David Pryce-Jones je autorem knih “The Strange Death of the Soviet Empire” a “The Closed Circle: An Interpretation of the Arabs”.

Z anglického originálu “Corruption Rules the World” publikovaného v časopisu The American Spectator, December 1997, s. 22-28, 84,
přeložila Michaela Freiová.

Tak jako 20. století ničil fašismus a komunismus, tak bude 21. století pustošit korupce. Obviňujte z toho globální ekonomiku, pokud chcete, ale především obviňte Západ za to, že dovolil, aby zločiny komunismu byly hozeny pod stůl.

Slovo “globalizace” se dnes stalo módním heslem. Tvrdí se, že národní stát ustupuje multinacionální obchodní společnosti. Směnárnami prochází asi bilion dolarů za jediný den. Člověk se rodí svobodný a lze ho všude nalézt pomocí e-mailu a internetu. Dějiny končí a všichni budeme jedna šťastná rodina, žijící v různých regionálních verzích demokracie.
Do této oslavné nálady zasahuje strašidlo Korupce: je vedlejším produktem Globalizace – a možná i jejím naplněním. Korupce má samozřejmě řadu forem: nejen formu finanční, ale i morální, kulturní a instituční; má podobu organizovaného zločinu nebo individuálního pirátství, daří se jí jak při absenci zákona, tak naopak tam, kde je zákona příliš mnoho. Všechny její formy se vzájemně podporují a všechny jsou výzvou pro vládu zákona. Na obzoru je další studená válka na obranu demokracie, která si vyžádá stejné úsilí jako předchozí boje proti nacismu a komunismu. Ve svém nejnovějším převleku se vynořuje prastará otázka: má být vláda nad lidmi vládou síly nebo vládou konsensu?
Díky své tradici a hodnotám, díky svobodnému trhu a nepochybné vojenské převaze stojí Spojené státy poněkud stranou: jsou sice ohroženy všemi druhy korupce, vnitřní i vnější, ale představují zjevně jediný demokratický model, který může nabídnout resistenci vůči ní. Budou muset najít odvahu pustit se do této nové studené války skutečně na vlastní pěst.
V naprosto převládající části světa zůstává lidskou normou absolutismus a tyranie. Kořisti se zmocňují ti silnější a ti, kdo podlehnou, jdou ke zdi. Rozhoduje síla. Saddám Husajn nedávno vyjádřil absolutismus nesmrtelnými slovy: “Zákon, to jsou ty dva řádky nad mým podpisem.”
Má-li mít demokracie smysl, musí být jednotlivci v maximální možné míře odpovědní sami za sebe, a jejich volení zástupci jim musí skládat účty. Suverenita v demokratickém státě není věcí moci nebo nezávislosti na politice (jak se často mylně předpokládá), ale spočívá v tom základním prvku důvěry, který váže dohromady všechny, kdo respektují zákony příslušného státu, což z nich činí občany.
Formativní politická hnutí naší doby jsou ztělesněním útoků na toto pojetí – útoků, které stále narůstají. Nacismus i komunismus byla zločinecká sdružení silných k vykořisťování slabých a jejich dvouhlavé dědictví stále ještě působí. Svárliví bratříčci komunismu, socialismus a sociální demokracie, usilují o vybudování kolektivní společnosti spíše za pomoci přesvědčování než silou. Jestliže se lidem nedá věřit, že budou dělat to, co je v jejich nejlepším zájmu, musí to stát dělat za ně.
Jakkoli dobrý zde může být úmysl, v praxi tato myšlenka přináší buď cynismus nebo závislost na státu. Lidé jsou stále méně schopni důvěřovat těm, kdo schvalují a prosazují zákony a nařízení, které by měli poslouchat. Ruku v ruce s tím se převrací skutečná suverenita. Po celé Evropě, kolébce demokracie, se tato demokracie přímo před našima očima mění v cosi, co je sice ještě nejisté, ale nepochybně absolutistické.
Kromě toho poválečný svět vytvořil spektrum nevládních organizací toho či onoho typu, kde se rozhoduje o věcech týkajících se občanů, aniž by oni sami zde měli účinné a přímé zastoupení. OSN a její agentury, Mezinárodní měnový fond, Světová banka, G-7, Světová organizace obchodu, pugwashské, bilderbergské a další konference, mezinárodní organizace údajně kontrolující atomovou energii, zbraně a komunikace a stovky dalších věcí, ba i George Soros a další nadace představují vrcholný amalgám aktivit, v nichž občané nemají žádné slovo a odkud nemohou vyhodit darebáky. Parlamentní reprezentace se dostávají na okraj nebo jsou přímo obcházeny, a tak se rozvíjí jakýsi globalizující absolutismus, který plodí impotenci a další cynismus.

K tomu ještě přistupuje skutečnost, že úsilí o zavedení demokracie v rozvojovém světě vyšlo naprázdno. V zemích kdysi ovládaných Západem, většinou jako kolonie, jsou vůdci ztotožňováni se státem. Někteří mají dynastické nároky, ať již skutečné nebo vymyšlené. Příjmy rodiny Saudů nelze odlišit od státních příjmů za naftu, dvacet nebo třicet princů z této rodiny jsou multimiliardáři a doslova tisíce dalších jsou multimilionáři. Jim se může rovnat sultán Bruneje a emíři z Perského zálivu. Ve srovnání s nimi je Maroko sice chudé, ale král Hasan a jeho rodina je drží jako víceméně soukromou hospodářskou državu.
Indonésie je v podstatě majetkem presidenta Suharta a jeho rodiny: ten se drží u moci už přes třicet let. Zairský president Mobutu i keňský president Daniel arap Moi mají po letech u moci asi po 30 miliardách dolarů. Saddám Husajn byl původně rolníkem, dnes má na účtu asi 18 miliard dolarů. Rifát, bratr syrského presidenta Háfíze Assada, pochází také z rolnické rodiny, ale vlastní enormní aktiva, i když země sama má jen nepatrné zdroje. Na Filipinách shromáždili Ferdinand Marcos a jeho choť Imelda asi 50 miliard dolarů.
Rodina íránských šáhů Páhlaví uložila v zahraničí miliardy dolarů a ajatolláhové dnes činí totéž. Soudce frankfurtského soudu počátkem roku 1997 konstatoval, že policie v Dolním Sasku odhalila dvě turecké rodiny, které kontrolovaly pašování drog do Německa a do Belgie, protože byly pod ochranou turecké premiérky Tansu Cillerové. Ta jmenovala do vlády svého manžela, který byl posléze obviněn z využívání svého postavení k osobnímu obohacování. Neúplný dokument odhaluje, že dva týdny před předáním moci vybrala Cillerová asi 6 milionů dolarů z tajného vládního konta – prý z bezpečnostních důvodů.
Pákistán je v rukou malé skupiny feudálních statkářů, “nestydatě zkorumpovaných lidí”, jak napsal zkušený korespondent u příležitosti padesátého výročí nezávislosti Pákistánu. Bývalá premiérka Benazír Bhuttová nastoupila do úřadu po svém otci, který byl zcela zkorumpovaný a byl za to oběšen. Friday Times, přední místní noviny, ji nedávno popsaly jako “arogantní, bezohlednou, náladovou a zkorumpovanou”. Svého manžela, syna majitele kina, zaměstnala v ministerské funkci: i on je obviněn, že vybral nejméně miliardu dolarů z veřejných fondů.
Další vůdci rozvojového světa, lidé typu Kvame Nkrumaha a Gamála Abdula Násira, se chopili moci za slibování demokracie a vlastenectví západního typu. Z těchto slibů nepřežilo nic – ani formálně ne. Vůdce tohoto typu jen rozšíří staré africké kmenové soudržnosti, starý absolutismus islámského světa nebo asijskou konfuciánskou poslušnost – a spolu se svými věrnými bu_ plundruje stát, nebo užívá jeho zdroje k vlastním účelům. Jakoukoli opozici zlikviduje tajná policie. Alternativou tyranie se stal chaos, nikoli demokracie.
Nevládní Transparency Organization zveřejňuje index světové korupce, kde vede Nigérie před Pákistánem. Ale Nigérie, stejně jako Súdán, Libérie, Sierra Leone, Kambodža, Somálsko, Afghánistán a Rwanda tvoří jen menší část zemí, které se prostě rozpadly, protože jsou natolik decentralizovány korupcí a občanskou válkou, že nezvládnou ani poctivě rozdělit západní pomoc. A tzv. korupční barometr v Jižní Africe tvrdí, že od nástupu Nelsona Mandely a jeho strany zmizelo 4,5 miliardy dolarů z veřejných fondů. I zde si lidé bez skrupulí rozebírají národní bohatství. Pro tento zvrácený způsob vlády už vzniklo nové slovo – “kleptokracie”.
Indie, kdysi vyzdvihovaná jako jediná možná výjimka z tohoto trendu, je svérázným hybridem tradičního absolutismu a importů zaváděných rodinou Gándhí i Nehrúovou sociální demokracií. Důsledkem je, jak to nedávno formuloval týdeník Economist, “chorobně represivní systém plánování a regulace”. Přes 300 milionů Indů, tedy třetina obyvatelstva, žije z příjmu nižšího než 25 dolarů měsíčně.
Indie má ústřední vládu a státní vlády s armádami špatně placených úředníčků, pro které je každý úkon záminkou k úplatku. Zákoník obsahuje např. 45 zvláštních zákonů o práci. Volební hlasy, policejní služby, voda pro zavlažování a další životní nezbytnosti se dají sehnat jen za úplatek. Do toho jsou zapleteni politikové, kteří sedí na pytlích peněz. Při oficiálních oslavách padesátého výročí nezávislosti president Narajanán a premiér Gujrál shodně přiznali, že korupce je otevřená a endemická, takže nakonec povede k vyvolání lidové revolty.

Korupce je někdy obhajována jako cosi, co odpovídá lidské přirozenosti, co je “normální” alespoň jako místní zvyk, jako součást kultury, jako způsob, jak zmírnit absolutismus, ba i jako systém paralelní distribuce, kde lze alespoň získat zboží a služby, i když za neúměrnou cenu. Takováto obhajoba blahosklonně předpokládá, že od lidí se nedá nic jiného očekávat. Ve skutečnosti korupce brání v budování demokracie a legitimního státu. Nejdřív nespravedlivě rozdělí bohatství, čímž vytvoří neprorazitelnou hierarchii nerovnosti, a pak vyvolá násilí ze strany těch, na které se nedostalo. Ti, kdo si chtějí kořist podržet, i ti, kdo se jí chtějí zmocnit, sdílejí totéž antisociální chování a procedury.
Dva bývalí jihokorejští presidenti si odpykávají dlouhé tresty za korupci a násilí. V Japonsku nahrazuje zákulisní vyjednávání komplikované parlamentní procedury. Vyděračství kvete jak na burzách, tak na trzích s nemovitostmi. Kdo má moc, má i pravdu, a neexistuje nic, co by se dalo popsat jako vláda zákona. Počátkem roku 1997 profesoři Harnhiro Fukui a Šiugeko N. Fukai popsali zemi jako “útočiště placených zlodějů a podvodníků”. Je-li někdo z předsedů a presidentů obchodních společností nebo bank chycen, spáchá sebevraždu nebo se omluví na tiskové konferenci, zatímco ostatní pokračují, jako by se nechumelilo.
Brazilský president Fernando Collor i venezuelský president Carlos-Andres Perez zpronevěřili státní fondy. V Mexiku musel president Carlos Salinas uprchnout, aby unikl vyšetřování, a jeho bratr je obviněn z vraždy a nezákonného obohacování. Jeho úředníci, pověření bojem proti drogám, vydělali miliony na úplatcích.
Světový obchod s drogami se odhaduje asi na 500 miliard dolarů ročně. Prostituce a hazardní hry také překračují hranice stejně jako mezinárodní společnosti. Obchod s přistěhovalci vynáší asi 10 miliard. Vietnamští uprchlíci na člunech, uprchlíci po souši – Číňané, Kurdové, Íránci, Arabové a Afričané, Indové a Pákistánci – se raději vydávají do rukou zločinců, než aby snášeli podmínky doma. Zaplatí lichvářskou cenu, pak úplatky úředníkům, a tak přijdou o své úspory a někdy i o život.
V Evropě je asi 10 milionů legálních přistěhovalců a 5 milionů nelegálních. Počty ilegálních přistěhovalců v USA jsou daleko větší, ale stejně nejisté. Podle Mezinárodní organizace pro migraci (další nevládní organizace) se za loňský rok za pomoci převaděčů pokoušelo vstoupit do USA asi 200-300 tisíc Středoameričanů, dále 50 000 Číňanů a 40 000 osob z jihovýchodní Asie.
Potenciál růstu světových podzemních operací je neomezený. Celé země žijí z jejich důmyslných schémat. Kolumbie, Pákistán, Afghánistán a Sýrie závisejí na drogách. Téměř zbankrotované Bulharsko přežívá z tranzitu drog, přicházejících ze Středního Východu, a společně s Makedonií se podílí na prolamování sankcí vůči bývalé Jugoslávii. Albánie se specializuje na krádeže aut v Německu, která pak posílá dál do východní Evropy. Slovinsko se specializuje na pašování kradené sovětské výzbroje, včetně jaderného materiálu. Přibližně 1000 ruských obchodních společností a tucty ruských bank mají svá ředitelství na zemědělském Kypru, jehož zlaté a dolarové rezervy jsou díky tomu vyšší než v průmyslovém Izraeli. Skutečnost, že na světě existuje 91 bezpečných daňových rájů, mluví sama za sebe. Jen Antigua poskytla licenci více než padesáti zahraničním bankám.
Daleko nejspolehlivější a nejlukrativnější zisky se dělají v šedé zóně, kde se překrývá stát s podnikáním. V procesu, který je pro vnějšího pozorovatele neviditelný, a stejně tak je i nepostižitelný, politikové vyměňují zakázky a úplatky za kontrakty s těmi obchodníky a výrobci, kteří je o něco žádají. V mnoha západoevropských zemích lze úplatky související s obchodními transakcemi odečíst z daní. Ti, kdo se pokoušejí přimět zkorumpované politiky ke skládání účtů, jsou sami motivováni spíše závistí než touhou po spravedlnosti. Jsou zapleteni do stejné černé magie a chtějí, aby se na ně také dostalo.
Peníze získané buď z organizovaného zločinu nebo zpronevěrou státních fondů končí v západním bankovním a finančním systému, v jediném bezpečném úložišti takto odsátých zisků. Praní špinavých peněz se pohybuje v řádu tisíců miliard dolarů za rok. Vře jako láva pod konvenčním povrchem: taková je realita Globalizace.

Stejně jako pirátství a otroctví, i korupci lze zvládnout. Ale evropské vlády si natolik zvykly ji přehlížet, že mají k tomuto úkolu jen málo vůle, pokud vůbec nějakou. V dobách nacismu, sovětského komunismu a studené války se šmelina stala zavedeným životním stylem a dnes se vynakládá soustředěné úsilí na zakrytí skutečností, jež o tom svědčí. Evropské státy se stále vykrucují, aby nemusely vrátit ukradený majetek právoplatným vlastníkům nebo jejich dědicům. Od pádu nacismu uplynulo půl století, ale ve švýcarských, rakouských, švédských, monackých, lucemburských a lecjakých dalších bankách (včetně britských) vynášejí zisky konta a zlaté pruty slité ze snubních prstenů a zubů obětí zavražděných v koncentračních táborech.
Obrovský počet Němců, Rakušanů, Čechů, Poláků a Ukrajinců si přivlastnil domy, usedlosti a obchody, když je zavraždění židé nebo jiní vlastníci nemohli požadovat zpět. Zjistilo se, že město Paříž má stále ještě ve svém portfoliu 8000 domů a bytů, patřících deportovaným lidem, kteří se nevrátili. Městské úřady je pronajímají přátelům a příbuzným a zisk strkají do kapsy. Zdá se, že i Vatikán přijal částku převyšující 100 milionů dolarů, aby na sklonku války usnadnil útěk nacistů. Ruská vláda se chvástá, že má v držení přes dva miliony uměleckých děl ukradených z Německa a vrátí jen teprve až se zjistí, co všechno Němci ukradli v Rusku.
K tomu přistupuje skutečnost, že komunistická nomenklatura neskládala nikomu účty ze zisků, jež nahromadila díky nezákonným privilegiím. V době mezi světovými válkami měl bulharský král Ferdinand čtyři královské residence: poslední generální tajemník bulharské komunistické strany, Todor Živkov, jich měl přes třicet. V Rumunsku jich měl jeho kolega Nicolae Ceausescu dohromady osmdesát čtyři, když se do toho nepočítá majetek jeho šedesáti příbuzných, jež umístil mezi vládní špičky. Oba tito muži se narodili jako chudí rolníci, ale patří k těm komunistům, jejichž švýcarská konta lze jen těžko vystopovat. Andrej Lukanov, poslední komunistický premiér Bulharska, patrně zpronevěřil 50 milionů dolarů a ten, kdo ho kvůli tomu zavraždil, nebyl dopaden.
Díky svým přírodním zdrojům dokázal Sovětský svaz rozšiřovat svou moc jak a kam se mu zachtělo. K jeho přímým vazalům patřilo třicet až čtyřicet států. Zhruba stejný počet států přijal dobrovolně sovětský typ státu s vládou jedné strany a direktivní ekonomikou. Vůdci takových zemí používali sovětskou ideologii jako nejpohodlnější nástroj k vyvlastňování národního bohatství a jeho převádění do vlastních rukou: dalším nástrojem byl sovětský vojenský potenciál. I bohaté země, jako byly Angola, Mozambik a Rumunsko, byly tak dohnány až k bídě a hladu.
Nacisté a jejich evropští kolaboranti byli alespoň, v nezanedbatelném počtu, po válce postaveni před soud. Ale ani jediný ze statisíců sovětských nomenklaturních šmelinářů nebo masových vrahů z Gulagu nebyl z těchto zločinů obviněn – všichni dostávají státní penze. V bývalých sovětských satelitech střední a východní Evropy bylo postaveno před soud ani ne sto stranických vůdců. Ta hrstka, která byla odsouzena do vězení, představuje většinou jen malé ryby. Jestliže unikli obecně známí zločinci, proč by se měli obyčejní lidé namáhat s rozlišováním dobra a zla ve svém vlastním chování?
Alexander Schalck-Golodkowski byl pověřen východoněmeckými komunistickými bossy k získávání kapitálu všemi metodami, legálními i ilegálními. Jen málo zločinců bylo tak mnohostranných – od pojišťovacích a směnných podvody přes podvodné transakce až k vykrádání státních museí. Když odletěl do Mnichova, vzal s sebou materiály, jež natolik kompromitují západoněmecké politiky, že si dnes žije chráněn před zákonem stejně jako za komunistických časů. Německý stát bez jakýchkoli skrupulí kořistí i na poměrně nízké úrovni, například tak, že odmítá zaplatit kompenzaci majitelům domů, jejichž berlínské nemovitosti byly konfiskovány kvůli stavbě berlínské zdi.
Z archivních zpráv dnes vyplývá, že Sověty kontrolovaná banka v Paříži spravovala 219 kont prominentních Francouzů, jež koupila za desítky milionů franků. Dva francouzští ministři obrany byli odhaleni jako sovětští agenti. Sověti a východní Němci získali velké množství západních Němců jako špiony a agenty: někteří z nich byli velmi vlivní. Francouzská i italská komunistická strana, stejně jako další komunistické strany, získávaly roční podpory ve výši milionů dolarů. Činitel britské komunistické strany popsal, jak si pravidelně vyzvedával na sovětském vyslanectví kufřík s milionem liber v bankovkách. Tisíce deníků a časopisů po celém světě podléhaly přímému vedení Strany a ještě větší počet periodik přijímal peníze z černých fondů. Trestní stíhání veškeré žádné.
Kolaborace intelektuálů s komunismem, známá jako souputnictví, znamenala korupci samotné – evropské i americké – kultury. Stranická doktrína, kolektivita, móda – to vše nahradilo lidskou bytost jako ústřední subjekt umění a literatury. Bertold Brecht, Jean-Paul Sartre, Lilian Hellmanová, Herbert Marcuse, Michel Foucault a stovky dalších a ještě pochybnějších sklízeli aplaus jako velcí umělci, ba idoly své doby: a oni sami, kolem a kolem, aplaudovali zločinu. Když se finanční zázemí zhroutilo, nedočkali jsme se ani omluvy, ani vysvětlení od celého toho pomýleného uměleckého prostředí: zbylo jen ticho, mravní prázdnota, která teď nahrazuje kulturu.

Sociální demokracie se zhroutila současně s komunismem, a to z týchž důvodů. Její hlavní výdobytek, zaopatřovací stát – jak ujišťují její zastánci – zabezpečil v době studené války svět pro demokracii. Ve skutečnosti se státní zdroje, analogicky ke komunistickým poměrům, soustředily v rukou malé hrstky, aby se distribuovaly mnohým ve formě podpor a dávek. Zhruba polovina státních výdajů evropských zemí jde na zaopatřovací stát. Jen samotná Británie utratí týdně 2 miliardy liber za podpory.
Zaopatřovací stát není jen nějaká extravagantní příšera, ale podnítil rozkvět kultury korupce, jejíž důsledky jsou tragické. Spleť byrokratických regulací nabízí všechny možné příležitosti ke zcizování pro úředníky i k podvodu pro budoucí klienty, kteří se snaží získat podporu, ať už na ni mají nárok nebo ne. Zvláštní zájmové skupiny se mobilizují s cílem přinutit stát, aby si je koupil. Odhaduje se, že podvodné nároky představují až dvacet procent státních rozpočtů.
Socialistické a sociálně demokratické vlády si jsou jisty, že zaopatřovací stát jim zajistí hlasy a moc: proto si navykly získávat finanční prostředky z podnikatelské sféry, a ty splácejí zprostředkováním státních zakázek. V okamžiku, kdy studená válka skončila, všechny tyto stranické triky vyšly najevo jako jakýsi nestydatý protějšek toho, co vychází najevo v sovětském světě.
Nejdramatičtějším příkladem je Itálie. Sbírka zákonů zde obsahuje 150 000 zákonů, a přesto – nebo právě proto – nelze mluvit o vládě zákona. Během nekonečných skandálů se někteří z nejpopulárnějších italských politiků a průmyslníků přiznali k vydírání a úplatkům. Několik jich je ve vězení, jiní spáchali sebevraždu. Jeden z bývalých premiérů uprchl do Tunisu, aby nemusel čelit obvinění z nezákonného obohacení ve výši 70 milionů dolarů. Jiný se v soudním procesu zodpovídá z vraždy a gansterství. Jeden jediný úředník tu dokázal ulít 130 milionů dolarů za udílení licencí pro farmaceutické společnosti k prodeji jejich léků. Úředníci a společnosti obvykle uzavírají vzájemně výhodné smlouvy o způsobu placení daní. Korupce se rozrostla do rafinovaného kruhového systému, kde každý vydělává na každém, takže jedinými, kdo tratí, jsou stát a demokracie.
Španělská socialistická strana přijímala nelegální dary ve značném rozsahu. Premiér byl obviněn z nemravného jednání a z vysílání eskader smrti, které vraždily baskické separatisty. Bývalý guvernér národní banky byl jedním z tuctů ministrů a vysokých úředníků, kteří byli uvězněni. Šéf Guardia Civil, tedy policie, zmizel i s finančními prostředky.
I ve Francii si podnikatelé a politikové navykli vyměňovat dary za státní zakázky. Řada prominentů byla zadržena a někteří byli odsouzeni ke ztrátě svobody. Jeden premiér spáchal sebevraždu, a to za dosti záhadných okolností, a jeden vysoký úředník se zastřelil přímo v presidentském paláci. President Mitterrand a muži okolo něho utvořili, slovy komentátora Jean Francois Revela, “asociaci porušovatelů zákona”. Řecký president Papandreou zcela otevřeně obohacoval sebe i své kamarády. Generální tajemník NATO Willy Claes musel rezignovat kvůli úplatkářství. Belgičtí politikové jsou patrně nejbezohlednější a nejpokrytečtější kleptokrati, navíc mají tendenci krýt i sexuální perverzitu.
V této slepé uličce, takto degradované a kulturně rozpadlé až k bezbrannosti, se evropské země pustily do projektu unie, možná v posledku i federace. Patnáct zemí, rozdílných co do jazyka, náboženství, zákona a historické zkušenosti, se už podílí na Evropské unii, a přibližně stejný počet zemí usiluje o pozdější připojení.
Úmysl to byl dobrý. Šlo o to vytvořit mocný blok, jehož členové by měli všechny důvody k mírovému soužití. Pod tlakem událostí však Unie místo toho zimprovizovala strukturu, jíž jsou těžce vydobyté demokratické principy naprosto cizí. Je to naprostá politická novota, totiž byrokratické velení, které nevládne prostřednictvím konsensu, nýbrž pomocí dekretů.
Různé rady a komise zasedající v Bruselu jmenují samy sebe a nelze je rozpustit. Setkávají se a vydávají prohlášení potají a jsou zodpovědné zase jen samy sobě. Existuje sice něco jako parlament, ale to je loutka bez legislativních a revizních pravomocí. Voličská účast při jeho volbách je v demokratickém světě vůbec nejnižší. Německo samo má sedmnáct parlamentů, Španělsko osmnáct, Belgie sedm, ba i Británie se brzy destabilizuje, až budou ustaveny čtyři parlamenty. Odpovědí na jakýkoli požadavek po řádném fungování demokracie bude další Potěmkinova vesnice.
Evropský soudní dvůr postupně nahrazuje v jednotlivých zemích jejich vlastní zákony a prosazuje byrokratické velení. Lidé jsou tak konfrontováni se dvěma právními systémy, se soupeřením svrchovaností, a nakonec ztrácejí respekt k oběma.
Evropská politika je koňské handlířství za zavřenými dveřmi. Lobbisté a konzultanti si tu vynucují zvláštní přístupy, nejčastěji ochranu před konkurencí, pro celé oblasti průmyslu, profesí a obchodu. Ministři a presidenti prosazují národní zájmy tak, jako by také šlo o pouhý lobbing. Bruselské výdaje nemají ani tolik společného se zásluhami nebo potřebami jako spíše s vyrovnáním se se zájmovými skupinami, jako by byl Brusel zatažen do šmeliny s výpalným a vydíráním. Státy a národy se snaží z Bruselu vymáčknout podpory za to, že něco vyrábějí nebo také nevyrábějí.
Celkový rozpočet EU činí asi 89 miliard dolarů a počítá se s dramatickým nárůstem v okamžiku, kdy bude mít Unie jedinou měnu a více členů. Podle oficiálních údajů se ztratilo 10 miliard dolarů za rok 1995, z něhož jsou poslední údaje, ale podle některých odhadů se částka blíží 25 miliardám. V této nové Evropě je cesta k soukromému bohatství dána přístupem k veřejným fondům – což znamená návrat k francouzské praxi před revolucí roku 1789. Politikové a úředníci v Bruselu si udělují řadu příplatků a výhod, včetně platů osvobozených od daní. Zkorumpovaný sociálně demokratický pořádek zakladatelských zemí se vtělil do této odulé mrtvoly.

Navíc tu ještě stále zapáchají mrtvoly čínského a ruského komunismu, které nebyly dosud řádně pohřbeny. Do obou zemí se slétají podvodníci, kteří tu nacházejí kongeniální atmosféru surového barbarství a snadného zisku, který se neohlíží na etiku. V Číně nenarážejí na žádné překážky, protože plných dvacet milionů lidí je stále ještě drženo v lao-gai, místním gulagu. Nic nebrání obchodování s lidovou osvobozeneckou armádou, která drží stranu u moci a která je také největším podnikatelem v zemi. Tři čtvrtiny produkce LOA se prodávají způsobem, který mísí legální prvky s nelegálními.
Tak jako vojevůdci minulých časů, i současní čínští generálové vydělávají jmění pro sebe i pro své západní přátele. Ten Pu-fang, syn zesnulého generálního tajemníka strany Ten-Xiao-pinga, veřejně prohlásil, že má nárok na pět procent ze zisku z transakcí, které sjednává. Snad jen Orwell by uměl vylíčit britské politiky a úředníky s obchodními kontakty v Pekingu, jak tleskají stranickým vůdcům, jimž předali Hongkong.
Universita jihovýchodní Asie na Filipínách vede index korupce v regionu a Čína zde vede – daleko před Indonésií, která je na druhém místě. Jeden z expertů, Kenneth Lieberthal, soudí, že rozhodování v Pekingu je v rukou pětadvaceti, nanejvýš třiceti lidí. Chod společnosti bez vlády zákona, bez vlastnických práv a regulovaného trhu se označuje jako guanxi. Zahrnuje obchodní vztahy, zadávání a přijímání zakázek, jež jsou skrytými úplatky. Podle jiného experta, Hiltona Roota, “jsou vaše práva definována vaším postavením v administrativě”. Lidé ze Západu závisejí na dobré vůli úředníků. Root cituje obchodníka, který mu prozradil, v čem je tajemství: “Sedět nad kávou s důležitým chlapíkem. Žádná dokumentace – tak se dělá dohoda.”
Jegor Gajdar, jeden z architektů sovětské privatizace, vysvětlil, že úspěch v postkomunistické společnosti znamená “konverzi moci v majetek”. Nedozírné teritorium mezi německo-polskou hranicí a rusko-čínskou hranicí bylo podrobeno tunelování majetku, které nemá obdoby. V Rusku samém existuje nějakých deset tisíc gangů. Vláda, policie a armáda jsou spíše privilegovanými mafiemi než silami vynucujícími zákon. Britská reportérka Francis Harrisová nedávno popsala, jak si gangsteři z Ruska, z bývalých sovětských republik, bývalé Jugoslávie, Itálie a Číny vyřizují v Praze a Budapešti účty s místními zločinci, a nakolik jsou odpovědní za vraždy, obchod s drogami, praní peněz a více než 150 násilných útoků za posledních 18 měsíců. Podle ředitele FBI Louise Freeha operuje dnes ve Spojených státech 24 sovětských gangů.
Pero je mocnější než samopal. Ředitelé sovětských podniků na sebe prostě převedli státní účty, které měli spravovat. Nerostné suroviny, lesy, továrny, televize a tisk, nemovitosti – všechno bývalé stranické vlastnictví skončilo v kapsách kohokoli, kdo si na to činil nárok, po dobrém nebo po zlém. Každý privatizační akt vynesl nahoru další neoprávněné milionáře.
Jednou z největších obchodních společností na světě je Gazprom, který obhospodařuje dvě třetiny ruského zemního plynu. Za sovětských časů byl jeho ředitelem Viktor Černomyrdin, nynější ruský premiér. Podle moskevského tisku získal z privatizace Gazpromu 4 miliardy osobního jmění a stal se tak obratem ruky Paulem Gettym. On sám přiznává své celkové bohatství ve výši do 50 000 dolarů. Boris Berezovskij, který býval za sovětské éry anonymním človíčkem v davu, představuje nového politického byznysmena, který si dokáže nakrást na každém privatizačním projektu. Říká, že má asi 40 000 dolarů, ale magazin Forbes odhaduje jeho majetek na 3 miliardy.
President Boris Jelcin drží v ruce výkonnou i zákonodárnou moc a není ani vázán mocí soudní: vládne prostřednictvím dekretů. Ročně podepíše asi dvanáct až patnáct tisíc dekretů, takže nemůže mít ani představu o tom, co vlastně podepisuje a kdo koho manipuluje. Přístup znamená všechno: správné konexe jsou stejně cenné jako drahé. Na své znovuzvolení sebral Jelcin asi 100 milionů dolarů, dvacetkrát víc, než stanoví zákonný limit. Osobně si zakoupil jedny z nejdražších nemovitostí na jihu Francie v Roquebrune.
Jeden směrodatný zdroj odhaduje, že z ruské ekonomiky je každoročně ukradena částka v řádu 100 miliard dolarů, které tou či onou cestou končí na Západě. Nikdy předtím nebylo tak obrovské bohatství dosaženo za tak ničivých podmínek.

Řada těchto projevů se vyskytuje – jako symptomy choroby – i ve Spojených státech. Organizovaný zločin kvete. Sociální programy odsávají tradici soběstačnosti a jsou snadno zneužívány. Stát Kalifornie patří sám o sobě mezi tucet vedoucích světových ekonomik, ale téměř třetina kalifornských rodin dostává tu či onu formu veřejné podpory. Celé spektrum třídních akcí i podvodné žaloby kvůli kontaminaci potravin nebo odpovědnosti tabákových společností za škody, které si způsobili sami kuřáci, podrývají respekt k zákonu.
Dnešním ekvivalentem bývalých souputníků Sovětského svazu jsou “politicky korektní” “feministé, afrocentristé, marxisté, foucaultovsky inspirovaní noví historikové a dekonstrukcionisté” z pochmurného katalogu Harolda Blooma. Multikulturalisté trhají občanství i samotnou lidskou přirozenost na cucky speciálních rasových a druhových identit a útočí na intelektuální a mravní standardy v takovém rozsahu, že pro řadu lidí úplně zmátli pojem o tom, co je správné a co špatné. Jeden kalifornský profesor nedávno referoval, že studenti v semináři o nacismu sice chápou, co nacisté dělali, ale netroufají si je obviňovat. Svobodný tisk nedotlačil “politickou korektnost” k sebedestrukci.
Účast ve volbách je nízká. President, po Jelcinově způsobu, často vládne prostřednictvím exekutivních příkazů a obchází přitom Kongres. Nevládní organizace kolonizují další a další oblasti veřejného života. Politika se v USA, tak jako v Evropě, stává hřištěm lobbistů. V celé společnosti se více méně přijímá kšeftování s vlivem, díky němuž narůstá jakýsi “faktor chátrání”. Nedávný Roperův výzkum vykázal, že 68% voličů si myslí, že politika je dnes více ovlivněna speciálními zájmovými penězi než před dvaceti lety, a přes polovina dotázaných si podle průzkumu myslí, že federální vládu kontrolují zájmové skupiny. Washington, jak nedávno řekl senátor Daniel Moynihan, “dnes nahání hrůzu”.
Aféra Whitewater, letiště v Meně, Roseova právnická firma a další záležitosti související s manželi Clintonovými představují temný komplex ostrých loktů, kamarádíčkovství a záhadných smrtí, z nichž se nikdo nezodpovídá. Kongresové komise, které prošetřují ilegální financování Demokratické strany, mají svědectví, že přístup k presidentovi je cenný a drahý – stejně jako v Moskvě. Celková suma vydaná za volby v roce 1996 se odhaduje na 4 miliardy dolarů. Dary od jednotlivců a společností, jež sledují své vlastní výhody, zatáhly Bílý dům do bezprecedentního skandálu. Na Clintonově náhrobním kameni by mohlo stát: “Připraven rozjet to hned”, pokud tam ovšem nebude “Jsi moc pěkná. Ať to ale zůstane jen mezi námi.”
Americký systém, jak všichni víme, je nedokonalý a těžkopádný, ale přesto zajišťuje prostřednictvím primárních a následných voleb skutečnou reprezentaci, a právě rozdělení mocí je tou nejlepší protikorupční policií. President má před sebou vyšetřování nebo žalobu, mluvčí Sněmovny representantů dostává pokutu za korupci, byť poněkud technického rázu, a státní guvernéři a senátoři, kteří porušili zákon, jdou do vězení.
Každá velká moc v lidských dějinách vynucovala zákon a pořádek v souladu s jejími hodnotami. Globalizovaná korupce je hůře postižitelný nepřítel demokracie než nacismus i komunismus, ale stejně jako ony je svým způsobem absolutní a nezákonná. V dnešní době jsou mravní a politické zdroje beznadějně vyčerpány ještě před tím, než nadcházející studená válka vůbec pořádně začala.