Je to paradox, i když nikoli dějinně bezprecedentní. Konzervativci, kteří historicky chránili řád, se stávají rebely. Rebely nikoli vůči řádu, ten nosí ve svém srdci, nýbrž proti veřejnému neřádu. Být konzervativcem je tou nejžhavější věcí na krámu. Stává se módou. Místy až kultovní záležitostí. Hlavně však aktem vzdoru.

V době, kdy se politici předhánějí v tom, jak státní výdaje mají rok od roku stoupat, kdo tvrdí, že stoupat nemají, nýbrž naopak mají klesat? Konzervativci.

V situaci, kdy si politici notují v tom, že výdaje na obranu se mají zastropovat a nedosáhnout slíbených 2% HDP, kdo tvrdí, že na danou částku by vystoupat měly, protože si to vyžadují naše slovo, závazek, čest, rozum, prozíravost, svoboda i bezpečnost? Konzervativci.

Když kontinentem ze západu na východ postupuje trend legalizace stejno-pohlavních partnerství coby „manželství“, kdo trvá na tom, že manželství z principu věci je a může být jen svazkem osob opačného pohlaví? Konzervativci.

Zatímco čím dál tím více se tvrdí, že lidská práva jsou kolektivní nároky oblíbených skupin, kdo trvá na tom, že skutečná lidská práva jsou svobody jednotlivců a rodin? Konzervativci.

Tam, kde většina elit má za to, že politickou vůlí můžeme ovlivnit neosobní přírodní živly (změny klimatu), ale nejsme s to ovlivnit migraci lidí, kdo trvá na tom, že rolí politiky není měnit živly, nýbrž usměrňovat jednání těch, kdo vůli mají – a tudíž migraci do Evropy, když k tomu vůli máme, zastavit dokážeme? Ach, zase jen ti konzervativci…

Už vidíte, jak subverzní je konzervatismus vůči myšlení a světonázoru západních intelektuálních elit? A našich vládců? Za jak nebezpečný jej tudíž považují? A to je i důvod, proč se k němu začíná hlásit čím dále tím více lidí. Především mladých lidí. Můžou za to ani ne tak konzervativci samotní, jako spíše jejich oponenti. Tím, jak se zradikalizovali a doslova zbláznili. To není pomluva, to je diagnóza. Poukažme na jejich výkřik poslední. Transgender.

Je prý základním právem člověka určit si, vybrat si své pohlaví. Nejen že pohlaví je prý pět, sedmnáct, šestapadesát, sedmdesát pět, atd., podle toho, jak nějaký „společenský vědec“ „objevil“ další, ale člověk si i určí, ke kterému patří. A každý musí jeho/její/onoho rozhodnutí (rozmar či svévoli) respektovat a přijímat jako Písmo svaté; v opačném případě by byl „fašista“. Takže mužský sportovec se prohlásí za ženu a v daném ženském sportu už sbírá jen zlaté medaile. A samozřejmě má právo chodit na dámské toalety, do dámských převlékáren a sprch. Je-li toto špice „lidských práv“, lidé si řeknou: „…tož, tak to ne! To já jsem raději konzervativec!“

Radikálové druhé strany jsou schopni z původně neideologických a nepolitických lidí vyrábět konzervativce rychleji, než sami konzervativci stíhají produkovat… malé konzervativce. Konzervatismus má tudíž skvělou perspektivou, stává se vlnou budoucnosti. Jak druhá strana bude více a více blbnout – a ona bude –, tím více bude nabývat na síle.

A s tím souvisí i jedno nebezpečí: za konzervativce se budou prohlašovat a vydávat i lidé, kteří konzervativci nejsou a z důvodu hlouposti, nevědomosti, lehkovážnosti či i špatného záměru budou s to konzervatismus (z)diskreditovat. Proto úkolem konzervatismu a konzervativců nadcházejících let bude kromě čelení hlouposti, ideologiím a radikalismu oponentů i hygiena ve vlastních řadách. Ať konzervatismus neskončí jako liberalismus: tento kdysi ctihodný postoj a ctihodné jméno ukradli ti, kdo jsou všemi jinými, než skutečně liberálními, tj. svobodymilovnými lidmi.

Zvládnou-li tento úkol, konzervativci se o svůj osud obávat nemusejí. Ideologie přicházejí a odcházejí, ale konzervatismus zůstává a nakonec přežije každou z nich. Doslova a do písmene nakonec každou pohřbí. A na hrobech těch odporných si s radostí zatančí.