Svět asi nikdy nebyl blíže globální nukleární válce, než před čtyřiceti lety. V těchto dnech si totiž připomínáme 40. výročí kubánské raketové krize.
V dubnu 1961 selhala invaze svobodných Kubánců na Playa Girón (v zátoce Sviní), jež měla svrhnout komunistu Castra, neboť president Kennedy jí na poslední chvíli odepřel americkou leteckou podporu. Kubánští bojovníci za svobodu byli Castrovými jednotkami zajati a zabiti. Kdyby Kennedy tehdy invazním jednotkám leteckou podporu poskytl, nejspíš by uspěly, svrhly Castra a Kennedy by si ušetřil raketovou krize o rok a půl později.
Sověti hodlali rozmisťovat na Kubě nukleární rakety od července do listopadu 1962. CIA věděla o budování sovětských základen již od srpna, ale až v polovině října zjistila, že se jedná o základny raket jaderných. Mnozí Američané žádali přímý letecký úder proti základnám, případně námořní invazi na Kubu, president Kennedy však vyhlásil její tzv. karanténu, tj. námořní blokádu. Svět se přesto octl na pokraji jaderné války. Chruščov nakonec ustoupil – své rakety z Kuby stáhl. Kennedy mu ale musel na oplátku slíbit, že Amerika nenapadne Kubu a stáhne své rakety z Turecka. Jednalo se tedy o taktické vítězství Kennedyho (Chruščov ve válce nervů ucuknul jako první), ale celkově to byl ústupek Ameriky, neboť jako první narušili status quo Sověti a za návrat k němu dostali ony dvě Kennedyho garance.
Hrozba nukleární války měla zásadní psychologický dopad na přemýšlení západní levice i pravice o hodnotě svobody, míru a války. Levice shledala nukleární válku proti komunismu za nemyslitelnou. Z premisy, že nukleární válka je nemyslitelná, se odvíjely postoje další: je-li nukleární válka s komunismem nemyslitelná, na místě je konvergence s ním, která má probíhat na bázi OSN. Ta se časem stane jedinou, společnou vládou celého světa. Myšlenkou konvergence s komunismem se západní levice posunula na pozici “raději rudí, než mrtví”.
Premisou konzervativců však bylo, že nemyslitelná je resignace na svobodu. A od této premisy se odvíjely postoje odlišné: je-li resignace na svobodu nemyslitelná, pak nukleární válka při obraně svobody myslitelná je, alespoň v principu. Tedy “raději možnost být mrtví, než jistota být rudí.” A dále, je-li resignace na svobodu nemyslitelná, pak konvergence s nesvobodou je nežádoucí. Ne jedna kompromisní celosvětová vláda v podobě OSN, nýbrž udržení svobodné společnosti.
Jinými slovy, v otázce “co je větší hodnotou: svoboda, nebo biologické přežití?”, pravice preferovala riziko smrti při obraně svobody, zatímco levice přežití za každou cenu. Konzervativní odůvodnění svobody je morální: svoboda je hodnotou proto, že odpovídá vnitřní lidské důstojnosti; proto je správná. A povinností člověka na tomto světě je činit to, co je správné. Levice od 60. let naopak svobodu vnímá jako činění toho, co je příjemné. Proto je za socialismus: státní zaopatření je příjemné. Proto je za potraty: sexuální libertinství je příjemné. Proto je za pacifismus: nepodstupovat útrapy boje je příjemné. Pokud však člověk má činit to, co je správné, jak tvrdí pravice, pak správné je nést osobní odpovědnost za život svůj a své rodiny; správné je odpovědně se chovat a děti nezabíjet; a správné je bránit svobodu.
Přemýšlení o kubánské krizi a hrozbě nukleární války nás i dnes vede k reflexi nad cíli lidského života a ceně, již jsme ochotni za svobodu zaplatit. Je proto s podivem, že při přetřásání možné účasti komunistů ve vládě nikdo nevyslovil tuto eventualitu: vzhledem k tomu, že socialistická vláda s komunistickou menšinou může být vládou komunisty ovládanou, rozsáhlé složky společnosti by vládu neuznaly za legitimní, přistoupily by k masivní občanské neposlušnosti, jež by stát paralyzovala. Pak by vláda buď přistoupila k represi, což by však následně plně legitimizovalo odpor občanů, anebo by pod tlakem odstoupila a byla nahrazena vládou novou, nekomunistickou. Nezapomínejme: svoboda je víc než pouhé přežití, proto “raději možnost být mrtví, než jistota být rudí.”
Publikováno v MF DNES 31.10.2002
