Maryland, jedna z třinácti původních amerických kolonií, byla založena jako útočiště pro katolíky a tamější rodina Carrollů byla vlivná při vzniku USA: jeden Carroll podepsal Deklaraci nezávislosti, druhý Carroll ústavu a třetí Carroll se stal prvním arcibiskupem země.  Přesto katolíci neměli v USA v 19. století na růžích ustláno.

Irští imigranti prchající před hladomorem čelili xenofobii a pár klášterů lehlo popelem.  Bílí anglosaští protestanté hleděli na katolíky podezřívavě: nebudou loajálnější vůči cizímu monarchovi, papeži římskému, než vůči americké republice?  Když v roce 1928 kandidoval na prezidenta poprvé katolík, newyorský guvernér Al Smith, prohrál kvůli protikatolickým předsudkům většiny voličů.

To změnila 40.–50. léta 20. století. V 50. letech byla katolická církev silně antikomunistická; a v době, kdy „amerikanismus“ rovnal se antikomunismus, začali být katolíci vnímáni jako dobří, loajální Američané. Tehdy nastala i spolupráce protestantů, katolíků a židů. Tváří v tvář komunismu se řídili radou Benjamina Franklina z války za nezávislost: „Buď budeme všichni tahat za jeden provaz, anebo každý viset na svém vlastním.“ Nepřekvapí, že na konci dekády, v roce 1960, byl zvolen prezidentem první katolík, „Jack“ Kennedy.

Tehdy v USA existovala jasná katolická identita: katolík byl antikomunista a zastával morální učení církve. Vývoj po II. vatikánském koncilu však v USA vedl k rozmělnění katolické identity. Když nyní o Američanovi víte, že je katolík, nevíte o jeho morálních, politických či společenských postojích vůbec nic: může zastávat jakékoli.

Co měl udělat, a neudělal 

Katolíků je v USA 24 procent a jsou nejpočetnější denominací. Jsou nadprůměrně zastoupeni u policie, armády i mezi politiky. Katolíci evropského původu většinově volí republikány, ti původu latinskoamerického demokraty. Mnozí katolíci v USA neuznávají a nerespektují morální učení církve.

Za této situace přijel do země papež František. Jeho projev v Kongresu byl laskavý a milý, každý si v něm našel něco, s čím souhlasil; a to, s čím nesouhlasil, bylo řečeno tak mírně, že se nikdo na Františka nezlobil. Demokraté uvítali jeho apely na pomoc chudým, imigrantům, ochranu životního prostředí a proti trestu smrti. Republikáni zase ty na náboženskou svobodu (nebýt nucen financovat a podporovat, co náboženské přesvědčení odmítá) a na ochranu nenarozeného lidského života. A v tom je problém.

Určitě někomu role papeže coby milého, hodného, konformního vůči státní moci je sympatická; jiní z nás bychom ale raději papeže, který je vůči státům a státníkům ostřejší a přísnější a kárá je.

František se během pobytu na Kubě veřejně nezastal disidentů; prý nechtěl být nezdvořilý vůči hostitelům. Papež Jan Pavel II. však při návštěvě Kuby v roce 1998 lidská práva zdůrazňoval. Během pobytu v USA zřejmě František opět nechtěl být vůči hostitelům „nezdvořilý“ – a přitom na dnešní obamovské Americe je toho tolik ke kritizování nejen z hlediska katolického, ale i obecně židovsko-křesťanského. To papež František neudělal.

Překračování kompetencí 

A další problém jsou konfuze, které svými řečmi občas vytváří. Jeho zájem o chudé a pomoc jim je upřímný, nepochybně. Ale aby se mohlo chudým pomoct, je bohatství nutné nejdřív vytvořit. Papež více apeluje na sdílení bohatství (což je v pořádku), méně na jeho vytváření; nechápe, že liberální tržní hospodářství je nejvhodnější pro tvorbu bohatství, a tak zlepšování údělu chudých.

Nebo jeho explicitní kritika trestu smrti a jen mírná, zastřená kritika potratů. Přitom i když poslední papežové osobně byli proti trestu smrti, tento trest církví považován za nepřijatelný za všech okolností není, zatímco umělé potraty coby záměrná zabíjení nevinných ano.

Nebo jeho řeč v OSN, v níž tvrdil, že i životní prostředí má svá práva. To je nonsens; práva mají jen osoby. A my lidé máme odpovědnost za životní prostředí větší, než projevujeme – v tom by měl papež pravdu, kdyby to takto řekl. Ale jednou věcí je říci, že máme odpovědnost za životní prostředí – a skvostné památky –, a jinou říci, že deštní prales či Karlštejn mají „práva“.

Nebo jeho chvála Obamovy dohody s Íránem ajatolláhů; papež se vyjádřil k problému, jehož důsledků nedohlíží. Lepší, kdyby mlčel; to není otázka víry a mravů, tudíž on v ní nemá žádnou kompetenci.

Ať už si někdo přeje papeže vůči státní moci úslužnějšího, nebo kritičtějšího, nakonec každý papež má být posuzován dle kritérií svého úřadu, z nichž nejvyšším je spása duší. Při hodnocení papeže a jeho velikosti otázkou důležitější než popularita je, zda se na základě jeho slov a skutků více lidí katolíky (či alespoň lepšími lidmi) stalo, než od víry odpadlo.

To bude nakonec více zajímat i jeho Šéfa; nikoli to, zda mu tleskal Kongres a redaktoři The Washington Post. Je skvělé, že mu tleskali; kolik z nich se ale kvůli němu obrátí na víru?

Vyšlo v LN 30.9.2015