Jaké jsou rozdíly mezi českými a polskými zkušenostmi 20. století: období nezávislosti, dva totalitarismy a znovuzískání politické subjektivity? Jakým způsobem reflektují naše národy své historické zkušenosti v kolektivní paměti a v politické praxi? Těmto otázkám byla věnována páteční debata, ve které se setkali polští a čeští intelektuálové.

V pátek 13. listopadu se online debaty nazvané „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“ zúčastnili: Roman Joch (Občanský institut), Matyáš Zrno (Konzervativní noviny), Maciej Ruczaj (Polský institut v Praze) a Paweł Ukielski (Muzeum varšavského povstání). Online debatu moderoval Mikołaj Rajkowski z Nakladatelství Teologia Polityczna.

Postačily společný osud v komunistickém bloku a geografická blízkost k tomu, aby pocítili Češi a Poláci i kulturní blízkost? Na tuto otázku se pokoušel odpovědět Maciej Ruczaj, který poukázal na skutečnost, že vnímání paralely je iluzorní. V počátcích svých dějin se Češi rozhodli pro věrnost Římské říši, kdežto Poláci pro spojení s papežstvím. Tato rozdílná rozhodnutí definovala odlišný směr vývoje našich národů. I jazyková podobnost je pouze povrchní. Peklo komunismu bylo první společnou zkušeností našich národů za stovky let. Vzpomínka na toto období je společné dědictví, ze kterého vyrůstá láska ke svobodě a averze k ideologii – vysvětlil šéf Polského institutu v Praze.

Středoevropský konzervatismus vzplanul po roce 1989. Vyvíjel se v České republice a Polsku podobně? Matyáš Zrno poukázal na to, že na rozdíl od Polska nebyl český konzervatismus hnutím zaměřeným na zachování, ale ,paradoxně, na skoncování se stávajícím řádem. Československo bylo jedinou evropskou zemí, kde komunisté zvítězili v demokratických volbách po roce 1945 a mezi velkými Čechy bychom marně hledali deklarované konzervativce. Teprve v 70. letech hledala hrstka intelektuálů, shromážděných kolem takových osobností jako Pavel Bratinka nebo Václav Benda, odpovědi na filozofické otázky mimo socialistické universum. Právě tehdy měli Češi možnost seznámit se s Rogerem Scrutonem, který jim přiblížil anglosaský typ konzervatismu: pragmatický, vyhýbající se ideologii, vzdálený náboženské a nacionalistické extázi. Tato zkušenost definovala český konzervatismus na další desetiletí.

Sblížily podobné historické zkušenosti Poláky a Čechy z hlediska péče o kolektivní paměť? Podle Pawła Ukielského můžeme skutečně po druhé světové válce hovořit o bezprecedentním přiblížení našich národů. Je to však příliš málo na to, abychom mohli konstatovat, že vyprávíme stejný příběh. Podle historika Ukielského patřily k faktorům, které formovaly českou identitu: panslavismus – který byl v Polsku vnímán jako nástroj prosazování zájmů ruského impéria a který v českých zemích ochladl teprve po roce 1968, dále nechuť vůči dědictví germanizace a antikatolicismus. Nemůže být tedy pochyb o tom, že dva důležité prvky této skládačky, tj. panslavismus a antikatolicismus, jsou něčím, co Poláky a Čechy zásadně odlišuje. I když v posledních letech dochází v tomto ohledu k dynamickým změnám.

Na jakých hodnotách tedy stavěl český konzervatismus? Určitě obsahuje méně náboženských a národních prvků, říká Roman Joch, než v Polsku, na Slovensku nebo v Maďarsku. V průběhu let se čeští konzervativci začali více podobat Anglosasům: jsou spíše pragmatičtí než romantičtí, spíše liberální než pro-státní. Obdivují Reagana a Thatcherovou, jsou nejen protikomunističtí, ale i protisocialističtí. Z jejich pohledu znamenala přebujelá sociální politika komunistického období nemoc a privatizace byla zdravou reakcí na terminální fázi komunismu. Teprve nyní, v období západního progresivismu, obrozeného ruského imperialismu a imigrace z jihu, se čeští intelektuálové ochotněji označují za konzervativce, doposud se častěji identifikovali jako klasičtí liberálové.

Mají dějiny v české veřejné debatě podobně polarizující úlohu jako v Polsku? Podle Pawła Ukielského je český zájem o historii mnohem intenzivnější, než by to vyplývalo ze stereotypního pohledu na Čechy v Polsku. Lustrace v České republice měla více restriktivní podobu než v Polsku, zahrnovala zákaz zastávat vysoké státní funkce bývalými komunisty. Zároveň český stát zůstával pod diktátem liberálů pasivní v oblasti historické politiky. Mění se to teprve v posledních letech. Vznik Muzea paměti XX. století, změna expozice v Národním muzeu či otevření památníku v rodném domě Jana Palacha ukazují rostoucí zájem o pěstování historické paměti.

Jaký je dnes vývoj polsko-českých vztahů a nakolik jsou tyto vztahy ovlivňovány zažitými stereotypy? Češi a Poláci jsou navzájem fascinováni tím, co postrádají ve své vlastní tradici. Češi obdivují polskou národní hrdost a odvahu čelit silnějším, zatímco Poláky přitahuje mýtus českého liberalismu a antiromantismu – odpověděl Maciej Ruczaj. Tyto dva vektory fascinace se rozcházejí a zároveň mají nebezpečný potenciál: jejich stereotypní povaha může snadno vést ke zneužití a zjednodušenému vnímání postojů, které naše společnosti zaujímají v současné kulturní válce: nacionalističtí Poláci versus liberální Češi. Tato zjednodušení je třeba doplňovat přesněji vykresleným obrazem obou národů.

Co dál s českým konzervatismem: zachovává si anglosaská formace svoji dynamiku? Kterým směrem se ubírá? Roman Joch vyjádřil přesvědčení, že Scrutonovo dědictví přežívá na mnoha úrovních: nejen v morálním odmítání komunismu, ale také v závazku úcty k právnímu státu a konzervativně chápané ochraně životního prostředí. Tuto myšlenku doplnil Matyáš Zrno, který poukázal na to, že hlavní výzvou pro českou pravici bude vymezení se vůči vulgárnímu konzervatismu, který se objevil v reakci na migrační vlnu a západní progresivismus. Tento fenomén může totiž pro konzervativce jak přinést novou naději, tak je stáhnout ke dnu.

Toto je poslední z dvanácti textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna