V souvislosti s plánem Evropské komise zavést čtyřicetiprocentní kvóty pro ženy v obchodních společnostech kvótovaným na burze přinášíme portrét komisařky Viviane Redingové, který vyšel na Revue Politika.

Těžko hledat mezi prominenty dnešní Evropské unie někoho, kdo tak dokonale zosobňuje nynější stav unijní politiky a intelektuální trendy v ní panující, jako je místopředsedkyně Komise a komisařka pro spravedlnost, základní práva a občanství Viviane Redingová. Tato mimořádně energická žena s jiskrou v oku a se zápalem revolucionářky dělá vše, co je v jejích silách, aby posunula Unii směrem ke svému ideálu světlé budoucnosti. Tu vidí na jedné straně ve vytvoření skutečného evropského federativního státu, který bude světovou velmocí. Na druhé straně chce v tomto státě nastolit své vlastní pojetí „spravedlnosti” založené mj. na antidiskriminační legislativě, pohlavních kvótách, rovnosti ve výsledku. Ke svému cíli směřuje s odhodláním lokomotivy, na jejíž čelní straně zpod modrého nátěru prosvítá špatně přelakovaná rudá hvězda.

Z malého Lucemburska do nejvyšších pater unijní politiky

Narodila se v roce 1951 v Lucembursku, v zemi, která svým rozměrem vždy křiklavě kontrastovala s jejími ambicemi. V sedmdesátých letech vystudovala „humanitní studia” na pařížské Sorbonně; zdejší politické klima po revoltě roku 1968 zřejmě dalo jasný směr jejímu světonázoru.

Po dokončení studií se věnovala ve své vlasti novinařině, kterou od konce 70. let kombinovala s komunální i celostátní politikou v řadách Křesťansko-sociální lidové strany. Zastávala rozmanité funkce; v letech 1979-1989 byla mj. poslankyní lucemburského parlamentu.

Její kariéra v unijních (resp. původně komunitárních) institucích začala v roce 1989, kdy byla zvolena do Evropského parlamentu, kde její strana tvořila a dodnes tvoří součást frakce EPP. Poslankyní byla po dvě volební období do roku 1999, kdy ji Lucembursko nominovalo na členku Evropské komise.

V letech 1999-2004 byla komisařkou pro oblast vzdělávání, kultury, mládeže, médií a sportu. V období 2004-2009 pokračovala v Komisi s portfoliem informační společnost a média. V této pozici poprvé vstoupila do povědomí širší veřejnosti svým populistickým tažením za zlevnění roamingu v rámci EU, které vyústilo v cenovou regulaci.

Její hvězdná chvíle nastala v únoru 2009, kdy povýšila na místopředsedkyni Komise a komisařku pro spravedlnost, základní práva a občanství.

Unijní „ministryně spravedlnosti”

Právě tehdy se Redingová dostala na místo, které naplňuje její ambice. Jak nedávno prohlásila v jednom interview: „Být komisařkou pro spravedlnost je podle mě vysněné povolání: jsem zodpovědná za to, aby se Evropa stala kontinentem spravedlnosti a základních práv a aby se více přiblížila občanům.”

Do funkce se vrhnula s vervou. Při nástupu oznámila, že chce naplno využívat nových možností, které Unii přinesla Lisabonská smlouva. Na tom by nebylo nic zvláštního; kdokoli na jejím místě by byl tlačen (svými podřízenými, kolegy v Komisi či Evropským parlamentem) k témuž. V Redingové však všichni, kdo prosazují expanzi činnosti Unie v citlivých oblastech spadajících do jejího portfolia, získali mnohem víc než povolného spolupracovníka. Sama přináší mohutné osobní angažmá, sama chce být iniciátorkou a tahounem dění.

To, že z jejího úřadu (tzv. DG Justice) vychází jeden legislativní návrh za druhým, že dochází k harmonizaci trestního práva procesního i hmotného, to by každý, zvlášť po Lisabonu, mohl očekávat. Co je ale zásadní, na stůl přicházejí i extrémně výbušné, vtíravé iniciativy.

Redingová od počátku svého mandátu tlačí na vytvoření úřadu unijního prokurátora, kterého Lisabonská smlouva předvídá jako možnost (čl. 86 SFEU), a to pro boj proti trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie, ale případně i širší okruhy trestné činnosti. Konkrétní návrh Komise předloží zřejmě již v roce 2013.

Komisařka dále touží vydláždit cestu k jednotnému evropskému občanskému zákoníku, který by nahradil vnitrostátní úpravy, z nichž některé mají staletou tradici. Jako první stavební kámen byl již loni předložen návrh tzv. společné evropské úpravy kupní smlouvy (Common European Sales Law), jenž by přinesl jednotný unijní režim kupní smlouvy, který by si strany mohly zvolit pro své smlouvy v přeshraničních situacích.

Z nedávného vystoupení Redingové na konferenci v Talinnu (květen 2012) vyplynulo, že by ráda viděla kontroverzní unijní Chartu základních práv, která je zatím určena orgánům Unie (a členským státům jen tehdy, pokud aplikují unijní právo), přerůst ve „federální” katalog základních práv, který by zavazoval členské státy i v čistě vnitrostátním kontextu. Charta by tedy měla nahradit vnitrostátní standardy ochrany lidských práv jedním společným.

Redingová je známá od časů svého působení v lucemburské politice jako vášnivá feministka. Této své ideologii dává na svém nynějším postu hojně zazářit. V první polovině svého mandátu zůstávala spíše v rovině verbální, symbolických gest a programových dokumentů. Mimo jiné se zasadila o to, že Komise v roce 2010 vydala manifest s názvem Ženská charta, v němž slibovala plnit tradiční feministické postuláty dnešní doby. Nyní se ovšem chystá přijít s těžkým kalibrem. Na spadnutí je legislativní návrh, který by měl přikázat obchodním společnostem kótovaným na burze pod hrozbou pokut a dalších sankcí (odříznutí od veřejných zakázek, dotací ap.) mít ve svých řídících orgánech zastoupeny ženy (resp. méně zastoupené pohlaví) minimálně z 40 %. Redingová to jednou okomentovala slovy: „Věřím, že je nejvyšší čas, aby Evropa prolomila skleněný strop, který nadále brání tomu, aby ženský talent v evropských kótovaných společnostech vystoupal na vrchol.”

Bude-li takový návrh předložen, půjde bezkonkurenčně o nejvtíravější sociálně-inženýrskou iniciativu založenou na ideologii rovnosti ve výsledku, která kdy v historii z Bruselu vzešla a která v tomto ohledu překoná i komunistické režimy minulého století.

Redingová je obecně velkou příznivkyní antidiskriminační agendy, což na každém kroku zdůrazňuje. Z této oblasti stojí za zvláštní vyzdvihnutí dvě události. Když se celá Evropa otřásla nad neskutečným rozhodnutím Evropského soudního dvora (C-236/09), které nutí pojišťovny ignorovat reálný stav věcí ve jménu ideologie totální rovnosti a uplatňovat stejné pojistné pro muže a ženy – a které ženám dramaticky zdražilo pojištění -, Redingová mu hlasitě aplaudovala. Poté ji rozzuřilo, když maďarská vláda v kampani spolufinancované z fondů EU chtěla vzbudit zájem o možnost dát dítě k adopci namísto potratu. Tehdy vyžadovala okamžité ukončení kampaně s poukazem na to, že je prý v rozporu s „evropskou sociální agendou”. V jejím chápání spravedlnosti, resp. antidiskriminace zřejmě adopce dítěte nesmí být morálně nadřazována nad potrat (sic!). A to se přitom hlásí k nominálně křesťanské straně.

Redingová z pozice svého úřadu s oblibou kárá a umravňuje členské státy, které tak či onak nevyhoví některému kritériu jejího chápání „spravedlnosti” či obecně jejímu světonázoru. V roce 2010 se ostře obula do Francie, která vystěhovávala ze svého území potulné Romy bez řádného živobytí původem převážně z Rumunska a Bulharska, přičemž ani nesplňovali podmínky pro pobyt nad tři měsíce stanovené unijním právem. Postup Francie, které považovala za cílené vystěhovávání jednoho etnika, Redingová nepřímo přirovnala k praktikám nacistického Německa a jeho spojenců za druhé světové války.

Po řadu let je na černé listině komisařky Maďarsko pro své ústavní reformy přijaté za současné konzervativní vlády. Nevybíravých výroků a nátlaku na změny legislativy se dočkalo v různých oblastech, a to nejen od Redingové, ale i Komise jako celku. Komisařka jej plísnila – což se zdá téměř neuvěřitelné – zejména za snížení věku pro penzionování soudců (mimochodem opatření, které bylo zvažováno i v České republice v zájmu omlazení justice). Označovala je za ohrožení nezávislosti justice, neboť je prý v rozporu s jednou z unijních antidiskriminačních směrnic zakazujících diskriminaci podle věku (sic!).

V létě 2012 se setkalo s hněvem komisařky zase Rumunsko, kde probíhal vnitřní politický konflikt, který zahrnoval neúspěšný pokus o odvolání prezidenta. Redingová se nechala slyšet, že má velké starosti o stav demokracie v této zemi, vyhrožovala jí pozastavením některých členských práv (postup podle čl. 7 SEU) a odložením termínu vstupu do Schengenu.

S její zálibou v umravňování členských států souvisí její nedávný výrok o tom, že Unie by potřebovala opravdového ministra spravedlnosti, který by sledoval fungování justice v členských státech a mohl případně podat žalobu k Evropskému soudnímu dvoru, pokud by měl pocit, že v tom kterém členském státě je ohrožena nezávislost justice a právní stát. To už by byl teprve ten správný úřad pro ni!

Věrozvěstka evropského superstátu

Redingová patří k těm, kteří současnou dluhovou krizi vnímají jako příležitost pro dramatické posílení EU. Ve svých článcích, projevech či rozhovorech z poslední doby otevřeně propaguje kvalitativní skok v integraci, který by znamenal přeměnu Unie ve federativní stát a světovou velmoc.

V interview pro italský EurActiv nedávno řekla: „Pokud má z krize vzejít něco dobrého, bude to právě porozumění, že pouze v jednotě je naše síla. Správnou odpovědí na krizi je více Evropy, ne méně. (…) Pokud chceme zachovat a posílit roli EU ve světě, musíme proměnit hospodářskou a měnovou unii v silnou politickou federaci s měnovou, fiskální a bankovní unií, která by měla zahrnovat minimálně státy eurozóny a měla by být otevřená i ostatním členským státům. (…) Podle mě by nejlepší cestou bylo přetvoření Unie do podoby evropské federace se silnou evropskou vládou (Evropskou komisí), která by byla odpovědná přímo volenému Evropskému parlamentu. Předseda evropské vlády by měl být volen právě Parlamentem, a pak by si mohl vybrat členy svého týmu.” Často hovoří o tom, že z Evropského parlamentu by se měl stát opravdový zákonodárný sbor s právem navrhovat legislativu a s výlučnou pravomocí ustavování Komise. Předseda Komise by zase měl mít právo Evropský parlament v případě potřeby rozpustit.

Ve svém článku z letošního února rozvíjela představy o tom, jak by tohoto cíle mělo být dosaženo do roku 2020. Před volbami do Evropského parlamentu v roce 2014 by se podle ní měly členské státy slavnostně zavázat, že příštího předsedu Komise zvolí zároveň předsedou Evropské rady (tj. tzv. unijním prezidentem). Tento nový „superprezident” by měl svolat nový konvent k přípravě smlouvy o evropské politické unii. Nová smlouva by měla být ratifikována v jednotlivých státech v letech 2016-2019 a v každém státě by měla být podmíněna referendem. Občané by měli dostat dvě alternativy: buď smlouvu přijmout, nebo odmítnout „a v tom případě zůstat v úzké formě přidružení, zvláště pokračováním účasti na vnitřním trhu”. Smlouva by měla vstoupit v platnost, pokud ji ratifikují dvě třetiny členských států, a to právě pro tyto státy.

Jak nemá vypadat evropský komisař

Má-li Unie fungovat jako společenství bezmála tří desítek států, společná politika by měla být založena na konsenzuálních tématech, na názorovém středu, který nebude pokud možno nikoho provokovat. I s ohledem na přirozené limity demokratické legitimity mezinárodních struktur a na deklarovaný princip subsidiarity by se měla vyhýbat nastolování kontroverzních, citlivých společenských agend, které mají navíc pramálo společného s vnitřním trhem. O těch nechť si rozhoduje každý stát sám.

Tomu by měl odpovídat i prototyp komisaře: nekonfliktní, odměřený, profesionální, spíše úředník či diplomat než politik. Ničemu neškodí, pokud místa komisařů zaujmou nemastní neslaní, šediví kariérní mloci, takoví, jaké pravidelně dodává Česká republika a dá se říci, že i většina ostatních států. Stokrát raději bezbarvý, ohebný technokrat než revolucionář.

To je první důvod, proč považuji Redingovou za katastrofální ukázku toho, jak komisař vypadat nemá.

Zadruhé, komisař má jistě právo na svoje názory na směřování integrace a jejich projevování. Měl by nicméně zachovávat určitou odměřenost a zejména odlišovat své osobní krédo a svůj post. Neměl by zneužívat svůj úřad pro hlásání eurofederalistických názorů a vizí o světodějné roli Unie. Byl totiž jmenován do svého úřadu k plnění svěřených úkolů v mezích stávajících zakládacích smluv a jen k tomu má mandát. Změna smluv je otázka, o které mohou rozhodnout jen členské státy.

Zatřetí, komisař by si měl uvědomovat limity svého úřadu a svého postavení vůči členským státům. Není jejich nadřízeným, který je může z výšin své funkce velkopansky kárat, úkolovat či jim rozkazovat, hovořit s nimi jako ministr s provinčním úředníkem. I v tomto ohledu slouží Redingová jako odstrašující příklad. Je vpravdě vzorem par excellence unijního papalášství delorsovského střihu.

Konečně začtvrté, případ Viviane Redingová ukazuje také na systémový problém. Pokud každý stát nominuje de facto autonomně „svého” komisaře, pak bez ohledu na výsledky voleb do Evropského parlamentu a názor většiny může být do sedla usazen člověk s radikálními názory, který má moc nastolovat vlastní agendu. (Přesněji řečeno, tento závěr platí především pro radikální názory směrem na levici, protože dlouhodobě fakticky dominantně levicový europarlament by odchylku napravo snáze zablokoval.)

Tvář Unie

Sen o evropském státu, neutuchající pud k centralizaci, touha převychovávat, kárat, umravňovat, regulovat, antidiskriminační inkvize, boj za rovnost ve výsledku, umělé zásahy do společnosti a hospodářství – to vše je nejen Viviane Redingová, ale i panující trendy v Evropské unii. Redingová je pouze radikálnější a zároveň otevřenější než většina ostatních představitelů unijní garnitury.

Alegorií čechoslovanství byla pro naše předky ladná Slavia. Francouzi zobrazují svou republiku jako ráznou Marianne. Pokud by měla mít lidskou podobu dnešní Evropská unie, neumím si představit výstižnější postavu než Viviane Redingovou – Dolores Ibárruri digitálního věku.

Pro mnohé z nás je také živoucím zosobněním beznaděje nad jakýmkoli smysluplným pokračováním celého integračního projektu.

Vyšlo na Revue Politika dne 27.9.2012