Publikované citace pocházejí z knihy Russella Kirka “The Conservative Mind”, již Občanský institut připravuje k vydání.

Z anglického originálu přeložili Jiří Pilucha a Jaroslav Rek.

“Připouštím, že pokud neexistuje nejvyšší vládce, tak moudrý, aby vytvořil a prosadil mravní zákon, pak neexistují sankce k žádnému kontraktu – potenciálnímu ba ani skutečnému – proti vůli panující moci. Platí-li tato hypotéza, pak kdykoliv bude nějaká skupina lidí dostatečně silná k tomu, aby se protivila svým povinnostem, přestanou být povinnostmi. Máme jen jediné odvolání proti neodolatelné moci a síle:

Si genus humanum et mortalia temnitis arma,

At sperate Deos memores fandi atque nefandi.

Jelikož nepíši žákům pařížské filosofické školy, mohu si zde dovolit vyslovit předpoklad, že majestátný Původce našeho bytí nám určil místo v řádu existence a poté, kdy nás takto rozmístil a rozestavil podle svého božského zámyslu – ne tedy dle vůle naší, nýbrž dle vůle své – nechal nás v rámci tohoto rozmístění hrát roli, která jest právě tou rolí, jež nám byla přidělena. Máme povinnosti k lidstvu jako celku – povinnosti, jež nevyplývají z jakési dobrovolně uzavřené úmluvy. Jsou důsledkem vztahu člověka k člověku a vztahu člověka k Bohu, kteréžto vztahy nejsou předmětem naší volby…”

(Edmund Burke, Appeal from the New to the Old Whigs)

“Ve vlastním slova smyslu jsou všechny lidské zákony pouze deklarativní. Mohou měnit postupy a způsoby uplatňování spravedlnosti, ale nemají žádnou moc nad její prapůvodní podstatou.” (Edmund Burke, Tracts on the Popery Laws)

“Kdybychom najisto věděli, že názory maximálního množství lidí představují standard správnosti, budu se cítit povinen učinit z těchto názorů nejvyšší autoritu svého svědomí. Pokud však existují pochybnosti, zda vůbec sám Všemohoucí dokáže měnit základní přirozenost zla a dobra, pak jsem si jist, že tak nicotná stvoření, jako jsem já nebo ostatní lidé, žádnou takovou mocí rozhodně nedisponují.”

(Edmund Burke, Tracts on the Popery Laws)

Princip je vyjádřením správného úsudku v permanentní formě, kdežto abstrakce ho znetvořuje. Pravá účelnost spočívá v moudré aplikaci obecného poznání na konkrétní okolnosti, kdežto oportunismus je jeho degradací. K principu lze dospět skrze porozumění přírodě a dějinám, na něž pohlížíme jako na projevy božského záměru; rozvážnou prozíravost si lze osvojit trpělivým pozorováním a obezřetným zkoumáním, a ta se pak stává “dirigentem, usměrňovatelem a normou” všech ctností. Účelnost realizuje princip, ale nikdy ho nenahrazuje. Neboť skrze formulaci principu vyjadřujeme pochopení prozřetelného úmyslu.

(Russell Kirk)

“Předsudek není v žádném případě pochybením (i když je za ně obecně pokládán), nýbrž právě naopak: může být tou nejnezpochybnitelnější pravdou, byť stále zůstává předsudkem u těch, kteří ho přijímají bez důkazů, aniž by ho podrobovali jakémukoliv zkoumání, a uplatňují ho ze zvyku… Větší část lidstva nemá dostatek času ani znalostí k tomu, aby správně přemýšlela, proč bychom ji tedy měli vůbec učit přemýšlet? Cožpak jim poctivý instinkt nenapoví a zdravý předsudek je neusměrní mnohem lépe než polovičaté přemýšlení?”

(Philip Stanhope Chesterfield)

Většina lidstva, naznačuje Burke, sotvakdy přemýšlí, a ve vyšším slova smyslu toho ani není schopna: zbavena lidové moudrosti a nepsaných pravidel, jimiž jsou předsudek a zvyklost, dokáže pouze oslavovat demagogy, plnit kapsy šarlatánů a poddávat se despotům. Obyčejný člověk není nevědomý, ale jeho vědění je jistým druhem kolektivní moudrosti, součtem přírůstků nahromaděných pomalým procesem po tisíce generací. Pokud o toto přijde, je uvržen zpět do stavu, v němž je odkázán na schopnosti svého osobního rozumu – s důsledky věstícími katastrofu. I ti nejinteligentnější mohou prasknout pýchou, když samolibě poměřují výplody svého rozumu se vším, co vykrystalizovalo v průběhu mnoha staletí. Jací bláhovci!

(Russell Kirk)

Lidské choutky jsou nenasytné a krvežíznivé… Drží je na uzdě kolektivní moudrost, již nazýváme předsudkem, tradicí, zvykovou morálkou – rozum sám je nikdy nebude schopen spoutat a ukáznit je ke službě. Kdykoliv se slupka předsudku a zvyklosti na jakémkoliv místě poruší, vyšlehnou zevnitř plameny a zahrozí obrovské nebezpečí, že se průrva rozšíří, ba že snad nakonec navždy pohltí celou civilizaci. Jakmile lidé pozbudou úcty ke zvyklostem a zavedené praxi, budou téměř jistě zacházet s tímto světem, jako by byl jejich soukromým vlastnictvím, jež mohou promrhat pro své smyslové uspokojení. Svou žádostivostí po požitcích zničí majetek příštích generací, svých současníků, ba i svůj vlastní.

(Russell Kirk)

“Nepoučený člověk jistě nebude tak hloupý, aby se pokoušel rozebrat nástěnné hodiny. Vůbec však nepochybuje, že dokáže bez rizika rozebrat a podle libosti znovu poskládat mravní ústrojí, jehož podoba, důležitost a složitost je s hodinami nesouměřitelná a které je složeno z koleček, pružin, vahadel, setrvačníků, protichůdně i souběžně působících sil, akcí a reakcí zcela jiného kalibru… Jejich zdánlivě dobré úmysly nejsou žádnou omluvou pro jejich troufalou domýšlivost.”

(Edmund Burke, Appeal from the New to the Old Whigs)

“Všichni musíme být poslušni velikého zákona změny. Je nejmocnějším zákonem přírody, a snad i prostředkem jejího zachování. Jediné, co můžeme učinit, a jediné, co zmůže lidská moudrost, je zabezpečit, aby změny postupovaly v nepozorovatelných krocích. Tak se zachovají všechny výhody, jež daná změna skýtá, bez nesnází spojených s pronikavou transformací. Tento způsob na jedné straně zabraňuje překotnému potlačení starých zájmů, jež by vyvolalo zarputilou a trpkou nespokojenost těch, kteří by v jediném okamžiku přišli o veškerý vliv a postavení. Na druhé straně tento pozvolný postup zabraňuje tomu, aby lidé žijící dlouhou dobu v područí propadli opojení z nově nabyté moci, kterou vždy zneužívají s bezuzdnou nestoudností.”

(Edmund Burke, Letter to Sir Hercules Langrische on the Catholics)

“Lidé nevytvářejí zákony, pouze potvrzují či pokřivují zákony Boží… Lidé nemají zhola žádné právo na věci, po nichž právě zatouží: jejich přirozeným právem je jedině to, co lze odvodit z jejich lidské přirozenosti.”

(Edmund Burke)

“Práva člověka čili přirozená práva lidstva jsou věcmi vpravdě posvátnými, a ukáže-li se, že určité veřejné opatření působí k jejich újmě, pak má odpor vůči takovému opatření zásadní důležitost, byť by se proti němu nebylo možno odvolat na žádnou výsadní listinu.”

(Edmund Burke, Speech on Fox’s East-India Bill)

Práva člověka existují pouze tehdy, je-li člověk poslušen zákona Božího, neboť právo je plodem zákona.

(Russell Kirk)

Bůh a Boží přirozenost nám vskutku může poskytovat vodítka na cestě k poznání spravedlnosti, ale musíme si neustále uvědomovat, že Bůh je tím, kdo vede, a nikoliv tím, kdo následuje. Dostane-li se do vůdcovské role nadutý ješita vybavený mapou, již si sestavil na základě vlastních abstraktních spekulací, přivede společnost leda do záhuby.

(Russell Kirk)

“Údajná práva těchto teoretiků jsou samé extrémy a úměrně své metafyzické pravdivosti jsou morálně a politicky falešná. Skutečná práva člověka jsou v jakémsi středu, nelze je definovat, ale není nemožné je rozpoznat. Práva lidí žijících pod vládou státu jsou ustavena k jejich prospěchu, a prospěch často spočívá ve vyvažování různých vizí dobra, v kompromisech mezi dobrem a zlem a někdy také ve volbě mezi dvěma zly… Lidé nemají právo na to, co není rozumné a co jim neslouží ku prospěchu.”

(Edmund Burke, Reflections on the Revolution in France)

“Každý jednotlivý člověk má právo nezávisle dělat vše, co nepoškozuje jiného, a má právo na spravedlivý díl ze všeho, co může společnost díky umocnění spojených schopností a sil udělat pro jeho dobro. V tomto partnerství mají všichni lidé stejná práva, ne však na stejné věci. Ten, kdo do tohoto partnerství vnesl pouze pět šilinků, má na ně stejné právo, jako má na svůj větší díl ten, kdo vnesl pět set liber. Nemá však už právo na stejný díl z výnosu celkového kapitálu. A pokud jde o podíl na moci, autoritě a vládě, který by měl mít každý jedince v řízení státu, ten podle mne nepatří mezi přímá a původní práva člověka v občanské společnosti…”

(Edmund Burke, Reflections on the Revolution in France)

Podíl na politické moci není neměnným právem, nýbrž výsadou, kterou lze rozšiřovat nebo omezovat podle inteligence a integrity obyvatelstva. “V zavedení principu, podle něhož by se většina zjišťovaná pouhým sčítáním hlav měla považovat za lid a vůle takto chápaného lidu za zákon, nespatřuji politickou moudrost ani účelnost, natož pak právo.” Mluvíme-li již o přirozených právech, je třeba jasně říci: lidé mají přirozené právo na to, aby jim bylo zabráněno plést se do politického rozhodování způsobem, pro nějž nemají kvalifikaci a který jim může leda uškodit. Přirozenost, již dědíme, není pouze přirozeností opravňující k výsadám, nýbrž též přirozeností zavazující k disciplíně. Ne každé přirozené právo, které člověk má, je mu vždy po chuti, avšak rozličná omezení naší přirozenosti mají sloužit naší ochraně.

(Russell Kirk a Edmund Burke, Appeal from the New to the Old Whigs)

“Společnost žádá v první řadě zkrocení vášní jednotlivců, ale dokonce i v měřítku celospolečenském a institucionálním je často nutné stavět hráze lidským náchylnostem, usměrňovat lidskou vůli a potlačovat lidské žádostivosti. Toho lze docílit jedině mocí ležící mimo ně samé, jež není při výkonu svých funkcí podřízena té vůli a těm vášním, k jejichž regulaci a omezení byla ustavena. V tomto smyslu je nutno považovat omezení kladená lidem i jejich svobodám za jedno z jejich práv.”

(Edmund Burke, Reflections on the Revolution in France)

“Tvrdí se, že dvacet čtyři miliony musejí mít vrch nad dvěma sty tisíci. To by jistě byla pravda, kdyby byla výstavba říše problémem aritmetickým. Taková argumentace se dobře hodí těm, kteří vyhrožují i lucernami, kdežto lidem schopným uvažovat a polemizovat poklidně připadá směšná. Vůle a přání velkého počtu lidí stejně jako jejich zájmy se zákonitě velmi často liší, což se projeví ještě výrazněji, dopustí-li se volby mravně pochybné a zlé.”

(Edmund Burke, Reflections on the Revolution in France)

Zástupy, které zavrhly vůdce z řad “dobrých, bohatých a urozených” a začaly se opájet “právem na sebevyjádření” a negací disciplíny, se vyznačují vzedmutými vášněmi, zklamanými iluzemi a zhoubnou touhou po zjednodušování, jež vede k despotismu. “Lid jako celek nedokáže uvažovat,” a proto jeho choutkám nadbíhají demagogové a uspokojují obecné volání po rázných činech okázalým násilím a spektáklem neustálých změn.

(Russell Kirk)

“Politikové vycházejí z předpokladu, že člověk je opravdu takový, jaký by být měl: že využije naplno svého rozumu, kdežto vášním a předsudkům dovolí pouze tolik, kolik je nezbytně nutno. A zatím je rozum pouhým divákem, je vlažný tam, kde by měl být horlivý, často je z čiré zkaženosti příliš shovívavý tam, kde by měl odsuzovat, je zbabělý a oportunistický a rád si nechá podkuřovat. Obecný rozum ne vždy ví, jak správně konat, aniž vždy správně koná, byť by to i věděl. Hybnými silami politiky jsou lidové vášně a těmi mohou již z podstaty věci vždy manipulovat narušitelé společnosti… Málokdo dokáže logicky uvažovat, každý však má city, a tak se jejich argumenty běžně přijímají, sotvaže byly předestřeny.”

(Fisher Ames)

Demokracie nemůže přetrvat, neboť nesnesitelnou a rozhazovačnou tyranii “takzvaného lidu” okamžitě střídá vojenský despotismus. Rve-li jeden druhému z ruky majetek, je-li poklid ohavně rozvracen, pak se společnost zbaběle poddává nemravné vládě meče, což je pořád lepší než naprostá záhuba. “Podobna moru ničícímu lidské tělo, luza nemůže být živa než ze svého vlastního rozkladu.”

(Russell Kirk a Fisher Ames)

“Demokratická společnost brzy shledá mravy obtížným břemenem, nevrlým a nepřejícím společníkem svých prostopášných radovánek… Stručně řečeno, není morálky bez spravedlnosti, a i když snad spravedlnost může prospívat demokracii, demokracie rozhodně nemůže prospívat spravedlnosti.”

(Fisher Ames)

“Mnozí věří, že inkoust může propůjčit ústavě nesmrtelnou energii; s pýchou a radostí pozorují, jak jsou k té naší přidány další dva tři svitky pergamenu, jako by to byly nové hradební zdi okolo pevnosti, avšak dočkají se velkého údivu… Naše současná svoboda se zrodila pod nožem úkladného vraha a nyní se belhá jako mrzák, poznamenána jeho násilným činem.” Zkaženost se nedá zastrašit písmeny na tenoučkém svitku pergamenu. Jakmile vymizí odvěká úcta k hierarchii a k vydrženým právům, uplatní se nepokrytá síla a není nic jednoduššího než roztrhat ústavu v mžiku na kousky. A tak “jediné, v co ještě můžeme doufat, je pouhé zmírňování tyranie”.

(Russell Kirk a Fisher Ames)

“To, že se všichni rodí se stejnými právy, je jasné. Každá bytost má svá práva, jež jsou stejně mravná a stejně posvátná jako práva kohokoliv jiného. To je stejně nezpochybnitelné jako fakt, že vesmíru vládne morální princip. Ale učit, že se všichni lidé rodí se stejnými vlohami a schopnostmi, jež je opravňují k získání stejného vlivu na společnost, stejného majetku a stejných výhod v životě, je hanebným podvodem a křiklavým zneužitím důvěřivosti lidí…”

(John Adams Johnu Taylorovi)

“Těžko se říká, že ne každý z nás má rovnocenné právo, zkuste však toto rovnocenné právo a rovnocennou moc připustit, a bude následovat okamžitá revoluce. V každém evropském státě je dvakrát tolik těch, kteří nemají ani vindru, než těch, kteří mají stříbrňák; připusťte je všechny k rovnocenné moci, a brzy uvidíte, jak budou stříbrňáky rozděleny!”

(John Adams)

“Budiž proklety tyto praktiky! Věčně se starat jedině o to, co se zdá za daných okolností užitečné, bez vazby na jakékoli zásady nebo šířeji pojaté kodexy jednání. Nikdy nenaslouchat ryzím a neomylným instinktům našeho lepšího já. Právě tento zlozvyk přivedl otrlejší jedince ke studiu politické ekonomie a právě on proměnil náš Parlament v učiněný výbor pro veřejnou bezpečnost: je mu svěřena veškerá moc a za pár let nám bude vládnout buď aristokracie, anebo – což je ještě pravděpodobnější – opovrženíhodná demokratická oligarchie výřečných ekonomů, oproti nimž by i nejhorší forma aristokracie byla pravým požehnáním.”

(Samuel Taylor Coleridge, Table Talk)

Oč lidé doopravdy usilují, nebo oč by přinejmenším usilovat měli? Ne o to, aby měli sami právo vládnout, nýbrž o právo mít dobrou vládu.

(Russell Kirk)

Stačí zredukovat posvátné tajemství a nekonečnou rozmanitost lidského života na pseudomatematický princip maximálního štěstí pro co největší počet lidí, a zavládne v tomto světě tyranie mravokárců, pedantů a samolibých puntičkářů: budeme uvrženi v peklo osamělé uzavřenosti ve světě ducha. “Mne osobně by vaše pojetí štěstí učinilo nešťastným. Je jistě skvělé stanovit si za cíl realizaci co největšího dobra pro co největší počet lidí; abyste však nemusel obětovat skutečné dobro a skutečné štěstí ostatních svým osobním názorům, jež se mohou zcela lišit od názorů vašich bližních, musíte ostatním činit takové dobro, o němž prohlásí všem společný rozum, že je dobrem pro všechny.”

(Russell Kirk a Samuel Taylor Coleridge, Table Talk)

“Stále si myslím, že lidi je nutno vážit, ne počítat. Jejich důstojenství by mělo být konečným vyjádřením jejich zásluh.”

(Samuel Taylor Coleridge)

Stát ve svém úpadku směřoval do područí všemocného Parlamentu, který nedbal na omezení stanovená Ústavou a pohrdal výsadami ostatních složek národa, přičemž nahradil ideu spravedlnosti vrtochy numerické většiny.

(Russell Kirk)

“Již jsem to řekl při jisté příležitosti v minulosti – a kdybych byl Filipem, najal bych někoho, aby to opakoval každý den: pokud kdy lidé této země ztratí své svobody, bude to jedině proto, že obětují nějaký závažný státotvorný princip chvilkovému hnutí smyslů. Existují jisté důležité zásady, a pokud nebudou považovány za nedotknutelné, a to za všech okolností, příznivých i nepříznivých, pak bude naše svoboda ztracena. Vzdáme-li se jich, bude zcela lhostejno, jaký typ panovníka budeme mít, zda Krále či Prezidenta, zda ho budeme volit či zda získá svou funkci na základě práva dědičného – tak či onak, budeme otroky. To, že je naše vláda volená, nás nezachrání.”

(John Randolph of Roanoke, in: Annals of Congress)

“Zhruba v listopadu, jakmile začnou padat mlhy, vidíme hojné počty mužů shromažďovat se v rozličných zákonodárných sborech, federálních i státních, a je jich tolik, že by z nich byl celý regiment. A tehdy začne vyhladovělá legislativní larva pracovat svými kusadly; tehdy propukne zběsilé přijímání nových a zavrhování starých zákonů. Podle mě bychom na tom dnes nebyli o nic hůř, kdyby za posledních deset dvanáct let nebyl přijat byť jen jediný zákon obecné povahy, ať již vládou federální či vládami států. Jako pan Jefferson, i já mám nechuť k přehnané regulaci – k tomu, aby se ústava proměnila z návodu pro mimořádné situace v předpisy určující každodenní jednání.”

(John Randolph of Roanoke, in: Annals of Congress)

“Nechť je mi dovoleno říci, že v povaze člověka (člověka zkaženého a padlého – vždyť prvorozený byl vrahem) existují ab ovo, ab origine sklony vyhýbat se svěřeným úkolům, ale o to více se zabývat úkoly leckoho jiného, ba i úkoly všech ostatních.”

(John Randolph of Roanoke, in: Register of Debates)

Volební právo by mělo být výsadou občanů, jejichž podíl na obecném blahobytu a morální profil je do jisté míry povyšuje nad pokušení moci, kterému zkažená lidská povaha nebezpečně snadno podléhá. Volební právo by měli mít pouze vlastníci pozemků. Vlastnictví musí mít své zvláštní zastoupení a zvláštní ochranu z toho důvodu, že majetek putuje za mocí – “Docílíte leda toho, že změní majitele” – a bude-li moc předána nemajetným, brzy se postarají o to, aby zbohatli. Vláda není věcí pouhého sčítání hlav: “Nikoliv, ctihodný pane, to by pak byl černošský hoch s počitadlem hotovým státotvorcem.”

(Russell Kirk a John Randolph of Roanoke)

“Mezi kuriózními koncepcemi, jež přišly na přetřes za dobu mého působení v politické aréně, je jedna, která nedávno doslova posedla smýšlení lidí, totiž že všechno za ně musí udělat vláda a oni že pro sebe nemusejí udělat nic. Vláda se má nejen postarat o závažné záležitosti, jež spadají do sféry její působnosti, ale musí prý zasáhnout a ulevit jednotlivcům od jejich přirozených a morálních povinností. Zhoubnější názor se snad ani nemohl objevit. Pohleďte na toho otrhance, který se vypotácel z hospody, a všimněte si té cuchty, která ho odtud vytáhla. Kde jsou jejich děti? Toulají se, jsou špinavé, líné, nevzdělané, rostou pro šibenici. A proč je tomu tak? Zeptejte se toho chlapíka a on vám odvětí: ‘Ale vždyť vláda převzala výchovu našich dětí za nás.’”

(John Randolph of Roanoke, in: Proceedings and Debates of the Virginia State Convention)

“Není tedy pravda, že by měli všichni lidé stejné právo na svobodu a rovnost, jak prohlašují ti, podle nichž se všichni rodí svobodní a sobě rovní. Svoboda je nejušlechtilejší a nejvyšší odměnou, již přináší za příznivých okolností duchovní a mravní vývoj.”

(John C. Calhoun: Discourse on the Constitution)

“Pravda je taková, že vláda nekontrolované početní většiny není ničím jiným než absolutní a despotickou formou lidové vlády ve stejném smyslu, jako je vláda nekontrolované vůle jednoho člověka nebo hrstky lidí absolutní a despotickou formou vlády monarchické či aristokratické, a nutno říci, že má přinejmenším, ano přinejmenším stejně silné sklony k útlaku a ke zneužívání své moci jako obě formy zbývající.”

(John C. Calhoun)

Skutečná většina (chceme-li vyjádřit tento pojem co nejjednodušeji) není záležitostí prostého sčítání hlasů, nýbrž kompromisního vyvážení zájmů, kdy všechny důležité elementy obyvatelstva docházejí ke shodě a získávají oprávněný pocit, že jejich práva byla respektována.

(Russell Kirk)

“Jsem již dlouho přesvědčen, že instituce ryze demokratické musí dříve či později zničit buď svobodu, nebo civilizaci, případně obojí. V Evropě, kde je hustota obyvatelstva velká, bude účinek takových institucí téměř okamžitý… Buď drancující chudina oloupí bohaté a zanikne civilizace, anebo budou řád a prosperita zachráněny silnou vojenskou vládou a zanikne svoboda.”

(Thomas Babington Macaulay H. S. Randallovi, 23. května 1857)

“Přijde den, kdy bude zákonodárný sbor státu New York vybírán masou lidí, z nichž nikdo nemá víc než půl krajíce chleba k snídani a nedělá si iluze, že by sehnal co k obědu. Můžete třikrát hádat, jakoupak legislativu asi zvolí… Nic vás nezachrání. Vaše ústava je samá plachta a žádná kotva. Jak již jsem podotkl, jakmile společnost nastoupí cestu úpadku, musí zahynout buďto civilizace, nebo svoboda… Vaše Huny a Vandaly zrodí vaše vlastní instituce.”

(Thomas Babington Macaulay, in: What Did Macaulay Say about America?)

“V demokraciích existuje zakořeněná a tvrdošíjná tendence povyšovat veřejné mínění nad zákon. Právě v této konkrétní podobě se v lidové vládě projevuje tyranie, neboť všude, kde se lidem nabízí moc, najdeme i sklony k jejímu zneužívání. Každý, kdo se postaví zájmům či přáním veřejnosti, byť by měl v zásadě pravdu a byť by jeho postoj ospravedlňovaly okolnosti, nalézá pramálo pochopení, neboť v demokracii platí, že bránit choutkám veřejnosti znamená totéž jako omezovat vládce v jeho rozmarech.”

(James Fenimore Cooper, The American Democrat)

“Nejsem odpůrcem demokracií. Mohou dosáhnout velikosti, mohou být v souladu s vůlí Boží, pokud jsou svobodné. Netruchlím nad tím, že máme demokratickou společnost, ale nad tím, že kvůli nectnostem, jež jsme dílem zdědili a dílem si sami osvojili, je pro nás tak obtížné docílit správně regulované svobody a udržet ji. A neznám nic žalostnějšího než demokracii bez svobody.”

(Alexis de Tocqueville M. Freslonovi, 1857)

Ideálem společenských plánovačů dvacátého století je všemocný paternalistický stát dohlížející na všechny záležitosti lidstva, uspokojující potřeby každého jednotlivce. Účelem zmíněného uspořádání je vyhovět materiálním požadavkům lidského pokolení. Společnost dvacátého století, tolik nasáklá idejemi Benthama a Marxe, zřídka usiluje o cokoliv, co by nemělo ryze materiální povahu. Generace myslitelů zvyklá na povinnou školní docházku, povinné pojištění, povinnou vojenskou službu, ba i povinné volby, se pranic netrápí tím, že jsou lidé udržováni ve věčném stavu nedospělosti a že se po duchovní stránce nikdy nestanou plnohodnotnými lidskými bytostmi. Svět, v němž vládne diktát uniformity, zabíjí pestrost a rozmanitost života i myšlení, což Tocqueville dobře věděl. Odtud plynuly jeho obavy, že materialismus živený demokracií může natolik zachvátit veřejné povědomí, že zcela zadusí ideje svobody a rozmanitosti ve smýšlení lidí – kromě několika málo nezávislých.

(Russell Kirk)

“Nevyčítám principu rovnosti, že svádí člověka, aby usiloval o potěšení, jež je zapovězeno. Způsobuje však, že člověka naplno stravuje honba za potěšením, které je povoleno. Tímto způsobem může být ve světě nastolen jakýsi bezúhonný materialismus, který nebude duši kazit, ale oslabovat, až nepozorovaně ochromí její akceschopnost.”

(Alexis de Tocqueville, Democracy in America)

Mravní rozklad nejprve paralyzuje a poté zcela zahubí spravedlivou vládu, řádný obchod, a dokonce i schopnost skutečně se těšit ze statků tohoto světa. Čím více se rozvolňuje sebekázeň, tím více se toho nařizuje shora, až nakonec v dusnu unitárního státu odumřou i poslední svobody. Dospěje-li společnost až sem, nezůstane již nic, co by zadrželo absolutismus.

(Russell Kirk)

Ale znetvoření demokracie v masu anonymních bytostí, společenských atomů zbavených skutečné rodiny, skutečné svobody a skutečného smyslu života je sice děsivě pravděpodobné, zatím však nikoli nevyhnutelné. Inteligentní lidé by proti tomu měli bojovat s horlivostí fanatiků. Benthamovský sen o společenské organizaci, v níž osamělí, sobečtí, k beznaději odsouzení jedinci bez přátel stojí tváří v tvář všemocnému státu, který dávno rozbil všechny odvěké svazky a přirozená seskupení (přičemž tradiční smysl pro povinnost byl vytlačen materialismem), může být zažehnán silou idejí. Přinejmenším si musíme zachovat naději. Bude však zapotřebí neustálé bdělosti a nepolevující kritičnosti, má-li být alespoň částečně zpomaleno směřování demokratických států ke všeobjímající monotónnosti a byzantské zatuchlosti. Síly pudící lidstvo k demokratickému despotismu jsou převeliké.

(Russell Kirk)

Za prvé platí, že demokratické státy mají hluboce zakořeněný odpor k hierarchii, zprostředkujícím mezičlánkům, výsadním právům a svébytným sdružením všeho druhu. Pro obyčejnou mysl je složitost a rozmanitost protivně obtížná: nedokáže ji vnímat, natož pak docenit, a tato nesnáz pozvolna přerůstá v principiální odpor. Dokonce i ze sféry náboženství mizí v demokratických společnostech nadpřirozené bytosti plnící zprostředkující roli mezi Bohem a člověkem. Průměrný člověk dává přednost jednoduchému vztahu, v němž je jedinec konfrontován přímo se Stvořitelem. Čím méně budou demokracie tolerovat anděly a démony, tím obtížněji dokáží snášet pozůstatky aristokracie, omezení volebního práva, osoby obdařené výsadními právy i ostatní instituty stavějící bariéry mezi státní moc a soukromé zájmy občanů. A tak tento trend demokratické simplifikace postupně zničí právě ty záruky, díky nimž je liberální demokracie vůbec možná!

(Russell Kirk)

“Lidé si jsou velmi podobní a každá odchylka od této podobnosti je znepokojuje. Ani v nejmenším se nepokoušejí uchovat si rozlišující osobité rysy – snaží se jich naopak zbavit, aby se mohli ztotožnit s obecným davem, který je v jejich očích jediným reprezentantem práva a moci.” V důsledku toho se oslabuje vůdcovství, národ ztrácí inspirující energii plynoucí z kontrastu a občané se stávají lidmi bez vlastností – pouhými čísly, identickými a navzájem zaměnitelnými ve společenském systému. Úměrně tomu ubývá i inteligence. Jelikož kandidáti na povýšení do libovolné funkce vypadají stále podobněji, demokracie obvykle vybírá konkrétní jedince k postupu nikoli pro jejich zvláštní nadání, nýbrž na základě nudných směrnic a zaběhnutých předpisů. “Na počátku je nenávist k výsadnímu právu a obava z volby. Vše končí tím, že každý člověk bude bez ohledu na svou úroveň nucen podstoupit stejný úděl: bez rozlišení budou všichni podrobeni přehršli malicherných přípravných cvičení, jejichž plněním promarní své mládí a udusí svou obrazotvornost, takže již ztrácejí naději, že by kdy v plnosti dosáhli slibovaných odměn, a když pak přece jen po všech průtazích získají možnost učinit něco výjimečného, veškerý elán z nich již dávno vyprchal.”

(Russell Kirk a Alexis de Tocqueville, Democracy in America)

“Velkou revoluci nezpůsobila nouze a chudoba, nýbrž ideje – chimérické ideje o vztahu mezi pracovní silou a kapitálem, extravagantní teorie jdoucí tak daleko, že připouštějí zásahy státu do vztahu mezi pracovníkem a zaměstnavatelem, doktríny ultracentralizace, jež nakonec přesvědčily nespočetné zástupy, že jim má stát zaručit nejen ochranu před nouzí, nýbrž i snadné a pohodlné živobytí.” Tocqueville nicméně nesdílel všeobecnou důvěru mnoha státníků devatenáctého století v účinnost školního vzdělávání. Gramotnost a studium učebnic není k ničemu, není-li spojeno s “mravním vzděláváním, které kultivuje srdce”.

(Russell Kirk a Alexis de Tocqueville, The Old Régime)

“Nevěřím, že v takových dobách, jaké prožíváme, by mohly spisy, jako jsou moje, zapůsobit sebemenším vlivem – a nejen moje, ale jakékoli jiné kromě špatných románů, které se snaží, abychom byli ještě nemorálnějšími a ničemnějšími.”

(Alexis de Tocqueville)

Lidé myslí a jednají pod vlivem idejí a vůdců. Ostatně bez idejí a vůdců se o národu nedá ani říci, že by opravdu existoval: bez tohoto kvásku lidé přežívají pouze jako amorfní masa, jako volně se shlukující atomy, jako stát z pudinku ukuchtěného dle recepisu společenských plánovačů. Pod vlivem vyšších zásad se mohou lidé čas od času povznést k velkoleposti; jindy ovšem budou provolávat slávu Hitlerovi, Stalinovi nebo inkvizitorovi, který hodlá upalovat čarodějnice. Bez působnosti mravních zvyklostí a zákonů… se lid stává Hamiltonovou “bestií” a důvěřovat mu v abstraktní rovině je aktem lehkomyslné víry, mnohem naivnější, než bylo středověké uctívání ostatků svatých.

(Russell Kirk)

Svět však obrátil původní postulát naruby. Vztah osobní loajality byl nahrazen vztahem finančním; majetný občan přestal plnit funkce rozhodčího a patrona; chudému sousedovi přestal být oporou; proměnil se v davového člověka, který nemá před očima jiný životní cíl než hromadění majetku. Člověk ztratil cit pro konzervativní hodnoty; normy konzervatismu se začaly vymykat jeho chápání, neboť mají takovou povahu, že je nelze prosazovat jednoduchým poukazem na logiku – v nich musí být člověk vychován.

(Russell Kirk)

“Dosti jsme se naposlouchali řečí o lidských právech a svobodě; je načase vyslechnout také něco o lidských povinnostech a právech autorit.”

(Orestes Brownson: Essays and Reviews)

“Předmětem nenávisti ducha moderního není ta či ona forma vlády, nýbrž princip legitimnosti. Kdyby demokracie učinila pokus ustavit se na principu legitimity, moderní duch protestantství vystoupí proti demokracii stejně pohotově, jako už vystoupil proti absolutní monarchii. Duch moderní doby je v každém ohledu přímým popřením zdravého, praktického rozumu… Vyhlašuje univerzální a absolutní svrchovanost člověka a též jeho ničím neomezované právo podřizovat náboženství, morálku i politiku vlastní vůli, vášni či rozmaru.”

(Orestes Brownson: Essays and Reviews)

“Loajalita není fráze. Víra není blud. A občanská svoboda je něco značně širšího a podstatnějšího než světský výkon posvátných práv suverenity politickými třídami.” Lidé nemohou napravit společnost tím, že ji podpálí. Musí objevit její staré ctnosti a vystavit je znovu do plného světla na odiv jako vzor.

(Russell Kirk a Benjamin Disraeli)

Všeobecné volební právo a celá idea rovnosti popírají nezbytnost toho, že vedoucí úloha musí připadnout lidem ctnostným; rovnostáři se pokoušejí ve své politice pominout mravní stránku věci – a to je nemožné. “Jsem přesvědčen, že dobří a moudří musí vládnout nad pošetilými a špatnými.”

(Russell Kirk a James Fitzjames Stephen)

“Veškeré řízení a směřování lidského života je zakleto v otázce, zda existuje Bůh a zda lidský jedinec má před sebou nějakou budoucí existenci, život. Jestliže existuje Bůh, ale žádná budoucí existence, pak pro nás Bůh nic neznamená. Čeká-li na nás budoucí existence, ale žádný Bůh, pak si o tomto budoucím stavu neumíme utvořit žádnou rozumnou představu.”

(James Fitzjames Stephen: Liberty, Equality, Fraternity)

Jakmile se upřílišněná svoboda stane pro naše civilizační dědictví destruktivní, je nutno ji omezit; od nepamětných dob platí, že neblaze proslulou bezohlednost skupin, jejichž choutky po novém uspořádání neznají hranic, dokázala krotit jen síla. Moderní chápání “svobod” otřáslo již dnes většinou starých forem, v nichž byla kázeň uznávána a oceňována jako dobro, a vytvořilo pohříchu málo forem nových, jimiž by ony staré nahradilo.

(Russell Kirk)

Cílem života je ctnost, nikoli požitek. A prostředkem k jejímu dosažení není svoboda, nýbrž poslušnost.

(Russell Kirk)

Změna navozující užitek nebo prospěch je nástrojem Prozřetelnosti za účelem zachování společnosti, pravil Burke; taková změna má tudíž konzervativní povahu. Nesmíme se však dopouštět logického omylu a usuzovat, že jakákoli změna už je sama o sobě reformou. Změna může mít povahu jak zdokonalování, tak úpadku. Sklouznutí do druhé tendence je sice cestou, již nastoupíte snadněji, vposledku však zhoubnou.

(Russell Kirk)

“Nikdo nemůže útočit na individuální vlastnictví a zároveň jedním dechem tvrdit, že si váží civilizace.”

(Henry Sumner Maine: Village-Communities in the East and West)

“Není pochyb o tom, že účinek se dostaví vždy, působí-li příslušné  příčiny. V politice jsou nejmocnějšími příčinnými hybateli bázlivost, lhostejnost a povrchnost převážné většiny mozků.”

(Henry Sumner Maine: Popular Government)

“Vzdělání způsobuje, že právě ty formy nepřátelství a rozbrojů, které patří k nebezpečnějším, se zpravidla nezeslabí, nýbrž naopak posílí. Převážná většina těch, kteří se naučili číst, nečtou nikdy nic jiného než stranický tisk – často noviny, které je záměrně podněcují a zavádějí, přičemž polovzdělané mozky jsou zvláště otevřené přijímání politických utopií a fanatismů.”

(William Hartpole Lecky: Democracy and Liberty)

“Z řady poučení, která lze čerpat ze zkušeností Francouzské revoluce, není žádné truchlivější a pozoruhodnější než to, že z lidských vášní lze uhníst všechno – vyjma funkčního politického systému; že nic není tak neslitovně a nevědomě kruté jako ryzí opravdovost přetavená do dogmatu, a také to, že nic nemá tak demoralizující dopady jako uplatňování emocionálního přístupu u otázek, kde ohledy na emoce nemají žádný legitimní podklad.”

(James Russell Lowell: Abraham Lincoln)

“Konec konců, demokracie není nic jiného než experiment jako každý jiný a neznám lepší způsob, jak o ní vyslovit definitivní soud, než soudit o ní na základě jí dosahovaných výsledků. Princip Demokracie není sám o sobě o nic nedotknutelnější než princip Monarchie. Nedotknutelný je člověk. Pokud jde o něho, měli bychom dnes posílit jeho povinnosti a jeho příležitosti, nikoli jeho práva. Svobodu činí neocenitelnou takové hodnoty, jako jsou čest, spravedlnost či kultura – jinak je svoboda (znamená-li svobodu ke sprostotám a surovostem) méně než bezcenná…”

(James Russell Lowell: Letters)

“Nástup denního tisku, dodávajícího každému člověku materiál, na jehož základě si tvoří určitý názor na věci veřejné, spolu s nabídkou příležitosti se k nim vyjádřit, ať už věcně či nesmyslně, měl přirozeně paralyzující účinek na aristokratickou politiku; k rozpadu aristokratických států by vedl tak jako tak, i kdyby k Francouzské revoluci nikdy nedošlo… Jakmile vypukly časy, v níž je každému občánkovi státu jasné (nebo se domnívá, že je mu jasné), co by se mělo dělat, čas vládnutí malých kvalifikovaných menšin pominul.”

(Edwin Lawrence Godkin, Unforeseen Tendencies of Democracy)

“V očích lidových mas stát naprosto ztratil mravní a intelektuální autoritu, jíž kdysi disponoval. Není již více zástupcem Boha na zemi. V demokratických zemích představuje stát prostě tu stranu, která v posledních volbách získala většinu hlasů a která je v mnoha případech spravována lidmi, jimž by nikdo nesvěřil do péče svého potomka ani by je neustanovil správci svého majetku.”

(Edwin Lawrence Godkin: Problems of Modern Democracy)

“Ony kánony byly založeny na premise, že v každé době bude žít jistý a neustále vzrůstající počet mužů a žen zainteresovaných na uspořádání věcí veřejných, a že bude tento zájem z jejich strany dostatečně patrný nikoli jen v jednotlivých záchvatech zmocňujících se jich v době voleb, nýbrž průběžně, prostřednictvím sebevzdělávání, diskusí, promýšlením věcí o samotě i jejich posuzováním společně se sousedy. Jenže sama tato premisa se opírala o předpoklad, že chod a jednání vlády budou vždy dostupné chápání střízlivě uvažujícího občana, projevujícího o své záležitosti dostatek zájmu; dále pak o předpoklad, že občan bude zájem projevovat, neboť bude mít pocit, že může věci ovlivnit, jakkoli disponuje jen jedním hlasem ve veřejném mínění. Co ovšem tento liberalismus nepředvídal – a předvídat ani nemohl – byla okolnost, že narůstající složitost, vlastně už sám široký záběr činnosti vlády ji vynese kamsi nahoru do oblastí, které se vymknou občanovu vnímání, a že objem znalostí, jimiž vláda disponuje, ji přenese přes určitou hranici až do oblasti ležící vně kontroly veřejného mínění. S tím liberalismus původně vůbec nepočítal. Vědění je síla a jak jsem uváděl, fyzický i psychický vliv moderní vlády, uplatňovaný semknutou a rozhodnou menšinou vědomou si svého cíle, může až nepoměrně překonat rozsah vlivu a moci jakéhokoli myslitelného despotického režimu.”

(G. M. Young: Last Essays)

“Obávám se, že nás ještě čekají – díky sociální revoluci, která právě probíhá – těžké časy… Nemůžeme se jí postavit do cesty, ale vynaložím veškeré své síly a vliv na podporu těch, kteří dávají přednost aristokracii mozků před brutální nadvládou nevzdělané lůzy.”

(George Gissing, The Letters of George Gissing to his Family)

“Doufejme, že se nedožijeme toho, že se demokracii podaří zmocnit se všech pravomocí, o něž usiluje.”

(George Gissing, The Letters of George Gissing to his Family)

“Ateismus moderního světa není ateismem starých dob: dlouhá černá zimní noc není totéž co krátká jasná noc minulého léta. Filosof ve starém Řecku nemohl volit život v temnotě, neboť ani v nejmenším netušil, z jakého tajemného zdroje na jeho život dopadá světlo. Kdežto moderní filosof to ví. Ví, že zdrojem světla je Bůh. Protože to ví, může zdroj rázem vypnout. Jenomže – vypnete-li ono světlo, co vám tu zbude? Bude vám umění, malířství, poezie dostatečnou útěchou?  Tvrdíte, že jsou to kouzelná zrcadla, v nichž se zpětně odrážejí vaše životy. Nuže, budou snad poskytovat věrnější obraz než obyčejná skleněná zrcadla, která máte viset v pracovně, jestliže jim nenabídnete k odrážení nic lepšího než stále jedny a tytéž vyčpělé orgie?”

(William Hurrell Mallock: The New Republic)

“Věc se má tak, že v dějinách byl pokrok jakéhokoli druhu, kulturní nebo hospodářský, vždy výsledkem touhy lidí po nerovnosti. Bez možnosti být nerovnými lidé jen pokračují v udržování svého dosavadního nuzného živobytí – jako pověstní irští rolníci; dáte-li však lidem šanci na nerovnost, promění nepatrná menšina schopných lidí barbarské společenství v civilizaci. Rovnost není ku prospěch nikomu. Nadané lidi spoutává a ničí, chudým přisuzuje ještě větší bídu. V civilizovaném a hustě obydleném státě vrhá chudinu na pokraj hladovění. Tím, co vytváří bohatství civilizovaných společností, je nerovnost: to ona nabízí motivaci pudící lidi nadprůměrných schopností, aby napjali své síly k obecnému blahu.”

(William Hurrell Mallock: Labour and the Popular Welfare)

“Práce není příčinou bohatství o nic více, než je Shakespearovo pero příčinou Hamleta. Tou pravou příčinou je motivace a práce je jejím vnějším projevem.”

(William Hurrell Mallock)

Demokracie vykazuje nebezpečnou tendenci zamítat princip vůdcovství jako takový a trvá na tom, že lidé, kteří řídí nejvýznamnější záležitosti, “musí být výjimečně nadáni jen v určitých ohledech – jako je praktická činnost a schopnost rychle pochopovat tužby lidu, což jim umožní činit, co si jejich tisícihlavý pán právě umanul, ale zároveň musí být jen velmi chabě vybaveni silou a originalitou myšlení, neboť ta by je jinak mohla svádět k jednání, které nebude ladit s okamžitou náladou jejich pána, anebo (což je stejně špatné) k jednání, jehož smysl jejich pánovi dokonale uniká, jakkoli může být výsledek takového jednání výhradně k pánovu budoucímu prospěchu.”

(Russell Kirk a William Hurrell Mallock, Aristocracy and Evolution)

“Pozitivisté, kteří vycházeli z předpokladu, že věda již nadobro vypudila z fyzického světa Boha, považovali proměnu, která byla takto uskutečněna, za něco, co se rovná úmrtí jakéhosi pana řídícího na nebesích, kterýžto za člověka jeho záležitosti až do té doby v podstatě řídil, v mnoha ohledech byl však velmi nepříjemný; jakmile však nebeský řídící zemřel, začali pozitivisté na lidstvo pohlížet jako na zůstavené ve svobodné, i když poněkud bezprizorné situaci, v níž si může začít – samo pro sebe, navzdory přírodním zákonům – budovat  svůj vlastní malý soukromý vesmír, a tudíž v situaci připomínající školu Dotheboys Hall, v níž se žáci konečně zbavili strohého ředitele Squeerse a do budoucna se rozhodli, že si učební osnovy a jídelníček budou sestavovat sami. Tito agnostikové si však neuvědomili něco, co bylo i pro ně teoreticky nezpochybnitelnou pravdou, totiž že přísně logický řetězec uvažování, jímž se osvobodili zpod dohledu inteligentního Boha, z nich učinil pouhé loutky téže přírody, jíž se podle svého osvíceného plánu měli postavit na odpor.”

(William Hurrell Mallock, The Reconstruction of Belief)

“Odhlédněme na chvíli od zločinů a utrpení, jimiž bude nutno projít, chceme-li nastolit socialistickou Utopii; připusťme, že jí už bylo dosaženo nějakým čarovným zásahem. Dokáže si někdo představit – přes tyto zmírňující okolnosti – něco odpornějšího než jedno všeobjímající, rozhazovačné proletářské pohodlíčko, kde se každý bude mít za rovna prezidentovi, kde jeden každý bude ‘vzdělaný’ jako každý jiný; kde život každého bude na umístěnku, na příděl a na povel jakéhosi abstraktního “Státu”; všichni si stejně rovni a povýtce stejně svobodni – jako vepři v chlívku, o nic více hodni označení ‘člověk’ než oni, jsouce zbaveni všech lidských přívlastků, jakými jsou postavení, majetek, duch, původ a všechno ostatní, čím se lišíme od zvířat.”

(George Saintsbury, A Scrap Book)

“Základnou, na níž byla vystavěna celá struktura nové etiky, je, jak jsme viděli, domněnka, že vlastní zápas mezi dobrem a zlem nemá proběhnout uvnitř jednotlivce, nýbrž uvnitř společnosti. Jestliže se rozhodneme zahájit stavbu ještě jednou od začátku, tentokrát na bezpečných základech, budeme musit v nějaké podobě oživit ideu ‘občanské války ve vlastním srdci’.”

(Irving Babbitt)

“Naši lidumilové se teď chystají podřídit jednotlivce absolutně, duší i tělem, pudům většiny – tomu nejnelítostnějšímu a nejzkostnatělejšímu z vládců – a já si nejsem jist, zda liberální postulát hlásající ‘co největší štěstí pro co největší počet lidí’ již neztratil to, co bylo na jeho úmyslu spravedlivého a nesobeckého, a také zda dnes tato zásada ve skutečnosti neznamená ‘největší zahálku pro co největší počet lidí’.”

(George Santayana)

“Liberalismus jen vyčistil hřiště pro to, aby se na uvolněném prostranství mohl každý jednotlivec a každý skupinový zájem servat se všemi ostatními o získání nadvlády. Ale vítěz tohoto souboje, ať už se jím stane kdokoli, vzápětí s liberalismem skoncuje a zavede svůj nový řád, který, tolik si jistý svou bezpečností, bude nucen již v další epoše vzdorovat novému pokolení nespokojenců.” Dnešní liberál – advokát státní tyranie ve všech ohledech – uvádí na svou omluvu, že měl dobrý úmysl osvobodit lid. “Osvobodit lid? Ale od čeho? Od následků svobody.”

(Russell Kirk a George Santayana)

“V počátečních stadiích onoho velkého hnutí, které proměnilo celý Západ v enklávu demokracie, zde byla pouze nespokojenost a touha po takové relativně drobné změně ve způsobu vládnutí, která by zvýšila jeho účinnost a měla ho k tomu, aby sloužilo zájmům nespokojených. Celá tato doktrína byla vynalezena jen proto, aby se vyhovělo požadavkům nespokojenců, pokud se týče potřeby změn; nuže, byly vypracovány zásady, vyvozeny neúprosné závěry. A co se zjistilo? Zjistilo se, že jakmile akceptujete předpoklady, na nichž se tato doktrína zakládá, z logiky věci vyplyne, že změny, jež je nutno na stávajících institucích provést, nemohou být svým měřítkem drobné, nýbrž rozsáhlé, radikální a důsledné… Dogma, jakmile vejde ve všeobecnou známost, se automaticky stane pravdou… Jakmile se teorie demokracie proměnila v teologii, stala se živnou půdou pro touhu dosahovat pokroku ve směru stále větší demokracie pro stále větší počet lidí, jejichž hmotné zájmy nejsou ani v nejmenším dotčeny k jejich újmě, nýbrž právě naopak, dokonce aktivně prosazovány, a to právě tou stávající formou vlády, kterou si tak přejí změnit. Toto pronikání socialismu do středních vrstev a spontánní podpora humanitárních reforem ze strany držitelů moci, jejichž materiálním zájmem by bývalo mělo být nekompromisní třímání dosavadní moci bez jediného ústupku vůči jejímu rozmělňování, jsou jevy dnes každému natolik jasné, že jsme se k nim prakticky přestali vyjadřovat.”

(Aldous Huxley, Proper Studies)

“Ve všech politických stranách najdeme dost lidí, kteří se nemohou dočkat doby, až prakticky veškeré obyvatelstvo bude, pokud jde o krytí veškerých životních potřeb, závislé na Státu. Ti, kteří v to doufají, jsou představiteli nejmocnější třídy dneška, kteří stejně jako vládnoucí třídy minulé pracují v tichém společenství a ruku v ruce na společném cíli. Tou třídou je nová aristokracie pera a psacího stolu, profesionální organizátoři a administrátoři, kteří nejenže kontrolují a řídí vládu u moci (která je sama o sobě entitou prudce rostoucího významu), nýbrž i mašinerii organizovaných pracujících mas i organizovaného kapitálu; to oni dnes touží nejen zmocnit se řízení všech výrobních prostředků, ale také získat prostřednictvím řízení a dohledu v oblasti vzdělávání kontrolu nad soukromým životem všech občanů.”

(Douglas Jerrold, England: Past, Present, and Future)

Nová společnost si vyžádá také novou morálku, přesně v tom duchu, jak se ji pokusil do své vyfantazírované éry rovnosti propašovat Rousseau. Potíž tkví v tom, že mravní systémy nejsou ničím, co by sociální inženýři mohli pohotově zkonstruovat. Jakmile vyvrátíte staré náboženské a mravní imperativy, pak musíte na jejich místo dosadit donucování – má-li se nadále udržet koloběh věcí. Jakmile se rozloží vnitřní řád duše, je nutno udržovat vnější pořádek ve státě nelítostnou přísností, zasahující i do těch nejsoukromějších vztahů.

(Russell Kirk)

Soubor názorů, který nazýváme konzervatismem, není ničím jiným než potvrzením normality ve věcech společenských.

(Russell Kirk)

“Nebudete-li ctít Boha (a vězte, že váš Bůh je žárlivý), budete se musit klanět Hitlerovi nebo Stalinovi.”

(Thomas Stearns Eliot)

“Konzervativci tvrdí, že rodina, náboženská sdružení a místní společenství nemohou být nazírány jako produkt lidského myšlení a jednání; naopak, ony jednotlivce ve skutečnosti předcházejí, jsou vůči němu prvotní a jsou nepostradatelnou oporou víry a jednání. Odejměte člověku jeho vázanost na společenství a výsledkem bude, že tím nezíská ani svobodu, ani práva, nýbrž podlehne nesnesitelné osamělosti a démonickým strachům a vášním. Burkův slavný výrok zní, že společnost je partnerským svazkem zemřelých, právě žijících a dosud nenarozených. Podetněte kořeny společnosti a tradice – a nevyhnutelným důsledkem bude izolace daného pokolení od jeho dědictví, izolace jednotlivce od jeho spoluobčanů a zrod plíživě se roztahující anonymní masy.”

(Robert Nisbet, The Quest for Community)

Národ-stát, který se vždy bude stavět nepřátelsky ke všem institucím, jež by chtěly fungovat jako nástroj kontroly a omezovat jeho moc, se od momentu zániku středověkého pořádku nevěnoval ničemu jinému, než že z těla pravého společenství vytrhával jednu po druhé jeho funkce a nepostradatelné složky – aristokracii, církev, cechy, rodinu a místní spolky. Po ničem netouží stát tak silně jako po vytvoření zplanýrovaného území, na němž by se davy jednotlivců, sehnaných do stáda a přesto osamělých, anonymně dřely v jeho prospěch.

(Russell Kirk)