Pokud jde o spravedlnost války, existují tři pozice. Pacifisté odmítají válku jakoukoli. Tím však prosazují lhostejnost vůči i tomu největšímu utrpení nevinných, způsobenému nespravedlivými trýzniteli, jemuž by šlo zabránit právě válkou. Druhá pozice válku připouští, a klade ji mimo mravní zákon: považuje za přípustný jakýkoli prostředek, jenž napomůže vlastnímu vítězství. Od obou se liší západní křesťanské učení o spravedlivé válce: válku proti zlu připouští, ale požaduje, aby i pro ni platila mravní kritéria. Jednak kritéria spravedlivého vstupu do války (ius ad bellum): musí ji vyhlásit 1) oprávněná autorita, 2) ze správné příčiny (sebeobrana, obrana nevinných, potrestání zla), 3) se správným záměrem, 4) jako poslední prostředek po vyčerpání všech nenásilných a 5) s nadějí na úspěch. A pak kritéria spravedlivého vedení války (ius in bello): 6) zlo, jež způsobí, musí být menší než zlo, jemuž chce zabránit a 7) rozlišuje mezi civilisty a vojáky, záměrně útočí jen proti vojenské moci protivníka a nepoužívá prostředků neúměrně krutých.
Pod oprávněnou autoritou se vždy rozuměla legitimní vláda státu, teď však někteří tvrdí, že je jí jen OSN. To je však nonsens, neboť vlády jednotlivých států, nikoli OSN, jsou přímo odpovědny za bezpečnost občanů; a navíc OSN tvoří i zástupci režimů zločinných a nelegitimních. Legitimita OSN je nižší, nikoli vyšší, než kterékoli ústavní, demokratické vlády.
Preventivní válka je povolena, a odlišná od agrese, pokud předchází agresi, již protivník chystá. U režimů, jejichž zločinnost přesahuje určitou míru, lze oprávněně předpokládat, že budou-li se cítit dostatečně silné, agrese se dopustí. Tyto zločinné režimy opravňují preventivní intervence civilizovaného světa proti nim. Příkladem byla jakobínská vláda teroru ve Francii v letech 1793-94, nebo bolševický režim v Rusku po roce 1917: míra jeho barbarismu byla západní Dohodou včas rozpoznána, proto byla proti němu v letech 1918-20 podniknuta intervence. Ta však, bohužel, nebyla dotažena do konce, ke škodě sto milionů následných obětí komunismu. Stejně tak Hitlerovo vpochodování do Porýní v roce 1935 jistě opravňovalo preventivní válku proti nacistickému Německu; bohužel, rovněž k ní tehdy nedošlo, opět ke škodě desítek milionů následných obětí nacismu.
O barbarském charakteru režimu Saddáma Husajna, jeho agresivitě navenek a krutosti doma, není pochyb. Jenže režimů zlých stejně jako Saddám je mnoho; on není žádnou výjimkou. Slušně se k občanům chovají jen režimy západní, ostatní jsou více-méně brutální, a poslední dobré režimy ve třetím světě byly západní koloniální. Saddáma však činí značně nebezpečným jeho úsilí o získání zbraní hromadného ničení, především jaderných. Právě kombinace jeho brutality a snahy o získání jaderných zbraní legitimizuje preventivní válku proti němu, vedenou za účelem ochrany životů nevinných v budoucnu.
Válka západních zemí proti Saddámovi není jejich mravní povinností, jakou by byla válka v případě napadení zemí jejich či spojeneckých, je však věcí prozíravosti. Válka nyní si vyžádá oběti, včetně nevinných. Ale pokud by Saddám Husajn atomové zbraně získal, zbývající alternativy jsou horší. Buď by se mu Západ už postavit neodvážil, neboť nukleární válka by byla cenou, již by za jeho zastavení zaplatit nehodlal, a Saddám by ovládl celý region a stal se vládcem tyranské velmoci. Anebo by válka vypukla stejně – tentokrát však nukleární, s mnohonásobně větším počtem obětí. Jinými slovy, cenou za zásah nyní je válka konvenční; cenou za nečinnost nyní může být jaderné zpopelnění několika velkoměst a válka nukleární v budoucnu. To je ale riziko, jež by bylo pošetilé podstoupit, zvláště když to není nutné.
Jakkoli je Saddámův režim v Iráku potenciální hrozbou, není hrozbou největší. Mnohem větší aktuálně představuje Severní Korea, která nukleární potenciál buď již má, anebo je mu na dosah. Severokorejský režim je ze všech na Zemi snad ten nejhnusnější, a kdybych si měl vybrat mezi zničením pouze iráckého, anebo pouze severokorejského režimu, vybral bych si ten severokorejský. Je-li však reálná šance zabránit tomu, aby se Irák stal další Severní Koreou, je rozumné tak učinit.
V posledku náš postoj k válce s Irákem závisí od toho, zda relativisticky považujeme všechny režimy za mravně rovnocenné, anebo zda máme důvěru ve vlastní civilizaci a náš liberálně-demokratický řád považujeme za nadřazený režimům tyranským. V takovém případě budeme na Saddámův režim vzpomínat jako na nevýznamnou epizodku dějin, srovnatelnou s jinými barbarskými režimy, jež Západ v minulosti sebevědomě ukončil. Stýskat se nám za nim nebude.
Publikováno v MF DNES 13.1.2003 pod redakčním titulkem “Ukončeme ten barbarský režim”.
