Západ je v krizi. Vzestupy a pády, rozkvět a úpadek se v jeho dějinách střídaly. Na tom, že jsme v době úpadu, není nic nového. Krizí nemyslím ekonomickou, nýbrž morální, politickou, civilizační. Krizi důvěry v sebe samé, ve schopnosti reagovat na hrozby či výzvy, a především se bránit.

Ve 20. století byly takové hluboké krize dvě – ve třicátých a sedmdesátých letech. Období před první světovou válkou bylo obdobím vzestupu Západu, jeho sebedůvěry a dominance. První světová válka byla jeho téměř dokonalou sebevraždou. Sebevraždou, ze které se hlavně Evropa už nevzpamatovala.

Chvíli trvalo, než lidé vstřebali, co se stalo. Reagovali krizí, při níž víc vzdělanců věřilo fašismu/nacismu nebo komunismu, než bylo těch, kdo byli proti nim. Zdálo se, že budoucnost bude fašisticko-nacistická nebo komunistická. Díky státnickému géniu jednoho (Winston Churchill) a hrdinství mnohých však Západ nezahynul, přežil.

Ale svou předchozí slávu a dominanci už neobnovil; (téměř) polovinu světa ovládl starší bratr fašismu / nacismu, komunismus. Přesto přišel další rozkvět Západu v padesátých a polovině let šedesátých. Bylo to poslední období, v němž si Západ věřil. Nová krize sebedůvěry přišla od poloviny šedesátých let a trvala dekádu a půl.

Ronald, Karol a Margaret

Spisovatel a intelektuál John O’Sullivan krizi 70. let dobře postihl v knize Prezident, papež a premiérka. A taky popsal renesanci Západu v 80. letech, kterou nastartovali Ronald (Reagan) Karol (Wojtyła, alias Jan Pavel II.) a Margaret (Thatcherová).

Jejich dědictví? Mírová a blahobytná léta devadesátá. Ale to byl jen povrch. Ronald a Margaret nejvíce uspěli politicky, vojensky a ekonomicky. Ale ve sféře, v níž kraloval Karol, ve sféře morální, neuspěl nikdo z nich. Západ se lepší, humánnější společností nestal: společnost, v níž jedno ze tří těhotenství končí prenatálním zabitím dítěte, takovou není a argument, že jinde, v Rusku a Číně, je to horší, dobrou výmluvou není.

Dnes rozklad Západu pokračuje. Jeho levicově liberální intelektuální a politické elity onanují, zatímco Řím hoří. Budiž jim omluvou, že to nevědí.

Uvedu dva příklady. První se týká migrační krize. Je tu šance vytvořit evropskou identitu založenou na svobodě, demokracii a lidskosti. Společnou akcí můžeme pomoct uprchlíkům, aniž bychom se jimi nechali převálcovat, změnili kvůli nim naši politickou kulturu a ohrozili bezpečnost našich měst. Mohli bychom jim pomoci vytvořit bezpečnou zónu ekonomické prosperity v regionech jejich původu: v případě nutnosti i společnou vojenskou akcí.

Jaká je však reakce Evropy? Za prvé: přijmout je všechny, změnit (zničit?) Evropu. Za druhé: nepřijmout nikoho, nechat je všechny — „čmoudy“ — zemřít.

Vládnou nám idioti

Amerika. V reakci na 11. září 2001 chvíli existoval západní, americký moment, kdy se zdálo, že George „W“ je mužem na svém místě. V letech 2002–03 v mnoha metropolích světa – v Moskvě, Pekingu, ve všech arabských a blízkovýchodních — pochopili, že „bílá muž se zlobit“. Pak ale zjistili, že „W“ místo trestajícího, rozzlobeného muže je jen prostým hodným americkým metodistou trpícím komplexem viny za rasistickou minulost, který tudíž chce nikoli trestat, nýbrž arabsko-islámskému světu pomáhat. Proto toho využili ku prospěchu svému a neprospěchu jeho.

Od té doby to jde už jen k horšímu. I ten kágébácký gauner Putin s těmi kartami, jež má na ruce, hraje mnohem lépe než kterýkoli státník západní s těmi svými, nezřídka lepšími. Skutečně nám vládnou idioti – to je snad jediná pravda, kterou Donald má. A tím se dostáváme k němu.

Tak jako Bush zplodil Obamu, jeho antitezi, tak Obama zplodil Trumpa. Bushe ve světě nenáviděli, ale báli se ho, Obamu ve světě nenávidí, leč pohrdají jím, takže na scénu přichází „The Donald“, jenž slibuje: „…To Make America Great Again!“

O tom, že levicově liberální establishment onanuje, zatímco Řím hoří, nepochybuji. Ale myslel jsem si, že po jeho pádu přijdeme „my“, konzervativci typu Reagana, Jana Pavla II., Thatcherové. Můžete s námi nesouhlasit, můžete nás považovat za divné, dokonce za ošklivé, ale jednu věc nám upřít nemůžete: máme své zábrany a jsou věci, které bychom neudělali.

Na rozdíl od někoho jiného. Proto se na pád levicově liberálního establishmentu, jehož brzký konec očekávám, vůbec netěším. Obávám se totiž, že přijdou novopohanští Caesarové. Putin a Zeman jako předskokani, Trump se na to chystá a Jobbik či Kotleba by rádi.

V tomto světě Orbán a Kaczyński nejsou tou největší pohromou. A je v podstatě jen jedna západní společnost, ohledně které jsem optimistický; jež mě naplňuje nadějí: Izrael. Tam je vůle žít a přežít.

Vyšlo v časopise Reflex