Komunisté proti rodině
Komunistická poslankyně Levá doporučuje, aby nová školská legislativa neuzákonila možnost tzv. domácího vzdělávání. Navzdory tomu přiznává, že “naše děti, vzdělávané doma rodiči, prokazují dobré výsledky”. Klíčem k jejímu odmítání práva rodičů na volbu vzdělávacích cest pro svoje děti jsou první dvě slova citované věty – “naše děti”.Nevím, zda má poslankyně Levá svoje vlastní děti, rozhodně jí však nepatří děti moje a děti všech ostatních rodičů, ať už školu navštěvují denně či jen několikrát do roka. Komunisté vždy pohlíželi na rodinu s určitou nevolí, neboť její soukromý charakter komplikuje možnost důkladné kontroly jejích členů. Na rodiče, nejsou-li zrovna komunistického přesvědčení, také shlíží s nevolí, neboť nepředávají svým dětem ideály komunistického světonázoru, čímž zpomalují revoluční proces směřování k beztřídní společnosti.Proto je třeba zajistit, aby rodiče neměli bezprostřední a rozhodující pravomoc nad výchovou a vzděláváním vlastních dětí. Poslankyně Levá, v souladu s novověkými ideologiemi absolutizujícími státní kolektiv, svoje stanovisko formuluje pregnantně: “Stát přebírá odpovědnost za vzdělání a s nedůvěrou přenechává hlavní iniciativu v této oblasti někomu jinému včetně rodiny.” Toto přesvědčení bohužel není výsadou jen komunistů, neboť nejen jejich přičiněním proniklo do mnohem širších vrstev společnosti. Možná si mnozí ani neuvědomují ideologické předpoklady tohoto mínění, jež je v populárnější formě prezentováno následující, až dojemně znějící argumentací poslankyně Levé: “Dítě patří mezi děti. S vrstevníky má plnit své povinnosti, prožívat radosti, školní žerty, navazovat kamarádství, mnohdy na celý život, učit se pomáhat druhým, prosazovat se mezi nimi, umět se srovnávat s ostatními – krátce najít si své místo a připravit se na skutečný život.”Užití podobného tvrzení ve prospěch soudobé školy však vyžaduje značnou dávku iluzí a sebeklamu. Možná by byl kdekdo překvapen, že právě z výše uvedených důvodů volí rostoucí počet rodičů vzdělávání svých dětí v prostředí svého domova. Kdyby Levá poznala prostředí “domácích školáků” (navzdory protikomunistickému smýšlení těchto rodin si dovedu představit, že by byla vlídně přijata), věděla by, že naprostá většina doma vzdělávaných dětí má bohaté sociální zkušenosti nejen z prostředí svých často početných rodin, ale z mnoha vrstevnických aktivit neškolní povahy (Skaut, kroužky, farní akce, společné akce domácích školáků apod.). Tyto děti mají v porovnání s klasickými školáky tu výhodu, že netráví svůj čas po značnou část dne s jediným kolektivem, ale hned s několika, pokud si to ony a jejich rodiče přejí.Dosavadní dobrá spolupráce rodin a škol, zajišťujících potřebný dohled nad kvalitou vzdělávání v rodině, dává dostatečné záruky, že se děti integrálně rozvíjejí.Představa poslankyně Levé, že státem řízené školství zajistí kvalitní charakterovou i intelektovou formaci dětí, patří mezi nejnebezpečnější bludy modernity, jejímž je komunismus snad nejtrpčím plodem.Případným úspěchem komunistických poslanců na odstranění domácího vzdělávání z návrhu školského zákona bychom se navrátili do éry komunistické totality podstatně více než vysláním soudruha Remka do Bruselu.Autor pracuje v Občanském institutu
Vyšlo v MFD 26.6. 2004 v rubrice: Hyde ParkJak vidí domácí školu…Michal Semín.
copyright: MAFRA a.s. – MF DNES – iDNES
