(Publikováno v MF Dnes 27. 8. 2005)
Když premiér Paroubek před několika týdny přišel s myšlenkou iniciovat takzvané gesto vůči sudetským Němcům, oživil diskusi, která se o tomto tématu vede již několik let. Již za dřívějších vlád se uvažovalo o přijetí podobného opatření, kterým by vláda vyřešila tíživý problém české minulosti. Takový krok nevyžaduje dnes Německo, nýbrž naše vlastní svědomí. Celkem vzato by se tedy Paroubkův úmysl mohl jevit jako vstřícný krok vůči všem těm, kdo hrůzyplné události divokého odsunu v létě 1945 pocítili na vlastní kůži. Řada osobností angažujících se v česko-německém dialogu jej tak také chápe. Málokdo si však uvědomuje jeden zásadní rozdíl oproti koncepcím obdobného gesta z minulých let. Nyní totiž nemá jít o odškodnění českých občanů německé národnosti, kteří byli neprávem (případně dokonce v rozporu s dekrety prezidenta Beneše) diskriminováni. Nemá jít ani o takzvané zvláště poškozené v divokém odsunu, tedy osoby, které při neorganizovaném odsunu například utrpěly těžké zdravotní újmy. Tentokrát půjde o antifašisty.
Potíže s příslušností
Na první pohled bychom si mohli říci: Výborně, přece nebudeme odškodňovat nějaké pohrobky nacistického režimu a Hitlerovy pomocníky! Jenže v praktickém dopadu “Paroubkova gesta” to bude trochu jiné. Bude totiž třeba vysvětlit, kdo to je antifašista. Pomineme-li sám fakt, že v Německu nebyli u moci fašisté, nýbrž nacisté (směšování obou pojmů a ideologií je charakteristické pro marxistické dějepisectví a politickou “vědu”), není i tak jasné, kdo bude moci být pod uvedený pojem zahrnut.
První možností je začlenit sem všechny osoby, které byly Hitlerovým režimem různým způsobem perzekvovány. Jenže v takovém případě bychom sem mohli zařadit i mnohé osoby zatížené spoluprací s nacistickým režimem. Vzpomeňme na Hitlerovu noc dlouhých nožů, kdy byli vražděni členové jeho vlastní strany, a na skutečnost, že v koncentračních táborech byla internována řada držitelů legitimací NSDAP. S tímto vymezením si tedy nevystačíme.
Další možností je zahrnout pod zmíněný pojem bojovníky proti nacismu. To již zní daleko lépe, jakkoli pochybnosti přetrvávají. V takovém případě by totiž mohla být odškodněna řada starších vedoucích činitelů Sudetoněmeckého landsmanšaftu, a to i těch největších hardlinerů. Přesto, že se nám to dnes může jevit jako paradoxní, velkou část vedoucích osobností sudetských Němců po druhé světové válce představovali bývalí bojovníci proti nacismu, byť třebas byli současně protičesky naladěni. V této souvislosti lze s úspěchem pochybovat, že by premiér Paroubek chtěl tyto představitele odškodňovat.
Potíže s činností
Je nejasné, jak může vůbec být vymezena antinacistická, respektive “antifašistická” činnost. Stačí všichni ti, kdo nevolili NSDAP (a jak to u nich prokázat?). Jsou antifašisté ti, kdo četli protinacistické letáky? Nebo jde o členy odbojových skupin? Nebo je dokonce třeba, aby antifašista měl “na kontě” alespoň jednoho zabitého okupanta nebo skrývaného partyzána? A co s malými dětmi? Je vůbec možné u pětiletých dětí vyhnaných a zbavených majetku používat pojmy fašista/antifašista? Něco takového je pochopitelně směšné, poněvadž u dětí nelze politická kritéria vůbec uplatňovat. Apřesto, proč právě ony by měly být z uvedeného gesta vyňaty? Podle pana premiéra si zřejmě v té době pětileté dítě odškodnění zaslouží jedině tehdy, pokud je maminka poslala se samopalem střílet na příslušníky wehrmachtu před dům. Nebo bude vládě v takovém případě stačit pouze ruční prak?
Ze všeho nejhorší by ovšem bylo převzít určení antifašisty kritérii z roku 1945, kdy na tento titul měli nárok v podstatě výhradně sudetoněmečtí komunisté nebo sociální demokraté. Ostatní mohli bojovat proti nacismu, jak jen mohli, přesto ale zpravidla nebyli poválečným režimem zařazeni mezi antifašisty. Pokud by vláda chtěla odškodňovat pouze tyto “antifašisty”, bylo by to nespravedlivé a absurdní. Uklidnit snad nás může jen fakt, že již nežije člen vedení KSČ z 50. let Karl Kreibich, jinak by se totiž také on ocitl na výplatní pásce.
Nemístně agilní vláda
Hledat dnes přesnou definici “antifašisty” je nejen obtížné, ale přímo nesmyslné. Vláda je přitom tím posledním, kdo má právo zkoumat oprávněnost nosit podobné označení. Dopouští se tím totiž přesně toho, čemu se má vyhnout, respektive co má přenechat historikům. Chce se vracet k minulosti a řešit, jak se kdo před sedmdesáti lety choval a jak má být nazýván.
Jinými slovy, pan premiér si chce hrát na rozhodce, který bude určovat, jaké chování bylo v době, než se narodil, morální, a jaké ne. A bude na to vydávat potvrzení a udělovat odměny. Při jeho kvalifikaci, která je vzdálena historickým vědám, se nelze takovým představám divit. Ovšem je překvapivé, že se dosud nenašel v jeho okolí nikdo, kdo by mu takový nesmysl rozmluvil.
