Progresivní boření mýtů za každou cenu se projevuje třeba výměnou přání Merry Christmas (Šťastné Vánoce) za politicky korektnější Seasons či Holliday Greetings (sezónní či prázdninové přání). Nezastavilo se ale ani před Izraelem kde Židé – jak známo – Vánoce z pochopitelných důvodů neslaví. Jenže zhruba v tom samém období slaví Židé i Chanuku alias Svátek světel. A stejně, jako západní progresivisté se dívají s podezřením na vánoce, ti izraelští se zaměřili na chanuku.
Během svátku Chanuka si Židé připomínají opětovné vysvěcení druhého Chrámu po povstání Makabejských v 2. století př. Kr. proti tehdejším hellénistickým vládcům (Seleukovcům). Tehdy byl v znesvěceném chrámu potřeba olivový olej pro chrámovou menóru (sedmiramenný svícen), která se měla zažehnout, aby hořela po celou noc každý den. Židé však nalezli pouze jedinou konvičku s posvátným olejem, ale stal se zázrak a menora hořela po osm dní. Liberální deník Haaretz se v obsáhlém komentáři s touto tradicí vypořádal po svém: Chanuka prý stojí u kořene izraelské toxické maskulinity, machismu, okázalého mučednictví, agresivity, homofobie, genderového násilí, kultury znásilňování a militarismu. Samozřejmě, Makabejští byli přece omezení nacionalisté a náboženství fanatici, bojující proti obohacující kosmopolitní kultuře helénistických seleukovců, autorem popsaných jako progresivisté své doby, pijící v kavárně caffe latte s mandlovým mlékem. Na rozdíl od Makabejských, kteří jsou cosi jako ti oškliví radikální osadníci…
Mimochodem, škoda, že to nečetly feministické křesťanky z kolektivu Prázdné trůny, které ve vánoční anketě A2Alarmu v roce 2017 označily narození Krista se zjevnými sympatiemi za „vánoční revoluci“, která navazuje (mimo jiné) právě na „Chanuku, kdy si Izraelité připomínali povstání proti helénistickému impériu.“ Zde se ještě vzpoura proti mocnému impériu chápe správně v marxistických kategoriích moci jako příklad hodný následování, v Izraeli šli o krok dále…
Ne, že by se na prakticky každém mýtu při důkladnější analýze nenašlo leccos problematického a je znakem zdravé společnosti, že takové mýty nejsou nedotknutelné, ale smí se o nich svobodně bádat. Znakem jisté umanutosti je ale do mýtů za každou cenu kopat. Při studiích byl mým nejoblíbenějším profesorem Jiří Rak, který se na národní mýty přímo specializoval a s chutí popisoval, co vše bylo ve skutečnosti trochu jinak (ve formě krátkých vtipných video příběhů – top najdete zde), ale zároveň vždy varoval před přehnaným bořením mýtů. V rozhovoru pro aktualne.cz to před několika lety popsal takto: „Jak říkala už paní profesorka Pešková, mýty jsou velmi důležitým rozměrem duchovní existence každé společnosti, každé komunity. Každá si vytváří své vlastní mýty a legendy, potřebuje je, ale zároveň je to zeď, která stojí mezi námi a snahou o skutečné poznání minulosti. Ono samozřejmě objektivní poznání úplně možné není, protože vždycky se na ty děje budete koukat ze své perspektivy. Nejde o to, bořit mýty za každou cenu. Civilizovaný národ je dá do muzea, ne na smetiště. Nevezmete kladivo a nepůjdete do Národního divadla otlouct Alšovy lunety, protože český pravěk vypadal jinak. Ale víte, že jsou dokladem myšlení 19. století, a ne skutečným obrazem minulosti.“
No a takový národ v ohrožení potřebuje mýty dvojnásob a potřebuje mýty o bojovnících a ne o hipsterech, pijících caffe latte s mandlovým mlékem. Asi ta imanentní nechuť (někdy až nenávist) progresivní levice vede k tomu, s jakou chutí bourají mýty, které stojí u samotných základů společnosti. Americká levice s oblibou boří mýtus „otců zakladatelů“ (bílí heterosexuální majitelé otroků), britská levice mýtus Winstona Churchilla (rasista a obhájce kolonialismu), ale izraelská levice je bouráním mýtu o Chanuce asi všechny trumfla…
Vyšlo na www.konzervativninoviny.cz
