Když byl v listopadu 2008 Barack Obama zvolen presidentem USA (většinou 7 procentních bodů; získal 53% odevzdaných hlasů oproti 46% svého protikandidáta), mnozí jej vnímali jako post-stranického (a post-rasového) kandidáta, který zahojí rány minulosti, sjednotí zemi a smíří ji se světem.

Vystřízlivění z této iluze přišlo již na jaře 2009. Obama na summitu NATO žádal od svých evropských spojenců zvýšení počtu vojáků v Afganistanu. To evropské vlády odmítly, neboť je to nepopulární u voličů. A nemají na to peníze.

Mnohem dramatičtější odpor však Obama zaznamenal na domácí scéně: 15. dubna (v den, kdy se v USA odevzdávají daňová přiznání) odstartovalo protestní hnutí tzv. čajových parties, na nichž demonstranti-daňoví poplatníci protestují proti mamutímu deficitu federálního rozpočtu, jenž Obama závratně zvyšoval. Proč „čajové parties”? To je připomínka onoho vyházení čaje z britské lodi Američany do bostonském přístavu 16. prosince 1773, jež v roce 1775 odstartovalo americkou války za nezávislost. Tehdy šlo o protest proti zavedení nové britské daně z dovozu čaje.

Dnešní demonstranti se hlásí ke vzpouře daňových poplatníků, jež předznamenala americkou nezávislost. Domnívají se, že gigantický Obamův deficit nakonec budou muset svými daněmi zaplatit oni.

Tři měsíce od jeho vstupu do úřadu se od Obamy začali odvracet nezávislí centristé, kteří jej v listopadu 2008 volili.

Na jaře a v létě 2009 před Obamou stály dvě politické otázky: jak s reformou zdravotnictví doma a co s Afganistanem v zahraničí. S těmito problémy Obama celé léto nedělal nic a i mnozí jeho stoupenci se začali ptát: „Co president ve svém úřadě vlastně dělá?”

Generálové Petraeus a McChrystal velící v Afganistanu požadovali od presidenta vyslání dalších 40 000 amerických jednotek, aby porazili guerillu a zemi stabilizovali. To je však požadavek velice neoblíben na americké levici, která politickou kariéru Baracka Obamy nastartovala a které vděčil za největší podporu. Když Obama vyhoví svým generálům, popudí své dosavadní nejvěrnější stoupence; když jim nevyhoví, prohraje v Afganistanu a popudí proti sobě většinu voličů. Obama se nakonec na podzim rozhodl do Afganistnu vyslat dalších 30 000 vojáků.

V době sílících čajových parties byl ambiciosní plán státní zdravotní péče, jenž chtěl Obama původně prosadit, u voličů čím dále tím méně populární. Nakonec Obama těsně prosadil oběma komorami Kongresu, v nichž měl pohodlnou většinu, jen minimalistickou verzi zdravotní péče; přičemž ale obě komory schválily odlišné verze zákona, tudíž budou muset vyjednávat o kompromisní variantě, což bude obtížné.

Jak na to zareagovali nezávislí centristé? Masivně se odklonili od Obamových demokratů a přešli k republikánům. Rok po zvolení Obamy se v listopadu 2009 konaly ve státech New Jersey a Virginia volby guvernérů. New Jersey je tradičně demokratický stát, v němž Obama zvítězil o 15,5 procentního bodu. Republikánský kandidát na guvernéra v něm však zvítězil o 3,5 procentního bodu. Virginia je tradičně republikánský stát, Obama však v něm zvítězil o 6 procentních bodů. Republikánský kandidát na guvernéra v něm ale triumfoval až o 17 procentních bodů!

Jinými slovy, odklon voličů od demokratů k republikánům od listopadu 2008 k listopadu 2009 byl v New Jersey o 19 procentních bodů a ve Virginii o 23 procentních bodů.

A aby hořká pilulka byla pro Obamu ještě hořčejší, v doplňovacích senátních volbách v silně demokratickém státě Massachusetts, jenž Obama získal většinou 26 procentních bodů – ve volbách o uprázdněné křeslo po zesnulém Tedu Kennedym, ikoně to levého křídla Demokratické strany -, vyhrál republikánský kandidát o 5 procentních bodů (tj. 31% voličů se za rok přesunulo od demokratů k republikánům; a bylo to poprvé od roku 1972, co republikánský kandidát na senátora zvítězil v Massachusetts). Tím pádem demokraté ztratili super-většinu v Senátu a republikáni mohou debatu o přijetí zákona zestátňujícího zdravotní péči prodlužovat donekonečna. Reforma zdravotnictví, hlavní bod Obamovy domácí politiky, je teď v ohrožení, ne-li v troskách.

Ani v zahraniční politice nepůsobil Obama jako sjednotitel. Vztahy mezi USA a Evropou ochladly, Obama má menší zájem o Evropu než jeho předchůdci, a co je nejdivnější, doposud projevoval mimořádnou schopnost být nevlídný vůči tradičním spojencům Ameriky, leč velice vstřícný vůči jejím protivníkům.

Tady musím silně nesouhlasit s názorem Ondřeje Šlechty (Reflex 5/2010), který přátelská gesta Obamy vůči Rusku vítá a srovnává je s politikou Nixona. Zamlčel totiž následující:

(1) Nixonova politika Détente byla pro USA neúspěšná. Vedla k masivnímu zbrojení SSSR, který v polovině 70. let získal jadernou převahu nad USA a mocenskou iniciativu v zahraniční politice, především v třetím světě. Tento fakt vedl k přehodnocení Détente v USA, jejímu odvržení Ronaldem Reaganem, který po zvolení za presidenta vyvíjel tvrdý tlak na SSSR, v jehož důsledku Sovětský svaz nakonec kolaboval.

(2) Jakkoli byla Nixonova politika vůči SSSR v posledku neúspěšná, nikdy ji neprovozoval na úkor svých spojenců; což o Obamovi říci nelze. Obětoval třetí pilíř protiraketové obrany v Polsku a ČR, tedy privilegované vztahy se spojenci ve střední a východní Evropě, výměnou za naději na přízeň Ruska. A to vůči spojencům tak necitlivým způsobem, že vlády Polska, všech baltských zemí (ale i současná vláda ČR) mají obavu, zda USA za Obamy jsou stále ještě spolehlivým spojencem.

Proto žádají na příštím summitu NATO opětovné stvrzení článku 5 Severoatlantické smlouvy, podle něhož platí, že „…útok na jednoho je útokem na všechny.” Požadovat opětovné stvrzení platné smlouvy je nestandardní; poukazuje to na míru pochyb u těchto vlád ohledně Obamy coby spojence.

(3) Obama však výměnou za své ústupky Rusku přízeň Moskvy nezískal.Od Rusů požadoval ruský nátlak na Írán, jenž by Írán přinutil zastavit jaderný program. V tom mu však Moskva odmítla vyhovět. Takže ano, v tomto Obamova politika vůči Rusku byla a je naivní.

(4) Obamův důraz na snížení jaderných arzenálů Ruska a USA je pomýlený; mnohem důležitější je zabránit zemím s problematickými vládami jaderné zbraně získat. Z hlediska míru a stability je jedno, zda USA a Rusko mají 15 000 nebo 1 500 hlavic – stejně je proti sobě nepoužijí. Zisk i jen 15 jaderných hlavic ze strany Íránu však může být destabilizující a vést k válce.

Každopádně my bychom měli Obamovu politiku hodnotit především podle toho, jak slouží zájmům našim, nikoli zájmům Ruska. Zdá se ale, že pana Šlechtu více zajímala spokojenost Ruska s Obamou než zájmy naše a našich spojenců ve střední Evropě.

Publikováno v týdeníku Reflex 6/2010 dne 11.2.2010.