První květnový den spatřila světlo světa nová sociální encyklika papeže Jana Pavla II. Centesimus Annus. V celém katolickém (a v nebývalé míře i nekatolickém) světě vzbudila předem očekávanou pozornost a stránky světového tisku se předháněly počtem svých analýz, postřehů a komentářů. Ne tak u nás. S tímto několikaměsíčním zpožděním pokouším se povzbudit katolicismus našich zemí, jenž opět, ke své vlastní škodě a k újmě celého našeho národa, obhlíží hradby, za kterými by se ukryl před nelehkou výzvou moderního světa. Londýnské “Financial Times” připisují stávajícímu papeži ještě výraznější socialis­tické zabarvení, než je tomu v případě W. Brandta, J. Gonzálese či N. Kinnocka. Nemohu se zbavit dojmu, že autor tohoto článku zmíněnou encykliku vůbec nečetl (a to už vůbec ne­hovořím o nepodařeném plagiátu ze Sobotního telegrafu č. 6 pod značkou MZ) a pokud, tak jen to, co by jeho závěry alespoň částečně ospravedlňovalo. Nezbyde nám tedy, než se alespoň letmo dotknout podstatných rysů této encykliky a uvědomit si, k čemu nás její obsah vyzývá. Než toto učiníme, uvědomme si, do jakého času tato encyklika promlouvá. Dvacáté století, století dvou nejďábelštějších ideologií lidských dějin, spěje ke svému završení. Dezorientovaná, atomizovaná post-komunistická střední a východní Evropa a tzv. třetí svět jsou ztělesněnou otázkou – co a jak dál? Papež Jan Pavel II. zde osvětluje a nabízí hodnoty, jež jsou zdrojem toho, co Michael Novak a řada dalších významných amerických neokonzervativců označuje termínem demokratický kapitalismus, tj. svobodný politický systém, svobodný ekonomický řád a kultura svobody samotné. Než tedy přejdeme k jednotlivým aspektům encykliky Centesimus Annus, projděme nejprve stručně jejím obsahem. V 1. kapitole Jan Pavel II. promýšlí, komentuje a hodnotí význam encykliky Rerum Novarum, jejíž stoleté výročí si právě touto novou sociální en­cyklikou připomínáme. Uvědomme si, že ačkoliv Lev XIII. předpovídal “neúspěchy” socialismu, neměl ani on ani nikdo jiný tuto osobní zkušenost, jíž se dostalo teprve o pár desítek let později nám. Rok 1989 mu však dal za pravdu měrou vrchovatou. Ve 2. kapitole si papež všímá nových skutečností, jež nás dělí od sepsání Rerum Novarum v roce 1891, dokládá neudržitelnost “socialistické antropologie” a popisuje reformy, které přetvořily “kapitalistický svět” v posledních desetiletích. 3. kapitola je plně věnována událostem roku 1989, roku závratného kolapsu socialismu. V kapitole 4. (a té se budeme vzápětí věnovat podrobněji) se papež odvolává na kla­sické křesťanské pojetí “osobního vlastnictví a universálního určení materiálních statků”. Je tu stále přítomné napětí mezi katolickou tradicí a liberální doktrínou Johna Locka. V této kapitole papež porovnává stávající politické ekonomie vzhledem k jejich vztahu k důstojnosti lidské bytosti. Zde je velmi patrné pro církev velmi neobvyklé přitakání ekonomické iniciativě, podnikání, tvorbě zisku i kapitalismu samotnému. Kapitola 5. se věnuje vztahu státu a kultury. Vymezuje limity státních zásahů do života jednotlivců, rodin, popř. obcí a vynáší značně negativní soud nad svou povahou by­rokratickým “welfare state”. Kapitola 6. vyhlíží do budoucnosti. Buďme si vědomi, říká papež, že “řešení vážných národních a mezinárodních problémů není věcí pouhé ekonomické produkce či sociální organizace.” Většina dnešních těžkostí a útrap volá především po “specifických etických a náboženských hodnotách, po změně myšlení i chování a z nich čerpajících sociálních institucí.” Úhrné poselství Centesimus Annus tedy není ničím jiným než voláním po hluboké reformě morálních a kulturních institucí demokratických a kapitalistických společností (a to včetně sdělovacích prostředků, školství či rodin). Vytvoření svobodného politického prostoru ani osvobození od bídy není dostatečné. Bez morálně-etického porozumění problémům moderního světa nebudeme schopni učinit zhola nic.
Ano kapitalismuSpolu s ekonomickou transformací mnohých národů po 2.světové válce procházela poválečná Evropa (zvláště zajímavým případem je poražené Německo) i proměnami řádu politického a morálního. Před podobnou rekonvalescencí dnes stojíme i my. Demokratický kapitalismus není pouhým systémem svobodného podnikání. Prosperita takového systému je založena na ctnostech a hodnotách morálně-kulturního řádu. Politický, ekonomický a morálně-kulturní systém je protkán tisícerými vzájemnými vazbami a všechny tyto 3 systémy se navzájem ovlivňují. Přitakání kapitalismu je v této encyklice viditelně vztaženo k papežově pojetí antropologie. “Nejdůležitějším zdrojem pro člověka je spolu se zemí člověk sám. Jeho rozum odhaluje produktivitu země a rozmanitost forem, jimiž lze uspokojovat lidské potřeby (čl. 32). A opět: “Člověk se realizuje prostřednictvím svého rozumu a své svobody, přebírá přitom jako předmět a jako nástroj věci tohoto světa a přivlastňuje si je. V tomto lidském konání má své odůvodnění právo na iniciativu a právo na soukromé vlastnictví” (čl. 43). Toto porozumění osobní tvořivosti prostřednictvím práce má navíc svou nepřehlédnutelnou sociální dimenzi: “Svou prací se člověk neangažuje jen pro sebe, nýbrž i pro ostatní a s ostatními:každý přispívá k práci a k blahu ostatních. Člověk pracuje, aby uspokojil potřeby své rodiny, společenství, k němuž patří, národa a konečně celého lidstva” (čl. 43). Již v Solicitudo Rei Socialis Jan Pavel II. uznal “právo na osobní ekonomickou iniciativu” jako fundamentální lidské právo. Stejně jako náboženská svoboda i ekonomická iniciativa má svůj zdroj v “tvořivé subjektivitě lidské bytosti”. Moderní kapitalismus se stále více a více soustředí na faktory typu invence, vzdělání, spolupráce, informa­ce. “Lidský kapitál” se stává hlavní příčinou “bohatství národů”(A. Smith), důležitější než samotné přírodní zdroje (srovnejme např. Japonsko a Brazílii). Papež nabízí nové pojetí kapitálu: “Zejména v dnešní době však existuje ještě jiná forma vlastnictví, neméně významná než vlastnictví půdy: je to vlastnictví vědomostí, techniky a dovednosti. Bohatství průmyslových států se zakládá z mnohem větší části na tomto druhu vlastnictví než na vlastnictví přírodních zdrojů” (čl. 32). Papežův důraz na “společenství práce” rovněž vede k uznání “podnikatelských dovedností”: “Již jsme poukázali na to, že člověk pracuje spolu s ostatními lidmi, že se podílí na “společenském díle”, které zahrnuje stále širší okruh lidí. Vyrábí-li někdo určitý výrobek, nečiní tak jen pro osobní spotřebu, nýbrž většinou proto, aby ho mohli užívat ostatní, poté co zaplatí spravedlivou cenu, dohodnutou svobodným jednáním. Právě schopnost včas rozpoznat potřeby ostatních lidí a kombinace nejvhodnějších výrobních faktorů pro jejich uspokojování je významným zdrojem bohatství v moderní společnosti. Mnoho druhů zboží by vůbec nebylo možné efektivně vyrábět pracovní silou jednotlivce, nýbrž je zapotřebí spolupráce mnohých pro jeden a týž cíl. Organizovat takový výrobní proces, plánovat délku jeho trvání, starat se o to, aby s přijetím nezbytných rizik vyhovoval uspokojování potřeb – i to je zdrojem bohatství dnešní společnosti. Úloha organizované a tvůrčí lidské práce je stále zřetelnější a důležitější. Stejně zjevný je však význam hospodářské iniciativy a soukromého podnikání jako podstatné součásti této práce” (čl. 32). Základem této “moderní podnikatelské ekonomie” je lidská svoboda zakoušená v prostoru směny. Papež neváhá užít dobrých slov i ve vztahu k zisku jakožto “regulátoru ekonomického života”. Církev uznává “oprávněnou funkci zisku jako indikátoru prosperity podniku. Vyrábí-li podnik se ziskem, znamená to, že se správně uplatňují výrobní faktory a náležitě uspokojují lidské potřeby” (čl. 35). Zisk však není jediným ukazatelem ekonomického života, jsou tu jisté “morální a lidské faktory, které jsou z dlouhodobého hlediska pro život podniku přinejmenším stejně důležité” (čl. 35). Moderní podnikání vyzdvihuje roli “lidských vztahů” v podniku. Papež definuje podnik jako “společenství osob tvořící zvláštní skupinu, sloužící celé společnosti”.
Limity kapitalismuPapež Jan Pavel II. nicméně nepřehlíží některé druhotné následky kapitalismu, jehož druhá tvář je charakterizována jakousi “tvořivou destrukcí” (J. Schumpeter). Odmítá klima “gründerského kapitalismu”, odvrací se od takového systému, ve kterém “dominují věci nad lidmi” a kde “základním faktorem hospodářského pokroku zůstává i nadále půda a kde ti, kteří ji obdělávají, nejsou jejími skutečnými vlastníky”. Do kontrastu s tím staví “společenské zřízení svobodné práce, podnikání a účasti”. Papežovy úvahy vylučují čistou verzi “laissez-faire”.Ve stejném duchu píše: “tvrzení, že po porážce takzvaného ´reálného socialismu´ zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus je neudržitelné” (čl. 35). Alternativou či lékem na tyto neduhy tradičního kapitalismu je ještě otevřenější, vybalancovaný systém, prorážející bariéry a monopoly, které tolika národům brání podílet se na svém vlastním rozvoji. “Je třeba zajistit pro všechny, jednotlivce i národy, základní podmínky účasti na rozvoji. Tento cíl vyžaduje plánované a odpovědné úsilí celého mezinárodního společenství. Silnější státy musejí poskytnout těm slabým příležitost začlenit se do mezinárodního života a ty slabé musejí být schopny této nabídky využít. Musejí proto vyvinout nezbytné úsilí a přinést nutné oběti tím, že zajistí politickou a hospodářskou stabilitu, bezpečnost pro budoucnost, podporu schopností vlastních dělníků a výchovu schopných podnikatelů, vědomých si vlastní odpovědnosti” (čl. 35). Varuje před “radikální kapitalistickou ideologií”, pouhou a jedinou důvěrou v mechanismy trhu, před “libertarianismem”. V této souvislosti je pak překvapením jeho výrazné přitakání systému “podnikatelského, tržního či prostě svobodného hospodářství”. “Označuje-li se za ´kapitalismus´ hospodářský systém, který uznává základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromému vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka v oblasti hospodářství, bude odpověď jistě kladná!” (čl. 42). Papež dále zmiňuje tři limity volného trhu: 1) mnohé lidské potřeby nejsou a ani nemohou být trhem uspokojeny, 2) existují statky, které na základě své povahy nemohou a nesmějí být prodávány ani kupovány, 3) některé sociální skupiny nemají možnost účasti v tržní soutěži, potřebují mimotržní asistenci. Přes všechny tyto výhrady přiznává Jan Pavel II. neocenitelný přínos otevřené společnosti demokratického kapitalismu, takové politické ekonomie, jež je ztělesněním tvořivosti a podnikatelské invence, kterou jsme shůry obdarováni a tudíž povinováni nenechat ji ležet ladem. Milton Friedman se následkem této encykliky konvertitou asi nestane, přesto se klasičtí liberálové na celém světě mohou radovat. A křesťané, jak hluboce doufám, s nimi.