Publikovaný text byl vybrán z autorovy nejnovější knihy After the Hangover: The Conservatives‘ Road to Recovery (s. 151-163); jako esej byl rovněž uveřejněn v letošním dubnovém čísle The American Spectator pod názvem „Up From Ideology”.

Svůj názor, že konservatismus je sklon [v orig. „disposition“ – pozn. red.], vyslovil Michael Oakeshott v eseji „Být konzervativcem“, jenž je u mnoha konzervativních intelektuálů dodnes populární. Tento významný britský filosof v něm vysvětloval, že konservatismus není ideologií, nýbrž sklonem, který preferuje „současnost“. V jeho analýze konzervativci – na rozdíl od levičáků – jen zřídka usilují o vnucení nějakých idejí či politiky společnosti, není-li ovšem společnost „vyprahlá“ nebo „závažně narušená.“ Vnucují-li konzervativci vůbec něco společnosti, pak nikoli akademické výmysly revolucionářů či tvrdohlavých reformátorů, nýbrž to, co Oakeshott označuje za vyzkoušené a pravdivé. Zatímco konservatismus je v zásadě náchylností k současnosti, levicový liberalismus je v zásadě úzkostí ze současnosti. Uvědomíme-li si to, jsme pak s to pochopit původ jednoho neutuchajícího politického atributu levice, totiž její schopnosti narušovat klid. Když pochopíme, že je to právě osobní úzkost, jež vyvolává prohřešky levičáků vůči společnosti, spadne z jejich proklamací o šlechetných vizích a humanitárních reformách aura. Budou-li si konzervativci vědomi úzkostné povahy levice, budou i lépe připraveni na její zuřivou opozici. Sklon je vždy nonšalantnější než úzkost.

Esej „Být konzervativcem“ z roku 1956 naznačuje rozdíl mezi ideologií a sklonem. Oakeshott píše, že konservatismus „není krédem či doktrínou, nýbrž sklonem. Sklon je preferování známého před neznámým, vyzkoušeného před nevyzkoušeným, skutečnosti před výmyslem, existujícího před možným, omezeného před neomezeným, blízkého před vzdáleným, dostatečného před nadbytečným, pohodlného před dokonalým, současného smíchu před utopickou blažeností.“ Proto jsme my konzervativci se světem spokojenější, než jsou naši levicoví přátelé, neboť oni trpí tím, co psychiatři označují jako „endogenní depresi“. Po naší první skleničce následuje smích; po jejich první je někdo uražen anebo přinejmenším ztrapněn.

Oakeshott rozvedl atributy konzervativního sklonu takto:

Soustřeďuje se na tendenci užívat a vychutnávat to, co je k dispozici, spíše než přát si či hledat něco jiného; těšit se z toho, co je současné, spíše než z toho, co bylo nebo může být. Reflexe může vést k patřičné vděčnosti za to, co je k dispozici, a následně k uznání daru či dědictví z minulosti; ale nejedná se o pouhé zbožňování toho, co je minulé a uplynulé. Oceňuje současnost, a oceňuje ji nikoli na základě její souvislosti s dávno uplynulou minulostí, ani kvůli tomu, že by byla považována za obdivuhodnější než jakákoli jiná alternativa, nýbrž v důsledku její důvěrné znalosti.

Zajisté, jsou i neklidní, impulsivní konzervativci – např. Newt Gingrich. Nicméně skutečný konzervativec preferuje golf před demonstrací, skleničku pálenky před pálením vlajky a normální pracovní den před cestou do Indie za nějakým umouněným jogínem či do Skandinávie za chirurgickou změnou pohlaví.

Oakeshott rovněž vysvětluje, jak se konzervativci mohou vybudit k politické aktivitě, ale i to neochotně:

Je-li současnost vyprahlá a nabízí nám jen málo nebo nic k užitku či požitku, pak tato inklinace [sklon užívat či vychutnávat] je slabá nebo žádná; je-li současnost neklidná a rozkolísaná, projeví se tato inklinace v úsilí nalézt pevnější půdu pod nohama a následně k odvolání na odkaz a zkušenost minulosti; avšak charakteristicky se projevuje, když se k požitku nabízí mnohé, a nejsilnější bude, je-li to kombinováno s evidentním rizikem ztráty. Ve zkratce, je to sklon člověka, jenž si je plně vědom toho, že má co ztratit – to, o co se naučil pečovat; člověka bohatého v příležitostech k požitku, nikoli však natolik bohatého, že by si mohl dovolit být lhostejným vůči ztrátě.

Tím „mít co ztratit“ byla pro moderní konzervativce svoboda, a byla to omezení individuální svobody, jež vybuzovala konzervativce k aktivismu od dnů Nového údělu až po současný obamovský kolektivismus. Popudem konservatismu vždy bylo zachování individuální svobody, zaručené Ústavou a Deklarací nezávislosti.

V 50.-60. letech 20. století se Frank Meyer, redaktor hlavního časopisu americké nové pravice National Review, stal intelektuálním stratégem a praktikem Oakeshottova lyrického filosofování. Prostřednictvím svých přednáškových turné, redaktorské práce i svého politického sloupku, případně nazvaného „Principy a hereze“, vylaďoval konzervativní principy a řešil neshody mezi jednotlivými pravicovými skupinami – antikomunisty, tradicionalisty a libertariány. Zformuloval politickou teorii, jež je udržela pohromadě v situaci, kdy se od sebe málem odtrhly, aby zmizely v zapomnění. Tuto teorii jeho přítel L. Brent Bozell, švagr Billa Buckleyho, označil za „fusionismus“. Frankovi se ten termín nelíbil, ale akceptoval jej a on se ujal.

Coby absolvent Balliol Colege v Oxfordu byl Frank ve 30. letech 20. století aktivním komunistou. Působil v Chicagu, stal se jedním z nejefektivnějších organizátorů strany, a když se v 40. letech se stranou rozešel, stal se efektivním antikomunistou. Komunistickou stranu opustil s přinejmenším dvěma neocenitelnými poznatky: o povaze a praxi ideologie marxismu-leninismu a o tom, kde se nacházejí nejlepší restaurace v Chicagu. Historický světonázor komunistů byl chybný, nikoli však jejich smysl pro dobrou kuchyni. Frank vylepšil epikurejskou úroveň konzervativců, stejně jako kvalitu jejich politické analýzy.

Ze svého skromného domu u klidné venkovské cesty na vrcholu kopce ve Woodstocku ve státě New York – určitou dobu bydlel poblíž trochu níže Bob Dylan – Frank myšlenkově, písemně i telefonicky komunikoval s konzervativci v celé zemi od soumraku do úsvitu. Obával se, že jej komunisté zabijí ve spánku, proto spal přes den a pracoval od probuzení, kolem čtvrté odpoledne, až do doby, kdy se kolem osmé ranní uložil k spánku. Spal s brokovnicí po ruce. V noci kouřil cigaretu za cigaretou, střídal kávu s občasnou sklenicí skotské a kultivoval síť antikomunistických, tradicionalistických a libertariánských intelektuálů, jež psali pro National Review. Na počátku 60. let 20. století, když závažný spor mezi tradicionalisty a libertariány ohrožoval jednotu pravice, udržel je pohromadě fusionismem, jenž vytěžil to nejlepší z obou a prokázal jejich spojitost.

Jako člen dvou konzervativních mládežnických skupin jsem s ním trávil tolik času, jak to jen bylo možné. Byl rozeným profesorem, který má zálibu v přednášení na universitách a ve formování příští generace konzervativních intelektuálů a aktivistů. Coby šéfredaktor konzervativního studentského časopisu jsem neměl žádný problém stát se jedním z jeho přátel – před jeho předčasnou smrtí ve věku dvaašedesáti let na rakovinu plic. Pokud jde o intelekt a obětavost, v tom se mu už poté nikdo nevyrovnal.

Obvykle jsme se viděli během jeho mnohých přednáškových turné. Jen jednu pracovní noc jsem s ním strávil ve Woodstocku, ale ta noc je památná. Vzal jsem sebou jednoho přítele z New Yorku, o němž jsem věděl, že jej Frank bude považovat za potenciálního konzervativního aktivistu – Billa Kristola, syna „kmotra” tehdy nastupujícího neokonzervatismu, Irvinga Kristola. Já byl universitním studentem, dokončujícím doktorát z americké historie. Bill byl středoškolský student. Dokonce již tehdy Bill nebyl tím, koho byste označili za neokonzervativce. Již ve velice mladém věku byl docela konzervativní, výrazně napravo od svého otce. Dorazili jsme za soumraku, povečeřeli ve Frankovu obvyklou hodinu (v půl deváté) a po zbytek noci mluvili o politice, filosofii, umění, sportu. Bill byl příliš mladý na to, aby mohl pít. Já jsem pil i za něj. Než jsme se všichni v šest ráno nasnídali, byla to bujará noc přerušovaná Frankovými telefonáty jeho aktivistům a autorům, jakož i šálky kávy prokládanými skotskou. Frank měl teorii: káva ho udrží bdělým, skotská uvolněným.

Po krátkém spánku nás vzbudila jeho milá manželka Elsie, která nás zavedla k mému autu, a před námi byla kalná jízda zpět na Manhattan. Byla to jedna z nejvíce vyčerpávajících nocí, jaké jsem zažil. Tančit celou noc v nočním klubu na Manhattanu může být náročné na játra a ostatní vnitřnosti, avšak snažit se držet krok s Frankem bylo mnohem obtížnější. Když jsme se konečně dostali do bytu Kristolů na Manhattanu a pozdravili se s Irvingem a jeho ženou, historičkou Gertrude Himmelfarb, mám dojem, že jsme vypadali spíše jako kdybychom předchozích čtyřiadvacet hodin strávili s Frankovým sousedem, Bobem Dylanem, než s redaktorem National Review.

Když odmítl komunismus a nalezl své útočiště v dílech otců zakladatelů, postuloval Frank „svobodu jednotlivce” coby zásadní pro americký konservatismus. Považoval svobodu za „ústřední a primární cíl politické společnosti”. Člověk byl pro něj myslícím a autonomním tvorem; „svoboda podstatou jeho bytí”. Stát musí tuto svobodu zajistit, ale tato svoboda existuje pro vznešený cíl umožnit jednotlivci zvolit si ctnost. Ctnost nelze vnutit státem, ať už mu vládne levice či tradicionalisté. Jak Frank napsal: „Pokud lidé nemají svobodu být špatnými, nemohou být ctnostnými. Žádný komunista není s to je ctnostnými učinit.” Argu – mentoval, že cílem státu je zachovat svobodu a cílem občana je zvolit si ctnost. Je to vždy jednotlivec, kdo má tuto volbu činit.

Frank byl přesvědčen, že libertariány a tradicionalisty lze v rámci konzervativním hnutí spojit dohromady. Rovnováha mezi svobodou a ctností je pro tuto alianci klíčová. Sdílel názor otců zakladatelů, že svoboda je nejvyšším politickým cílem, leč ctnost je nejvyšším cílem člověka. Tradicionalisté a libertariáni zdůrazňovali různé aspekty. Tradicionalisté příliš nedbali na omezení vlády. Libertariáni nedbali na důležitost ctnosti či její existenci dokonce popírali. Frank věřil, že americká Ústava představuje most mezi těmito dvěma prvky konzervativního myšlení. Russell Kirk, autor Konzervativního smýšlení, nabádal tradicionalisty, aby kladli důraz na řád a ctnost v podobě, v níž je západní zkušenost vnímá prostřednictvím „zdravého rozumu”.

Tradicionalisté chtěli používat stát k vnucování ctnosti, jak to činily monarchie a národní státy po většinu dějin. F. A. Hayek, autor Cesty k nevolnictví, kladl libertariánský důraz na (A) individuální svobodu, (B) svobodnou ekonomiku (nyní populárněji nazývanou svobodně-tržní hospodářství) a (C) rozum. Frank měl za to, že pokud stát není používán k vnucování ctností a společnost se bude rozvíjet demokraticky, obě součásti konzervatismu jsou slučitelné. Ukázalo se, že měl pravdu.

Frankův názor na stát byl silně libertariánský. Kromě národní bezpečnosti, zachovávání vnitřního řádu a vykonávání spravedlnosti prostřednictvím vlády zákona má být státní moc omezená. Obával se nicméně, že libertariánský argument ve prospěch svobody byl mělký a potřeboval posílit prostřednictvím tradicionalistického pohledu, že svoboda je Božím darem, ctnost je důležitá a mnohé západní tradice posilují svobodnou společnost. Skepse libertariánů vůči těmto třem hodnotám oslabuje jejich obranu vůči etatismu, ať už sekulárnímu či totalitnímu.

Coby učenec zběhlý nejen v západní historii, ale i v západní filosofii, Frank věřil, že Bůh Abraháma nás obdařil individuální svobodou. Na rozdíl od klasických liberálů, kteří obdivují svobodu pro její užitečnost, on chápal svobodu jako něco víc než jen užitečnou věc. Při stvoření člověka Bůh učinil svobodu „podstatou jeho [lidského] bytí.” Bůh tak učinil, aby si lidé jím stvoření mohli zvolit ctnost. Můžeme si taky zvolit zlo, ale bez Bohem dané možnosti volby je ctnost nemožná. Frank nevěřil, že libertariánský argument pro svobodu je vůči komunismu a dalším etatistickým režimům tak přesvědčivý, jako tradicionalistický „božský” argument, proto si zvolil argument tradicionalistický. Začal věřit v Boha tradicionalistů a sám na své smrtelné posteli konvertoval ke katolicismu.

Prakticky se na věc díval tak, že ať už si člověk myslí o ctnosti či Bohu cokoli, pokud ani jedno a ani druhé není libertariánům vnucováno, nemají žádný důvod se od konzervativního hnutí odtrhnout. Díky tradici a historii se Bůh a ctnosti v americké politické společnosti objevovat budou. Budou-li však libertariáni v této společnosti spokojeni, pravice se může udržet a prosperovat. Drží se a prosperuji již šedesát let… V polovině 60. let 20. století, jak konzervatismus nabíral na síle, Meyer formuloval sérii „článků víry”, jež by většina konzervativců v té či oné míře akceptovala i dnes. Stojí za to je zopakovat jako předehru k odhalení definice politického hnutí, jež vzešlo ze svých tří zakládajících částí (obhájců omezeného státu, antikomunistů a tradicionalistů) a pak v sobě zahrnulo i neokonzervativce, evangelikály, Reaganovy demokraty a mnohé obyčejné Američany, kterým není dobře z blouznivých projektů levičáků.

A. Konservatismus předpokládá existenci objektivního mravního řádu postaveného na ontologických základech.

B. V rámci objektivního mravního řádu se konzervativní politické a společenské myšlení i jednání vztahuje k jednotlivci.

C. Americké konzervativní myšlení je naprosto antiutopické.

D. Ze dvou posledních bodů – zájmu o jednotlivce a odmítání utopického projektování – vychází současný americký konzervativní postoj ke státu. Konzervativci se mohou lišit v názoru na míru omezení státní moci, avšak na principu omezení moci státu se shodují.

E. Američtí konzervativci jsou právě tak proti státnímu ovládání ekonomiky.

F. Z těchto pozic americký konzervatismus odvozuje svou pevnou podporu Ústavě Spojených států v podobě, jak byla původně koncipována – jako ochrana individuální svobody ve spořádané společnosti prostřednictvím omezení moci státu.

G. Konzervativci ve své oddanosti západní civilizaci a ve svém sebevědomém americkém patriotismu bez zábran nahlížejí komunismus jakožto ozbrojenou a mesianistickou hrozbu samotné existenci západní civilizace a Spojených států. (Frank by dnes patrně řekl, že to samé platí i pro radikální islám všech jeho podobách a maskách.)

I většina dnešních konzervativců tyto články víry v té či oné míře přijímá. I Američané, kteří se považují za pravicové, aniž by sami sebe vnímali jako konzervativní politické aktivisty, s nimi nemají problém, neboť – jak řekl Oakeshott – konservatismus je sklon, a jak naznačil, rozumný sklon. Nicméně dovolte mi vznést jednu malou výhradu vůči Oakeshottově volbě slova sklon. Irving Kristol a také Bill Buckley to slovo akceptovali, avšak lepším termínem je povaha [v orig. „temperament" - pozn. red.]. Herb London, impozantní mozek současného konzervatismu, který je šéfem Hudson Institute,preferuje tento termín a já myslím, že má pravdu. Sklon lze odbýt jako pouhou náladu. Povaha je však obsažnější a stálejší. Je to způsob jednání, cítění a myšlení. V dnešní době je lepším označením pro původ konzervativní sensibility.

Když jsme se přesunuli od Oakeshotta k Meyerovi, dovolte mi odhalit definici moderního amerického konzervatismu. Zohledňuje lásku otců zakladatelů ke svobodě i obavu, již měl z projektů forsírovaných intronizovaným rozumem Edmund Burke. A zahrnuje i protesty neokonzervativců vůči nezamýšleným důsledkům těchto projektů.

Konservatismus je povaha, která má potěšení ze života, svobody a z usilování o štěstí; v tomto usilování je zahrnut i požadavek, jenž John Locke zmínil ve své původní variaci na toto téma: nabývání a směna vlastnictví. Moderní konzervatismus je povaha, nikoli ideologie či úzkost. Je to láska ke svobodě, nikoli zločin.