LÁSKOU PROTI NENÁVISTI
Martin C. Putna vyčítá Melu Gibsonovi, že si při filmovém zpracování posledních 12 hodin pozemské pouti Ježíšovy libuje v krutosti. Kdo si příležitostně zalistuje Putnovými články z posledních let či kdo jej zaslechne v éteru rozhlasových vln, povšimne si jiné zvláštnosti – Putna si libuje v destruktivně pojaté “demytologizaci” všeho autenticky křesťanského. Kdykoli je příležitost ubezpečit publikum, že tu je moderní dobou poučený křesťan, zesměšňující “fundamentalistické a tradicionalistické” představy s duchem dnešní doby nekonformních křesťanů, pak ji Putna jen málokdy nevyužije.Gibsonovo zpracování reality pašijí je jednou z takových příležitostí, protože film prezentuje Kristovo utrpení v tom smyslu, jak je Církev vždy chápala – jako nejvyšší oběť lásky Bohočlověka, který na sebe vzal hříchy celého světa, aby jej vykoupil. Utrpení, které Kristus podstoupil, nedovede vystihnout žádné umělecké zpracování. Je nemožné, aby si člověk dokázal plně představit hlubiny zla, kterému Ježíš čelil a to především na rovině psychické, nikoli fyzické. Jsa jednotou duše a těla, přijal Kristus jako výkupnou cenu za hříchy lidstva také bolest fyzickou, působenou mučícími nástroji římských okupantů. Kdyby Putna napsal, že vizuálního představení fyzického trýznění Ježíše bylo nad rozumnou míru, dalo by se o tom diskutovat. Putnovi však vadí samotná představa, že Ježíš musel za nás vytrpět právě tolik bolesti a ran, kolik prorokuje starozákonní prorok Izaiáš, kolik spíše nepřímo sdělují evangelia a kolik dosvědčuje studium “turínského plátna”, do něhož byl Ježíš při ukládání do hrobu zabalen.Měl jsem tu možnost Gibsonův film na jedné z předpremiér vidět. Moje svědectví o filmu je zcela jiné, než svědectví Putnovo. Násilí a krutost některých Židů a Římanů není v centru Gibsonova sdělení, podstatným svědectvím Ježíšova utrpení je, že navzdory nemilosrdnému zacházení ze strany jeho nepřátel, mám pro ně slova odpuštění a tak nám osobně dosvědčuje, že máme svoje nepřátele milovat. Tváří v tvář krutému zacházení, které Ježíš podstoupil, je toto přikázání snad ze všech nejtěžší. Film má celou řad dalších rovin, které Putna, z potřeby absolutizovat svojí výhradu, vůbec nezmínil. Hluboký vztah Ježíše a jeho matky Panny Marie, významově doslova přesycený rozhovor Piláta se svojí ženou, zobrazení ďábla jako androgynní postavy, kající Petr po trojím zapření.Putna oprávněně v závěru svého článku odvádí naši pozornost od filmu k realitě Svatého týdne a následujících Velikonoc. Pokud však odmítneme jako podstatnou součást událostí z před téměř 2000 lety zástupnou oběť Kristovu, vyjádřenou též jeho neobyčejným fyzickým utrpením, nepochopíme pak ani pravý obsah Gibsonova filmu, ani realitu hříchu, která je podstatně spojena s obětní tváří lásky, která nás z hříchu vysvobozuje.
Michal Semín