V Česku už několik týdnů zuří vládní krize ohledně výměny ministra kultury (ČSSD), která jednoznačně ukázala, kdo tahá v české politice za kratší konec (Andrej Babiš), kdo si naopak zbytek politické scény se škodolibým úsměvem maže na chleba (Miloš Zeman) i kdo má mentalitu bitého psa, který vždy s kňučením přiběhne zpět (ČSSD). Ukazuje, jak křehká věc je ústava – jako ostatně každý zákon – pokud chybí dobrá vůle zúčastněných. Potvrzuje všechny obavy, které prakticky všichni politologové a ústavní právníci měli z přímé volby prezidenta. Ale také ukazuje, že přes to všechno výměna někoho, jehož jméno nikdo nezná, za někoho jiného, jehož jméno také nikdo nezná, prostě nedokáže vzbudit zájem mimo kruh zasvěcenců.
Připomeňme si, že prakticky neznámý sociálně-demokratický ministr kultury jménem Antonín Staněk si s kulturní veřejností od začátku příliš nerozuměl. A když v dubnu odvolal ředitele Národní galerie Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa, odpor kulturní veřejnosti zesílil. Předseda ČSSD a vicepremiér Jan Hamáček ho přesvědčil k rezignaci, ke konci května. S tím, že ho nahradí další nominant ČSSD Michal Šmarda.
Rezignaci ovšem prezident Zeman odmítl přijmout a zdá se, že není síly, která by ho k tomu donutila, pokud sám nechce. Pravda, ústava časovou lhůtu jasně nevyznačuje, ale až dosud každý prezident chápal, že když se v ní píše „prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády“, znamená to dříve než třeba za dva roky. Následoval měsíc a půl handrkování. Miloš Zeman si ho zjevně užíval a asi už spřádal plány, jak si zase jednou po čase vyhraje se svou „vládou odborníků“ jako v roce 2013 s Rusnokovou vládou. Jen s tím, že tentokrát by jen doplnil svými lidmi uvolněná místa po ministrech za ČSSD a vládu by stejně podrželi poslanci SPD a KSČM (a jistě i pár přeběhlíků z ČSSD). Sociální demokraté se zatím potáceli v předsmrtných křečích a řešili dilema, zda vystoupit z vlády nebo ze sebe nechat dál dělat onuci. Zvítězila samozřejmě varianta b) a Jan Hamáček si na Hradě užil jistě ponížení podobného druhu jako svého času Bohumil Sobotka. Jestli Miloši Zemanovi něco jde, tak tohle…
Po měsíci a půl si Zeman zahrál na konstruktivního a slíbil Staňkovu rezignaci, zároveň ale odmítl jmenovat Šmardu. To tu prostě ještě nebylo, jenže to je Zemanovi jedno a nutno dodat že bohorovná sebejistota, se kterou Miloš Zeman nejen k tomuto problému přistupuje, má na jeho elektorát podobně magický účinek jako mají sebejistí arogantní muži na některá děvčata. Po straně pak trpěl Andrej Babiš, který byl stále nervóznější, protože rozhodně nehodlal kvůli něčemu tak bezvýznamnému jako je výměna ministra kultury, riskovat vládní krizi. A tak se usilovně snažil přesvědčovat veřejnost, že se vlastně nic neděje…
V tom ale vlastně neměl moc těžkou práci. Miloš Zeman s oblibou cituje Stalinův slavný výrok „Kadry rješávajút vsjó“ (všechno vyřeší kádry). A má svým způsobem pravdu. Jenže Staněk nebo Šmerda, to nejsou žádné kádry. To jsou jen figurky, které využil Miloš Zeman k další fázi své oblíbené zábavy – zničení své někdejší strany ČSSD a posilování svého politického vlivu nad rámec ústavních zvyklostí. A Andrej Babiš nyní prezidenta potřebuje víc, než kdy předtím – co kdyby jedou potřeboval milost. Jako většinou v politice (i v životě), ideální řešení neexistuje. Setrvá-li ČSSD ve vládě, bude k smíchu. Odejde-li, obsadí Zeman uvolněná místa svým lidmi, což by třeba v případě personálního obsazení bezpečnostních složek dokázalo platnost starého rčení, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Systémovou změnou by byla změna volby prezidenta zpět k volbě parlamentní. Jenže prosadit nový zákon je sice vždy složité, ještě složitější je ale zrušit zákon již existující. Přímou volbu prezidenta, se vším co k tomu patří, (rozeštvání obyvatel na dvě znepřátelené poloviny i prezident, natahující ústavu na hranici možného) tu máme bohužel asi navždy.
Psáno pro www.konzervativninoviny.cz
