Text Michaela Oakeshotta z anglického originálu Conservative Political Thought publikovaného v časopisu The Spectator, 15. říjen 1954,

přeložil Jan Fingerland.

Konzervativec je člověk se zvláštním sklonem k určité přesnosti či střízlivosti v jednání. A uplatňováním tohoto sklonu (disposition) se učí zacházet s věcmi opatrně, s cílem získat z nich co nejvíce, bez toho, že by za každou cenu požadoval, aby toho, co má k disposici, bylo více nebo aby to bylo jiné. Jeho povaze je cizí hltavě se věcí zmocňovat nebo je zas rychle odhazovat. Neznepokojuje se, když se neprovádějí žádné inovace, nemá sklon myslet si, že se nic neděje, když se neuskutečňují velké změny. Přitom samozřejmě uznává, že některé změny jsou nevyhnutelné, a jako každý jiný člověk (s výjimkou těch, kteří jsou změnami posedlí) považuje některé změny za zlepšení, jiné za posun k horšímu. Ale protože ztrátu způsobenou změnami vnímá citlivěji než jejich přínos, sám změny příliš nepodněcuje. Dává přednost pomalejšímu tempu a k velkým či náhlým změnám, které považuje za zbytečně přehnané, se staví nepřátelsky. Na zánik věcí se dovede dívat s klidnou myslí, co ho zarmucuje, je lehkovážné mrhání dosaženými vymoženostmi a ničení toho, co k zániku nesměřuje samo od sebe. Jeho povaha je opatrná, pokud je donucen hazardovat, pak raději vsadí na sudou či lichou a ne na jediné číslo. Samozřejmě, že také jako jakýkoli jiný charakterový typ i on občas trpí vadami svých vlastních ctností. Pokud je přemítavého založení, může se pokusit o intelektuální obhajobu svých sklonů a nebo dokonce sestavit či přijmout za vlastní nějaký systém obecných představ o světě a lidském jednání, o nichž se domnívá, že jsou správné. Bude se ovšem mýlit, bude-li předpokládat, že tyto názory jsou v jakémkoli slova smyslu “základem” či “důvodem” jeho sklonů (disposice), nebo že umožňují její průkaznou “obhajobu”. Avšak navzdory jejich ex post facto povaze a uměle zvýrazněné symetrii mohou pomoci učinit jeho postoj srozumitelný jemu samému i jiným.

Pan Kirk z Michigan State College věnoval rozsáhlou a důkladnou knihu prozkoumání tohoto postoje tak, jak se projevoval – zejména ve vztahu k politice – ve Velké Británii a ve Spojených státech v průběhu posledních 150 let. Podle jeho názoru byl na konci osmnáctého století jistý obzvláště přemýšlivý a výřečný muž konzervativního založení vyburcován okolnostmi, aby formuloval “intelektuální systém”, který vyložil charakter konzervatismu tak jasně, že poskytl materiál i zabarvení práci všech příštích obhájců tohoto postoje – s výjimkou několika excentriků. Tímto zakladatelským géniem moderního konzervatismu byl Edmund Burke; a zkoumání konzervativního smýšlení podle pana Kirka spočívá ve studiu toho způsobu myšlení, který pochází od Burka. Nové okolnosti, které nastaly v posledních 150 letech, podnítily nové formulace konzervativních principů a čerstvé pokusy ukázat, že konzervativní disposice znamená přínos pro správu a zkoumání věcí lidských. Všude však konzervatismus odráží Burkovu koncepci.

Takové je tedy východisko pana Kirka. V jednotlivých kapitolách probírá spisy dlouhé řady Burkových uznávaných žáků. Ne všichni patřili k nějaké konzervativní straně a mezi těmi výmluvnějšími z nich bylo jen málo politiků. Anglický čtenář, jakkoli je důvěrně obeznámen s takovými autory, jako byli Coleridge, Maine, Lecky, Mallock a J. F. Stephen, ocení mnohé z toho, co o nich pan Kirk může říci. A bude vděčný za uvedení do spisů některých amerických autorů, kteří jsou v této zemi méně známí – Johna Adamse a Johna Randolpha z Roanoke. Kniha končí kapitolou “Příslib konzervatismu”, ve které se pan Kirk zamýšlí nad současnou situací. V současné době bylo tolik přehnaných nadějí otřeseno nebo se zhroutilo, že se mnohé z obav velkých konzervativních autorů devatenáctého století zdají být naprosto ospravedlněny. Tito myslitelé nebyli pouhými reakcionáři bez kontaktu s aktuálním děním a nebyli v žádném případě tak intelektuálně nekompetentní, jak předpokládali jejich oponenti. Uplatnit ctnosti konzervativního postoje ve světě, který je stále obrácen jiným směrem, však zůstává problémem.

To, že konzervativní postoj byl v posledních 150 letech v defensivě, není vůbec překvapivé. Hyperaktivita, kterou se vyznačuje moderní evropská civilizace a které vděčíme za mnohé vymoženosti i za všechny potíže světa, v němž žijeme, představuje postoj, který je naprostým opakem postoje konzervativního – je postojem krajně nehospodárným, jenž neocení úctu a pro nějž oddanost je cosi zcela pomíjivého. Konzervativec, aby mohl za těchto okolností obstát, musel se uchýlit ke spekulativním představám o světě a lidském jednání, které – ač učinily jeho postoj srozumitelnější – odlišily jej o to jasněji od převládajícího postoje a způsobily, že vypadá jako slepec ve společnosti sebevědomých jasnovidců. Pan Kirk pravděpodobně nepřehání, když říká, že konzervativci museli vyklidit “liberálům” a “radikálům” pole “způsobem, který lze popsat jako zmatený útěk”. “Kosmický tory” byl zcela jistě na ústupu jak v Anglii, tak v Americe. Nicméně příběh, který nám pan Kirk vypráví, není příběhem poražené chátry hnané do všech směrů. Bez svých konzervativních kritiků by viktoriánské období bylo mnohem méně vytříbené, než ve skutečnosti bylo; představa, že utilitaristé, liberálové a fabiánci [britští reformní socialisté - pozn. překl.] měli intelektuálně navrch, byla jen iluzí.

Avšak tento rozsáhlý přehled konzervativního postoje se nevyvaroval určitého omylu. To, co podle mého názoru pan Kirk nikdy neříká jasně, je, že konzervativní disposice v politice (tedy ke vztahu k vládnutí a k nástrojům vládnutí) nepotřebuje být podepřena takovými spekulativními názory (jako je víra v Prozřetelnostní řád), byť je konzervativci často vyznávali, a že politický konzervatismus je v období neustálých inovací a stále se zrychlujících změn nejen možný, ale za těchto okolností naopak obzvláště vhodný. Autor vnímá izolaci moderního konzervativce, ale nevidí, že ta má částečně příčinu v podivné intelektuální nestřídmosti, s níž se politický konzervativec odvolává na obecné myšlenky, které, ať už jsou či nejsou platné, jsou zcela jistě nadbytečné. Také dostatečně neobjasňuje fakt, že je naprosto neopodstatněné předpokládat, že je něco v nepořádku, pokud postoj, který uplatňujeme ve vztahu k vládnutí, není shodný s tím, který projevujeme v jiných činnostech. Mezi tím, být konzervativní v politice a “radikální” ve všem ostatním, pochopitelně není žádný rozpor. Za tento omyl nemůže pan Kirk; byl to sám Burke, kdo více než kdokoli jiný vtiskl modernímu konzervatismu tuto představu. Pravděpodobně by bývalo šťastnější, kdyby moderní konzervativci věnovali více pozornosti Humovi a méně Burkovi – vzhledem k Humově promyšlené umírněnosti a jasnému rozlišení politiky jako specifického typu aktivity.

Pan Kirk má ovšem pravdu v tom, že Burkovi následovníci početně převyšují pokračovatele Humovy a toto pojednání o tradici odvozené od Burka přichází v pravý čas. Je provedeno s vytříbenou umírněností a připomíná nám mnohé z toho, co máme sklon příliš snadno zapomínat. Já však nepovažuji toto čtení Burka za zcela uspokojivé. Na stránkách této knihy je Burke představen jako ten, kdo podnítil a formuloval “kánon moderního konzervatismu”; jeho dílo je popsáno jako “charta konzervatismu”. Je samozřejmě pravda, že Burke byl vyburcován naléhavou situací a že musel čelit odpůrcům, kteří obsadili dobře vybrané území; ale postoj (“disposice”), který representoval, se plně rozvinul už v Anglii 17. století a Burke zbudoval své myšlenky z dávno zavedených a dobře vyzkoušených pojmů. Když například napsal, že se “náš politický systém nachází v náležité korespondenci a symetrii s řádem světa”, použil slovo s technickým významem, které odkazovalo na způsob argumentace charakteristický pro středověk. A navíc, Burke nesestavil soubor tvrzení, jimž by jeho pokračovatelé mohli být s jistotou oddáni. Nebyl pochopitelně vůbec žádným velkým “skladatelem”; byl něčím mnohem vzácnějším, velkým intelektuálním melodikem, jehož melodie byly o to sladší, že za tak mnoho vděčily intelektuálnímu folklóru Evropy. Jiní, kteří přišli po něm, vytvářeli grandiózní skladby, ale to, za co vděčili Burkovi, nebyla jejich architektura, ale každá melodičnost, kterou sami byli schopni reprodukovat. A to pravděpodobně vysvětluje uznání jeho génia – nejen lidmi jeho založení, ale také těmi, jejichž politické skladby často padají

Několik poznámek o Oakeshottově pojetí konzervatismu

Dílo Američana Russela Kirka Konzervativní smýšlení z roku 1953 zahájilo ve Spojených státech novou éru. Probudilo k životu nový typ konzervatismu, který – navzdory nejrůznějším proměnám – hraje do dnešních dnů v americkém politickém a společenském myšlení významnou roli.

Konzervativní smýšlení však vyvolalo pozornost i ve Velké Británii, kolébce konzervativní politiky. Kniha si našla i více než povolaného recensenta. V časopise Spectator ji uveřejnil Michael Oakeshott¹⁾, muž, který byl – co do významu pro domácí konzervativní myšlení – britským protějškem Kirka. Tento půl století starý text však ani dnes není jen pouhá rarita. Několik desítek převážně pochvalných řádek skrývá gentlemanskou kritiku kolegy. A nejen to, z textu jakoby mimochodem vystupují do popředí základní rozdíly mezi “kirkovským” a “oakeshottovským”, nebo snad i americkým a britským pojetím konzervatismu. Tyto náznaky však bez bližšího vysvětlení zůstávají skryty.2)

Shrňme, co vlastně Oakeshott v článku Konzervativní politické smýšlení říká. Za důležité považuji tyto myšlenky:

- Podstatou konzervatismu není ani nějaký soubor (konzervativních) názorů, ani nějaká obecně platná konzervativní teorie. Ty mohou být nanejvýše jakýmsi shrnutím a explicitním vyjádřením zkušenosti s uplatněním “konzervativního postoje”.

- Konzervativní postoj, “dispozice”, se projevuje střízlivým a úsporným přístupem ke světu.

- Konzervativní postoj ovšem nespočívá v bránění se všem změnám, ale v promyšleném zvládání změn.

- Konzervativní postoj je možné uplatňovat jen v některých oblastech lidské činnosti – záleží na našem rozhodnutí, ve kterých je to na místě (například v politice) a ve kterých nikoli (například v umění).

- Konzervatismus je v kontextu moderní společnosti a rychlých změn nejen možný, ale naopak vhodný a potřebný.

Základním pojmem, nepostradatelným pro pochopení Oakeshottova pojetí konzervatismu, je “disposice” (disposition), tedy cosi jako postoj, sklon, ladění, založení. Proto hned v první větě svého článku říká, že konzervativec je člověk, který se vyznačuje určitým sklonem (is disposed to…). To by mohlo vyvolat dojem, že konzervatismus vidí jako psychologický jev nebo jako otázku uplatnění určité metody, například trvání na nutnosti věci “konzervovat”. Je paradoxní, že tyto představy o konzervatismu panují nejen mezi jeho odpůrci, ale i některými jeho vyznavači. Není to však názor Oakeshotta.

Konzervativec je, jak se píše v Oakeshottově recensi, člověk šetrný a opatrný. Tento sklon k šetrnosti vůči světu a opatrnosti při jednání není jen povahovým rysem, povahovým sklonem, ale jádrem uvědomělého postoje. V Oakeshottově eseji Být konzervativcem se říká, že konzervativec je člověk, který má zálibu v tom, co je, a nikoli, co by mohlo být (a tedy ani v tom, co bylo). Nikoli proto, že to, co je, je lepší než něco jiného, ale proto, že to dobře známe.

Důvěrná obeznámenost (familiarity) je tedy další důležitý pojem. Jedině dobrá znalost může být základem naší schopnosti s něčím zacházet nebo se vyznat v určité situaci. Jde tedy o to neměnit věci a vztahy zbytečně. Změny bez ohledu na jejich podobu a rychlost může vítat jen ten, kdo si ničeho necení nebo kdo si není vědom toho, co mu jeho prostředí nabízí. Každá změna totiž – vedle možného přínosu – znamená docela určitě i ztrátu, ztrátu orientace. Tím, že má konzervativec sklon věci uchovávat, zabezpečuje svou vlastní identitu3) a schopnost rozumně a cílevědomě jednat. Právě proto “dává přednost pomalému tempu” a změnám postupným a raději omezeným.

Konzervatismus se tedy nevyznačuje zásadním odporem vůči změnám, jak se často tvrdí, ale způsobem, jakým k nim přistupuje. Oakeshott například navrhuje několik “zásad”, které je prozíravé při zavádění změn uplatňovat:

1. Každá změna představuje ztrátu. Proto je na tom, kdo ji navrhuje, aby prokázal její celkovou prospěšnost.

2. Čím více má inovace podobu “růstu” a vyplývá ze situace (není situaci “vnucena”), tím menší je riziko, že povede ke ztrátám.

3. Inovace, která je odpovědí na konkrétní problém, je vhodnější než ta, která vychází z představy o dokonalém stavu věcí. To znamená, že je na místě dávat přednost změnám menším a částečným před rozsáhlými a celkovými.

4. Člověk konzervativního temperamentu dává přednost změnám pomalým a v jejich průběhu chvílemi vyčkává, aby je mohl podle potřeb modifikovat.

5. K inovacím je prozíravé přistupovat v okamžiku, kdy projektovaná změna nejpravděpodobněji zůstane omezena na původní cíle.

Je samozřejmě třeba rozlišovat na jedné straně “změnu”, která k nám přichází sama a na niž musíme chtě nechtě reagovat a přizpůsobit se jí, a na druhé straně “inovaci”, kterou zavádíme vědomě a o své vůli. Ne každá inovace je ovšem zlepšení.

Jak je již výše uvedeno, konzervativní postoj je založen na “zálibě” ve věcech a vztazích, které jsou nám známé. Toto ustrojení se hodí zejména pro činnosti, jejichž cílem není bezprostřední zisk, jako je například přátelství, rybaření nebo hra. Jsou naopak činnosti, v nichž není konzervativní postoj podle Oakeshotta vhodný, například ve vztahu nadřízeného a podřízeného či prodávajícího a zákazníka – zde by nám zbytečné uchovávání mohlo bránit v získání toho přínosu, který od daného vztahu očekáváme.4) Je na nás, zda budeme schopni správně se rozhodnout a uplatňovat konzervativní sklony (“disposici”) tam, kde je to na místě.

Například politika patří mezi činnosti, pro které se konzervativní postoj velmi dobře hodí.

Jak tedy vlastně vypadá uplatnění konzervativního postoje v politice? Oakeshott zdůrazňuje, že politický konzervatismus není založen na jakýchkoli teoretických úvahách (“spekulativních idejích”), jako jsou Prozřetelnost nebo Dobro, ale na správném uplatnění konzervativní disposice. Nejde o to přenášet a realizovat předpolitické ideje (filosofické, náboženské, umělecké) v oblasti politiky, ale pochopit politiku jako specifický typ lidské činnosti, v němž je obecně konzervativní přístup ten nejrozumnější a tedy nejvhodnější.

Abychom správně chápali, jak se konzervativní disposice uplatňuje v politice, je potřeba uvědomit si dvě věci. Jednak jak člověk jedná, a také co Oakeshott rozumí termínem politika.

Jak člověk jedná? V lidském jednání můžeme rozlišit mezi “projekty” a “nástroji”; mezi podniky, do nichž se pouštíme, a prostředky, které k tomu užíváme. Obecně vzato jsme – nebo bychom měli být – konzervativnější ve vztahu k nástrojům než k projektům. Nástroje totiž obvykle užíváme pro celou řadu projektů, jen výjimečně je tomu jinak. Kupříkladu kladivo a kleště zůstávají po staletí zhruba stejné, zatímco výrobky, které díky nim vznikají, se mění. Jsou k tomu dobré důvody – používání většiny nástrojů vyžaduje cvik, a ten získáváme jedině zkušeností, obeznámeností s nimi (familiarity). Nástroje můžeme dobře ovládat, jen pokud jsou relativně imunní vůči změnám.

To, co platí pro kladivo, platí ve stejné míře také pro pravidla jednání, například úřední rutinu nebo jednací řád parlamentu, která jsou také nástroji svého druhu. Rutinu lze samozřejmě modifikovat, ale její hlavní přednost spočívá v tom, že ji dobře ovládáme a sdílíme s ostatními. Omezujeme tím kolise a šetříme energii. Nebýt konzervativní ve vztahu k pravidlům (zákonům, institucím, zvyklostem) je pošetilé.

Nyní máme představu, jak vypadá konzervativní jednání obecně. Co pak ovšem znamená být konzervativní v politice (in respect of politics)? Jak je uvedeno výše, musíme vycházet z Oakeshottova pojetí politiky. Politika podle něj spočívá “v péči o obecně platná ustanovení” vymezitelných lidských skupin (attending to the general arrangements of a set of people). Nejde tedy o řízení, vytváření opatření, ale o jakousi správu, starost o stávající, už zavedená opatření.

V tomto ohledu je politika “specifický typ aktivity”, odlišný od ostatních, byť zdánlivě podobných činností. Z našeho hlediska jsou podstatné dvě odlišnosti. Na rozdíl od většiny ostatních lidských aktivit nemá žádný konkrétní cíl (výrobu stolu či vítězství ve válce).5) Specifický je také její vztah k nástrojům vlády.

Podstatou politické činnosti je činnost zvaná vládnutí – rule. Vládnutí spočívá v péči o obecná pravidla jednání. Pravidla nejsou “projekty” (plány na konkrétní činnosti), ale “nástroji” (obecnými pravidly), a jako k takovým k nim musíme přistupovat. Nesledují hmatatelný cíl, ale umožňují lidem sledovat jejich individuální cíle s minimem frustrace. Proto je přirozené a rozumné mít vůči nim konzervativní přístup, protože jejich znalost je jejich hlavní předností.

Proto je prozíravé a racionální být konzervativní; proto je také možné být konzervativní v politice a radikální v oblasti morálky, a také právě proto není třeba – a dokonce ani možné – odvolávat se při obhajobě konzervativního postoje v politice na jakékoli obecné ideje, jako jsou přirozené právo, Prozřetelnost, Řád nebo nějaká teorie o lidské přirozenosti. Rovněž se tím ozřejmuje, proč je “politický konzervatismus v období … stále se zrychlujících změn nejen možný, ale … naopak obzvláště vhodný”, jak píše Oakeshott ve svém hodnocení knihy Russella Kirka. Konzervatismus v politice tedy není konzervování institucí, hodnot či vztahů, ale specifický postoj v konkrétní specifické oblasti lidské aktivity.

Cílem politiky tedy není uskutečňovat nějaké ideály (třebas by se nám zdály “konzervativní”), provádět změny kvůli hypotetickým situacím, měnit lidi nebo je dělat šťastnými. Stačí, když vláda (mimo kritické situace) akceptuje věci takové, jaké jsou – prostě proto, že jsou zavedené a lidem dobře známé.

Oakeshott ve své recenzi Kirka varuje, že Burke, guru konzervativců, jakými byli právě Russell Kirk a mnozí neokonzervativci, ve skutečnosti “nesestavil soubor tvrzení, jimž by jeho pokračovatelé mohli být s jistotou oddáni”. Přesto konzervativci považují konzervatismus za soustavu, která svým vyznavačům poskytuje více či méně úplný soubor hodnot a cílů, které je “správné” sledovat a uskutečňovat. Tyto explicitně stanovené cíle konzervativcům umožňují rozhodovat se a jednat. Konzervatismus v této podobě tak jakoby plní ta očekávání, která liberál hledá u liberalismu a marxista u marxismu. Takový postoj má svou logiku: máme pocit, že bez hodnot a cílů bychom neměli žádný pevný bod, že bychom se ocitli v situaci člověka, který každý den začíná zcela znovu. Jak říká Oakeshott, hledáme něco, co by nám umožnilo “rozjezd”.

Pro novověk je podle Oakeshotta typickou odpovědí na tuto potřebu politická ideologie, soubor abstraktních principů formulujících cíle, o které je třeba usilovat. Tyto principy – jako jsou Svoboda, Rovnost či Rasová čistota – jsou obvykle uspořádány do složitějších kombinací, jakými jsou Liberalismus, “principy roku 1789″ nebo Demokracie.

Oakeshottovo dílo je z velké části věnováno vyvrácení představy, že ideologie nám může pomoci v tom, abychom se zorientovali a nalezli pevný bod. Ideologie je podle něj založena na ilusi, že znalost politických cílů (a způsobu jejich uskutečňování) je nezávislá na praxi a že stanovení těchto cílů může zkušenosti s politikou předcházet. Jinými slovy, že politické ideály vznikají či mají vznikat v klidu vědeckých pracoven a teprve poté mají být uskutečňovány v praxi.

Ve skutečnosti, tvrdí Oakeshott, probíhá tento proces obráceně: naše postupy řešení jednotlivých problémů jsou “potomkem” a nikoli “rodičem” naší činnosti. Typickou situací, v níž “řešíme problémy”, je situace vědce, který odpovídá na “vědecký problém”. Nejdříve ale musí vůbec pochopit, v čem problém daného spočívá a proč je problémem, a pak teprve může hledat řešení. Z toho vyplývá, že jen vědec již zasvěcený, doslova zaučený, do obvyklých vědeckých postupů a vývoje jednotlivých problémů svého oboru je schopen sestavit opravdovou vědeckou hypotézu. Podobné je to i s tak jednoduchou a rozšířenou činností, jako je vaření. I do toho musíme být postupně “zaučeni”. Jenom ten, kdo už se naučil aspoň trochu vařit, je schopen připravovat jídla podle kuchařských receptů. Oakeshottův odpor vůči politické ideologii je právě výrazem nesouhlasu s moderní racionalistickou ilusí, že existuje něco jako “politická kuchařka”, stručný a jednoznačný návod k politické činnosti, která nevyžaduje znalost dosavadní praxe.6) Například francouzská Deklarace práv člověka a občana, kterou její autoři chápali jako historicky první a novátorskou formulaci práv a povinností (spekulativně odvozenou z předpokládaných potřeb člověka), byla ve skutečnosti destilátem staleté anglické politické praxe, ovšem zbavené svého kontextu a uspořádané do systematické a explicitní podoby.7) Podobně ideál politické svobody není ideou, kterou lze nějak teoreticky vynalézt a definitivně formulovat. Není to žádné “právo” vyplývající z přirozenosti člověka. Je to momentální výraz konkrétních způsobů jednání a procedur, tak jak se v Anglii (nebo jinde) vyvinuly a jak se v daném kontextu chápou. Když se Francouzi v 18. století snažili tyto původně anglosaské poznatky převzít a prosadit v ideologisované formě, bez ohledu na kontext, muselo nutně dojít k jejich kolapsu. Vycházeli totiž z mylné představy, že lze oddělit “sediment” pravých a pravdivých ideálů od zbytečné historické “kapaliny”, v níž se původně vznášely. Bez tohoto kontextu ovšem zcela ztratily svůj smysl.

Nyní známe nebezpečí ideologických svodů v politické praxi. Teoreticky vynalezené, dokonce i z praxe odvozené, ale teoreticky formulované, destilované ideje nás zavedou na scestí. Stále tedy stojíme před úkolem najít prostředek, jak se dostat z pasti představ o politice jako bezprostředním reagování (tj. začínat každé ráno zcela znovu), a zároveň nepodlehnout ideologickému stylu při stanovování politických cílů.

Východiskem je již zmíněný poznatek, že to, co děláme, stejně jako to, co chceme dělat, je výslednicí toho, jak jsme dosud byli zvyklí vést naše záležitosti. Cíle jednání a prostředky k jejich uskutečňování jsou vzájemně spjaté a propojené. Zatímco politická ideologie je postavena na ilusi, že jsme schopni spekulativně, bez předchozí zkušenosti stanovit naše cíle, rozumná politika se opírá o zkoumání dosavadní tradice jednání.

Politické jednání je podle Oakeshottovy formulace pursuit of intimations, stopování a následování poukazů či náznaků, které nám nabízí naše prostředí. Odehrává se mezi lidmi, kteří tvoří komunitu společné zkušenosti a pravidel. Připomeňme, že politické jednání je “péče o obecně platná ustanovení”. Základní formou politické činnosti je doplňování (rozšiřování) existujících opatření na základě dosavadních zvyklostí.8) V politickém jednání neexistuje žádný suverénní cíl ani standardní model. To, co potřebujeme, je naučit se zacházet s odkazem naší minulosti9) a chápat, že naše instituce a “hodnoty” nejsou strojní součástky, ale zavedené způsoby jednání. Tradice jednání není kolej, z níž nemůžeme nebo nesmíme vyjet. Nemluvíme o logickém vyvozování ani nutných následcích, ale pokusu “neztratit se při plavbě neznámými vodami” a “držet přitom kýl rovně”.

Příkladem postupu v souladu s tímto stylem politiky může být podle Michaela Oakeshotta zavedení volebního práva žen ve Velké Británii. Tento krok není správné chápat jako uplatnění přirozeného práva člověka volit nebo jako závěr z nějaké teorie osobnosti ženy – tyto úvahy jsou v nejlepším případě irelevantní -, ale jako důsledek vnímání nesouladu legálního statusu žen s jejich faktickým postavením ve společnosti. Podobně argumentuje sportovní rozhodčí (a kterýkoli anglický soudce) – nikoli poukazy na “spravedlnost” či “nespravedlnost”, ale na to, jak se podobné případy řešily dosud a v jakém smyslu je případná nová situace podobná těm, které jsou už známy. Vždy přitom existuje místo pro změny pravidel. “Zkoumání poukazů” proto Oakeshott přirovnává ke “konverzaci” a “sympatii pro to, co ještě není zcela zřejmé”.

Představa stopování tradice je velmi subtilní a snadno zaměnitelná s jinými idejemi a postupy. Následování tradice v Oakeshottově podání není nějaké “sledování trendů” nebo “odhadování toho, co společnost (!) zamýšlí” (jak tvrdili někteří Oakeshottovi kritici), ani “konzervováním” nebo věrností kratšímu či delšímu předchozímu vývoji. Při zkoumání tradice neporovnáváme věci s tím, co s nimi těsně sousedí nebo je bezprostředně předchází, ale se vším ostatním.10) Znalost tradice je znalostí celku i konkrétních detailů. Nic není imunní vůči změně, ale žádná změna není svévolná a nikdy se nemění všechno najednou.

Předchozí výklad měl ve stručnosti odůvodnit, proč se v recensi Kirkova díla píše, že konzervativci, kteří se odvolávají na “obecné myšlenky”, trpí “nestřídmostí” (protože je to přinejlepším nadbytečné), a také to, co znamená, že Burke byl “melodik”, kterému nešlo o “chartu” či “kánon”, ale o “folklór” evropské politiky. Nejde totiž o to chápat jeho výroky jako pevné “principy”, ale jako výraz určitého přístupu ke světu. Proto také Oakeshott zmiňuje jako typického konzervativce skeptika a empirika Davida Huma a nikoli Kirkova oblíbence Edmunda Burka.11) Burkovo odvolávání se na “nahromaděnou moudrost lidstva” může být zavádějící – Kirk jej pochopil tak, že tradici vnímal ne jako zdroj mnoha různých poukazů, v nichž můžeme s větším či menším úspěchem hledat radu, ale jako sumu poznatelných Pravd.

Oakeshottovo zdůrazňování, že konzervatismus není otázkou “teorie”, je tedy vlastně skrytou polemikou s tónem, který Russell Kirk svým bestsellerem Konzervativní smýšlení z roku 1953 do diskuse o konzervatismu vnesl. Jakkoli totiž americký myslitel zdůrazňoval, že konzervatismus v žádném případě není ideologií (rigidní a systematickou), vybudovanou po vzoru ostatních moderních doktrín (jako jsou liberalismus nebo socialismus), udělal v Oakeshottových očích těmto trendům příliš velké ústupky, přijal jejich styl.12) Oakeshott dokonce říká, že v poválečné době je skoro nemožné, ba přímo nedůvěryhodné “nemít svou vlastní ideologii”. Kirk, stejně jako ostatní američtí konzervativci, mohl teoreticky převzít oakeshottovský styl konzervatismu, přinejmenším v té formě, v níž vyjadřuje nadčasový racionální přístup k politice. Kirk ve svém Konzervativním smýšlení zvolil to, co Oakeshott ve své recenzi nazývá “nestřídmostí” – představu, že politický názor musí být seznamem Idejí a žádoucích hodnot.13) Je to takový typ smýšlení, který svému nositeli umožňuje uzavřít se do “pevnosti identity” a zdánlivě mnohem pohodlněji a bezpečněji odolávat náporu ostatních moderních doktrín. To jej však neospravedlňuje v očích kritika, jakým je Oakeshott.

Také v českém prostředí zatím slavil úspěch zejména přístup ke konzervatismu jako k “politice idejí”. Stálo by za úvahu, jestli oakeshottovská skepse vůči “idejím” není pro české prostředí vhodnější. Žijeme zemi, v níž “Ideje” napáchaly hodně škody.

1) Michael Oakeshott (1901-1990) patří k nejvlivnějším konzervativním myslitelům v britském prostředí; byl dokonce nazýván “největším politickým teoretikem po Humovi”. Ovlivnil přední poválečné autory, jako byli Maurice Cowling, Shirley Letvinová, Roger Scruton, John Gray a další. Přesto je na evropském kontinentu už podstatně méně známý a u nás takřka není brán na vědomí. Tento text je jen malou splátkou našeho dluhu, protože se omezuje na ty otázky, které Oakeshott otevírá ve svém článku o Kirkovi. Jeho záběr ovšem sahal od filosofie dějin přes pedagogiku až po právo.

2) Tento text není vědeckým pojednáním v přísném slova smyslu, upouštím zde proto od detailních bibliografických odkazů. Naprostá většina Oakeshottových tvrzení, o která se zde opírám, se nachází v několika esejích z jeho “středního” období (konec 40. a začátek 50. let), publikovaných nedávno souhrnně ve sborníku Rationalism in Politics (LibertyPress, Indianapolis, 1991). Jde zejména o pojednání On Being Conservative, Political Education, Rational Conduct, Political Economy of Freedom a Rationalism in Politics. Oakeshottovy názory z pozdější doby, shrnuté především v jeho knize On Human Conduct (vyd. 1975), znamenaly určitý posun.

3) Jak Oakeshott píše, identita ovšem není “pevnost, do níž lze ustoupit”. Jediná možnost její obrany je “na otevřeném poli naší zkušenosti”, “přenesením váhy na tu nohu, která stojí pevně”. To znamená spolehnout se na ty znalosti, které jsou nejméně ohroženy. Oakeshott uvádí příklad Masajů, kteří po přestěhování do rezervace pojmenovali okolní hory a řeky názvy převzatými z původní domoviny.

4) Oakeshott dokonce hovoří o přemrštěném, jusqu’aubustiste konzervatismu, “iracionálním sklonu odmítat všechny vztahy, které vyžadují jiný přístup”.

5) Vládnutí je činnost odlišná od jiných, zdánlivě podobných činností, jako jsou řízení podniku, vedení války nebo odborové vyjednávání. Není to aktivita zaměřená na určité “substantivní” cíle. Podobá se spíš plavbě v bouři než stavbě lodi. Nespočívá ani v uskutečňování ideálů nebo v přemítání o tom, co všechno dobrého by bylo možné uskutečnit s mocí, kterou máme nebo bychom mohli mít k dispozici. Jejím cílem také není dělat lidi šťastnějšími nebo lepšími. Jde o nestrannou vládu nad jednotlivými zájmy, kterou není vhodné kombinovat s jinými činnostmi (například právě podnikáním). Mimo jiné právě z těchto důvodů bývá Oakeshott považován za liberála spíše než konzervativce.

6) Oakeshott rozlišoval mezi dvěma druhy znalosti: “technickou” a “praktickou”. Zatímco první je znalostí postupů, techniky, tedy znalostí, kterou lze formulovat v pravidlech a “uzavřít mezi dvě knižní desky”, ta druhá má mnohem prchavější a tíže pochopitelnou povahu. Ne proto, že by byla “esoterická”, ale proto, že existuje jen v užívání. Nelze ji převést do explicitní podoby, lze ji získat jen postupným zaučováním se.

Tyto dva druhy vědění jsou ve skutečnosti neoddělitelné. (Pravidla bez znalosti toho, jak je aplikovat, jsou stejně zbytečná.) Moderní racionalista ovšem vychází z představy, jako by jen technická znalost byla skutečnou znalostí, protože poskytuje (zdánlivou) jistotu, opírající se o nesprávné pojetí přesnosti. Praktická znalost “působí jen jako věc názoru, spíše pravděpodobnosti než pravdy”.

Zrod ideologického racionalismu v politice byl reakcí na tři konkrétní zkušenosti novověkého Západu: nástup nových nezkušených vládců, nové vládnoucí třídy a nové politické společnosti. Místo nahromaděné zkušenosti a smyslu pro zavedené postupy potřebovali noví vládcové rychlý recept pro použití moci. Této potřebě poprvé vyšel vstříc Machiavelli, který si sám byl vědom mezí tohoto přístupu; jeho pokračovatelé už ne.

7) Omyl ležící v základech ideologického myšlení spočívá podle Oakeshotta v nesprávném chápání toho, co je rozum. Racionalista předpokládá, že rozum či mysl (mind) je neutrální nástroj bezchybně zacházející s obsahy, které do něj vložíme. Nesprávné myšlení je podle této představy důsledkem toho, že mysl není zcela prosta znečišťující příměsi v podobě “předsudků” nebo různých dobových pověr. Potíž je ovšem v tom, říká Oakeshott v eseji Rational Conduct, že mysl sama o sobě neexistuje, existuje jen jako své vlastní obsahy.

V pojednání Rationalism in Politics Oakeshott ukazuje, jak moderní racionalista předpokládá, že správné myšlení vyžaduje – doslova – čistku (purge), která by jej postavila na pevnou půdu. V tomto ohledu, a také v totálním nároku na úplné zvládnutí světa, který nás obklopuje, se liší starověký racionalismus od jeho moderní verse. Základy moderního racionalismu položil Descartes, ale i ten si uvědomoval omezení své “metody”. Po něm ovšem přišli lidé s průměrnými schopnostmi, kteří z racionalismu udělali nebezpečnou věc. Ostatně, touha po nechybujícím aparátu je podle Oakeshotta v určitých ohledech reliktem staré víry v magii.

8) Politika je péče o platná opatření, nikoli vytváření opatření; jak Oakeshott zdůrazňuje, měníme vždy jen malou část toho, co je v přítomném okamžiku platné.