(Publikováno v Hospodářských novinách 14. 7. 2006)
O tom, že letošní povolební vyjednávání nebudou jednoduchá, nepochyboval nikdo. Hrozba zablokování zvolení předsedy Poslanecké sněmovny však jako by pootevřela dvířka Pandořiny skříňky s dřímající ústavní krizí. S podobnou situací absolutní neochoty či nemožnosti se dohodnout na tak základní věci, jako je vedení parlamentu, totiž naše ústava vůbec nepočítá. Bez předsedy sněmovny není možné hlasovat o nedůvěře, ale také nemá kdo navrhnout premiéra při třetím pokusu o sestavení vlády. Teoreticky by tak země mohla být bez vlády, aniž by se mohly konat předčasné volby.
Ještě v první polovině 20. století nebyly ústavní krize, v nichž se uplatňovaly výjimky z ústavně zakotvených principů, nikterak vzácným jevem. Stabilita ústavních systémů byla relativně slabá a samotné ústavy často počítaly s výjimečnými situacemi, například právě v případě zablokování jednání parlamentu. Pro takový případ byly udělovány zvláštní pravomoci vládě, hlavě státu či druhým komorám parlamentu. Po některých špatných zkušenostech s nadměrným využíváním podobných klauzulí byly ovšem tyto pasáže z většiny ústav vypuštěny nebo výrazně redukovány.
Spolu s hlubším zakotvením demokratického řádu ve společnosti si lidé a jimi vytvářené ústavy nejen odvykli na možnost vnitřní ústavní krize, ale přestali si ji vůbec připouštět.
Žijeme tak dnes ve skleníku jistoty a stability ústavního řádu, z něhož jsou výjimečná řešení a ústavní krize zcela vytěsněny. Běžná situace je jedinou přípustnou realitou. Tento stav má své důsledky i v chápání suverenity. Jestliže oficiálně je zdrojem moci lid, skutečným nositelem suverenity je sama ústava. Ústava se stává státem a stát ústavou. Jenomže tento skleník normality má velmi křehké stěny.
Sebelepší ústava nedokáže totiž výjimce z jí stanoveného pravidla zamezit. Pokud se to ústavodárce snaží učinit tím, že možnost ústavní krize vůbec nepredikuje, vede to pouze k tomu, že možnost jejího řešení se nachází mimo rámec ústavy. Takové řešení je v důsledku toho neústavní, což však nikterak neznamená, že by bylo nelegitimní.
Podle německého právního teoretika Carla Schmitta je teprve mezní případ, výjimka z normality stavem, v němž se projevuje suverenita. Tento pojem, tak často identifikovaný s pouhou nejvyšší mocí ve státě, nemá v době, kdy vše běží podle ústavy a platných norem, jakýkoliv praktický význam. V každodenním rozhodování vlády, parlamentu a dalších státních orgánů nehraje pojem suverenity jakoukoliv roli. Suverenita coby nejvyšší moc se v systému dělby moci zkrátka neprojevuje.
Teprve ve chvíli výjimky z pravidla, tedy v situaci ústavní krize, dochází koncept suverenity praktického uplatnění. Suverénně pak jedná ten, kdo dokáže rozhodnout, že tato situace nastala a současně provést rozhodnutí o jejím řešení.
Současná krize s nezvoleným předsedou Poslanecké sněmovny bude pravděpodobně v krátké době vyřešena. Česká politická kultura sice ještě není příliš rozvinutá, ale lze sotva předpokládat, že by politická reprezentace skutečně ponechala parlament bez vedení, a tedy v neusnášeníschopné podobě. Ale samotná faktická možnost takové situace nutně vyvolává otázku, kdo je oním nositelem suverenity v poslední instanci. Tedy tím, kdo by mohl rozetnout gordický uzel a přijmout rozhodnutí o vyřešení ústavní krize, jež by bylo v souladu s vůlí veřejnosti coby formálního zdroje moci ve státě, ale také s principy právního státu.
Je zbytečné to v tuto chvíli předvídat. Ale nedávné události dobře ilustrují křehkost onoho skleníku, v němž se necháváme uspat normalitou. Navozují povědomí, že může přijít výjimečná situace, kdy se onen skleník může v jednom okamžiku zhroutit.
Představa, že demokracie automaticky znamená všeobecné volební právo, je poměrně nová. Srovnávat demokracii s omezeným právem volit (a být volen) s komunismem a feudalismem je pomýlené. Komunismus je založen na absolutním egalitarismu, feudalismus na dědičných výsadách. Ani jedno se neslučuje s uspořádáním meritokratické společnosti – hierarchie na základě zásluhovosti. Na druhou stranu je ale pravda, že inteligence je silně dědičná. Původcem této nespravedlnosti ale není ani člověk ani společnost ale příroda.
“V čem jsou si názory inteligentních lidí podobné?” Ve všem: v názoru na politiku, investování, způsob trávení volného času. Ona podobnost znamená, že např. na šachovém turnaji spíše najdete doktora přírodních věd než stavebního dělníka.
“Chcete snad říci, že mezi třeba vědci nebo filosofy panuje názorová shoda?”
Absolutní jistě ne, ale tito lidé jsou názorově konzistentnější mezi sebou navzájem než ve vztahu ke skupinám jiným. Např. ekonomové se většinově (až na pár marxistů) shodují, že kapitalismus a volný trh jsou neskonale efetivnější mody ekonomického fungování než socialismus a plánování. Podobně naprostá většina biologů (až na pár křesťanských kreacionistů) uznává Darwinovu teorii o vývoji druhů atd.
“Diskuse a názorové rozdíly že by byly výsadou hlupáků?”
Jde o velikost těch názorových rozdílů, frekvenci jejich výskytu a vynechání krajních případů samozřejmě…
“je příliš jasně vidět z veřejných debat, že pravicoví voliči jsou zcela průměrní ve svých občanských kvalitách a jsou nezávisle na výši svého IQ patrně stejně bezohlední jako kdokoli jiný.”
Máte-li veřejnými debatami na mysli diskusní fóra na internetu – tak ty jsou povětšinou žumpa z pozice příznivce jakékoli politické strany. Přesto při srovnání např. fóra Reflexu a řekněme Rytmu života (kdyby byl na internetu vůbec zastoupen…), Haló novin (kdyby vůbec umožnily diskusi), Blesku a Práva by bezpochyby vyvstaly určité rozdíly . I kdyby inteligentní lidé byli morálně zcela průměrní (nepravděpodobné), měli by jako velký bonus právě tu inteligenci. Srovnejte počet absolventů VŠ ve vězení s počtem absolventů ZŠ – náhoda? Těžko…
“Vzdělání totiž souvisí mnohem víc s věkem a velikostí sídla než s IQ”
To je zjevný nesmysl. Máloco koreluje tak silně jako IQ a úroveň dosaženého vzdělání. Zvláště ve státech, kde se pro postup na vyšší stupeň používají v podstatě testy inteligence (schopnosti učit se). My se k tomuto trendu blížíme stále větším uplatňováním testů OSP – obecné studijní předpoklady.
“Pokud jde o článek na webu Menzy, četl jsem ho už kdysi, dobře jsem se pobavil, za seriózní debatu (obsah, nikoli problémy) nestojí, s debatou o povolební situaci nesouvisí.”
Za prvé, nejde o jeden článek, ale o celou sérii. A za druhé: Vám nepřijde zajímavé jak nápadně podobná řešení navrhují članky na mensa.cz a ods.cz. Už jen “rovná dávka” a “ruka státu v naší kapse”. To snad bije do očí.
Že jste se dobře pobavil je milé, ale informační hodnotu to pro mě nemá příliš velkou.
Voliči levice škodí svou volbou sami sobě – viz téma školné v mém posledním příspěvku.
Pane Kříži,
vaše tvrzení jsou mimořádně nepodložená. V čem jsou si názory inteligentních lidí podobné? Chcete snad říci, že mezi třeba vědci nebo filosofy panuje názorová shoda? Diskuse a názorové rozdíly že by byly výsadou hlupáků?
Není možné akceptovat blouznivé představy, že se voliči pravice budou starat o zájmy voličů KSČM a ČSSD, naopak je příliš jasně vidět z veřejných debat, že pravicoví voliči jsou zcela průměrní ve svých občanských kvalitách a jsou nezávisle na výši svého IQ patrně stejně bezohlední jako kdokoli jiný.
Děkuji vám za povolební anketu z roku 2002, vzhledem k tomu, že se týkala vzdělání a ne IQ, a údaje jsou pro rok 2006 odlišné, nelze z ní usuzovat na IQ příslušných voličů. Vzdělání totiž souvisí mnohem víc s věkem a velikostí sídla než s IQ (to jen na okraj). Pokud jde o článek na webu Menzy, četl jsem ho už kdysi, dobře jsem se pobavil, za seriózní debatu (obsah, nikoli problémy) nestojí, s debatou o povolební situaci nesouvisí.
“Chytří lidé nemusí dělat rozhodnutí ve vztahu k ostatním, která by dělali ti ostatní, kdyby byli stejně chytří.”
Vtip je právě v tom, že názory lidí inteligentních jsou si obvykle podobné. Proto, kdyby ti “ostatní” byli stejně inteligentní jako ti chytří, dělali by pravděpodobně stejná rozhodnutí a měli by podobné názory.
Voliči ČSSD a KSČM často volí proti svým zájmům – např. školné jako splátka z budoucího platu. Dnešní vysokoškolský systém vyhovuje více lidem z majetných rodin a znevýhodňuje případné studenty z rodin dělnických. Ve státech, kde funguje systém stipendií, půjček a odloženého školného se na vysoké školy dostává podstatně vyšší procento dětí z dělnických rodin než u nás (viz např. http://isea-cz.org/). Pravice (ODS) je pro zavedení západního systému odloženého školného, levice je proti němu. Z toho plyne: Kdyby příznivci našich dvou levicových stran ve volbách nehlasovali, bylo by to paradoxně lepší pro ně samotné.
Vysokoškolské vzdělání úzce koreluje s inteligencí. Vysokoškoláci podstatně častěji volí pravici než středoškoláci bez maturity nebo vyučení (http://volby.ihned.cz/index.php?s1=g&s2=0&s3=1&s4=1&s5=0&s6=0&m=detail&articleid=20114015&articlearea_id=10016640&articlesklonuj=off).
Pokud Vám to nestačí – znáte Mensu? Sdružuje 2% nejinteligentnějších lidí. “Vyplatí se důchodové pojištění u státu? | Rovná dávka | Ruka státu v naší kapse | Dotace – novodobý mor…” Člověk jakoby už to někde slyšel, že? Podívejte se na jejich stránky: http://www.mensa.cz/mensa.cz/site/clanky/ekonomika/penzijni-03.html
Se zájmem jsem si přečetl pánové vyše názory. Bohužel, ani jeden z vás, včetně autora nenastínil opravdu správné a dosažitelné výsledky.
Děkuji za poučování.
Volební právo vychází primárně z toho, že dotyční jsou příslušnou politikou následně dotčeni, přičemž jako údajný liberál jistě znáte Hayekova dovození ohledně toho, kdo je nejchytřejší ve věcech vlastního zájmu. Chytří lidé nemusí dělat rozhodnutí ve vztahu k ostatním, která by dělali ti ostatní, kdyby byli stejně chytří.
V USA např. lidé s vědeckou kvalifikací volí mnohem levicověji než lidé bez ní, přičemž o korelaci této charakteristiky s IQ není pochyb. Osobně jsem toho názoru, že skinhead nebo zarputilý náboženský fanatik není ani v nejmenším vzorem inteligentního člověka, proto vaše “fakta”považuji spíš za poměrně hloupé a nepodložené deklamace.
Korelace mezi IQ a pravicovostí je diskutabilní, můžete ty své proklamace doložit nějakými validními daty?
Nejde o to, že by fanatikové chtěli něco prosazovat nebo manipulovat volby. Jde o to, že chytří lidé dělají chytrá rozhodnutí a hloupí lidé dělají hloupá rozhodnutí. (Alespoň většinou tomu tak je.) Volby do poslanecké sněmovny nepochybně rozhodnutím jsou, a to poměrně významným. Kvalitě tohoto vstupu pak samozřejmě odpovídá i kvalita výstupu – výsledek voleb.
Požadavek, aby voliči něco věděli o politickém systému, který sami výrazně ovlivňují mi také nepřipadá nesmyslný.
To, že inteligentní lidé většinou volí pravicově, to není manipulace a podvod ale fakt.
Jinak, na svém volebním právu opravdu netrvám, hodnota mého jednoho hlasu se beztak limitně blíží nule.
Nemyslím, že by bylo na místě, aby se autor snažil na tyto komplikované otázky odpovídat poukazy na konkrétní orgán, který by měl suverenitu projevit.
Nehledě však na toto stojí za spekulaci otázka příčin takových krizí právě nyní. Ještě v roce 1996 mohla nastat stejná blokáda, v roce 1998 obdobně, ale politikové byli schopni se dohodnout v podstatně kratší době. Spekulativně lze nadhodit, že faktorem jsou prohlubující se rozdíly ve společnosti, které v politické rovině vyvolávají téměř ideovou válku, která znemožňuje rozumnou dohodu. Na jedné straně je Paroubek a ČSSD pro ODS skoro zločinec, na druhé straně je Modrá šance pro ČSSD téměř vyhlášením občanské války voličům levice.
V takové atmosféře potom nelze jednat, a dokonce ani případné většinové výsledky voleb nepřinášejí politckou stabilitu – lze se tedy domnívat, že se vytratil společenský konsenzus, který by byl nutný pro suverénní zásah jakéhokoli orgánu – ať už by šlo o jakékoli řešení, kvůli propasti mezi spornými stranami, zdroji ústavní krize, by mělo jednostrannou podobu, kterou by neúspěšná strana tím spíš mohla zpochybnit, že by nemělo ústavní oporu.
S panem Křížem bych souhlasil snad jen v tom, že lidem, kteří chtějí omezovat volební právo, bych ho tedy odebral jako prvním, protože tyto nápady ukazují na nízkou občanskou zralost. Volby jako takové slouží k tomu, aby se stanovil politický směr jako správný pro danou chvíli, nikoli k tomu, aby fanatikové mohli prosazovat svůj oblíbený směry jako správný pomocí zmanipulovaných voleb s výběrovou účastí.
ale dost teoretické. Jaké by tedy mělo být ono řešení současné politické situace? Kdo je tím “nositelem suverenity v poslední instanci”? Parlament, senát, prezident, lid? Možná se autor mohl na závěr dopustit názoru a odpovědět na otázky, které si sám položil.
Podle mě by úplně stačilo, kdyby v ČR byl skutečný poměrný systém, a ne paskvil, který odebírá hlasy malým stranám. Dnes ODS-SZ-KDU-ČSL = 100 hlasů; při skutečném poměrném zastoupení (celá ČR jako jeden volební obvod) by stejná koalice měla solidních 104 hlasů (http://www.abclinuxu.cz/blog/mrzutej/2006/6/6/135814).
Dnešní systém společně upekly ČSSD a ODS, myslely si, že jim bude ku prospěchu…
Méně demokratickým, ale ideálnějším, řešením by pak bylo zrušení všeobecného hlasovacího práva a stanovení určitých formálních požadavků, které by vyřadily ty nekompetentní – např. určitá úroveň inteligence a znalost fungování politického systému ČR. Nedělám si nárok, že bych v takovém systému musel mít hlasovací právo
To co jsem napsal by v budoucnu předešlo patovým situacím jako je tato. Inteligence totiž poměrně výrazně koreluje s pravicovou orientací.