Už starořecký historik Thukydides uvedl tři důvody, proč lidé válčí -strach, zájem a čest. Do těchto tří kategorií lze zahrnout všechny příčiny vzniku válek. Ohledně válek a jejich vzniku se mnoho mírumilovných lidí zásadně mýlí, což má tragické důsledky.

Domnívají se, že války vznikají zbrojením, že je vyvolávají zbraně -že když lidé zbrojí, vypukne válka.

Tento omyl opomíjí psychologii agresora. Aby byl mír, musejí ho chtít všichni lidé. Aby vznikla válka, stačí, aby si ji přál jeden člověk – agresor. A válka bude. Kdy se z potenciálního agresora stane reálný? Kdy se pro válku rozhodne? Je-li přesvědčen, že cena za agresi bude pro něho přijatelná, že se mu vyplatí. Kdy se jí nedopustí? Je-li přesvědčen, že za agresi zaplatí obrovskou cenu – zničením své země, smrtí svou i své rodiny.

Jak ho o tom přesvědčíme? Vlastním odstrašujícím ozbrojeným potenciálem. Hlavním účelem armád a zbraní není válčení, ale odstrašení. Válčit se začíná, až když selže odstrašení. Potom je účelem armád a zbraní co nejrychleji dosáhnout vítězství.

Tudíž není pravda, že odzbrojení vede nutně k míru. Nevede k válce mezi těmi, kdo už mírumilovní jsou – a pak je jedno, zda zbraní má málo, nebo mnoho. Pokud však někdo mírumilovný není, pak odzbrojení či úsilí o mezinárodní odzbrojení vedou k oslabení, až ztrátě odstrašujícího potenciálu, představují slabost. A ti, kdo to činí, si koledují o napadení agresory.

Slabost provokuje potenciální agresory. Stabilního míru lze dosáhnout pouze prostřednictvím síly. Žádné mezinárodní smlouvy neboli „papírové záruky“ mír ani bezpečnost nezaručují, nepodporujeli je vaše dostatečná ozbrojená síla či síla vašich spojenců.

Pravděpodobnost válek ve světě

1. Na Blízkém východě se odehrává regionální konflikt mezi sunnitským blokem v čele se Saúdskou Arábií a šíitským blokem, vedeným Íránem. Nemá formu otevřené války mezi oběma zeměmi, nýbrž přes prostředníky. O Blízkém východě však lze jednu jistotu vyslovit: vždy tam bude někdo s někým válčit.

2. Pokud jde o konflikt Indie s Pákistánem kvůli Kašmíru, od svého vzniku v roce 1947 vedly tyto dvě země čtyři války. Od chvíle, kdy v roce 1998 získaly atomové zbraně, však žádnou. Vlastnictví atomových zbraní má na obě země umírňující dopad.

3. Také v případě rusko-ukrajinského konfliktu je sice možné, ale opět málo pravděpodobné, že by mohl vést k válce v Evropě. Kvůli Ukrajině Západ s Ruskem válčit nebude. Navíc cílené sankce vůči představitelům ruského režimu jej mohou začít rozkládat a mnozí požadovat, aby ruský prezident, ať už Vladimir Putin, nebo někdo jiný, prováděl méně konfrontační politiku.

Otevřený vpád Rusů na Ukrajinu by vyvolal její vyzbrojení Západem a krvavou válku mezi oběma zeměmi. Otevřený vpád Rusů do baltských zemí by však k válce Západu s Ruskem vedl.

4. Ve východní Asii by v důsledku špatného vyspání se severokorejského komunistického lídra Kim Čong-una mohl nastat konflikt na Korejském poloostrově, ale protože je jeho politika vyděračská a Čína by válku nedovolila, je takový konflikt málo pravděpodobný.

Naopak, konflikt mezi Čínou a například Japonskem kvůli špatné kalkulaci a přehnanému pojetí cti („zachování tváře“) může nastat. Zejména kdyby se USA začaly stahovat z tohoto regionu a přestaly garantovat mezinárodní řád, což se za současného prezidenta Baracka Obamy celosvětově odehrává.

Změna role USA

V poststudenoválečném světě – v uplynulých 25 letech – USA hrály roli globálního hegemona, jenž vynucoval mezinárodní řád. Díky tomu byl svět bezpečnější. Tato situace se podobala době v 19. století, kdy britské královské námořnictvo vládlo nad světovými oceány, díky čemuž byla plavba na mořích bezpečná a pirátství neexistovalo.

Obamova vláda na tuto roli USA ve světě úmyslně rezignuje. Usiluje o to, aby se z USA stala jen jedna z pěti až šesti rovnocenných mocností, z nichž by žádná nebyla globálním hegemonem. Tento multipolární svět však bude mnohem nestabilnější a méně bezpečný.

V minulosti se mnoho zemí mohlo, pokud jde o bezpečnost před agresí sousedních států a jejich úsilí o regionální hegemonii, spoléhat na americkou vojenskou přítomnost v regionu a ochranu. Proto si například mohly Japonsko, Tchaj-wan či Jižní Korea navzdory hrozbě z Číny či Severní Koreje dovolit nevlastnit jaderné zbraně. Pokud však USA začnou z regionu odcházet, budou se snažit jaderně dozbrojit. Totéž platí pro Izrael. Když důvěřoval americkým prezidentům, mohl si dovolit projevovat vůči íránskému jadernému programu zdrženlivost. Nedůvěřuje-li však Obamovi, což se děje, může chtít vzít odpovědnost za svou bezpečnost plně do svých rukou.

Následky jsou zřejmé. Řečeno jinak, svět bez aktivní vojenské přítomnosti liberální velmoci ve světě a její hegemonie bude mnohem krvavější. Harold Macmillan, britský premiér na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století, odpovídal na otázku, co nejvíce ovlivňuje jeho politiku: události – a ty jsou vždy nepředvídatelné. Obecně proto platí to, co věděli už staří Římané: Si vis pacem, para bellum – chceš-li mír, připravuj se na válku. Je tedy třeba mít vždy po ruce dostatečný odstrašující zbrojní arzenál.

Lidové noviny 2.8.2014