem – stát by neměl pohlcovat celou společnost a vydávat se za ni. Tím by překračoval své legitimní funkce.
Vždy byla inspirací pro lidi, kteří věří ve svobodu a přejí si společnost lidí svobodných a odpovědnýchPo rozhodnutí o předání Hongkongu pod suverenitu komunistické Číny odmítla umožnit jeho obyvatelům, kteří o to usilovali, snadnou imigraci do Británie. Vlastní zemi tím připravila o občany pracovité, činorodé, podnikavé, samostatné, úspěšné a ctící silné rodinné hodnoty – tedy přirozené a ideální konzervativní voliče. Nyní místo toho Británii zplavují imigranti jiní, z konzervativního hlediska ideální ani vzdáleně; a někteří z nich dokonce postrádající jakoukoli loajalitu vůči zemi, čerpající z ní jen sociální dávky, a přitom hlásající krvavý džihád vůči spoluobčanům.
Vždy však Margaret Thatcherová byla inspirací pro lidi, kteří věří ve svobodu a přejí si společnost lidí svobodných a odpovědných.
Dick Armey měl pravdu. Když se řekne “svoboda”, dříve nebo později nám na mysl vystane Maggie Thatcherová.
Requiescat in pace.
Vyšlo na www.ceskapozice.cz
Jeden z dostupnych zdroju tady:
http://www.foreignpolicy.com/articles/2013/04/09/i_met_with_unambiguous_failure_thatcher_gorbachev_germany
Hagiography is not dead! Baronka byla tezko kontroverzni osobnosti a tak se nazory muzou ruznit. Ale na zaklade nejnovsich odtajnenych dokumentu (coz je historicky relevantni material, s kterym pracuji seriozni historikove a ne propagandisti a p. Joch jako clovek zaobirajici se nejnovsimi dejinami a dokonce v tomto smeru cinny i jako vysokoskolsky pedagog by je veru nemel ignorovat) a ktere byly zverejneny v sunday times to s tou podporou “slobody” na vychod od berlina veru nebylo tak horke. Podtrzeno secteno, kdyby bylo podle baronky, tak by p. Joch mohl rozvijet sve ideologicke konstrukty o sampionech slobody leda tak po bytovych seminarich. Zde dokument z jednani s Gorbacevem
We are very concerned about the processes taking place in Eastern Germany. Some big changes could happen there, forced partly by the state of the society and partly by the illness of Erich Honecker. One example of this is the flight of thousands of people from the GDR to the FRG. All of this is on the surface, it is very important but even more important is something else.
The reunification of Germany is not in the interests of Britain and Western Europe. It might look different from public pronouncements, in official communiqu� at Nato meetings, but it is not worth paying ones attention to it. We do not want a united Germany. This would have led to a change to post-war borders and we can not allow that because such development would undermine the stability of the whole international situation and could endanger our security.
In the same way, a destabilisation of Eastern Europe and breakdown of the Warsaw Pact are also not in our interests. Of course, internal changes are happening in all Eastern European countries, somewhere they are deeper than in others. However, we would prefer if those processes were entirely internal, we would not interfere in them or push the de-communisation of Eastern Europe. I can say that the President of the United States is of the same position. He sent me a telegram to Tokyo in which he asked me directly to tell you that the United States would not do anything that might put at risk the security of the Soviet Union or perceived by the Soviet society as danger. I am fulfilling his request.