Na Slovensku v 90. letech 20. století existovala nejen Slovenská národní strana (SNS), jejímž historicky a notoricky neslavnějším předsedou byl Ján Slota, nýbrž i strana maďarské menšiny Együttélés (Soužití), již vedl Miklós Duray. Když Slota pronesl nějaký paličský nacionalistický proti-maďarský projev, pak na jižním Slovensku se v rámci maďarské menšiny hlasy začaly přelévat od umírněnějšího Maďarského křesťansko-demokratického hnutí Bély Bugára směrem k Soužití Miklóse Duraye, který byl radikálnější než Bugár. A když Duray pronesl nějaký razantnější projev o potřebě hájit práva maďarské menšiny na jižním Slovensku, pak na Slovensku severním začaly slovenské hlasy migrovat od umírněnějších stran k radikální SNS.

Slota a Duray byli ideologickými protivníky, ale pragmaticky a politicky se potřebovali. Hřímání jednoho nahánělo hlasy druhému – a vice versa. Byla to krásná, politicky pragmatická koexistence. Člověk by mohl žertovat, že mezi nimi se mohly odehrát rozhovory typu:

Duray: “Jó napot, János, mám u svojich Maďarov nízke preferencie, nemohol by si zase povedať niečo o tom, ako slovenské tanky vyrazia na Budapest? Keszenem sepem.”

Slota: “Nazdar, Mikuláš, ale áno, veľmi rád. A smiem Ťa na oplátku požiadať o niečo aj ja? Tiež by som potreboval , aby mi stúpli preferencie, nemohol by si prehlásiť, že budeš usilovať o územnú autonómiu Maďarov na južnom Slovensku? Veľká vďaka – a uvídíme sa v Národnej rade po voľbách!”

To mě napadlo, když jsem četl manifest Václava Klause (který už podepsala řada euroskeptických osobností u nás i v zahraničí) Demokraté v Evropě, vzbuďme se!, jenž je reakcí na prohlášení předsedy radikálně levicové frakce Zelených v Evropském parlamentu Daniela Cohn-Bendita (a spoluautora Felixe Marquardta z Europeans Now), nazvané Mladí Evropané… Sjednoťte se!

Volby do Evropského parlamentu budou v květnu 2014 a Daniel Cohn-Bendit potřebuje burcovat a mobilizovat své věrné “Zvolebňuje” se, nejen u nás doma v České republice do Poslanecké sněmovny, ale i v celé EU do Evropského parlamentu (EP). Volby do EP budou v květnu 2014 a Daniel Cohn-Bendit, neboli “Rudý Danny”, potřebuje burcovat a mobilizovat své věrné.

Proto jim hází kosti jako “Nazrál čas pro mezinárodní, mezigenderové a neideologické hnutí, které by evropskou integraci posunulo na další úroveň (…) Je naivní očekávat, že tradiční národní političtí lídři volení (…) občany na suverénním území, by mohli adekvátním způsobem řešit problémy (…), nenechme se dále ohlupovat sebezveličujícími bludy našich národních politických lídrů, kteří tvrdí, že v oblasti politiky je národní stát stále vhodným prostředkem (…) Musíme dát našim národním politikům vědět, že již dále nebudeme nakupovat jejich nacionalistický šunt (…) Musíme začít jednat jako Evropané (…)”.

Danny hřímá a člověk chápe, že musí říci něco plamenného, něco, co povzbudí a motivuje jeho sympatizanty, aby ho do toho Evropského parlamentu vůbec volili… vždyť být europoslancem je tak krásné…

Jenže Dannyho proklamace přichází v situaci, kdy evropská integrace je na jednom ze svých nejnižších bodů ve své historii. Nadšení pro sjednocování Evropy a překonání národních států je dnes téměř na dně – a u prostých občanů je na dně určitě. V situaci hospodářské krize, trvající již pět let, platí – a platí to stále silněji -, že košile je bližší než kabát. Danny, ne-Danny, ochota obětovat národní zájmy ve prospěch evropské jednoty či ideje je dnes u národních politiků i obyvatel jejich zemí jedna z nejnižších v historii. Realizace Dannyho vize, ať už ji považujeme za žádoucí či hrůzostrašnou, je dnes mnohem méně pravděpodobná než kdykoli předtím. Chudák Danny, vybral si pro hlásání své vize jeden z nejméně vhodných momentů v dějinách.

Ochota obětovat národní zájmy ve prospěch evropské jednoty či ideje je dnes u národních politiků i obyvatel jejich zemí jedna z nejnižších v historii. Nejenom očekávání a vůle obyvatel, ale i reálné rozložení mocenského vlivu v Evropě nenahrává Dannyho ideálu. Centrální evropští politici – Herman Van Rompuy, Catherine Ashtonová – jsou k smíchu, a reálná politická moc je v rukou politiků národních, konkrétně ve Spolkovém úřadu kancelářky v Berlíně, v Elysejském paláci v Paříži a na Downing str. 10 v Londýně. A poměříme-li jednotlivé váhy jednotlivých státníků, pak zjistíme, že v Evropě dneška je jen jedna těžká váha a ta se jmenuje Angela Merkelová. Národní politička. Šéfka národního státu.

Představa, že Evropská unie pozře národní státy, je nyní asi tak realistická, jako že hejno špačků pozře káně. To je však přesně to, co se nám snaží sugerovat reakce Václava Klause na Dannyho manifest: “Jde o nezastřený krok k definitivní proměně této původně mezinárodní organizace v evropský velkostát, který má zlikvidovat historické evropské státy a spolu s nimi i demokracii, která je s nimi nerozlučně a neoddělitelně spjata… Tito ,noví vůdci” jen bez zástěrek formulují to, co současné elity Evropské unie již dlouho halí do méně radikálních slov, aby příliš nevyděsili občany svých zemí. Svými skutky však postupují neméně radikálně ke stejnému cíli…”

Ano, že evropský “velkostát” mocensky zlikviduje historické evropské státy, je nyní asi tak pravděpodobné, jako že hejno špačků sežere káně nebo hejno pulců uloví štiku k večeři. Už vidím, jak Van Rompuy s Ashtonovou servírují Hollanda a Merkelovou…

V paralelní galaxii možná, ale v Evropě léta páně 2013?

A mimochodem, také není pravda, že evropský “velkostát” prý zlikviduje nejen “historické evropské státy”, ale “spolu s nimi i demokracii, která je s nimi nerozlučně a neoddělitelně spjata”.

Demokracie také nezávisí od velikosti politického subjektu, ani od toho, zda ten subjekt je národní, multinárodní či nadnárodníDemokracie není s historickými evropskými státy spjata ani nerozlučitelně, ani neoddělitelně. Historické evropské státy tady byly dávno předtím, než kdy nějaká demokracie vůbec byla. S ní nestojí, ani nepadají. Existence historických evropských států se měří v tisících let, historie demokracie v nich ve stovkách, v některých případech dokonce jen v desítkách let.

A demokracie také nezávisí na velikosti politického subjektu, ani na tom, zda ten subjekt je národní, multinárodní či nadnárodní. Historickými zeměmi byly i Anglie, Wales, Skotsko a Irsko, a klidně mohou být nezávislými a suverénními i jednoho dne někdy opět v budoucnu. A možná taky nemusejí. Ale fakt unie, myslím tím Unie Velké Británie (jež samotná je unií Anglie, Walesu a Skotska) a Severního Irska, sám o sobě ztrátu demokracie (či naopak její zisk) v historických zemích Unii tvořících negarantuje. Ale ani nevylučuje… Na samostatnost Skotska, či naopak na jeho členství v britské unii (tj. v Spojeném království), nebo na to, zda Severní Irsko (Ulster) má být součástí Spojeného království nebo naopak Irské republiky, můžete mít názory jakékoli, ale jen prosím netvrďte, že jedno nebo druhé nutně znamená či znamenat musí konec demokracie.

Neboť nemusí, neznamená, není to prostě pravda.

Jinými slovy, manifest Václava Klause a jeho přehnanou rétoriku lze asi nejlépe vysvětlit těmi samými důvody, kterými lze vysvětlit i manifest rudého Dannyho: “Zvolebňuje se.”

Volby do Evropského parlamentu budou už v květnu a různé pan-evropské názorové platformy (ano, i tzv. “anti-Evropané” jsou politicky vlastně “pan-Evropané”) si vytyčují své bitevní pozice. Klaus a Cohn-Bendit jsou ideologickými protivníky, ale proto, že mezi jejich pozicemi a jejich voliči nedochází k žádnému průniku (k tomu dochází jen mezi pozicemi každého z nich a těmi jinými umírněnějšími vedle nich), oni sami nejsou politickými nepřáteli, nýbrž naopak pragmatickými spojenci, kteří se vzájemně facilitují a synergicky posilují.

Jako kdysi v menším Duray a Slota. Takže si představme telefonát z Hanspaulky do kanceláře parlamentní frakce Zelených v Evropském parlamentu:

“Ahoj Danny, tady Václav, nemohl bys, prosím Tě, potřeboval bych…”

Dále to už znáte.