Maryland, jedna z třinácti původních amerických kolonií, byla založena jako útočiště pro katolíky a tamější rodina Carrollů byla vlivná při vzniku USA: jeden Carroll podepsal Deklaraci nezávislosti, druhý Carroll ústavu a třetí Carroll se stal prvním arcibiskupem země. Přesto katolíci neměli v USA v 19. století na růžích ustláno.
Irští imigranti prchající před hladomorem čelili xenofobii a pár klášterů lehlo popelem. Bílí anglosaští protestanté hleděli na katolíky podezřívavě: nebudou loajálnější vůči cizímu monarchovi, papeži římskému, než vůči americké republice? Když v roce 1928 kandidoval na prezidenta poprvé katolík, newyorský guvernér Al Smith, prohrál kvůli protikatolickým předsudkům většiny voličů.
To změnila 40.–50. léta 20. století. V 50. letech byla katolická církev silně antikomunistická; a v době, kdy „amerikanismus“ rovnal se antikomunismus, začali být katolíci vnímáni jako dobří, loajální Američané. Tehdy nastala i spolupráce protestantů, katolíků a židů. Tváří v tvář komunismu se řídili radou Benjamina Franklina z války za nezávislost: „Buď budeme všichni tahat za jeden provaz, anebo každý viset na svém vlastním.“ Nepřekvapí, že na konci dekády, v roce 1960, byl zvolen prezidentem první katolík, „Jack“ Kennedy.
Tehdy v USA existovala jasná katolická identita: katolík byl antikomunista a zastával morální učení církve. Vývoj po II. vatikánském koncilu však v USA vedl k rozmělnění katolické identity. Když nyní o Američanovi víte, že je katolík, nevíte o jeho morálních, politických či společenských postojích vůbec nic: může zastávat jakékoli.
Co měl udělat, a neudělal
Katolíků je v USA 24 procent a jsou nejpočetnější denominací. Jsou nadprůměrně zastoupeni u policie, armády i mezi politiky. Katolíci evropského původu většinově volí republikány, ti původu latinskoamerického demokraty. Mnozí katolíci v USA neuznávají a nerespektují morální učení církve.
Za této situace přijel do země papež František. Jeho projev v Kongresu byl laskavý a milý, každý si v něm našel něco, s čím souhlasil; a to, s čím nesouhlasil, bylo řečeno tak mírně, že se nikdo na Františka nezlobil. Demokraté uvítali jeho apely na pomoc chudým, imigrantům, ochranu životního prostředí a proti trestu smrti. Republikáni zase ty na náboženskou svobodu (nebýt nucen financovat a podporovat, co náboženské přesvědčení odmítá) a na ochranu nenarozeného lidského života. A v tom je problém.
Určitě někomu role papeže coby milého, hodného, konformního vůči státní moci je sympatická; jiní z nás bychom ale raději papeže, který je vůči státům a státníkům ostřejší a přísnější a kárá je.
František se během pobytu na Kubě veřejně nezastal disidentů; prý nechtěl být nezdvořilý vůči hostitelům. Papež Jan Pavel II. však při návštěvě Kuby v roce 1998 lidská práva zdůrazňoval. Během pobytu v USA zřejmě František opět nechtěl být vůči hostitelům „nezdvořilý“ – a přitom na dnešní obamovské Americe je toho tolik ke kritizování nejen z hlediska katolického, ale i obecně židovsko-křesťanského. To papež František neudělal.
Překračování kompetencí
A další problém jsou konfuze, které svými řečmi občas vytváří. Jeho zájem o chudé a pomoc jim je upřímný, nepochybně. Ale aby se mohlo chudým pomoct, je bohatství nutné nejdřív vytvořit. Papež více apeluje na sdílení bohatství (což je v pořádku), méně na jeho vytváření; nechápe, že liberální tržní hospodářství je nejvhodnější pro tvorbu bohatství, a tak zlepšování údělu chudých.
Nebo jeho explicitní kritika trestu smrti a jen mírná, zastřená kritika potratů. Přitom i když poslední papežové osobně byli proti trestu smrti, tento trest církví považován za nepřijatelný za všech okolností není, zatímco umělé potraty coby záměrná zabíjení nevinných ano.
Nebo jeho řeč v OSN, v níž tvrdil, že i životní prostředí má svá práva. To je nonsens; práva mají jen osoby. A my lidé máme odpovědnost za životní prostředí větší, než projevujeme – v tom by měl papež pravdu, kdyby to takto řekl. Ale jednou věcí je říci, že máme odpovědnost za životní prostředí – a skvostné památky –, a jinou říci, že deštní prales či Karlštejn mají „práva“.
Nebo jeho chvála Obamovy dohody s Íránem ajatolláhů; papež se vyjádřil k problému, jehož důsledků nedohlíží. Lepší, kdyby mlčel; to není otázka víry a mravů, tudíž on v ní nemá žádnou kompetenci.
Ať už si někdo přeje papeže vůči státní moci úslužnějšího, nebo kritičtějšího, nakonec každý papež má být posuzován dle kritérií svého úřadu, z nichž nejvyšším je spása duší. Při hodnocení papeže a jeho velikosti otázkou důležitější než popularita je, zda se na základě jeho slov a skutků více lidí katolíky (či alespoň lepšími lidmi) stalo, než od víry odpadlo.
To bude nakonec více zajímat i jeho Šéfa; nikoli to, zda mu tleskal Kongres a redaktoři The Washington Post. Je skvělé, že mu tleskali; kolik z nich se ale kvůli němu obrátí na víru?
Vyšlo v LN 30.9.2015
Doba,kdy papežství mělo “divize”, je už skoro zapomenuta. Bystrý zloděj koní zvaný stalin to odhalil také už dávno. Zbývá spirituální rozměr, a k tomu smiřování patří. Ovšemže poctivé a realistické, ale adresáty papežových slov nejsou vlivní, spíše naopak, kristovská vydanost je zřejmě dnešní cestou. Rozvojem individua jsou řešení spíše osobní,individuální, než obecná. Lze inspirovat, motivovat, animovat. Opačně než politici disponující materielní mocí,oporou voličů či armády. Je v tom i díl rezignace, ale pokud oslovení pochopí,že jsou to oni sami,kdo má úkol,už ne jen vrchnost, bude mise splněna.
Aktuální krise v Isroeli může lehce inspirovat,sám bych našel osoby,se kterými nemám vyrovnané účty. Kteří zneužili své převahy a triumfují. Strpět je není snadné,ale je to moudré. Pro pokoj,smír, se má podstoupit skoro všechno. Tak i LN, text může legitimizovat vydavatelství,ale může být i LN prostředníkem sdělení. Míru a váhu nechť zváží každý sám,i Index byl už zrušen.
Dobrý den,
Mohu poprosit o doplnění informací ?
Takhle z toho vychází papež jako chudák, co asi půjde do pekla, že se nepokoušel pomocí tvrdé kritiky obrátit z 24% katolickou Ameriku na víru a udělal další chyby.
Z článku nechápu, proč je “Obamova dohoda s Íránem ajatolláhů” špatná ? Když se pouštím do kritiky papeže, nebo kohokoli jiného, neměl bych to podložit srozumitelnými argumenty nebo alespoň odkazy ?
Dobrý den, zřejmě pravdivá, ale tvrdá slova. Forma tu staví obsah do trochu diskutabilní polohy a závěrečná věta se jeví jako její nešťastná pečeť. Soudím, že skutečná pravda tady na světě spočívá v kombinaci kompetence a vlídnosti. Myslím, že smířlivější tón by jen podtrhl dobrý obsah. S pozdravem, MČ