Eurobarometr nedávno odhalil, že 54 % Španělů věří, že „bez eura, s pesetou, bychom byli schopni čelit hospodářské krizi”. V eurozóně jako celku tento názor zastává jen 45 % respondentů.

Šéf zastoupení Evropské komise v Barceloně Manel Camós to v rozhovoru pro španělský deník La Vanguardia vysvětlil „po evropsku”: Lidi jsou ignoranti.

„Veřejnost nepochopila výhody eura, protože většina odborníků je přesvědčena o tom, že k určitému ekonomickému vývoji tady došlo právě kvůli euru. (…) Došlo jak ke snížení úrokových sazeb, tak ke snížení inflace. Před zavedením eura překračovaly úrokové sazby ve Španělsku 14 % a nyní, navzdory krizi, činí jen 4 %.”

Camós reaguje, jak se na unijní establishment sluší a patří: kdykoli se veřejné mínění vyjádří vůči EU nepříznivě, je tomu tak proto, že to ti pitomci nepochopili.

„Španělská veřejnost” se naopak vyjádřila zcela racionálně. Většina komentátorů se shoduje v tom, že faktické navázání na německou měnovou politiku podkopalo španělskou konkurenceschopnost, například když nízké úrokové sazby Evropské centrální banky nafoukly španělskou bublinu na trhu s byty a zvýšily zadlužení domácností. Vzhledem k tomu, že devalvace není možná, bude ekonomické přizpůsobení pro většinu Španělů bolestivé: sníží se mzdy a zvýší nezaměstnanost.

Krize eurozóny napomohla tomu, že i politici začali přiznávat, že euro nemuselo být pro země jako Španělsko to pravé ořechové.

Vezměme si třeba prezidenta EU Hermana Van Rompuye, který dnes tvrdí, že euro eurozóně posloužilo jako prášek na spaní. Šéf Bundesbanky Axel Weber zase uvedl, že „výhod měnové unie, zejména nízkých úrokových sazeb a eliminace kurzového rizika, se ne vždy využívalo rozumně; naopak lákaly některé země k tomu, aby si žily nad poměry”. Eurokomisař pro hospodářskou soutěž (a Španěl) Joaquín Almunia poznamenal, že země typu Řecka, Portugalska a Španělska „ztratily konkurenceschopnost proto, že se staly členy hospodářské a měnové unie.

Samozřejmě, že existují i pozitiva členství v HMU. Nic to ale nemění na tom, že každý jen trochu seriozní komentátor nebo veřejný činitel by se měl seznámit i s jeho dobře zdokumentovanými nedostatky předtím, než obviní lidi z ignorance.

Shodou okolností použil nedávno obdobný argument i komisař pro rozšíření Štefan Füle, když komentoval fakt, že oproti loňskému listopadu se počet odpůrců vstupu Islandu do EU zvýšil z 54 na 60 %: „Současný nedostatek veřejné podpory členství Islandu v EU ukazuje, že je třeba zvýšit informovanost o EU a jejích politikách. Rozhodnutí by mělo být založeno na faktech a číslech, ne na mýtech a obavách.”

Odpověď je stále táž – v Irsku, Nizozemsku a ve Francii (po zamítnutí Lisabonské smlouvy/euroústavy), ve Španělsku i na Islandu: pokud něco máte proti EU, je to proto, že jste špatně informováni nebo jste ignoranti. Tento názor zastávala i Margot Wallströmová, komisařka, jež EU veřejnosti „prodávala” v době, kdy měla problém s neschválením euroústavy/Lisabonské smlouvy.

V neslavném videu Wallströmová ukázala, jak beznadějně vnitřně rozporný a neudržitelný tento postoj je. Argumentovat lze i přesně opačně. Jsou to právě dobře informovaní lidé, kdo je vůči EU, jejím velkým a uměle vytvořeným projektům či vůči myšlence koncentrovat více moci v Bruselu, kritický.

Dánové, kteří v devadesátých letech odmítli Maastrichtskou smlouvu a v roce 2000 euro, patří v EU trvale mezi nejlépe informované. Ba co víc, před referendem o Maastrichtu v roce 1992 průzkum ukázal, že reprezentativní vzorek dánských voličů je o klíčových unijních otázkách informován stejně (dobře) jako reprezentativní vzorek dánských poslanců (oběma skupinám byly položeny stejné otázky). Švýcaři v době, kdy zamítli vstup do Evropského hospodářského prostoru, byli v porovnání s občany sousedních zemí-členů EU o Unii informováni dokonce lépe.

Dnešní průzkumy veřejného mínění ukazují, že podpora EU v Evropě klesá. Šest z posledních osmi euroreferend přineslo (z hlediska EU) negativní výsledky. Camósovi, Fülemu a Wallströmové v argumentaci zjevně něco chybí.

Neuškodí trocha pokory. Krize eurozóny dopadla na politickou elitu EU velmi tvrdě. Mýlila se v otázce pravděpodobnosti konvergence, rizik rozšířené eurozóny i nevýhod jednotné úrokové sazby.

Existují racionální argumenty ve prospěch i v neprospěch EU, ve prospěch i v neprospěch Lisabonské smlouvy, eura atd. Považovat proto ignoranci za jediný důvod pro snižující se důvěru lidí v EU je přinejmenším zvláštní.

Ale asi je to lepší než naslouchat občanům, co od EU skutečně očekávají, a pak podle toho konat.

Z textu Matse Perssona, EUobserver 3. srpna 2008, připravil Ondřej Krutílek.

Vyšlo na Revue Politika