Poslání programu analýz národní bezpečnosti.
Cílem Programu analýz národní bezpečnosti (ANB) Občanského institutu je přispět k upevnění opět nabyté svobody a obnovení demokracie v České republice po dlouhých letech totalitního útlaku. Program ANB bude pojmenovávat, analyzovat a vyhodnocovat ohrožení, kterým jsou náš stát a naše společnost vystaveny, a to jak ohrožení vnější, tak i vnitřní. Budeme iniciovat domácí, případně regionální diskuse k širokému spektrum témat vztahujících se k národní bezpečnosti. Při veškeré své činnosti budeme mít na zřeteli základní duchovní hodnoty naší civilizace – naším přáním je pomoci uchovat, obnovit a zmnožit to nejlepší z jejího dědictví, jehož si hluboce vážíme.
Program ANB bude rozšiřovat své rozbory a svá programová doporučení elektronickými médii a vlastními publikacemi, a k jednotlivým tématům bude pořádat semináře, symposia a konference. Jeho práce bude určena jak tvůrcům české politiky, tak české i zahraniční veřejnosti. Má sloužit všem, kteří mohou mít prospěch z nezávislé nevládní perspektivy pohledu na stav a vývoj v otázkách národní bezpečnosti.
Program ANB plánuje sestavit vlastní poradní sbor z významných odborníků naší země i ze zahraničí. S jejich pomocí – a s pomocí moderních technologií – se budeme snažit být věrohodným a platným hlasem v oblasti národní bezpečnosti České republiky.
Z angličtiny přeložili Jan Placht a Petr Vančura.
Vážení přátelé,
předkládáme Vám první publikaci našeho nového Programu analýz národní bezpečnosti.
Rozhodli jsme se uvést program pohledem zpět, do let, kdy ještě zdaleka nebylo jisté, zda vůbec někdy budeme mít možnost samostatně rozhodovat o své vlastní existenci, natož pak bezpečnosti.
Na začátku 80. let se americkým presidentem stal Ronald Reagan. Do čela nejmocnějšího státu světa se tak dostal zásadový člověk s pevným mravním řádem, který se nebál jednat v souladu se svým přesvědčením. President Reagan označil Sovětský svaz za říši zla a rozhodl se jej porazit. V tajných presidentských rozkazech z let 1982 a 1983, které Vám předkládáme, stanovil strategii boje se Sovětským svazem, kterou poté jeho vláda důsledně naplnila.
Občané České republiky – a s nimi i celá ostatní postkomunistická, dnes svobodná Evropa – by si měli být vědomi, že jim jejich dnešní svoboda nespadla do klína sama od sebe. Tak jako již předtím v tomto století dvakrát, svobodu Evropě pomohla vybojovat za obrovskou cenu Amerika: její náklady na studenou válku se odhadují zhruba na 3 biliony dolarů, nepočítaje oběti na životech.
A přesto někteří i dnes zastávají pošetilý názor, že Sovětský svaz se rozpadl sám od sebe. Tito lidé si neuvědomují, že dosažení a udržení svobodné společnosti není vůbec samozřejmé, ale že naopak vyžaduje nepolevující úsilí a trvalou péči. Svobodu si zachováme pouze tehdy, pokud naše láska k ní povede k odhodlání chránit ji za každou cenu, a pokud si ji nadále budeme zasluhovat svým důmyslem, poctivostí a pilnou prací. Dost možná, že Amerika v příštím století již nebude mít sílu nebo chuť utrácet miliardy dolarů a životy svých vojáků na vysvobozování nepoučitelných pošetilců v Evropě.
Dosavadní výkon našeho státu v bezpečnostní oblasti je naprosto nedostatečný. Česká republika dodnes nemá bezpečnostní strategii, přestože NATO soustavně nabádalo naše vlády, aby ji vypracovaly, přinejmenším již od doby vyhlášení Partnerství pro mír v lednu 1994. Nemáme ani novou vojenskou strategii a platný branný zákon pochází z hlubin komunismu (92/1949 Sb., významněji novelizován naposledy v 70. letech). Zákon na ochranu utajovaných skutečností, který Klausovy vlády také odkládaly po celou dobu svého trvání, byl schválen a vstoupil v platnost teprve nedávno. České vlády se chovají takto netečně, přestože se jedná o podmínky spolupráce s NATO. Jejich přístup k partnerství v NATO bohužel nejlépe charakterizují jejich trapné postoje k Rádiu Svobodná Evropa.
Po odtajnění některých dokumentů Reaganovy vlády vyšla ve Spojených státech kniha Petera Schweitzera Victory, která popisuje poměrně podrobně, jakým způsobem byla strategie vlády presidenta Reagana pro boj se Sovětským svazem uskutečněna. Občanský institut právě získal práva k překladu této knihy a doufáme, že se nám ji podaří v dohledné době uvést na český trh.
K překladu samotných klíčových rozkazů presidenta Reagana se nám podařilo zajistit předmluvu Rogera W. Robinsona, který patřil k týmu, jenž v Bílém domě tajnou strategii připravoval. Jako vrchní ředitel pro ekonomickou politiku měl na starosti přípravu ekonomické části strategie.
Roman Joch Petr Vančura
ředitel programu ANB místopředseda výkonné rady OI
Rozhodnutí, která zpečetila osud Sovětského svazu.
Roger W. Robinson
Jsem přesvědčen, že komunismus je jen další smutná, bizarní kapitola lidské historie, jejíž poslední stránky se i nyní právě píší. Věřím tomu proto, že zdroj naší síly na cestě k lidské svobodě není materiální, nýbrž duchovní. A protože nezná žádných hranic, musí lidem, kteří zotročují jiné lidi, nahánět hrůzu, a nakonec nad nimi zvítězí.
Ronald W. Reagan, 8. března 1983
Úvodem.
Občanskému institutu je třeba poblahopřát k ustavení jeho nového Programu analýz národní bezpečnosti, jehož cílem je obohatit českou národní a regionální diskusi vztahující se k problematice ohrožení svobody a kulturních hodnot, a to ohrožení jak vnějších, tak i vnitřních. Takovýto nevládní vzdělávací program může být pro Českou republiku i další země v jejím širším regionu významným příspěvkem. Je to možná poprvé, co se v programu českých nevládních organizací objevuje cíl být hlasem “včasného varování” ohledně bezpečnostního vývoje a rodících se hrozeb, a dost možná se objevuje poprvé i v celé střední Evropě.
I když bude zájem nového programu obrácen především k současnému vývoji, občas se přeci bude vracet k významným událostem minulosti. Jednou z takových monumentálních událostí bylo vysvobození Československa ze spárů sovětské totality. V této souvislosti mne moji čeští kolegové z Občanského institutu požádali, abych napsal krátkou předmluvu k jejich první publikaci, zveřejňující, v češtině poprvé, klíčové programové dokumenty americké vlády z prvého čtyřletého volebního období presidenta Reagana. Dokumenty, které měly za následek podstatné zrychlení pádu sovětského komunismu, pokud jej přímo nezpůsobily.
Zdá se bohužel, že česká veřejnost si patřičně neuvědomuje, jakou zásadní roli hrály Spojené státy za presidenta Reagana při vybojování svobody pro český národ. Namísto toho spíše roste ochota přijímat revisionistické výklady pádu Sovětského svazu. Mnozí například přiznávají zásluhu Michailu Gorbačovovi za cílevědomé poskytnutí prostoru pro větší otevřenost v samotném Sovětském svazu i jemu podrobených státech, jež se posléze vymkla z ruky a vedla ke zhroucení sovětského režimu. Jiní se domnívají, že pád byl z podstatné části výsledkem ztrnulosti sovětské centrálně řízené ekonomiky, opírající se o zdiskreditovanou ideologii, která již nebyla schopna konkurovat na světových trzích. A ještě další vysvětlují porážku sovětského režimu amorfní představou, že se Sovětský svaz prostě ocitl “na nesprávné straně historie”.
Ačkoli některé prvky každého z těchto vysvětlení jistě přispěly k budoucímu pádu berlínské zdi i k sametové revoluci v Československu, s největší pravděpodobností byl zdaleka nejdůležitější tlak americké vlády řízený malým týmem kromobyčejně přesvědčených a rozhodných jednotlivců pod vedením Ronalda Reagana.
Stojí za připomenutí, jak bývalý Sovětský svaz již od dob Lenina zvládl téměř dokonale umění přežívat obtížné chvíle. Z velké části si k tomu pomáhal získáváním financí, odborné technické pomoci, a v pozdějších letech i samotných technologií ze Západu. Sovětům bylo celkem jedno, získávali-li tuto životodárnou pomoc od Západu s jeho vědomím či nikoli. Provozovali agresivní program technologických krádeží a Západ je tak, aniž si toho byl vědom, držel nad vodou.
Když uvážíme obrovské přírodní bohatství někdejšího Sovětského svazu, zejména jeho energetické zdroje, je naprosto realistické tvrdit, že nebýt zásadní, morálně podložené a až zarputilé strategie sledované Spojenými státy vůči Moskvě zejména v prvním volebním období presidenta Reagana (1980-1984), mohl Sovětský svaz ještě dnes klopýtat po své tehdejší cestě. Nějakých 300 milionů jeho občanů a občanů okolních zemí, “satelitů” – včetně obyvatel Československa – přitom mohlo zůstat pod jařmem komunistického autoritářského režimu o léta déle, než jak tomu nakonec bylo ve skutečnosti.
Dokumenty, o nichž mluvíme, jsou tři donedávna tajné “Rozkazy pro oblast národní bezpečnosti” (National Security Decision Directives, dále NSDD) pod čísly 48, 66 a 75, osobně podepsané presidentem Reaganem v šestiměsíčním období mezi červencem 1982 a lednem 1983. Tyto dokumenty rozvrhly institucionální uspořádání a jednotlivé součásti komplexní strategie s cílem potlačit a výhledově porazit sovětské impérium.
Polsko: pohár přetekl.
Když se vrátíme zpět do zimy 1981, uvidíme sovětská vojska soustředěná na polské hranici. Tehdejší polský president Jaruzelski dostal od Moskvy ultimátum: buď okamžitě vyhlásí stanné právo, nebo dojde k sovětské invazi jako v Maďarsku r. 1956 nebo v Československu r. 1968. Nebylo velkým překvapením, že Jaruzelski se tomuto požadavku podvolil a v prosinci téhož roku stanné právo vyhlásil. Mezi důsledky tohoto drsného opatření byl zákaz odborového hnutí Solidarita, zákaz shromažďování a dalších, i tak velmi omezených občanských svobod, a potlačení činnosti katolické církve, onoho velkého inspiračního zdroje Poláků.
President Reagan se rozhodl, že této přehlídce brutálního násilí a zastrašování čtyřiceti milionů polských občanů Kremlem nebude jen trpně přihlížet. Zvláště bylo pro tohoto amerického presidenta v dané situaci nepřijatelné, aby při tom všem Moskva těžila z vysoce lukrativních obchodních projektů a finančních transakcí se západními vládami a podniky. Mezi těmito projekty byl i mohutný projekt plynovodu o dvou větvích ze Sibiře do západní Evropy, největší do té doby navržený společný projekt v historii hospodářských vztahů mezi Východem a Západem.
To bylo pozadí, na němž president Reagan požádal své hlavní poradce – mezi nimi poradce pro národní bezpečnost Williama P. Clarka, ministra obrany Caspara Weinbergera, ředitele CIA Williama J. Caseyho, poradce presidenta Edwina Meese, velvyslankyni u Spojených národů Jeanne Kirkpatrick a vybrané pracovníky Rady národní bezpečnosti – aby vypracovali integrovanou komplexní strategii s cílem postavit se agresivním sovětským politickým iniciativám při využití systémových slabostí Sovětského svazu.
V hospodářské oblasti to znamenalo odpovědět na Sověty nařízený útlak v Polsku omezením přístupu Moskvy (1) k západoevropskému trhu se zemním plynem; (2) k dotovaným finančním zdrojům ze Západu; a (3) k sofistikovaným vojensky použitelným technologiím ze Spojených států a Západu obecně.1) Dalším úkolem bylo pokusit se přesvědčit Saúdskou Arábii, aby pomohla snížit světové ceny ropy zvýšením produkce. Výnosy z vývozu ropy a plynu představovaly až dvě třetiny nevelkých devizových příjmů Sovětského svazu, které v té době činily asi 32 miliard amerických dolarů ročně.
V souladu s těmito bezpečnostně laděnými hospodářskými opatřeními prováděl president Reagan stejně rozhodnou politiku v oblasti politické a vojenské, jejíž některé prvky již byly v té době v běhu. Do této kategorie patří rozsáhlé americké zbrojení řízené jeho zdatným ministrem obrany Casparem Weinbergerem, které zásadním způsobem zvrátilo nebezpečný pokles akceschopnosti amerických vojenských sil z doby vlády presidenta Cartera. To pak přivedlo pod neudržitelný tlak sovětské branné síly, které nedokázaly držet krok s americkým tempem, a následně tak dostalo pod zdrcující tlak celou křehkou sovětskou ekonomiku.
Poradce pro národní bezpečnost, soudce William P. Clark – ústřední postava a koordinátor při sestavování této mnohostranné nové americké strategie vůči Sovětskému svazu – byl zároveň klíčovým zastáncem Strategické obranné iniciativy presidenta Reagana, která byla vyhlášena 23. března 1983. Jak historie bohatě dokumentuje, nic nevyvolalo ve vedení Kremlu větší zděšení než vyhlídka na soustředěné celonárodní úsilí Spojených států vybudovat protibalistickou obranu. Sovětský svaz evidentně nebyl schopen mobilizovat technologickou odbornost a finanční zdroje potřebné k zajištění účinné rovnováhy vůči této klíčové americké bezpečnostní iniciativě.
Další část této tehdy tajné americké strategie2) byla řízena ředitelem CIA Williamem J. Caseym. Bill Casey byl dlouholetým odborníkem na finanční i vojenské slabiny Moskvy a byl proto dobře kvalifikován pro úkol zesílit americký tlak na Sovětský svaz prostřednictvím třetích zemí. Počínaje dodávkami řízených střel Stinger afghánským mudžáhedínům a konče zaminováním nikaragujských vodních cest, postavil se Casey proti sovětské agresi prakticky na každém rozporném místě ve třetím světě.
Jeanne Kirkpatrick se stala vůdcem ve “válce myšlenek” svým vzorným výkonem v OSN. Krátce řečeno, Sovětskému svazu přestalo být povoleno vyhýbat se pravdě. Americká představitelka ve Spojených národech pravidelně demaskovala vytrvalý propagandistický příval Kremlu včetně pravdivého pojmenování úmyslného sestřelení korejského linkového letadla Sověty. Rádio Svobodná Evropa, Rádio Svoboda, Americká informační agentura, Radio Marti, Hlas Ameriky a další významné mediální zdroje zaznívaly čím dál jasnějším hlasem naděje pro potlačené národy pod vládou Kremlu.3)
Vytvoření SIG-IEP.
Aby Rada národní bezpečnosti mohla provádět takovouto komplikovanou bezpečnostní strategii a zajistit přitom, aby všechny větve americké vlády plnily své s ní spojené úkoly způsobem odpovídajícím presidentovým záměrům, bylo zapotřebí nějakého programového tělesa na vládní úrovni. K zajištění této potřeby vytvořil soudce William P. Clark pod presidentovým vedením mimořádný programový výbor, “Vrchní meziresortní skupinu pro mezinárodní hospodářskou politiku” (Senior Interdepartmental Group-International Economic Policy, SIG-IEP).
Tento výkonný výbor byl nejvýznamnější mezioborovou skupinou v americké vládě – s výjimkou samotné Rady národní bezpečnosti, jíž podléhal. Přestože jí předsedal ministr financí, odpovídala prostřednictvím poradce pro národní bezpečnost přímo presidentovi. Tak byl Radě národní bezpečnosti vytvořen organizační rámec, který jí umožnil zajistit jednotnost, vzájemnou provázanost i uskutečnění této finální strategie vůči Moskvě.4)
Jakmile byla tato organizační struktura ustavena, začalo být možné prosazovat řádné plnění amerických ekonomických sankcí proti projektu sibiřského plynovodu. Právě měsíc předtím, 22. června 1982, byly tyto sankce rozšířeny i na dceřinné firmy amerických společností a majitele amerických licencí.5) Evropští spojenci – kteří proti rozšířeným americkým sankcím proti projektu sovětského plynovodu důrazně a hlasitě protestovali – se rozhodli americké sankce ignorovat a některé evropské podniky dodávaly Moskvě zařízení přes americké námitky. Odpovědí Reaganovy vlády na tento odpor bylo zavedení dovozních kontrol proti těmto provinivším se evropským a britským podnikům. To znamenalo, že americký trh se uzavřel veškerému zboží a službám těch západních firem, které pokračovaly v plnění obchodních smluv se Sovětským svazem, a to po dobu několika měsíců, což mělo v některých případech pro postižené firmy devastující finanční následky.
Jak se dalo předpokládat, zvýšený americký tlak vedl ke krizi v atlantické alianci, k rozkmotření mezi americkou a evropskou podnikatelskou sférou, ba dokonce i ke střetu s mnoha členy amerického Kongresu (zastupujícími zájmy oněch podniků) a určitou částí Reaganova vlastního kabinetu. Přispěl také na konci června 1982 k rezignaci tehdejšího amerického ministra zahraničí Alexandra Haiga po jeho předcházejícím neúspěšném pokusu dosáhnout bezpečnostní dohody o hospodářských vztazích mezi Východem a Západem s hlavami spojeneckých států na hospodářském summitu ve Versailles. Poté následovaly mimořádné schůzky spojeneckých ministrů zahraničí v La Sapiniere v Kanadě na podzim roku 1982, jejichž cílem bylo dospět k dohodě o nové politice v oblasti obchodních, energetických, finančních a technologických vztahů mezi Východem a Západem, která by (1) ukončila dotace úvěrových dohod s Východem z peněz západních daňových poplatníků, (2) zastavila sovětskou strategii pokusit se ovládnout západoevropský trh se zemním plynem6) (a tak ostře snížila předpokládané sovětské roční příjmy ve tvrdé měně z tohoto projektu, odhadované na 10 až 15 miliard dolarů), a 3) zabránila Moskvě v přístupu k vojensky využitelným technologiím. V téže době se Spojené státy také dostávaly do závěrečné fáze při zajišťování evropské podpory pro rozmístění amerických střel Pershing a křižujících střel na evropském kontinentu.
Nová bezpečnostní politika vůči Východu.
S velkým váháním nakonec evropští spojenci na podzim roku 1982 souhlasili se třemi zásadními “pracovními programy” v oblastech finančních a energetických vztahů mezi Východem a Západem, a v oblasti prodeje technologie. Zavázali se dokončit jednání o těchto programech do ekonomického summitu vyspělých průmyslových zemí (tzv. G-7 ), který se měl konat v květnu následujícího roku ve Williamsburgu. Mezi jiným, dohoda Mezinárodní energetické agentury z května 1983 měla de facto za následek ukončení projektu druhé větve 3600 mil dlouhého sibiřského plynovodu tím, že omezila sovětské dodávky zemního plynu do Evropy na nejvýše 30% celkové západoevropské spotřeby. Dohoda zároveň výslovně vyzvala k urychlenému rozvoji rozsáhlého norského naleziště plynu Troll tak, aby se stalo hlavním bezpečným zdrojem dodávek zemního plynu na kontinent pro 90. léta a 21. století.7)
Na americké naléhání učinila důležitý krok Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, a sice přesunutí Sovětského svazu z tak zvané kategorie II (“méně rozvinutých zemí”) do kategorie I (“relativně bohatých zemí”), čímž zbavila oficiální půjčky nabízené Moskvě dotací placených ze západních daní. I toto mělo zásadní význam, neboť Reaganova Rada národní bezpečnosti zjistila, že západní vlády a banky nevědomky hradily téměř 100% devizových nákladů spojených se sovětským mocenským působením v zahraničí.8)
Co se týče technologie, Kreml dlouhá léta intenzivně pracoval na nelegálním získávání západních technologií, které nebyly volně dostupné. Ty byly klíčové pro uchování sovětské vojenské konkurenceschopnosti. V dubnu 1983, na zvláštní schůzi COCOM (Coordinating Committee on Multilateral Export Controls) na vysoké úrovni svolané k tomuto účelu, byla ale omezení na vývoz sofistikovaných západních technologií “dvojího použití” do Sovětského svazu zpřísněna. Toto posílení přehrad proti přelévání vojenských technologií jednak v Rusku ochromilo rozvoj civilních technologií, ale hlavně zbavilo Sovětský svaz jakékoli naděje, že by mohl po technické stránce držet krok s americkým programem Strategické obranné iniciativy, který byl zveřejněn pouhý měsíc předtím.9)
Na ekonomickém summitu ve Williamsburgu hlavy států G-7 podle očekávání tyto nové bezpečnostní dohody spojenců v závěrečném komuniké schválily. Bylo to nepochybně nejvýznamnější komuniké tohoto druhu v průběhu studené války. Obsahovalo také dohodu aliance o rozmístění střel Pershing a křižujících střel v Evropě, a navíc i projekt na překonání světového ekonomického útlumu na základě principů svobodného trhu.
Ještě před summitem ve Williamsburgu, v lednu 1983, podepsal president Reagan rozkaz NSDD 75, který formálně stanovil americkou politiku vůči Sovětskému svazu v celém jejím rozsahu, přejímaje jeho ekonomickou část z již dřívějšího NSDD 66. Letmý pohled na názvy kapitol NSDD 75 potvrzuje, jak rozsáhlá a vzájemně provázaná byla presidentova strategie. Pečlivé prostudování těchto NSDD pak také potvrdí, že pád Sovětského svazu byl urychlen a zpečetěn rozhodným a neutuchajícím tlakem, kterému tuto zkostnatělou totalitární strukturu podrobil president Reagan a jeho národně-bezpečnostní tým.
Závěr.
Není bohužel možné jmenovat zde všechny ty odvážné jednotlivce, kteří mají největší zásluhu na vytvoření a uskutečnění tajné strategie obsažené v rozkazech pro oblast národní bezpečnosti, jejichž text následuje.10) Doufejme, že nedávné odtajnění těchto i dalších dokladů z Reaganovy éry povede k novému bádání, které osvětlí pád sovětského impéria, i přínos této relativně nevelké skupiny mužů a žen pod vedením vskutku mimořádného amerického presidenta pro lidskou svobodu.
Mám-li shrnout v jedné větě význam této krátké historie rozkazů NSDD 48, 66 a 75 pro český národ, řeknu tolik: Bez ohledu na to, jak těžký je úkol a jak nepříznivé se zdají být podmínky, mužové a ženy s pevnými zásadami, vizí a mravní odvahou mají možnost vzít svůj osud do vlastních rukou a překonat rozkladné síly korupce a autoritářských temnot.
Praha, říjen 1998
Poznámky:
1) Tyto americké programové iniciativy byly zahrnuty v NSDD č. 66 ze 16. listopadu 1982 s názvem “Hospodářské vztahy mezi Východem a Západem a sankce v souvislosti s Polskem”.
2) Tato strategická dimenze byla zahrnuta v NSDD č. 75 ze 17. ledna 1983 s názvem “Americké vztahy se Sovětským svazem”.
3) Můj někdejší kolega v Radě národní bezpečnosti, Dr, Norman A. Bailey, nedávno vykonal velkou službu, když přesně popsal historii a význam NSDD č. 75 v práci nazvané “Strategický plán, který vyhrál studenou válku – NSDD 75″ (The Potomac Foundation, 1988).
4) V době své existence (od července 1982 do dubna 1985) byla SIG-IEP jedinou skupinou v poválečné historii USA, v níž formálně spolupracovaly CIA, Rada národní bezpečnosti a Ministerstvo obrany na nejvyšší americké vládní úrovni s mandátem rozhodovat v mezinárodních hospodářských a finančních záležitostech. Tato vizionářská struktura zaručovala žádoucí sjednocení národně-bezpečnostních zájmů v takovém rozhodování. Nepříznivé důsledky degradace účasti a pravomocí národně-bezpečnostní komunity při zvažování mezinárodních ekonomických záležitostí jsou dnes zjevné a jsou znepokojivé.
5) Toto s Polskem související rozšíření sankcí proti sovětským plynovodům spustilo pravděpodobně nejvážnější krizi v poválečné historii NATO. Řada největších západoevropských dodavatelů sibiřského plynovodu vlastnila americké licence či byla pobočkami amerických společností.
6) Kdyby se Reaganově vládě nebylo podařilo zastavit výstavbu druhé větve sibiřského plynovodu, západní Evropa by se stala přinejmenším ze 60% závislá na dodávkách zemního plynu z Moskvy. Politický vliv, který by Sovětský svaz získal takovou nadměrnou závislostí, by byl hrozivý a ochromující.
7) Pro kritiky těchto energetických sankcí se stalo populárním mluvit o této epizodě jako o “plynovodním fiasku”. Ve skutečnosti byla stavba první větve plynovodu sankcemi pozdržena až o dva roky, za cenu velikých nákladů pro slabou sovětskou ekonomiku, která se neúspěšně snažila nahradit americké zařízení a technologii odkloněním finančních zdrojů z jiných projektů. Dokončení první větve se tak zdrželo do doby, kdy poklesly světové ceny ropy a plynu, což potom vedlo k tomu, že druhá větev plynovodu přestala být pro západní Evropu ekonomicky přitažlivá. V krátkosti, při úsilí urychlit pád sovětského režimu byly plynovodní sankce jednoznačným úspěchem.
8) Důsledky toho, jak západní banky a investoři nadále financovali stále zkorumpovanější Sovětský svaz, jsou patrné dnes. Je ironií, že právě mnohé západní instituce a jednotlivci, kteří vytrvale odmítají přiznat roli, kterou sehrál president Reagan při porážce Sovětského svazu, budou nyní nuceni odepsat nevratné půjčky Sovětskému svazu a Rusku ve výši, která může dosáhnout až 200 miliard dolarů.
9) Více o tomto aspektu strategie viz: Gus W. Weiss, Jr.: The Farewell Dossier. Studies in Intelligence, United States Central Intelligence Agency, Washington, D.C. (Sborník na rozloučenou, Zpravodajská studie).
10) Detailnější popis problematiky lze nalézt v knize Petera Schweitzera Victory: The Reagan Administration’s Secret Strategy That Hastened the Collapse of the Soviet Union (Vítězství: Tajná strategie Reaganovy vlády, která uspíšila pád Sovětského svazu), New York, Atlantic Monthly Press, 1994, a v práci Richarda V. Allena The Man Who Changed the Game Plan (Muž, který změnil pravidla hry), The National Interest No. 44, Summer 1996.
Rozkaz pro oblast národní bezpečnosti č. 48.
Bílý dům
Washington
23. července 1982
MEZINÁRODNÍ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA.
Tento rozkaz pro oblast národní bezpečnosti ustavuje Vrchní meziresortní skupinu pro mezinárodní hospodářskou politiku (SIG-IEP).
SIG-IEP se ustavuje, aby poskytovala Radě národní bezpečnosti (NSC) poradenství a pomoc při uplatňování jejích pravomocí a vykonávání jejích povinností v oblasti mezinárodní hospodářské politiky, v jejím vztahu k naší politice zahraniční. Členy SIG-IEP budou ministr financí (předseda), ministr zahraničí (místopředseda), ministři obrany, obchodu a zemědělství, velvyslanec Spojených států pro obchodní záležitosti, ředitel Úřadu pro řízení a rozpočet, poradce presidenta pro tvorbu politického programu, předseda Rady ekonomických poradců, ředitel CIA a poradce presidenta pro otázky národní bezpečnosti. Zástupci dalších ministerstev a úřadů zodpovědní za konkrétní projednávanou problematiku se budou účastnit na pozvání předsedy.
SIG-IEP bude:
1) vytvářet, revidovat a zpracovávat návrhy a doporučení k otázkám mezinárodní hospodářské politiky ve vztahu k zahraniční politice;
2) zabývat se meziresortními ekonomickými záležitostmi vztahujícími se k zahraniční politice, předloženými kterýmkoli jejím členem nebo kabinetem, radami kabinetu a meziresortními skupinami, nebo je, budou-li vyžadovat posouzení na vyšší úrovni, předá NSC;
3) zajišťovat v otázkách mezinárodní hospodářské politiky a záležitostech, na něž Spojené státy zaměřují své úsilí, odpovídající volbu priorit z hlediska zahraniční politiky; a
4) kontrolovat naplňování schválené politické strategie a plnění rozhodnutí v rámci zodpovědnosti SIG-IEP.
Bude ustaven stálý sekretariát, sestavený z pracovníků Ministerstva financí, doplněný podle potřeby na žádost předsedy pracovníky ministerstev a úřadů zastoupených v SIG-IEP.
SIG-IEP má pravomoc ustavit podle potřeby podřízené meziresortní skupiny pro výkon svého mandátu.
Odtajněno 27. července 1990
Rozkaz pro oblast národní bezpečnosti č. 66.
Bílý dům
Washington
16. listopadu 1982
Memorandum pro vicepresidenta
ministra zahraničí
ministra financí
ministra obrany
ministra spravedlnosti
ministra obchodu
ministra energetiky
ředitele Úřadu pro řízení a rozpočet
ředitele Ústřední zpravodajské služby (CIA)
velvyslance Spojených států při OSN
velvyslance Spojených států pro obchodní záležitosti
předsedu Sboru náčelníků štábů
Věc: Hospodářské vztahy mezi Východem a Západem a sankce v souvislosti s Polskem.
Prezident schválil přiložený Rozkaz pro oblast národní bezpečnosti vztahující se na hospodářské vztahy mezi Východem a Západem a na sankce uvalené v souvislosti s Polskem.
Za presidenta: William P. Clark
Rozkaz pro oblast národní bezpečnosti č. 66:
HOSPODÁŘSKÉ VZTAHY MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM A SANKCE V SOUVISLOSTI S POLSKEM.
Prohlédl jsem “Souhrn závěrů” z konzultací s našimi spojenci, jež vedl ministr Shultz. Tato rámcová dohoda stanoví bezpečnostně orientované zásady, jimiž se budou řídit hospodářské vztahy mezi Východem a Západem po zbytek této dekády a nadále. Při jejich uvádění do praxe se spojenci zavázali k okamžitým krokům v klíčových bodech obchodu mezi Východem a Západem včetně: dohody nepodepisovat ani neschvalovat po dobu trvání naléhavého zkoumání energetických alternativ Západu žádné nové kontrakty na nákup sovětského plynu; dohody posílit efektivnost dozoru nad vývozem špičkových technologií do SSSR, včetně posouzení nezbytnosti multilaterálních kontrol kriticky důležitých ropných a plynárenských zařízení a technologií; a dohody harmonizovat exportní úvěrovou politiku. Očekávám, že v několika následujících měsících povedou analýzy každé z těchto základních oblastí k pevným společným závazkům, a že výsledná společná politická strategie bude moci být veřejně projednána v době ekonomického summitu ve Williamsburgu, plánovaného nyní na květen 1983. Spojené státy budou těmito analýzami sledovat následující hlavní cíle:
1. Dohodu, že země, které se dohody účastní, se nezaváží k žádným dalším dodávkám sovětského plynu nad již kontrahované objemy z první větve Sibiřského plynovodu; nezaváží se ani k výraznějšímu zvýšení dodávek z již existující plynovodní kapacity; a zúčastní se urychleného rozvoje alternativních energetických zdrojů Západu, především norských plynových zásob. Pro dosažení tohoto cíle by Spojené státy měly zahájit intenzivní spolupráci s našimi spojenci na bilaterální úrovni i v rámci IEA/OECD, aby povzbudily rozvoj těchto západních alternativ a zajistily přijetí odpovídajících pojistných opatření proti přerušení dodávek sovětského plynu.
2. Dohodu doplnit kritické technologie a zařízení na seznam COCOM, harmonizovat licenční řízení jednotlivých států pro COCOM a podstatně zlepšit koordinaci a účinnost mezinárodního úsilí o vynucování dodržování stanovených pravidel.
3. Rychlou dohodu, že spojenecké bezpečnostní zájmy vyžadují kontrolu rozvinutých technologií a zařízení nad rámec rozšířeného seznamu COCOM, včetně zařízení pro ropný a plynárenský sektor; vypracování seznamu zařízení v této kategorii a nalezení účinného mechanismu pro kontrolu jeho dodávek do Sovětského svazu, včetně vytvoření nového multilaterálního orgánu v případě nezbytnosti.
4. Dohodu, opírající se o nedávnou dohodu OECD, která podstatně zvýší úrokové míry pro SSSR, aby bylo dosaženo dalších omezení oficiálně krytých úvěrů, včetně vyšších hotovostních splátek, kratších termínů splatnosti a vytvoření monitorovacího rámce tohoto procesu.
Přípravy v rámci vlády USA
Vrchní meziresortní skupina pro mezinárodní hospodářskou politiku (SIG-IEP) bude odpovídat za dosažení amerických cílů v kontextu pracovního programu a analýz vyžadovaných “Souhrnem závěrů”. Za tímto účelem vypracuje SIG-IEP pokyny pro americkou účast při jednotlivých analýzách, které předloží presidentovi ke schválení, a bude presidentovi prostřednictvím poradce pro otázky národní bezpečnosti ve stanoveném termínu průběžně podávat zprávy o postupu analýz při dosahování výše uvedených cílů.
Pro každou ze čtyř hlavních skupin amerických zájmů budou ustaveny zvláštní meziresortní skupiny. SIG-IEP navrhne předsedy těchto skupin ke schválení poradcem presidenta pro otázky národní bezpečnosti. Členy amerických delegací účastnících se spojeneckých analýz budou vysoce postavení pracovníci příslušných státních úřadů a budou řízeni společně pracovníky Ministerstva zahraničí a Rady národní bezpečnosti.
Sankce v souvislosti s Polskem.
V očekávání pevných závazků spojenců v těchto čtyřech oblastech odrážejících americké cíle vyplývající z pracovního programu schváleného v “Souhrnu závěrů” jsem schválil zrušení sankcí na ropná a plynařská zařízení a technologie pro Sovětský svaz ze 30. prosince a dodatku ze 22. června, rozšiřujícího tuto kontrolu na americké pobočky a licenční firmy v zahraničí. Nadto jsem schválil znovuzahájení procesu individuálního udělování licencí na komodity podléhající národně-bezpečnostní kontrole. Sankce uvalené na SSSR po invazi do Afghánistánu zůstávají v platnosti, včetně pravděpodobnosti zákazu vývozů ropné a plynařské technologie pro výrobní zařízení, užívaná pro průzkum a výrobu. Toto rozhodnutí bylo přijato v přesvědčení, že rámcová dohoda o trvalém a jednotném přístupu k hospodářským vztahům mezi Východem a Západem v jejich bezpečnostním kontextu, vyjádřená v “Souhrnu závěrů”, představuje silnější a účinnější opatření v zájmu podpory urovnání poměrů v Polsku a vyjadřuje naše životní dlouhodobé strategické a bezpečnostní zájmy ve vztahu k SSSR.
Ronald Reagan
Odtajněno 26. září 1995
Rozkaz pro oblast národní bezpečnosti č. 75.
Bílý dům
Washington
17. ledna 1983
AMERICKÉ VZTAHY SE SSSR.
Politika USA vůči Sovětskému svazu bude sestávat ze tří prvků: vnější odpor proti sovětskému imperialismu; vnitřní tlak na SSSR s cílem oslabit zdroje sovětského imperialismu; a jednání, směřující na bázi přísné reciprocity k odstranění existujících rozporů. Konkrétně, americkými úkoly jsou:
1. Zastavit a časem zvrátit sovětský expansionismus účinnou a vytrvalou soutěží se Sovětským svazem na všech mezinárodních polích – zejména v otázce celkové vojenské rovnováhy a v zeměpisných oblastech přednostního zájmu Spojených států. Toto zůstane ústředním bodem americké politiky vůči SSSR.
2. Podporovat – v úzkých mezích, které máme k dispozici – proces změn v Sovětském svazu k pluralističtějšímu politickému a hospodářskému systému, v němž je moc privilegované vládnoucí elity postupně omezována. Spojené státy si uvědomují, že sovětská agresivita má hluboké kořeny ve vnitřním uspořádání, a že by se tudíž ve vztazích se SSSR mělo brát v úvahu, zda pomáhají či nepomáhají upevňovat tento systém a jeho potenciál k provádění agrese.
3. Přizvat Sovětský svaz k rozhovorům s cílem pokusit se dosáhnout dohod, které chrání a posilují americké zájmy a jež jsou v souladu s principy přísné reciprocity a společného zájmu. Toto je důležité v situaci, kdy se Sovětský svaz nachází uprostřed procesu politického nástupnictví.
Při uplatňování této trojí strategie musejí Spojené státy Moskvu zřetelně vyrozumět, že nepřijatelné chování bude mít za následek náklady, jež převáží jakékoli zisky. Současně musejí Spojené státy dát Sovětům jasně najevo, že opravdová zdrženlivost v jejich chování by vytvořila možnost takových vztahů mezi Východem a Západem, které by mohly Sovětskému svazu přinést významné výhody. Je obzvláště důležité, aby toto poselství bylo v průběhu nástupnického období jasně vyjádřeno, neboť tato doba může být pro vnější síly mimořádnou příležitostí ovlivnit politiku Brežněvových nástupců.
Formování sovětského prostředí: pole střetu.
Naplňování americké politiky se musí soustředit na formování prostředí, v němž jsou přijímána sovětská rozhodnutí, a to jak na široké množství funkčních a geopolitických kolbišť, tak i na americko-sovětský bilaterální vztah.
A. Funkční
1. Vojenská strategie: Spojené státy musejí modernizovat své vojenské síly – jaderné i konvenční – aby sovětští vůdci pochopili, že Spojené státy jsou rozhodnuty nikdy nepřipustit, aby byly odsunuty na druhé místo, ani nepřipustit zhoršení svého vojenského postavení. Sovětské kalkulace možných výsledků války musejí za jakýchkoli podmínek vždy dospět k výsledkům pro SSSR tak nepříznivým, aby pro sovětské vůdce nevznikla žádná motivace k zahájení útoku. Pro budoucnost musí být zajištěna síla amerických vojenských kapacit. Musí být využito pokroků v americké vojenské technologii, a současně musí být zpřísněn dozor nad přesuny technologie, výrobků a služeb vojenské povahy nebo dvojího použití.
V Evropě musejí být Sověti konfrontováni s nově posíleným NATO. Na Dálném východě musíme zajistit, aby se Sověti v případě globální války nemohli spoléhat na zajištěný bok. Americké ozbrojené síly musejí po celém světě být tak silné a flexibilní, aby ovlivnily sovětské kalkulace pro široký okruh případných událostí. Co se týče třetího světa, Moskva musí vědět, že zájmové oblasti Spojených států nelze napadnout či ohrožovat bez rizika závažných amerických vojenských protiopatření.
2. Hospodářská politika: Politika USA v oblasti hospodářských vztahů se SSSR musí sloužit jak hospodářským zájmům, tak i strategickým a zahraničně-politickým cílům. V tomto kontextu jsou cíle USA následující:
- Především zajistit, aby hospodářské vztahy mezi Východem a Západem nenapomáhaly sovětskému vyzbrojování. To vyžaduje předejít předávání technologií a zařízení, které by významně přispěly, přímo nebo nepřímo, sovětské vojenské moci.
- Vyhnout se subvencování sovětské ekonomiky či nepřiměřenému odlehčení břemene sovětských rozhodování o alokaci zdrojů, aby se neředily tlaky na strukturální změnu v sovětském systému.
- Snažit se minimalizovat možnosti Sovětského svazu uplatňovat zpětný vliv na západní země, založený na obchodu, dodávkách energie a finančních vztazích.
- Povolit vzájemně výhodný obchod se SSSR – bez západního subvencování nebo vytváření západní závislosti – v nestrategických oblastech, jako např. v případě obilí.
Spojené státy musejí vůči svým spojencům a dalším uplatnit silné vedení a napomoci tak společnému chápání strategických důsledků obchodu mezi Východem a Západem, stavíce na dohodě oznámené 13. listopadu 1982 (viz NSDD 66). Tento přístup by měl zahrnovat úsilí o dosažení dohod se spojenci o specifických opatřeních jako: (a) žádné další dodávky sovětského plynu nad již kontrahované objemy z první větve sibiřského plynovodu; (b) doplnění kritických technologií a zařízení na seznam COCOM, harmonizace licenčních řízení jednotlivých států pro COCOM a podstatné zlepšení koordinace a účinnosti mezinárodního úsilí o prosazení dodržování stanovených pravidel; (c) kontrola moderních technologií a zařízení nad rámec rozšířeného seznamu COCOM, včetně zařízení pro ropný a plynárenský sektor; (d) další omezení oficiálně krytých úvěrů, jako např. vyšší hotovostní splátky, kratší termíny splatnosti a vytvoření monitorovacího rámce tohoto procesu; a (e) posílení role OECD a NATO při analýze obchodu mezi Východem a Západem a v jejich politických vztazích.
V delším výhledu, pokud by se sovětské chování mělo zhoršit, např. invazí do Polska, bychom museli zvažovat krajní opatření. Pokud by se sovětské chování zlepšilo, bylo by možné zvažovat pečlivě odměřované pozitivní ekonomické signály, včetně rozšiřování mezivládních hospodářských kontaktů, jakožto prostředky demonstrace výhod, které by Sovětům mohla přinést opravdová zdrženlivost v jejich chování. Tyto kroky by však nemohly změnit základní směr politiky USA.
3. Politické kroky: Americká politika musí mít ideologickou údernost, která jasně potvrdí nadřazenost amerických a západních hodnot osobní důstojnosti a svobody, svobodného tisku, svobodných odborů, svobodného podnikání a politické demokracie nad represivními rysy sovětského komunismu. Musíme znovu vyhodnotit a podstatně posílit americké nástroje politického působení, včetně: (a) presidentovy Londýnské iniciativy na podporu demokratických sil; (b) úsilí americké vlády poukazovat na sovětské porušování lidských práv; a (c) americké politiky rozhlasového vysílání. Spojené státy by měly:
- Odhalovat na všech dostupných fórech dvojí standard využívaný Sovětským svazem v postoji k těžkostem ve své vlastní doméně a postoji vůči vnějšímu (“kapitalistickému”) světu (např. postoj k pracovním silám, politika vůči národnostním menšinám, použití chemických zbraní, atd.)
- Zabránit sovětské propagandistické mašinerii získat sémantickou převahu v bitvě idejí přivlastněním si takových pojmů jako např. “mír”.
B. Geopolitické
1. Průmyslové demokracie: Účinná odpověď na sovětskou hrozbu vyžaduje těsné partnerství mezi průmyslovými demokraciemi, včetně silnějšího a účinnějšího kolektivního obranného uspořádání. Spojené státy musejí poskytnout silné vedení a vést účinné konsultace, aby byl vytvořen konsensus a utlumen dopad vnitroaliančních neshod. I když je podpora spojenců pro celkovou americkou strategii zásadní, mohou být Spojené státy příležitostně nuceny jednat na ochranu životních zájmů bez podpory spojenců, a dokonce navzdory opozici spojenců; i v takovém případě by však Spojené státy měly se spojenci konzultovat v nejvyšší možné míře.
2. Třetí svět: Spojené státy musejí obnovit důvěryhodnost svého odhodlání čelit sovětskému rozpínání na úkor amerických zájmů i zájmů jejich spojenců a přátel, a účinně podporovat ty státy Třetího světa, které jsou ochotny bránit se sovětskému nátlaku nebo odporovat sovětským iniciativám nepřátelským vůči Spojeným státům, nebo které jsou zvláštním cílem sovětské politiky. Americké úsilí ve Třetím světě musí ve významné míře zahrnovat bezpečnostní pomoc a vojenské prodeje do zahraničí, stejně jako připravenost použít americké vojenské síly tam, kde to bude zapotřebí k ochraně životních zájmů a na podporu ohrožených spojenců a přátel. Americká politika musí také zahrnovat diplomatické iniciativy na podporu řešení regionálních krizí, jichž by Sověti mohli zneužít, a přiměřenou kombinaci programů hospodářské pomoci a iniciativ soukromého sektoru směrem k zemím Třetího světa.
3. Sovětské impérium: Sovětské impérium má mnoho podstatných slabin a zranitelných bodů, které by Spojené státy měly využít. Americká politika by měla vyhledávat všechny možnosti, jak dodat sovětským spojencům odvahu distancovat se od Moskvy v zahraniční politice a doma činit kroky směrem k demokratizaci.
a) Východní Evropa: Prvořadým americkým cílem ve Východní Evropě je uvolnit sevření tohoto regionu Moskvou a zároveň podporovat boj za lidská práva v jednotlivých východoevropských zemích. Spojené státy zde mohou dosáhnout svého cíle tím, že budou pozorně rozlišovat ve prospěch zemí, které projeví relativní nezávislost na SSSR ve své zahraniční politice, nebo projeví vyšší stupeň vnitřní liberalizace. Americká politika musí také dát jasně najevo, že východoevropské země, které se budou stavět proti směřování k liberalizaci nebo se vzdálí od nezávislého postoje v zahraniční politice, utrpí ve svých vztazích s USA významné ztráty.
b) Afghánistán: Americkým cílem je udržet maximální tlak na Moskvu ke stažení vojsk a zajistit, aby politické, vojenské a další náklady Sovětů zůstaly vysoké, dokud bude okupace pokračovat.
c) Kuba: USA musejí podniknout důrazná protiopatření, aby ovlivnily politicko-vojenský dopad dodávek sovětských zbraní na Kubu. Spojené státy musejí také poskytovat hospodářskou a vojenskou pomoc státům ve Střední Americe a karibské oblasti, ohroženým kubánskými destabilizačními aktivitami. Konečně, USA budou usilovat o omezení kubánské přítomnosti a vlivu v jižní Africe energickým vedením diplomatických aktivit ve věci kubánského stažení z Angoly, nebo – pokud by se toto nepodařilo – zvýšením nákladů spojených s kubánskou rolí v jižní Africe.
d) Sovětské aliance ve Třetím světě: Americká politika se bude snažit omezit destabilizující aktivity sovětských spojenců a chráněnců ve Třetím světě. Dalším cílem je oslabit a tam, kde to bude možné, podkopat existující vazby mezi nimi a Sovětským svazem. Americká politika bude zahrnovat aktivní úsilí na podporu demokratických hnutí a sil s cílem přivodit uvnitř těchto zemí politickou změnu.
4. Čína: Čína nadále podporuje americké úsilí posílit světovou obranu proti sovětskému expansionismu. USA by se měly s postupem času pokoušet dosáhnout zvýšené strategické spolupráce a politické koordinace s Čínou a omezit možnost opětovného čínsko-sovětského sblížení. USA budou nadále sledovat politiku podstatně uvolněného transferu a prodeje vojenských zařízení Číně, a to případ od případu v rámci parametrů politiky schválené presidentem v roce 1981 a upřesněných v roce 1982.
5. Jugoslávie: Americkou politikou je podporovat nezávislost, územní integritu a národní jednotu Jugoslávie. Současné jugoslávské potíže se splácením zahraničních dluhů zvýšily její zranitelnost vůči sovětským tlakům. Jugoslávská vláda, dobře si vědoma této zranitelnosti, by ráda snížila svou obchodní závislost na Sovětském svazu. Je v našem zájmu předejít jakémukoli zhoršení jugoslávské hospodářské situace, jež by mohlo oslabit její odhodlání čelit sovětskému tlaku.
C. Bilaterální vztahy
1. Kontrola zbrojení: USA vstoupí do rozhovorů o omezení zbrojení, pokud budou sloužit cílům americké národní bezpečnosti. Americká politika si přitom uvědomuje, že dohody o omezení zbrojení nejsou cílem samy o sobě, ale jsou, v kombinaci s americkým a spojeneckým úsilím o udržení vojenské rovnováhy, důležitým prostředkem pro posílení národní bezpečnosti a globální stability. USA by měly jak SSSR, tak svým spojencům dát jasně najevo, že americká schopnost dosáhnout uspokojivých výsledků při rozhovorech o omezení zbrojení bude nevyhnutelně ovlivněna mezinárodní situací, celkovým stavem americko-sovětských vztahů i potížemi při definování oblastí vzájemné shody s protivníkem, který často hledí získat jednostranné výhody. Americké návrhy na omezení zbrojení budou v souladu s nezbytnými plány na modernizaci vojenských sil a jejich cílem bude dosáhnout vyváženého, významného a ověřitelného snížení na stejnou úroveň u srovnatelných druhů výzbroje.
2. Oficiální dialog: Spojené státy by měly trvat na tom, aby se Moskva zabývala veškerými americkými obavami ohledně sovětského vnitřního počínání a porušování lidských práv, a měly by i nadále odmítat sovětské snahy vrátit se k agendě soustředěné především na kontrolu zbrojení. Americko-sovětské diplomatické kontakty týkající se regionálních záležitostí mohou sloužit americkým zájmům, budou-li využívány k zachování tlaku na Moskvu, aby se chovala odpovědně. Tyto kontakty mohou být také užitečné k tomu, aby si Moskva zřetelně uvědomila, že cena, kterou zaplatí za nezodpovědnost, bude vysoká, a že USA jsou připraveny hledat pragmatická řešení regionálních problémů, pokud Moskva projeví seriózní ochotu vzít na vědomí americké obavy. K těmto kontaktům je přitom nutno přistupovat opatrně, abychom se vyvarovali toho, že bychom Sovětskému svazu nabídli v regionálních otázkách roli, již by jinak nezískal.
Pokračující dialog se Sověty na úrovni ministrů zahraničí zprostředkovává nezbytnou diplomatickou komunikaci se sovětským vedením a pomáhá udržet u spojenců pochopení a podporu pro americký přístup ke vztahům mezi Východem a Západem. Summit mezi presidentem Reaganem a jeho sovětským protějškem by možná sliboval podobně prospěšné výsledky. Zároveň by ale summit, pokud by se k němu nepřistupovalo opatrně, mohl být vnímán jako signál zlepšení americko-sovětských vztahů, aniž by došlo k těm změnám v sovětském chování, na nichž jsme trvali. Mohl by tedy vyvolat nesplnitelná očekávání a dále podněcovat jednostranné spojenecké iniciativy vůči Moskvě.
Summit by nemusel nutně znamenat podpis zásadních nových americko-sovětských dohod. Jakékoli setkání na nejvyšší úrovni by mělo dosáhnout maximálního možného pozitivního dopadu na americké spojence a americkou veřejnost, a zároveň dát těmto spojencům i veřejnosti jasně najevo, že zlepšení v americko-sovětských vztazích závisí na změnách v sovětském chování. Summit bez takovýchto změn nemůže být chápán jako signál podobného zlepšení.
3. Americko-sovětské kooperační výměny: Úloha americko-sovětských kulturních, vzdělávacích, vědeckých a jiných kooperačních výměn by měla být vnímána ve světle amerického záměru uchovávat ve vztazích s Moskvou silný ideologický prvek. USA by neměly dále odbourávat systém výměn; naopak, ty výměny, které by mohly přispět americkému cíli napomoci pozitivní evoluční změně uvnitř sovětského systému, by měly být rozšířeny. Zároveň budou USA trvat na plné reciprocitě a budou pobízet své spojence, aby činili totéž. Toto zohledňuje skutečnost, že dokud USA nebudou mít efektivní oficiální strukturu pro sjednávání výměn, budou Sověti sjednávat samostatné dohody se soukromými americkými sponsory, a přitom zabrání recipročnímu přístupu do Sovětského svazu. Americká politika výměn musí vzít rovněž v úvahu potřebu zabránit přenosu sledovaných amerických technologií do Sovětského svazu.
Priority amerického přístupu: maximální posílení vlivu na sovětské chování
Navzájem propojené úkoly zadržet a zvrátit sovětskou expansi a napomoci evoluční změně uvnitř samotného Sovětského svazu nelze splnit rychle. Nadcházejících 5-10 let bude obdobím značné nejistoty, v němž Sověti mohou otestovat odhodlání Spojených států tím, že budou pokračovat v onom druhu agresivního mezinárodního chování, jež je pro Spojené státy nepřijatelné.
Nejistota bude rozjitřována skutečností, že Sovětský svaz se bude nacházet v nepředvídatelném procesu politického nástupnictví po Brežněvovi. Spojené státy nebudou hledět přizpůsobit svou politiku sovětskému vnitřnímu konfliktu, ale spíše se budou snažit vytvářet stimuly (pozitivní i negativní), aby nové vedení zastávalo politiku méně škodlivou pro americké zájmy. USA zůstanou připraveny na zlepšení americko-sovětských vztahů, pokud Sovětský svaz provede význa
