Aby nějaký státník rozezleně odešel z jednání světového ekonomického fóra v Davosu, to není jen tak. Teď to předvedl turecký premiér Recep Tayyip Erdogan.
Ještě než práskl dveřmi, obvinil pěkně zostra přítomného izraelského prezidenta Šimona Perese, že „zabíjí lidi“ a že „Izrael, když přijde na zabíjení, ví velmi dobře, jak to dělat“. Důvodem slovní přestřelky byla samozřejmě nedávná izraelská operace v Gaze. A izraelská odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Generálmajor Avi Mizrahi, velitel izraelského pozemního vojska, doporučil Erdoganovi podívat se do zrcadla a připomněl mu potlačování práv Kurdů, okupaci severního Kypru a genocidu Arménů.
KONEC SPOLUPRÁCE ANKARA-JERUZALÉM?
Podobné střety mezi Izraelem a většinou muslimských států by samozřejmě nebyly překvapivé. Ale Turecko? První muslimský stát, který uznal Izrael (28. března 1949)? Ankara je osmým největším obchodním partnerem Izraele a objem vzájemného obchodu stále roste (většinu z něj tvoří zbraně). Tajné služby obou zemí si v minulosti vypomáhaly proti palestinským, arménským (z Turecka) a kurdským teroristickým skupinám, které v 70. a 80. letech prováděly společné operace a navzájem si poskytovaly výcvik, zbraně a útočiště. Izrael dodává Turecku sofistikované zbraňové systémy (například protiraketový systém Arrow, nyní se jedná o satelitu Ofeq). Jeruzalém jedná s Ankarou o plynovodu, ropovodu a vodovodu.
Námořnictva obou zemí pořádají společné manévry a izraelské stíhačky cvičí v tureckém vzdušném prostoru. A na tureckých plážích se každé léto sluní stovky tisíc izraelských turistů. Jde tedy jen o „výbuch“ tureckého premiéra, který už neunesl tragické záběry z Gazy? Anebo jde o zásadní změnu turecké zahraniční orientace? Nenachází se Turecko na cestě k tomu, stát se druhým Íránem? Tedy zemí, která se v roce 1979 přes noc proměnila z prozápadního státu, spojence USA a Izraele, v pravý opak?
Oba státy se nyní snaží situaci spíše uklidnit a žhaví telefonní linky přes Středozemní moře. Peres s Erdoganem si telefonovali prý v přátelském duchu. Erdogan tvrdí, že ze sálu odešel kvůli reakci moderátora diskuse, ne kvůli izraelskému premiérovi. Volali si i velitelé ozbrojených sil obou zemí. Izraelci Turky ujistili, že Mizrahiho slova neznamenají oficiální postoj židovského státu. A náměstek tureckého ministra obrany Murad Bayar si pospíšil s ujištěním, že dohodnuté zbrojní obchody budou pokračovat. Vicepremiér Cemil Ci5 cek zase potvrdil, že Turecko „přikládá zvláštní pozornost vztahům s Izraelem a chce je uchovat“. Všechno by tedy mohlo být v pořádku. Jenže tak jednoduché to nebude.
TAKÍJA, NEBO CESTA K DEMOKRACII
Turecko bylo po desetiletí člen NATO a spolehlivý spojenec Západu. Jeho armáda bděla nejen nad hranicí se Sovětským svazem, ale i nad sekulárním odkazem Mustafy Kemala Atatürka, zakladatele moderní turecké republiky. Ale společný nepřítel zmizel a s ním i hlavní tmel přátelství s USA. A nad sekulární kemalovskou orientací země visí také otazník. Turecko je na rozcestí a ani jedna cesta, na kterou se vydá, nevypadá pro Západ příliš příznivě. Premiér Erdogan dokázal v posledních letech zahájit řadu potřebných reforem a nastartovat bezprecedentní hospodářský růst (okolo sedmi procent ročně). Přiblížil zemi Evropské unii, tváří se jako umírněný muslim, jeho politika je jako muslimská varianta křesťanské demokracie. Jenže jeho kořeny leží v islamistickém opozičním hnutí Milli Görüs, které propagovalo úzkou spolupráci mezi islámskými zeměmi a boj proti sionismu. Milli Görüs založil někdejší premiér a Erdoganův dlouholetý politický mentor Necmettin Erbakan, který musel svůj mandát složit pod tlakem armády v roce 1997. Dnešní ErdoUganova vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) je dílem pragmatického křídla Erbakanova hnutí.
Erdogan dokázal, že se dogmat Milli Görüs nedrží. Její původní odpor vůči ekonomice volného trhu nahradil takřka protržním fundamentalismem. Místo odporu vůči evropské integraci (v pojetí Milli Görüs „sionisticko-katolický projekt“) posunul Ankaru nejblíže k Bruselu ze všech tureckých politiků. Jaké jsou ale jeho konečné plány? Islám zná princip takíja, čili přetvářku a ukrývání pravých úmyslů, a uznává jej jako legitimní prostředek k prosazení svých cílů. Hodlá Erdogan jen reformovat politický a společenský systém Turecka? Zbavit armádu a autoritativní sekulární establishment jejich zažitých privilegií a nedemokratických pravomocí? Je jen reprezentantem dosud přehlíženého „druhého“ Turecka, chudších, konzervativních, věřících… Anebo hodlá nastolit zcela nové pořádky v zemi a také novou zahraničněpolitickou linii? Zákaz prodeje pornografie mladším šestnácti let či uvolnění zákazu šátků na univerzitách se dá pochopit jako rozumný krok. Pokus o zákaz prodeje alkoholu v některých čtvrtích Istanbulu či zákaz zobrazování nahého těla (včetně třeba reklamy na plavky) na veřejnosti už méně. Antiamerikanismus a antisemitismus v médiích blízkých AKP nedávají příliš nadějí na odpoutání od ideologie „otců zakladatelů“. Výměny děkanů, žaloby na tisk či odposlechy novinářů zase ukazují na to, že v politické kultuře si Erdogan se svými sekulárními vyzyvateli nezadá. I když ještě nesáhl k politickým vraždám, které mají na svědomí ultranacionalistická komanda smrti tiše podporovaná armádou…
Co to znamená pro Západ? Turecko bylo samozřejmě vždy trochu specifickou demokracií, ostatně jeho zakladatel Atatürk nebyl nic jiného než diktátor, který se upil k smrti. Autoritativní tendence má nejen armáda a sekulární soudci, ale skoro každý, kdo je zrovna u moci. Evropské standardy lidských práv zde ještě dlouho plně nezažijí. Může být ale Ankara i nadále spojencem Západu? Jednou z jeho mála bašt v jinak ne zrovna přátelsky naladěném regionu? Jedinou muslimskou demokracií dávanou ostatním za příklad? Odpověď není zdaleka jasná.
NEJVĚTŠÍ PESIMISMUS VŮČI ZÁPADU
Pokud něco spojuje sekularisty s AKP, tak je to turecký nacionalismus a jistá nedůvěra k okolnímu světu. Turci s neuvěřitelnou podezřívavostí a sklonem k teoriím spiknutí sledují každý americký krok v Kurdistánu, Arménii či Ázerbájdžánu… I Izrael si v tureckých očích pohoršil investováním v Kurdistánu (ačkoliv Turci sami tam investují nejvíce – v Kurdistánu je registrováno 1200 tureckých společností a vzájemný obchod činí sedm miliard dolarů ročně). Proč vlastně Američané zaútočili na Irák? Proč podporují místní Kurdy? Proč nezastaví přeshraniční útoky Strany kurdských pracujících z Iráku do Turecka? Proč ve Francii prošel parlamentem zákon odsuzující genocidu Arménů a o totéž se pokoušejí i někteří američtí zákonodárci? Proč mohou v evropských městech volně působit radikální kurdské skupiny? Proč ještě Turecko není v EU?
Všechny tyto otázky mohou mít různé odpovědi, ale v Turecku najdou sluchu hlavně ty, které to vše vidí jako v lepším případě nedostatek dobré vůle, nejčastěji však jako protiturecké spiknutí, které má zajistit (židovsko-)americkou dominanci na Blízkém východě, pohříchu na účet Turecka. Vzpomínka na ponižující parcelaci Osmanské říše západními mocnostmi po první světové válce je mezi Turky dodnes živá a je marné vysvětlovat, že třeba dnešní Velká Británie už není ona mocná koloniální velmoc, která škrty pera rozhodovala o hranicích na celém světě.
Není se pak co divit, že jen devět procent Turků má podle celosvětového výzkumu Pew Research Center pozitivní pohled na USA. Turci mají vůbec nejvíce negativní pohled na Západ ze všech skoro padesáti zkoumaných zemí (více než Egypťané, Pákistánci či nigerijští muslimové). Tři čtvrtiny Turků se přiznaly k tomu, že nemají rádi Židy. Radikální turečtí islamisté ostatně s oblibou tvrdí, že Židem byl i Atatürk…
V zahraniční politice se Erdoganovo Turecko zaměřilo na novou „strategickou hloubku“ mezinárodních vztahů. Přeloženo do lidštiny to znamená neomezovat se na strategické partnerství s USA, ale rozvíjet vztahy se sousedy a zvyšovat svůj vliv v regionu. Jenže vztahy takřka se všemi sousedy jsou komplikované. Turecko zlepšuje své vztahy s Íránem a Ruskem, protože závisí na jejich energetických dodávkách. Írán mu dodává třicet procent zemního plynu a jen přes Turecko může íránský plyn proudit dále do Evropy (Írán by se chtěl napojit na plynovod Nabucco, jehož trasa má vést z Ázerbájdžánu přes Gruzii a Turecko do Evropy). Obě země zažívají expanzi ekonomických vztahů, ale Ankara se zároveň obává regionálních ambicí Íránu a jeho atomové zbraně. A není náhoda, že Turci zahájili ve spolupráci s USA vlastní jaderný program. Sice pro mírové účely, ale je jasné, že Turecko nemůže dovolit, aby kterýkoli stát v regionu získal tak výraznou převahu, jakou by mu dala jaderná zbraň.
Turecko také hostilo diskrétní jednání mezi Izraelem a Sýrií (které už po Erdoganově výstupu Izrael neobnovil) a opatrně zahájilo neméně diskrétní jednání s Arménií, se kterou dosud nemá žádné diplomatické vztahy. Erdogan chce zprostředkovat i jednání mezi Teheránem a novou americkou administrativou. Přes ostrá slova se rozvíjejí vtahy s iráckým Kurdistánem, které ovšem blokuje především otázka Kirkúku, oblasti bohaté na ropu s početnou turkickou menšinou.
TAHÁNÍ TURKŮ ZA NOS
Zbývají vztahy s Evropskou unií. Ty byly až do konce minulého století jednoduché a přehledné – ani jedna strana totiž upřímně neočekávala, že by Turecko do EU vstoupilo. Válka s kurdskými povstalci (a s tím spojené porušování lidských práv) a výsostné postavení armády byly hlavními důvody. Zatčení kurdského předáka Abdullaha Öcalana znamenalo faktický konec války a možnost začít seriózně pomýšlet na reformy, a tím i na vstup do unie. Ankara zrušila trest smrti, přestala trestat za užívání kurdštiny na veřejnosti (ovšem když nedávno kurdský poslanec promluvil kurdsky v parlamentu, televize promptně přerušila vysílání) a omezila vliv armády. Proti vstupu Turecka je ovšem většina Evropanů, například Německo, Rakousko a Francie, a ještě polovina z přístupových kapitol je blokována Kyprem. Přistoupení tedy není zrovna reálné, na druhé straně nemůže EU Turky donekonečna tahat za nos. Odmítnutí jen posílí v Turcích nebezpečný pocit o další proradné zradě Západu. Zvláště nyní, po vstupu sousedního Bulharska a Rumunska… Jak poznamenal jeden turecký generál: „Kdybychom se přidali k Varšavské smlouvě, už jsme mohli být v unii…“ Podpora vstupu do unie ostatně z entuziastických tří čtvrtin před několika lety klesla na 27 procent.
Kam se tedy Turci postaví? Spojené státy už v Turecku nikdy nebudou mít takové postavení jako před invazí do Iráku (nepopulární jak mezi islamisty, tak levicí). Alespoň stávající úroveň vztahů je sice dosud pro obě strany výhodná, ale staré dobré časy, kdy se na sebe obě země mohly bez obav spolehnout, jsou už pryč. Mohou si za to částečně Američané sami svou tolerancí kurdských teroristů v severním Iráku i zanedbáním vztahů s Ankarou (George Bush navštívil Turecko jen jednou a takřka utajeně a v klíčových letech 2002–2004 nebyl v Turecku ani jeden vysoký americký představitel). Vztahy s Izraelem ještě více závisejí na tom, zda si uchová svůj vliv armáda, která má na nich největší zájem. A jednání s EU jsou dvousečnou zbraní. Nad Erdoganem se pořád vznáší stín možného vojenského puče. Vstup do EU se rovná demokratizaci a omezení pravomocí Erdoganových sekulárních nepřátel v armádě, tajných službách a soudnictví. V demokracii se Erdogan s širokou voličskou podporou cítí jako ryba ve vodě. Ale jen do té doby, dokud je pro něj výhodná.
***
Turecko:
Státní zřízení: nezávislý stát, republika Rozloha: 779 452 km2 Obyvatelstvo: 74 709 412 obyvatel (2006) Složení: 70 % Turků, nejméně 20 % Kurdů, 2 % Arabů, 0,5 % Čerkesů, 0,5 % Gruzínců, Arméni, Řekové a další Členství v mezinárodních organizacích: OSN, Rada Evropy (1949), OECD (1960), NATO (1952), OBSE, NACC, ČES (1992) Hodlá Erdoganen reformovat politický a společenský systém Turecka? Nebo se chystá nastolit nové pořádky v zemi a novou zahraničněpolitickou linii?
Vyšlo v časopise Euro 9.2.2009
