Vztah mezi kulturami národů a civilizací a jejich ekonomickými a politickými dráhami je nyní důležitým tématem analytiků, zabývajících se rozdíly mezi národy. Kontext byl stanoven některými provokativními tezemi o příčinách mezinárodních konfliktů a bohatství národů, k nimž patří teze Samuela Huntingtona, Davida Landese, Lawrence Harrisona a Francise Fukuyamy, a rozsáhlou debatou o asijských hodnotách, na které se podílelo mnoho osobností. Problém kulturních rozdílů rovněž vyvstává tehdy, když se pokoušíme vysvětlit rozdílné osudy etnických a rasových skupin ve Spojených státech. V širší celosvětové diskusi se zabýváme kategoriemi podstatně většími, než jsou americké etnické skupiny, které v Americe začínají převážně žít jako fragmenty mnohem větších společností, národů a civilizací, a jsou brzy vstřebány procesy kulturní asimilace do větší americké společnosti. Za čas u většiny z těchto skupin hranice, které je kdysi definovaly, zmizí díky sňatkům s příslušníky jiných skupin, konverzím a změnám identit. Je potom sporné, zda si udržují nějaké prvky kulturní odlišnosti, protože se stávají součástí větší americké společnosti a civilizace.V diskusích většího rozsahu se zabýváme světovými náboženstvími, světovými filosofiemi, světovými kulturami v kontinentálním měřítku, i národy a společnostmi. Uvažujeme o příčinách mezinárodních konfliktů, národního bohatství a chudoby. V diskusích menšího rozsahu se zabýváme menšími záležitostmi, jako jsou relativní studijní a ekonomické úspěchy různých etnických skupin. Ve většině případů však nelze v Americe jejich dějiny sledovat dále do minulosti než po dvě nebo tři generace. <

Bylo by možné se zeptat, co mají úspěchy nebo neúspěchy amerických etnických a rasových skupin společného s takovými velkými kategoriemi, jako jsou světové civilizace, světová náboženství a světové kultury. Zda existuje nějaké spojení mezi diskusí velkého a malého rozsahu. Ať již je vysvětlení osudů národů a kontinentů jakékoliv, je možné, že mezi vysvětlujícími kategoriemi nalezneme něco podobného, co by nám pomohlo porozumět osudu amerických etnických skupin?

Jaké je například spojení mezi obvyklou skutečností, kterou je možné pozorovat u amerických etnických skupin, jako je jejich koncentrace v určitých typech podnikání, a většími civilizacemi, z nichž přišli jako přistěhovalci? V New Yorku můžeme pozorovat, že novinové stánky jsou doménou Indů a v Kalifornii si zase obchůdky s koblihami kolonizovali Kambodžané. Existuje nějaké spojení mezi koncentrací Indů v tomto zaměstnání a indickou civilizací? (Mohli bychom právě tak poukázat na koncentraci Indů v lékařství a vědě, čímž se tato otázka stává méně směšnou). Existuje nějaké spojení mezi khmerskou civilizací a soustřeďováním Kambodžanů v prodeji koblih? Ať již nás napadne při pomyšlení na khmerskou civilizaci – buď na Angkor nebo na Kambodžu dnešní, naprosto odlišnou – cokoliv, je na první pohled jasné, že jde o za vlasy přitažený nápad.

Změna měřítka při úvahách o hinduistické civilizaci – s jejími tři tisíce let starými dějinami, miliardou lidí, které v současnosti v určitém ohledu utváří, a jejím vlivem ve značné části Asie – na straně jedné a o hospodářských, sociálních a politických charakteristikách asi milionu indických přistěhovalců ve Spojených státech na straně druhé je závratná. Vede nás však k uvědomění, že ať již si představujeme pod pojmem kultura či civilizace ve větším měřítku cokoliv, budeme muset při posuzování její role v osudech Indie a její role při zlepšování ekonomických podmínek amerických Indů přemýšlet značně odlišně. Má práce se zabývá kontrastem těchto dvou měřítek a pokouší se přesněji definovat, co můžeme mít na mysli, používáme-li kategorii „kultury“ jako vysvětlení.

Politika kultury

Několik úvodních poznámek k proměnlivému statutu kultury jakožto vysvětlení v průběhu posledního století: všichni si uvědomujeme, že než se uchýlíme k dnešní kultuře a budeme v ní hledat vysvětlení rozdílů v ekonomickém pokroku nebo politických postojích mezi jednotlivými národy a etnickými skupinami, dáváme přednost hledání jiných vysvětlení. Kultura patří v současném myšlení k jedné z méně oblíbených vysvětlujících kategorií. Ještě méně oblíbená je samozřejmě rasa, která hrála značnou roli v první polovině 20. století a měla ošklivé důsledky, které se občas dosud projevují. Raději na ni dnes nepoukazujeme a nepoužíváme ji, nicméně se přesto zdá, že mezi rasou a kulturou nějaké spojení existuje – možná pouze nahodilé. Velké rasy se vyznačují rozdílnými kulturami a toto spojení mezi kulturou a rasou nám u kulturních vysvětlení působí obtíže.

Existovaly doby, kdy se kultura zdála být mnohem mírnější formou vysvětlení rozdílu než rasa. Vezměme si například knihu Ruth Benedictové Patterns of Culture , ve třicátých letech 20. století vysoce vážené dílo, doporučované v padesátých a šedesátých letech na amerických středních školách a universitách, protože vysvětlovalo skupinové rozdíly negenetickými a nerasovými pojmy. Rasová vysvětlení byla vždy konzervativním či ještě horším přístupem. Zdálo se, že neumožňují změny. Pokrokoví antropologové rasu jako společenské vysvětlení odmítali a takové pojetí vyvraceli. Kulturní vysvětlení se naopak jevila jako liberální a optimistická. Rasu nemohl nikdo změnit, ale změnit kulturu bylo možné.

Postavení kultury jako vysvětlujícího argumentu již na své oblíbenosti dost ztratilo. Za prvé, jak jsem již poukázal, existuje nevyhnutelné spojení – a to nikoliv logické, ale faktické – mezi rasou a kulturou. Za druhé se zdá, že používání kultury k vysvětlení, proč nějaká skupina nebo národ neprosperuje, vzbuzuje nevoli. Protože všichni pokládáme ekonomický pokrok za cosi žádoucího, musí být na kultuře, která mu brání, cosi nepatřičného. Je pravdou, že některé trendy v současném myšlení – například kritické názory na dopady ekonomického rozvoje na životní prostředí nebo na kulturní důsledky globalizace – dnes zjevně upřednostňují kultury, které v ekonomickém rozvoji zaostávají, ale většina myšlení se ubírá opačným směrem. Geografické interpretace jsou podle mého názoru stále populárnější: mohly by například vysvětlit zaostalost Afriky, aniž bychom se museli uchylovat k rase nebo kultuře. Nedostatek dobrých přírodních přístavů na jejím pobřeží omezovalo ve srovnání s Řeckem nebo Evropou obchod a vzájemnou směnu.

Mezi levicovými mysliteli se s oblibou vysvětlují rozdíly mezi národy a kontinenty, stejně jako rozdíly mezi americkými etnickými a rasovými skupinami, pomocí rozdílů v moci a mírou vykořisťování. Také američtí radikálové a liberálové pohlížejí na vysvětlení, která jsou založena na kultuře, s podezřením. Zdá se jim, že „obviňují oběť“. Zjišťujeme, že preference vysvětlení jsou politikou ovlivňovány jak ve velkém měřítku, kdy je osud kolonizovaných národů a kontinentů vysvětlován vykořisťováním Evropou, tak v malém měřítku, v diskusích amerických etnických skupin, kde jsou před kulturními vysvětleními upřednostňována vysvětlení založená na předsudcích a diskriminaci.

Kulturní vysvětlení tak ztratila liberální a progresivní auru, kterou měla za dob Franze Boase, Ruth Benedictové a Margarety Meadové. Tehdy byla rasa neproměnnou záležitostí, kultura nikoliv. Dnes zjišťujeme, že je kultura vůči změně téměř stejně rezistentní jako rasa. Uchýlíme-li se pro vysvětlení povahy rozdílných kultur k světovým náboženstvím a civilizacím, jejichž původ dokážeme vysledovat až do doby před dvěmi či třemi tisíciletími, jakou naději nám poskytnou na pokrok zaostalých skupin?

V dnešní době zastáváme názor, že se kultura vzpírá změnám téměř stejně jako rasa. Pokrokoví antropologové pojímali kulturu jako proměnlivou záležitost. Dnes nám ve stejném pojímání kultury cosi brání. Jeden z důvodů spočívá v tom, že i kdybychom věděli jak, báli bychom se do kultury zasahovat a měnit její charakteristické rysy. V době, kdy pokládáme všechny kultury za rovnocenné a zasluhující si stejné úcty, jak bychom takový zásah, ať již soukromý nebo veřejný, za účelem změny kulturních prvků, které podle našeho názoru brání ekonomickému rozvoji, ospravedlnili? Navíc nevíme s určitostí jak zasáhnout, abychom nějakou kulturu změnili, nebo které aspekty kultury nějaké skupiny si takovou změnu vyžadují. Kultura je houbovitý pojem, do něhož se vejde tolik – původní antropologická definice pokrývá doslova vše, čím se odlišuje nějaká skupina kromě svého genetického dědictví –, že bychom byli v rozpacích, kdybychom měli zjišťovat, co v nějaké kultuře brání ekonomickému pokroku. Jsou to rodina, náboženství, přístupy k práci či ke vzdělání? Pod každou z těchto kategorií navíc nalezneme podkategorie, o nichž se mnozí lidé domnívají, že jsou ve spojení s úspěchem důležité.

Ze všech těchto důvodů již pokroková aura, spojená s kulturními vysvětleními, zmizela. To neznamená, že by společenští vědci neměli pojem kultury používat. Měli by si však uvědomovat, že se zabývají nebezpečným podnikáním. Uchylovat se ke kultuře jako k vysvětlujícímu argumentu vede k politickým problémům, které jsou téměř stejně vážné, jako když bereme v úvahu rasu. Než se však k těmto problémům dostaneme, je třeba zvážit, jak bychom mohli kulturu jako vysvětlující argument využít.

Velké a malé tradice

Přesuneme-li pozornost od velkého měřítka kontinentů, světových náboženství a národů k americkým etnickým skupinám, je třeba podle mého názoru přistoupit ke dvěma důležitým obměnám. Až je budeme mít za sebou, zůstane toho jen velmi málo, co by bylo možné vysvětlit v plné šíři pojímanou kulturou.

První obměna: etnické a rasové skupiny ve Spojených státech se neskládají z namátkou vybraných nositelů nějaké dané kultury. Milion Číňanů ve Spojených státech nereprezentuje tisíckrát větší Čínu a podobně je tomu s milionem Indů ve Spojených státech. Toto je případ všech etnických nebo rasových skupin, a to i tehdy, když jejich potomci ve Spojených státech početně převyšují obyvatele národa, z něhož pocházejí, jak je tomu u Irů a snad i u některých jiných skupin. Návštěvník Irska, který zná bostonské Iry, okamžitě postřehne některé překvapivé rozdíly. Je tomu tak díky regionům či společenským třídám Irska, z nichž pocházejí přistěhovalci, nebo jsou to důsledky americké civilizace či kultury, jíž byli irští přistěhovalci a jejich potomci ovlivněni?

Přistěhovalci pocházejí z různých oblastí, tříd a podskupin každé společnosti, často z oblastí a podskupin, kde je emigrace tradicí. Emigrace se pak v těchto společenských podskupinách nebo geografických oblastech udržuje sama prostřednictvím rodinných spojení a řetězem užitečných poznatků sdělovaných příbuznými a přáteli v zemi, do které se přistěhovali, potenciálním vystěhovalcům. Přistěhovalci, kteří vytvářejí etnickou komunitu ve státě, jenž přistěhovalce přijímá, někdy přicházejí z překvapivě malé oblasti země, jejíž jméno je identifikuje. To zřejmě platí například pro Bangladéšany ve Velké Británii. Přistěhovalci se mohou rekrutovat z částí společenské elity a mohou představovat podnikavé a obchodnické třídy, jak je tomu v případě Libanonců a Syřanů, nebo se naopak rekrutují z nízko postavených a tvrdě pracujících rolníků, jak tomu bylo dříve v této zemi v případě Číňanů, Japonců a sikhů, a jak je tomu dnes v případě Mexičanů. S větší pravděpodobností však přistěhovalci zastupují spíše nízké, i když podnikavé třídy než elity.

V jakém ohledu jsou tedy nositeli či představiteli svých „kultur“? Je samozřejmé, že kulturu mají – každý ji má. Ale hovoříme-li o kultuře v širším smyslu, co nám řeknou konfuciánství, buddhismus nebo taoismus o dřívějších čínských přistěhovalcích, kteří přicházeli z jižního pobřeží, byli rolníky a nehovořili mandarínskou čínštinou? Co nám Itálie v širším smyslu řekne o typickém italském přistěhovalci z velkého období přistěhovalectví – pocházejícím z jihu, chudém a nevzdělaném? Máme ho pokládat za příklad kultury a civilizace katolické Evropy, Středozemí či rolnického života, což jsou všechno kategorie, které se na něho vztahují? Z hlediska vysvětlení jsou všechny tyto kategorie příliš velké a matoucí. Katolickou Evropu stavěli do kontrastu s protestantskou Max Weber a jiní analytici, kteří se pokoušeli vysvětlit ekonomický rozvoj, ale to nám neříká nic o spojení, které existuje mezi katolictvím v Itálii a katolictvím v Irsku, v zemích, z nichž přišly do Spojených států dvě největší katolické skupiny přistěhovalců, ani o tom, zda jejich společné katolictví něco vysvětluje.

V této první obměně jsem došel k závěru, že kultura v širším měřítku musí být rozložena na specifické varianty, které charakterizují přistěhovalce do Spojených států, přicházejících z různých provincií, tříd a podskupin větší kultury. Robert Redfield a Milton Singer, antropologové z Chicagské university, přišli v padesátých letech 20. století s teorií, že v každé kultuře se zabýváme jak „velkou tradicí“, tak „malými tradicemi“. Velká tradice se vztahuje ke kanonickým textům, obřadům, kněžství, velké historické minulosti, což vše nemusí pro lidi z vesnic s jejich malými tradicemi či pro prosperující městskou populaci mnoho znamenat. Části velké tradice se přenášejí jen v modifikované či pokroucené podobě a směšují vesnickou rovinu s autochtonními tradicemi, které mají jen málo co společného s velkou tradicí a na městské úrovni s universální kulturou hromadných sdělovacích prostředků. Když se vystěhují do Spojených států lidé z vesnic nebo z rostoucích měst, máme sklon je bez rozlišování a bez záruky pokládat za představitele velké tradice. Domnívám se, že kdybychom se vrátili k těmto studiím a analýzám velkých tradic a malých tradic, nalezli bychom v nich pro přemýšlení o vztazích mezi kulturou a různými osudy přistěhovaleckých skupin ve Spojených státech mnoho materiálu. Mohli bychom z nich například zjistit, že ať již jsou charakteristické prvky nějaké velké tradice jakékoliv, mohou mít jen malý vliv na tradice malé.

Judaismus a konfuciánství

Další klíčový bod, který bychom si mohli ujasnit, spočívá v tom, že mezi přistěhovalci byli jen zřídka elitní nositelé velké tradice. Typická je zkušenost židovských přistěhovalců. V každé imigrační vlně, od nejstarší sefardské v 17. století, přes německou v 19. století, až k východoevropské na konci 20. století, bylo jen málo vzdělaných mužů, málo rabínů, málo nositelů velké tradice – tzn. tradice, kterou máme na mysli, když hovoříme o židovském náboženství a kultuře, tradice klasických textů a rolí. Vždy jsem proto pokládal za podivné, že nepoměrné židovské úspěchy ve vyšším vzdělání, které v posledním půlstoletí vedly k nepoměrné roli Židů ve vědě a jiných profesích, se připisují židovské tradici učenosti. Ona učenost však má daleko k současné učenosti a vzdělání, v němž Židé vynikají. Židovské „velké tradice“ pohlížely na téměř všechnu soudobou učenost a vědu s velkým podezřením a nechutí. Navíc bylo mezi přistěhovalci jen málo praktikantů tradiční židovské učenosti. Je pravda, že občas se takoví znalci tradiční vysoké kultury do Spojených států dostali, ale rád bych věděl, zda jejich snahy o založení tradiční rabínské a talmudské učenosti, které nakonec vedly k úspěchu, měly něco společného s židovskými úspěchy v teoretické fyzice, právech, lékařství a v celé řadě dalších oblastí, v nichž je zapotřebí vyššího vzdělání.

Pociťuji značné problémy, když mám přistoupit na vysvětlení židovských úspěchů ve vědě a vzdělanosti tímto příklonem k židovské tradici, protože vím, že lidé z mé generace, kteří dosáhli větších úspěchů, pocházeli stejně jako já z rodin, kde nikdo nechodil do církevních škol a nedostalo se jim v podstatě žádného tradičního židovského vzdělání. Někteří z těchto rodičů byli dokonce negramotní a mnozí další si dokázali číst maximálně v modlitební knize. K vysvětlení toho, proč u dětí východoevropských přistěhovalců na začátku 20. století hrála velká tradice při vyšším vzdělávání tak nápadnou roli, jsou zapotřebí subtilnější postupy.

Na cestě od velké tradice, kterou můžeme popsat prostřednictvím hlavních kanonických textů, komentářů k nim a s nimi spojených obřadů a historie, k těm, kdo praktikují její různé verze – malé tradice snad jen vzdáleně příbuzné – existuje tedy mnoho úskalí a pastí. Kolik toho lze vysvětlit velkou tradicí v životních osudech lidí, kteří jsou s ní spojeni jen vzdáleně? Můj zájem upoutal skeptický komentář ekonoma Johna Wonga o možné roli konfucianismu v ekonomických úspěších Asie a Singapuru (mnoho takových skeptických komentářů neexistuje, proto je tento o to zajímavější). Píše, že ekonomové nemohou brát konfuciánské vysvětlení vážně, protože
jde jen o neprokázanou hypotézu. Nepostačuje všeobecné tvrzení, že konfuciánský étos vede ke zvýšenému osobnímu spoření a tudíž k vyššímu hromadění kapitálu. Je třeba rovněž přesvědčivě a specificky dokázat, zda byly tyto úspory produktivně investovány do obchodu nebo průmyslu či promrhány za neekonomické záležitosti, jako je plnění osobních závazků, které jsou rovněž součástí konfuciánského systému hodnot. Je třeba rovněž prokázat, že konfuciánské hodnoty vskutku vyústily v efektivní rozvoj pracovních sil ve smyslu podpory vyšší kvalifikace a nikoliv jen v podněcování ryze intelektuálního sebezdokonalování či samoúčelnou honbu za vědomostmi. Typický konfuciánský ušlechtilý muž v minulosti nekvalifikovanou prací pohrdal.

Wong se v podstatě skepticky táže, zda skutečně můžeme vysledovat souvislost mezi velkou tradicí konfucianismu a úspěchy těch společností, které byly ovlivněny konfuciánskou tradicí či, jak bychom mohli dodat my, oněch etnických skupin, které s ní můžeme spojovat. Položil jsem si stejnou otázku ve spojení mezi velkou tradicí židovské učenosti a nepoměrnými úspěchy Židů v současné vědě a dalších profesích. Skok od velké tradice k současným skupinám a jednotlivcům, kteří si mohou činit nárok na spojení s ní, je až příliš snadný. Mezi současnými dědici velké tradice příliš její autentické reality nenajdeme. Skeptický k užitečnosti konfuciánské tradice nebo kultury pro ekonomický rozvoj není pouze John Wong. Sunjatsen a další reformátoři a revolucionáři nebyli k hodnotám konfuciánské tradice jen skeptičtí, ale tvrdili o ní, že udržovala Čínu v zaostalosti a bránila jí v ekonomickém a politickém vývoji. Mýlili se? Změnilo se konfuciánství natolik, že v jednom období bránilo Číně v moderním vývoji a v dalším jej naopak usnadnilo? Nezabýváme se v případě Židů a Číňanů až dodatečným vysvětlením? Kolik toho má konfucianismus společného se studijními a ekonomickými úspěchy Číňanů v Americe?

Navzdory pozornosti věnované velkým tradicím, velkým náboženstvím, protestantské etice a jí podobným etikám po celém světě dokážeme samozřejmě podat dokonalé argumenty na obranu role kultury v ekonomických úspěších etnických skupin tím, že obrátíme pozornost k malým tradicím, k jedinečným kulturám různých podnikavých komunit, například tvrdě pracujícího a houževnatého rolnictva. Úspěšné etnické skupiny pocházejí stejně jako ostatní lidé z obou prostředí. Ale ať již je kulturní prostředí jakékoliv, je pro spojování kultury s ekonomickými úspěchy zapotřebí ještě druhé obměny, a tou jsou podmínky, s nimiž se přistěhovalci setkávají po svém příchodu, se stavem ekonomiky, dostupnými příležitostmi, charakterem míst, v nichž se usazují a podobně.

Kulturní protiklady

V současných společenských vědách zjišťujeme, že důsledek nějaké proměnné se rovnoměrně projevuje na všem ostatním. Pokoušíme-li se určit roli předsudků nebo kultury při vysvětlení nízkých příjmů černochů, budeme nuceni k takovým úpravám, jako je srovnávání skupin stejného věku, stejného vzdělání či stejných geografických oblastí. Protože se výdělky liší podle místa bydliště, budeme muset vzít v úvahu i rozdíly mezi městskou a venkovskou populací. Navíc nesporně u různých skupin existují ještě další potenciální faktory, které je třeba při vysvětlování rozdílů ve mzdách brát v úvahu.

Výsledek takové snahy obvykle nějaký rozdíl jen redukuje či „vysvětluje“. Vždy zde však zůstává nějaký zbytek, a právě v něm můžeme nalézt důsledek diskriminace či kultury. Někdy lze vysvětlit rozdíl natolik uspokojivě, že žádný zbytek nezůstane. Ale ať již zůstane, či nikoliv, je vždy problémem, jak si s celou záležitostí poradit.

Problém vyvstává ze stanovení vysvětlujícího modelu. Jak při vysvětlování rozdílnosti oddělíme kulturní prvky od nekulturních? Všechny prvky ve výše uvedeném příkladu, vysvětlujícím rozdíly ve výdělcích bílých a černých, jsou směsí kulturních prvků s jinými. Chceme-li vysvětlit rozdíly ve výdělcích, musíme se držet konstantního věku. Není však skutečnost, že jedna skupina je mladší a má více dětí než jiná, rovněž charakteristickým kulturním znakem? Chceme brát ohled i na srovnatelné geografické prostředí – lidem se daří lépe ve městech než na venkově, na severu a západě než na jihu. Nejsou však ve stěhování a výběru míst, do kterých se lidé stěhují, rovněž přítomny kulturní faktory? Naše srovnávání se bude držet konstantní rodinné struktury a tak zjistíme, že velká část neúplných černých rodin snižuje průměrný příjem černé populace. Není ale struktura rodiny především kulturním rysem?

Účelem takových modelů je analyzovat rozdíly tak, aby je vysvětlily, ale jsou zde nevyhnutelně i důsledky politické. Kulturní vysvětlení je obvykle skupinou, které se týká, odmítáno, a to nezávisle na tom, zda se jí vede lépe či hůře, než je průměr. Vede-li se jí lépe, obává se, že bude obviňována z pýchy nebo arogance. Obává se, že dostane-li se pozornosti její údajně vyšší kultuře, vzbudí to závist, zlost či něco ještě horšího. Vede-li se nějaké skupině naopak hůře, obává se, že ji bude většina snobsky odsuzovat a pohrdat jí. Každá taková skupina se domnívá, že je prospěšnější, když nebude považována za lepší, ale za oběť.

Zde jsou některé příklady tohoto jevu: Před několika desetiletími bylo již zřejmé, že příjmy asijských domácností jsou stejně vysoké jako příjmy bílých, a ti se na základě tohoto faktu byli ochotni zbavit různých diskriminačních předsudků. Potom se však ukázalo, že zahrneme-li do tohoto modelu vzdělání, nejsou příjmy Asiatů tak vysoké jako příjmy bělochů se stejným vzděláním. Byla vyvíjena snaha dokázat, že na vysokých příjmech Židů není nic zvláštního. Koneckonců žijí v městech, kde si všichni obyvatelé vydělávají víc; mají vyšší průměrný věk a příjmy se zvyšují s věkem; studují na lepších universitách; soustřeďují se na profese, v nichž se více vydělává; mají menší rodiny atd. Když se vše sečte, ukáže se, že jsou-li všechny tyto faktory konstantní, náskok Židů co se týče příjmů. Tím se však nezbavíme kulturních vysvětlení, která jsou nerozpletitelně promíchána s každým charakteristickým prvkem, který máme k dispozici pro vysvětlení rozdílů.

Židé mají obvykle obavy ze zveřejnění zpráv o výši jejich příjmů. Průzkumy se neptají na náboženství, a tak se židovství ve statistikách neobjevuje. Z těchto a jiných důvodů se židovské organizace, které bojují proti předsudkům a antisemitismu, staví proti jakémukoliv dotazu, týkající se při podobných průzkumech otázky náboženství. Asiaté, s nimiž se při sčítání počítá jako s individuálními rasami, se obvykle při podobných průzkumech pokoušejí statistické důkazy o svých úspěších z různých důvodů bagatelizovat. Patří k nim touha udržet si postavení obětí, z čehož mohou mít různé výhody. (Při přijímání na vysoké školy nyní pro ně neexistují žádné výhody, ale pokud se týče vládních kontraktů, jsou Asiaté dosud pokládáni za neprivilegovanou menšinu.) Jiní si chtějí udržet postavení obětí, aby uchovali možnost existence Duhové koalice menšinových skupin, a kdyby se Asiatům dařilo lépe, než je průměr, jejich způsobilost pro účast v této koalici by se stala spornou.

U Asiatů, pokoušejících si udržet postavení obětí, můžeme pozorovat některé zvláštní způsoby – tvrdí například, že jsou vážně a nepříznivě postihováni diskriminací, a to navzdory současným příjmům a možnostem vykonávat vybrané profese. Vezměme si například výroky čínsko-amerického historika Johna Kuo Wei Tchena. Nejprve nám řekne, že má každoročně velké potěšení z vyhlašování vítězů mezi vědeckými talenty ve Westinghouse, protože je mezi nimi tolik Asiatů: „Když jsem však sledoval zprávy v tisku o této soutěži, a projevy samotných studentů, začal jsem si ve zvýšené míře uvědomovat nesoulad mezi jejich skutečnými úspěchy a tím, jak jsou jejich úspěchy interpretovány, tzn. prohlašování Asiatů za ,modelovou menšinu‘ – a to navzdory přesvědčivým důkazům, popírajícím přehnanou generalizaci.“ Je na jejich úspěchy hrdý, ale odmítá názor, že jsou „modelovou menšinou“.

Povahu jeho zájmu o tuto reputaci není snadné pochopit. Dozvídáme se od něho, že po soutěži ve Westinghouse se v New York Times objevil článek o soutěži na Cardozo High School v newyorském Queens, kde bylo vybráno jedenáct semifinalistů, kteří všichni byli Asiaté. Na tento článek zareagoval Stephen Graubard, vydavatel časopisu Daedalus. Kuo namítá, že Graubard pokládá za „hlavní příčinu tohoto úspěchu asijských studentů úplné rodiny s oběma rodiči. Potom v duchu programů sociální péče uvažuje o tom, co by bylo možné udělat pro statisíce dětí, které v takových stabilních podmínkách nežijí… Graubard předpokládal, že nutným předpokladem pro studijní úspěchy je domov s oběma rodiči.“

Proč Kuo odmítá toto zdánlivě naprosto přijatelné a běžné vysvětlení, není jasné. Určitého náznaku se nám dostane, když cituje se souhlasem dopis redakci New York Times od asijských vítězů v Cardozu, v němž reagují na Graubardův článek a v němž odmítají veškeré generalizace vysvětlující jejich úspěch. V dopise píší, že Graubardovy interpretace jsou „stereotypní … a ve své nejextrémnější formě vedou k předsudkům, chorobě, kterou nedokáže věda léčit“. V dopise tvrdí, že rodičovská role ve studijních úspěších žáků této školy se projevuje v rozsahu od lhostejnosti k intenzivnímu zájmu a důvody pro účast a úspěch v soutěži ve Westinghouse jsou rozmanité a individuální. Kuo potom na závěr píše: „Tato formulace úspěchů asijských studentů proměnila složitý jev v jednoduchou a historickou (nemíní spíše nehistorickou?) představu o neměnné povaze asijských kultur.“ Toto vše je úvodem k hlavní části jeho práce, v níž se zabývá antičínskými předsudky v New Yorku v 19. století. Vzbuzuje tím dojem, že existuje nějaké spojení mezi antičínskými předsudky 19. století a mýtem o dnešním úspěchu „modelové menšiny“.

Využívání kultury

Již jsem se zmínil o tom, že není snadné lokalizovat v úspěších či selháních etnických skupin kulturní faktory a že trvat na roli kulturních faktorů při úspěších či selháních etnických skupin není nikomu politicky prospěšné.
Věřím, že i při využívání nejlepších metod a přístupů současných společenských věd je obtížné podat jasný důkaz, že se kulturní faktory, jimiž se vyznačují různé etnické skupiny, podílejí na jejich ekonomických úspěších či neúspěších. Z hlediska společenských věd můžeme učinit jen to, že zjistíme faktory, které se zdají být s ekonomickou situací etnických skupin spojeny pravidelně. Faktor, který se vynořuje z tohoto bádání nejzřetelněji, je vzdělání. Jde rovněž o nejvýhodnější měřítko „lidského kapitálu“. Je ve vzájemném vztahu s pozdějším úspěchem v podobě prestižních zaměstnání a vyšších výdělků.

Vzhledem k velkým studijním rozdílům mezi různými skupinami by bylo možné dojít k závěru, že jde o jasný důkaz důležitosti kultury, protože touha po vzdělání se zdá být především kulturním faktem. Celá záležitost však není tak jednoduchá. Touha po vzdělání a úspěšné zvládnutí studia se liší podle společenských tříd. Máme snad zahrnout do kultury i třídu? Mohli bychom to učinit, ale potom to, co vede k úspěchu, není etnická kultura, ale více společného mají pracující a střední třídy všech skupin. Navíc, jak jsem se již zmínil, pokoušíme-li se historicky sledovat touhu po vzdělání ve vyšší kultuře nějaké skupiny (například židovské učenosti), vyvolávají tato spojení jisté problémy. Je nesporné, že orientace k učenosti určitého typu se může přenést na orientaci k učenosti zcela odlišného typu. Právě toto se možná stalo Židům, bráhmanům, kteří vyměnili sánskrt za vědu, a Číňanům, kteří se vzdali klasického konfucianismu a začali se věnovat fyzice. Všechny tyto případy si však vyžadují podrobnější průzkum, než mu byl věnován dosud.

Jeden z důvodů ke zkoumání potenciálních kulturních faktorů při úspěších ve vzdělání, který se vynořil jako měřitelný klíčový faktor k ekonomickému úspěchu, je představa – jak je vyjádřena ve výše zmíněném Graubardově článku –, že se dokážeme z takových případů poučit. Účelem učenosti je řízené zasahování do životního stylu méně úspěšných skupin. Věřím v možnosti takové učenosti, ale nejsem si jist, zda z politických či dokonce vědeckých důvodů chceme označit vše, čemu se učíme, za součást kultury některé specifické skupiny. Mnozí lidé se například na základě výzkumu domnívají, že čteme-li dětem, pomůže jim to naučit se číst. Jedná se o obecný faktor, který není spojen s žádnou etnickou skupinou. Nejlepší je doporučovat tuto skutečnost obecně, nikoliv jen proto, že přispěla k úspěchům čínských nebo vietnamských dětí. (Navzdory užitečnosti této metody nemohla mít příliš společného s úspěchy Židů, Číňanů nebo Japonců druhé generace, protože jim jejich rodiče mohli předčítat nanejvýš v nějakém neanglickém jazyce a pravděpodobně pracovali denně tolik hodin, že jim nečetli vůbec.)

Je nesporné, že silná podpora vzdělání od rodičů je pro děti lepší než naopak. (Připomeňme si však „lhostejnost“ některých rodičů čínských dětí, které vyhráli soutěž talentů.) Průzkumy neustále ukazují, že afroameričtí rodiče vybízejí děti, aby brali studium vážně, a upozorňují je na to, jak je pro ně škola důležitá.

Všechny tyto faktory, které mohou přispívat ke studijním úspěchům, můžeme pokládat za kulturní, ale dříve než zjistíme, proč praktiky, které se zdají být na první pohled podobné nebo identické, mají u různých skupin tak odlišné důsledky, budeme je muset prozkoumat hlouběji.

Domnívám se, že kultura vede k rozdílům, ale jak vidíme z uvedených příkladů, je velmi těžké určit, co přesně v ní k nim vede. Ať již je to cokoliv, domnívám se, že se jedná o mnohem subtilnější záležitosti, než jsou charakteristické rysy velkých tradicí nějaké kultury, protože se zdá, že mnoho rozdílných výsledků v různých dobách je s každou z těchto velkých tradicí v souladu. Všechny měly svá slavná i neslavná období, masakry a charitativní činy, učence i vojáky, triumfální intelektuální úspěchy a úpadky do hlouposti. Má spíše smysl pokládat je za zásobárny, z nichž se mohou vynořit pro všechny vhodné a užitečné praktiky. V každém případě prošly tolika změnami, že je utopií se domnívat, že z nich dokážeme aplikovat obecná ponaučení, i kdybychom se na nich dohodli. Ale specifické praktiky etnických a rasových skupin ve Spojených státech, empaticky prozkoumané, nám přesto mohou něco užitečného říct.
<

Nathan Glazer je emeritním profesorem sociologie a vzdělávání na Harvard University. Společně s Irvingem Kristolem založil americký čtvrtletník The Public Interest, jehož je také šéfredaktorem.
Publikovaný esej je částí kapitoly z knihy „Culture Matters: How Values Shape Human Progress“ (red. Lawrenc E. Harrison a Samuel P. Huntington, Basic Books, New York 2000).

<

Z anglického originálu „Culture and Achievement“ publikovaného v časopisu The Public Interest, č. 140, léto 2000, s. 49-63,
přeložili Viktor Faktor a Jaromír Žegklitz.
Vyšlo jako bulletin OI č. 198, únor 2008