Ten příběh nemohl mít obskurnější konec. Radovan Karadžić, muž, který má na svědomí desítky tisíc životů, skončil jako propagátor alternativní medicíny a autor článků o meditaci a duchovní rovnováze. Obskurní je to jen zdánlivě. Karadžić zapadne do dlouhé řady zločinců, kteří navenek působí docela mile, starají se hezky o své děti a pravidelně chodí venčit svého pejska. Takových máme v Evropě spousty ze všech možných období a režimů. Nepotrpíme si na psychopaty afrického typu, kteří pořádají své protivníky k večeři a věří, že tím na ně přejde jejich síla. Karadžićův příběh je především příběhem toho, kde se mezi námi berou masoví vrazi, dozorci v koncetračních táborech, případně rozkulačovači venkova. Pravda, Radovan by se dal popsat jako hoch z malé černohorské vísky v podhůří Durmitoru, který s mateřským mlékem nasával nenávist k „Turkům“ a jen čekal na příležitost, jak se pomstít za pět set let turecké poroby. Jeho otec koneckonců patřil k četnikům – roajalistickému hnutí, které bojovalo proti komunistickým partyzánům, vyvražďovalo muslimy a občas kolaborovalo s Němci. Černohorský spisovatel Jevrem Berković to popisuje tak: „Vyrostl v takovém tom černohorském prostředí, kde jste kolikrát pět, šest měsíců odříznuti od světa sněhem. V prostředí, kde není televize, radio a jediná literatura, základní literatura, jsou gusle (jednostrunný nástroj, který slouží jako hudební doprovod zpívaným hrdinským eposům). A gusle jsou nástroj patetizované epiky, mýtománie, která člověka ničí.

Možná. Jenže současníci si ho tak nepamatují. Původně měl jít Radovan na studie do Bělehradu, jako většina Černohorců. Ale rodině chybělo 100 dinárů na lístek, takže nakonec zvolili bližší Sarajevo. Sto dinárů a všechno mohlo být jinak… Sarajevo roku 1960, kam přišel patnáctiletý Radovan na střední školu, bylo sice proti jeho rodné Petnjici jako Manhattan oproti poslední osadě na východním Slovensku… Ale Karadžić uměl svou mírnou neotesanost prodat jako sympatickou bodrost horala. Vystudoval medicínu (psychiatrii), byl oblíbený kumpán sarajevské bohémy, měl úspěchy u žen, přátelil se s Muslimy, Srby i Chorvaty. Děti svých kolegů v práci vodil na stadiony, muslimským přátelům nidky nezapomněl gratulovat k jeich svátkům… Na rozdíl od sarajevské elity, která vystudovala klasické gymnázium, měl sice jen střední zdravotnickou školu, ale snažil se. Byl poměrně sečtělý a vzdělaný. Část studia strávil ve Spojených státech. Ač psychiatr, rychle zapadl mezi sarajevskou literární společnost. S jeho prvními texty mu pomáhal Marko Vešović, známý sarajevský spisovatel (také černohorského původu), který ovšem během války zůstal v obklíčeném městě. Balkánci si cení literatury a překvapivě mnoho lidí všech profesí (včetně politiků) má v šuplíku knihu básní, kterou touží vydat. Karadžić byl zábavný společník a ucházející psychiatr, jehož (typicky černohorským) problémem bylo, že neměl trpělivost. Diagnozy vydával už po druhém sezení s pacientem. Stal se loajálním členem Svazu komunistů (jako skoro všichni). Byl průměrný básník a rozhodně nevypadal na člověka, který by byl schopen čehokoliv velkého. Před agresivními pacienty ho občas musela bránit jeho zdravotní sestra…

Kde začala jeho cesta do pekel? Někteří tvrdí, že svatbou s Ljiljanou. Ambiciozní ženou, která ho zcela ovládala a dokonce veřejně ponižovala před jeho přáteli (na Balkáně nepředstavitelné, pro Černohorce dvojnásob). Pak odchod do Bělehradu, kde se přátelil se srbskými spisovateli, kteří tvořili páteř srbského nacionalismu. A nakonec soud za zpronevěru státních peněz, ze kterých si postavil chatu nad Sarajevem. Tady ho mohla dostat do hledáčku mocná tajná policie (pro kterou ale podle jiných zdroj donášel už od roku 1968). Každopádně širší veřejnosti neznámý Radovan Karadžić se najednou vynořuje počátkem roku 1990 coby předseda Srbské demokratické strany (SDS), nejsilnější strany bosenských Srbů. A SDS založila tajná služba pro Slobodana Miloševiće a jeho cíle. Odpslechnuté telefonní hovory Karadžiće s Miloševićem jsou jasným důkazem toho, kdo z nich dvou je zadavatel a kdo vykonavatel. Tajná služba vybrala Karadžiće coby nejlepšího kandidáta na předsedu (a byli zasloužilejší čekatelé na tuto funkci). Karadžić měl ale jednu přednost – uměl mluvit, přesvědčovat. Působil velmi důvěryhodně. Marko Vešović vzpomíná: „Když mluvil v televizi o tom, že se v Bosně chystá nová genocida na Srby, mluvil tak přesvědčivě, že jsem mu málem uvěřil i já, který jsem seděl uprostřed Sarajeva.“. Karadžić měl také velkou výhodu v tom, že je lékař. Ostatně i v Čechách, rozhodne-li se lékař někam kandidovat, má vítězství takřka v kapse…V klientelistických společnostech Balkánu to platí dvojnásob. Měl neuvěřitelnou síť kontaktů. Když se na klinice rozhodovalo o tom, zda se po vyšetřování zpronevěry vrátí, přimlouvala se za něj skoro stovka lidí – od šéfa sarajevských komunistů přes ředitele televize po katolické a muslimské duchovní.

Každopádně nebýt Slobodana Miloševiće a jeho projektu Velké Srbska, byl by asi Radovan Karadžić dodnes průměrným sarajevským psychiatrem, který by přál svým muslimským přátelům štastný konec ramadánu.

Vyšlo v Lidových novinách 23.7.2008