Skupina třiceti čtyř poslanců v čele s Václavem Klausem mladším (ODS) přišla s návrhem zákona, který má regulovat činnost správců a provozovatelů sociálních sítí s minimálně sto tisíci uživateli a zabránit tak případům, kdy jsou uživatelům těchto sítí mazány jejich příspěvky, nebo pozastavovány či zcela smazávány jejich účty, aniž by svými příspěvky porušili právní předpisy. Dle Václava Klause ml. má tento návrh zákona zajistit, že bude na sociálních sítích dodržována svoboda projevu a v případě, že by ze strany provozovatelů sociálních sítí došlo k zásahům do ní a byla zjištěna jistá cenzurní činnost, hrozila by sankce v podobě milionových pokut či dokonce trest odnětí svobody až na tři roky.

Levicový Facebook

Případů, kdy sociální sítě jako jsou Twitter či Facebook smazaly uživatelům jejich příspěvky či celé profily, je nespočet. Podstatné ale je, že tak bylo učiněno z prokazatelně politické motivace. Není žádným tajemstvím, že Twitter, Facebook nebo Google jsou společnosti, které ideologicky tíhnou k progresivní levici a cenzurní opatření, zdůvodňovaná vágními termíny jako “hate speech” a “porušení podmínek společnosti” se tak dotýkají v drtivé většině účtů a stránek s konzervativním obsahem. Sám Václav Klaus ml. má ostatně s tímto svou osobní zkušenost, když mu Facebook po jistou dobu zablokoval jeho vlastní profil. Je však jeho návrh zákona krokem správným směrem? A potřebujeme vůbec nějakým směrem v otázce činnosti sociálních sítí vykročit?

Prvním problémem v případě Facebooku je jeho samotná povaha, od níž se poté odvíjí jeho činnost a na níž závisí, jaká právní úprava se na ni bude vztahovat. Zástupci Facebooku dlouho veřejně prohlašovali, že Facebook je svou povahou pouze platforma, poskytující uživatelům možnost komunikovat a přidávat příspěvky. Za jejichž případný protizákonný obsah ovšem Facebook nenese odpovědnost, neboť je právě pouhou platformou, které jsou z odpovědnosti za příspěvky na nich zveřejněné vyvázány díky zákonu z roku 1996, tzv. Communications Decency Act, který mimo jiné stanovuje, že poskytovatelé platforem nebudou považováni za vydavatele. Nicméně šéf a zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg ve své výpovědi před americkým Kongresem v dubnu minulého roku explicitně uvedl, že “Facebook je zodpovědný za obsah na něm publikovaný”. To by ovšem znamenalo, že Facebook není jen neutrální platformou, nýbrž vydavatelem a jako takový již podléhá zákonným omezením a zároveň je také odpovědný za obsah, který vydá, tedy za příspěvky na něm zveřejněné. Na charakteru Facebooku také záleží jeho možnosti a rozsah, v jakém může nakládat s příspěvky jeho uživatelů. Pokud je Facebook jen platformou, pak není odpovědný za obsah, ale zároveň by tedy měl dodržet neutralitu a mazat pouze takové příspěvky, které v dobré víře považuje za obscénní, násilné, nebo jinak nevhodné, jak mu dovoluje zmíněný zákon z roku 1996, a příspěvky nefiltrovat dle politického klíče, vzhledem k tomu, že politický názor nespadá podle americké úpravy do žádné z uvedených kategorií. Pokud je vydavatelem, má plné právo si rozhodnout, jaké příspěvky zveřejní a jaké smaže z jakýchkoli důvodů, ale je tím pádem také odpovědný za ty, které neodstraní a které jsou svou povahou protizákonné. Facebook “osciluje” mezi oběma možnostmi, podle toho, jak je to v dané situaci výhodnější a nejraději by zdá se byl neodpovědnou platformou, která ale má možnosti vydavatele. Výsledkem je, že kolem statusu sociálních sítí panuje značná míra nejasnosti, která zatím nebyla rozptýlena a je možné, že světlo do celé problematiky jednou vnese až rozhodnutí amerického soudu.

Do všech potíží s právní povahou sociálních sítí, které se již po určitou dobu řeší ve Spojených státech, teď přichází český poslanec, který chce Facebook a další podřídit nové české úpravě, která by jeho provozovatele a správce potenciálně mohla posílat i do vězení. Již na první pohled je patrné, že vymahatelnost podobného zákona by byla velmi problematická a je otázkou, zdali je vůbec možné podobným zákonem zavázat společnosti, vzniklé podle americké právní úpravy a jenž jsou jí podřízené. Stejně tak trestný čin porušení svobody projevu, který by úprava zaváděla, je velmi zvláštním pojmem – svoboda projevu je u nás garantována Listinou základních práv a svobod, ta však stanovuje mantinely proti činnosti státu, nikoli proti soukromým domácím nebo zahraničním společnostem, kterou Facebook je, ať už je dle amerického práva platformou nebo vydavatelem.

Lze se však bavit v teoretické rovině o tom, zda se má vůbec obecně cokoli podnikat proti sociálním sítím a jak velká svoboda jim má být poskytnuta.

Pravicové dilema

Je velkým paradoxem, že např. Facebook cílí ve svých omezujících opatřeních právě na konzervativce, kteří jsou zastánci volného trhu a stojí na straně liberalizace a deregulace ekonomiky. Kdejací progresivisté přicházejí s návrhy na astronomické zdanění dle nich příliš bohatých jednotlivců a korporací, požadují jejich větší kontrolu a omezení. Facebook však místo nich omezuje ty, kteří ho naopak brání a argumentují jeho svobodou jako soukromého subjektu.

Když v USA homosexuální pár požadoval po věřícím pekaři Jacku Phillipsovi v Coloradu, aby jim upekl svatební dort stůj co stůj, konzervativci stáli na straně pekaře a argumentovali nejen svobodou svědomí a smýšlení, ale správně také svobodou ekonomickou-možností určit si, komu poskytnu své služby a komu nikoli. Analogicky u nás v České republice, když byla vedena debata o protikuřáckém zákonu, konzervativní část spektra byla rezolutně proti podobnému zásahu do podnikání. Nyní se konzervativci často nachází v pozici, v jaké byl onen homosexuální pár v USA. Nabízejí se tak dvě možnosti: buď přijmout, že je nám ze strany soukromého subjektu, jakým sociální sítě jsou, něco odepřeno a uznat, že pokud zastáváme širokou míru podnikatelské svobody, nemáme si vynucovat, aby nám bylo něco poskytnuto za každou cenu a zůstat tak ideově konzistentní, nebo v tomto případě rezignovat na zásady, které jinak ctíme, a v duchu progresivní zásady, že máme na vše nárok, se pokusit bojovat se sociálními sítěmi s cílem donutit je nám dát, co chceme-prostor k šíření našich myšlenek a zveřejňování našich příspěvků.

Nemusí se nám to líbit, ale nemáme mít nárok na to, aby naše názory byly soukromou společností publikovány. Pokud bychom takový nárok měli, znamenalo by to povinnost dané společnosti vyhovět našim přáním pod hrozbou sankce. To je však v rozporu jak s ekonomickou svobodou, tak koncepcí negativních práv, konzervativci zastávanou. Ano, sociální sítě mají miliardy uživatelů a jejich dosah a vliv je enormní. To ale nezakládá právo státu pro jejich regulaci. Pokud bychom se rozhodli, že necháme stát přísněji regulovat sociální sítě, udělali bychom přesně to, proti čemu jinak varujeme, přisoudili bychom státu větší pravomoci a širší možnosti pro kontrolu soukromé sféry. Dosáhli bychom tak možná toho, že sociální sítě by byly povinny zveřejnit vše, co není protizákonné, jak to požaduje Václav Klaus mladší. Ale zároveň bychom svěřili do rukou státu moc sankcionovat v případech, kdy by ke smazání příspěvku nebo profilu došlo. A že by takový případ nebylo jednoduché rozsoudit, je již a priori jasné. Vytvořil by se tak i potenciální prostor pro státní svévoli, kdy by mohlo docházet k pokutování v případech, kdy by přitom byla činnost sociálních sítí ve skutečnosti legitimní. Jak jsme poznali v ČR u zavedení EET a činnosti finančního úřadu v posledních letech, obava ze svévolného postupu ze strany státu je na místě.

Svobodný trh důsledně

Objevují se také názory, že Klausův návrh je extrémní, avšak kompletní volnost provozovatelů sociálních sítí mazat libovolně příspěvky také. Není to tak. Nechme sociální sítě mazat obsah, který se jim nelíbí. Podobné činnosti se dostane mediální pozornosti, jak vidíme v USA i u nás. Pokud budou chtít Facebook či Twitter i nadále pokračovat v omezování uživatelů s jiným světonázorem, než jaký mají jejich majitelé, veřejnost se to dozví. Zároveň se tímto otevírá prostor na trhu pro nové alternativy, které nebudou selektivně trestat své uživatele za politické přesvědčení.

Měli bychom proto zůstat konzistentní a stát na straně volného trhu, a to i v případech, kdy se stane, že některé jeho aspekty nám nebudou vyhovovat. To je totiž ta pravá zkouška toho, jak moc to s obranou svobody myslíme vážně.

Autor je studentem práv, publikuje na svém blogu http://therightw.blogspot.com/