Tobias J. Lanz je profesorem na Department of Government and International Studies, University of South Carolina.
Z anglického originálu Capitalism – the Conservative Ideology publikovaného v časopisu The Salisbury Review, Vol. 19, No. 4, Summer 2001, s. 15-18,

přeložil Jaromír Žegklitz.

Jedním z témat, jež byla v průběhu posledních dvou století jednotícím prvkem konzervativního myšlení, je odpor vůči modernímu státu. Díky své schopnosti centralizovat moc je stát schopen bezpříkladným způsobem ovládat lidské bytosti i území. Ještě významněji pak ovlivnil běh dějin prostřednictvím své schopnosti monopolizovat znalosti či informace. Pro tuto manipulaci s idejemi s cílem udržovat moc lze užít lepšího označení, totiž ideologie. Konzervativní duch je přesvědčen, že ideologie stojí proti moudrosti tradice a zdravému rozumu vycházejícímu ze zkušenosti. Zatímco však odmítání “politických” ideologií jako nacionálního socialismu, fašismu, anarchismu a komunismu bylo charakteristickým rysem společenské kritiky konzervatismu, mnohem menší pozornost byla věnována tomu, co by bylo možno vcelku případně označit za velkou “ekonomickou” ideologii, totiž kapitalismu. Ačkoli tradiční (paleo)konzervativci zůstali vůči všem stránkám modernity včetně kapitalismu skeptičtí, většina současných (neo)konzervativců přijala tento fenomén s takovým nadšením a přesvědčením, že se v široké veřejnosti stal synonymem pro konzervatismus.
Tento zkreslený pohled pramení ze skutečnosti, že se kapitalismus zdá být protikladem státu a ideologie. Především se kapitalismus nedrží nějakého rigidního souboru dogmat. Je spíše souborem technických metod vyvolávajícím postupné společenské změny, jež se ve srovnání s komplexními, často násilnými změnami prosazovanými jinými ideologickými hnutími jeví jako “pokojné”. Kromě toho kapitalismus přináší hmatatelné výsledky jako bohatství a zaměstnanost, což mu dává jistý empirický základ či opodstatnění, ve srovnání s nímž se myšlenky prosazované radikálními ideologiemi zdají být abstraktní a umělé. Kapitalismus rovněž nabízí přesvědčivý důkaz své historické oprávněnosti, a to tím, že se hlásí ke své pozici coby moderního dědice starých praktik směny a obchodu. Tím nejvýznamnějším důvodem, proč byl kapitalismus ušetřen ideologického nálepkování, je ale možná skutečnost, že moderní doba je věkem extrémů. V takových časech subtilnější ideologie typu kapitalismu unikají odhalení anebo jsou vítány jako “konzervativní” alternativa radikálních společenských experimentů. A přesně tím kapitalismus je – je “konzervativní” ideologií.
Kapitalismus předestírá idealizovaný obraz lidské existence, v němž je ta nejvyšší hodnota přiznána ekonomice. Svět kapitalismu je definován z ekonomického hlediska a právě tomuto ideálu se také reálný svět musí přizpůsobit. Podobně jako se levicové ideologie snaží přebudovat společnost v souladu s politickými ideály, snaží se jej kapitalismus přizpůsobit ideálům ekonomickým. Společenské experimenty podobného druhu sledoval vždycky tradiční konzervatismus, který lpí na náboženských principech a v centru jehož pozornosti stojí korporace typu rodiny, školy a církve, s jistým podezřením. Idealizace ekonomie prostřednictvím kapitalistické ideologie však nastolila značně odlišný typ společensko-ekonomického řádu – takový, který směřuje k rigiditě, formalismu, abstrakci a nakonec i gigantismu. Takový stav je nejen protikladem tradičního společenského života na místní úrovni, ale dokonce – a paradoxněji – je i v konfliktu se samotnou teorií svobodné tržní ekonomiky, již lze nejlépe pěstovat a rozvíjet v tradičním společenském rámci.
Jen tehdy, chápeme-li kapitalismus jako ideologii, stanou se jeho hluboce anti-konzervativní tendence zjevnými. Významný filosof a historik Eric Voegelin definoval ideologie či to, co nazval “gnostickým” náboženstvím, na základě několika základních charakteristik. Za prvé, ideologie se snaží obsáhnout či vyložit svět výhradně prostřednictvím gnose nebo vědomostí. A co je podstatnější, jelikož jsou tyto vědomosti orientovány na smyslové jevy, jsou člověk, společnost i dějiny interpretovány z materiálního hlediska. Za druhé, ideologie zastávají názor, že svět je nepřátelským či nedokonalým místem, které je nutné zdokonalit. Toto zdokonalení sledují s misionářským zápalem a obvykle o ně usilují za pomoci kolektivních prostředků. Za třetí, proces společenského zdokonalování není náhodný či prováděný naslepo, ale je orientován směrem ke specifickým společenským kritériím, jejichž dosažení a naplnění je podstatou pokroku. A konečně, všechny ideologie nabízejí důkladně propracované racionální konstrukce – systémy, historické výklady a/nebo teorie -, aby tak vyložily své vlastní společenské vize a ospravedlnily své ideje i své praktické kroky. Kapitalismus všechna tato kritéria splňuje.
Jako všechny ideologie se kapitalismus vynořil v době osvícenství. Jako takový byl od základu formován racionálním myšlením a jeho nároky na absolutní pravdu. V tomto rámci byly společenské i přírodní jevy ve stále vyšší míře nahlíženy jako nediferencované součásti širšího běhu věcí. Všechny tyto jevy byly studovány s přísně vědeckou přesností, jež se snažila zkoumaný “objekt” izolovat a získat tak vyčerpávající informace o jeho jednotlivých charakteristických materiálních vlastnostech. Pokud jde o společenské jevy, zacházel osvícenský přístup dokonce ještě dál. Objekty jako rasa, třída, společnost či jednotlivec byly nejen vytrženy ze svého historického a kulturního kontextu, ale co víc, jakmile byly takto izolovány, mohly být za pomoci přísného experimentování “zdokonalovány”. Po dokončení zkušebního procesu mohl být studovaný objekt znovu uveden do světa nejrůznějšími způsoby – prostřednictvím technologie, zákona, politických opatření nebo společenských teorií. Nejpronikavějším a nejrozsáhlejším typem změny bylo předložení zcela nové teorie člověka a společnosti, jež mohla být prosazena jedině revolucí.
Revoluce je tím nejvýznamnějším ideologickým symbolem. Nejúplněji je rozpracována ve spisech marxistů a anarchistů, v nichž je jejím charakteristickým rysem násilný boj. Kapitalismus se této romantické představě sociální revoluce vyhýbá, a to ve prospěch pragmatického programu postupných vnitřních změn. Ačkoli je ve svém rozsahu umírněnější, spočívá tato transformace na zcela idealizované představě člověka a společnosti, v níž člověk je redefinován jako homo faber a společnost je proměněna v ekonomický systém, kde tato nová bytost může plně rozvinout a využít svůj nový materiální potenciál. Tento projekt má své počátky v práci klasických ekonomů. První fáze ideologického formování byla převážně teoretická a soustředila se na racionální oddělení ekonomické sféry společenského života od sféry neekonomické, zejména na oddělení trhu od politiky, náboženství, zvyklostí a přírody s cílem dobrat se jeho ryzího, abstraktního stavu. Jakmile bylo možné k ekonomii přistupovat tímto způsobem, mohla analýza přistoupit ke studiu subkomponent ekonomického procesu detailněji. Kapitál, práce, zdroje, zisky, renta, úvěr atd. – to vše se stalo předmětem podrobných analýz, jejichž výsledkem bylo vytvoření formálního a kvantifikovatelného ekonomického systému, který představoval celkový souhrn těchto jednotlivých a vzájemně se ovlivňujících prvků.
Toto rané vývojové stadium ideologie bylo docela nevinné, neboť nebylo v rozporu s existující organickou ekonomikou tvořenou z velké části kupci, řemeslníky a farmáři. Tento stav se dramaticky změnil s průmyslovou revolucí, jež stanovila vlastní počátek kapitalistické éry. Tato událost byla revolučním zlomem ne jednoduše proto, že přinesla změnu výrobních metod, ale zejména z toho důvodu, že dala vzniknout ekonomickému systému, jehož prostřednictvím mohly být veškeré ekonomické aktivity standardizovány a centralizovány. Toto sjednocení výroby a směny rovněž zajistilo “pokrok”, protože ekonomické změny mohly být nyní regulovány a usměrněny způsobem, jenž dříve nebyl možný. Výsledkem toho bylo, že svět byl uvržen do stavu permanentní revoluce, vyznačující se nepřetržitou ekonomickou expanzí a technickou a odbornou specializací. Od počátku 19. století podněcoval tento systém “tvůrčí destrukce”, jak jej výstižně označil Joseph Schumpeter, nové revoluce – “dopravní revoluci”, “nukleární revoluci”, “informační revoluci”, a to s vytrvalou důsledností.
Základním činitelem kapitalistického revolučního procesu je moderní obchodní společnost. Jakožto instituce je schopna kopírovat osvícenskou laboratoř a udržovat tak standardizované prostředí, v němž se mohou ekonomické teorie dále rozvíjet a ověřovat, aniž by to muselo mít přímou spojitost s realitou. Stejně jako moderní stát je i obchodní společnost byrokratickým tělesem. Je to ale byrokracie ekonomická, která je závislá na akcionářích a ziscích a někdy i na pracovní síle, v každém případě však na jednotlivcích, kteří na ekonomiku pohlížejí optikou přísně utilitárních analýz, vyjádřených formou čtvrtletních zpráv a výkazů zisku a ztrát. Stejně jako političtí byrokraté, i byrokraté ekonomičtí chápou svět výhradně skrze abstraktní symboly, v nichž jsou reálně existující pracující, výrobek a zákazník nahrazeni umělými konstrukcemi práce, zboží a spotřebitele. Tyto racionální abstrakce jsou konstruovány pomocí ještě důmyslnějších aktů fyzické izolace. Vlivem ekonomických změn vyvolávaných neustálou revolucí jsou lidé vytrháváni ze svých prapůvodních svazků s okolním společenstvím a s přírodou a integrováni do masivního systému vzájemné funkční závislosti. Nadto s tím, jak lidské bytosti i svět přírody pozbyli svých kvalitativních hodnot, jsou v rostoucí míře charakterizováni pomocí čistě kvantitativních či peněžních kritérií. Stalin jednou výmluvně prohlásil, že jeden mrtvý voják je tragédie, zatímco milion mrtvých vojáků je statistika. Kapitalismus podobně jako jeho mnohem vulgárnější socialistický protějšek nejsou schopny pojímat a vyjadřovat ekonomickou realitu jinak než v těch samých abstraktních pojmech.
Jediná cesta k úspěchu kapitalistické revoluce spočívá v ovládnutí trhu. Společnosti usilující o průmyslové a technologické změny bez plně rozvinutého tržního hospodářství nejsou ani kapitalistické, ani úspěšné – jak prokázal sovětský model modernizace. Formální tržní struktura je tedy pro rozšiřování kapitalismu stejně významná, jako je důležitá formální státní struktura pro levicové ideologie. Bez ohledu na tento funkcionální význam nabízí trh ještě jedno podstatnější drama: jeho kouzlo přetrvává v prostoru a čase – ležící ladem a vždy připraveno vynořit se jako mohutná osvobozující síla, jež může být zkrocena jedině státem a církví, zvyklostmi a tradicí. Jakmile je však trh z těchto pout osvobozen, nic mu nebrání se rozvinout a změnit společnost ke svému obrazu, kde se konkurence a zisk stávají jediným základem existence. S tím, jak svoboda trhu získává historickou sílu a energii, mění se v “Ducha Kapitalismu” – velké Absolutno, jež pak prostupuje celým společenským vědomím a dovoluje člověku naplňovat jeho materiální tužby. Právě zde je ale skryt velký paradox. Základní charakteristikou kapitalismu není trh per se, nýbrž to, co se skrývá za ním, totiž výrobní a spotřební cyklus. Trhy jsou prostě jen prostředky, které napomáhají k dosažení těchto cílů. A tak v kapitalismu trh není nikdy svobodný – je vždy nástrojem kapitálu, jenž usiluje o přímou integraci lidí do uceleného a nepochopitelného procesu materiálních změn. Konečným řešením je v kapitalismu plná integrace člověka do tohoto procesu.
Spirála výroby a spotřeby dnes přetváří svět nebývalým způsobem. Síla kapitálu nejen že fakticky zpochybnila a v mnoha případech neutralizovala moc státu, ale dala vzniknout celé “kultuře” spotřeby, která se rychle rozvíjí a pohlcuje stále větší část lidstva. Jak v Evropě a Severní Americe, tak i v Africe a Asii působí přitažlivost spotřeby a vyhlídky na nový “životní styl” jako odstředivá síla, proti níž se tradiční společnosti a příroda mohou jen stěží bránit. Ruku v ruce s tím, jak tyto společnosti pod tlakem technologických a ekonomických změn chřadnou, proces zmasovění společnosti a odcizení postupuje. Aby tento rozpad tradičního řádu vyvážil, ohání se kapitalismus – podobně jako ostatní ideologie – ideou “svobody” a vykresluje utopickou budoucnost, v níž je zajištěna svoboda pro všechny.
Svoboda od útlaku (tj. tradice) je tématem, na něž kladou rasové, třídní či “gender” ideologie zvláštní důraz. Kapitalismus však tyto povrchností odmítá a nabízí hlubší a instinktivnější souvislost mezi svobodou a materiálními tužbami. V kapitalismu je svoboda definována z hlediska spotřeby. Ta se stává jak měřítkem svobody, tak nejvyšší hodnotou, podle níž je společnost uspořádána. V podmínkách dnešního tržního hospodářství má každá věková či rasová skupina, každé pohlaví i každá třída svou vlastní spotřební kulturu. Nejvíce znepokojivým příkladem tohoto jevu je dnešní život v Americe. V současnosti není ničím neobvyklým, patří-li každý z členů jedné a té samé rodiny k naprosto jiné hudební, oděvní, literární a dokonce i náboženské subkultuře. Není náhodné, že souběžně s touto explozí odlišných spotřebních kultur dochází k výrazné desintegraci rodinného a společenského života. Schopnost rozdělovat společnost tím, že využívá individuální spotřební preference, je jedním z největších “výkonů” kapitalismu. Tato individualizující síla je schopna prostoupit celým tradičním životem a zničit jej tak jako žádná jiná ideologie v historii. Ve srovnání s tím brutální metody nacistů a komunistů, usilujících o vytvoření nové společnosti, přinesly lidem strašné utrpení, ve snahách o zpřetrhání rodinných, společenských a náboženských pout byly ale naprosto neúspěšné; pokud vůbec nějaký dopad měly, pak spíše opačný.
Kapitalismus využívá metody pokušení a lákadel tak, že slibuje bohatství a komfort – což je mnohem účinnější než hrubá síla. “Rozvinuté” kapitalistické společnosti jsou konec konců těmi nejbohatšími v dějinách – ať už z absolutního pohledu, nebo z hlediska procenta populace, která se těší vysoké životní úrovni. To představuje dramatický odklon od tradičního světa, který nikdy nemohl tvrdit, že komfort je jednou z jeho předností. Nejbohatší aristokraté středověku žili v podmínkách, které by byl ochoten snášet jen málokterý obyvatel předměstských čtvrtí. Jak poznamenal Marc Bloch, dokonce i středověký nevolník se měl lépe než jeho pán, když mohl během mrazivých zimních měsíců spát se svými prasaty a tak se ohřát. Šlechtic takovou svobodu neměl. Jelikož nemohl nikdy vyměnit svou čest za pohodlí, zůstával věrně a svědomitě ve svém promrzlém panském sídle. V éře masového člověka se slib konzumního potěšení ukázal být natolik převratným a všezahrnujícím, že vedl k rychlému rozkladu všech starobylých kodexů cti zavazujících k sebekázni, plnění povinností či vytrvalosti a trpělivosti. Propracovaná a spletitá síť pout, závazků a povinností nezbytných k udržení sociální soudržnosti spolu s řádem tradičních společností byly nahrazeny stále se rozšiřujícím seznamem žádostí, nároků a tužeb. Místo jedné naplněné žádosti okamžitě zaujímá žádost další a ruku v ruce s tím, jak se jednotlivci urputně snaží tento stále se rozpínající svět spotřeby vyplnit, tkanivo držící pohromadě rodiny, společenství a celé společnosti se dále a dále rozpadá.
Pro ty opravdu přesvědčené neznamená expanze kapitalismu do nerozvinutých oblastí a zejména jeho vítězství nad komunismem nic menšího než “konec dějin”, což je slovní spojení, jež se stalo skandálně populárním díky patetickým řečem obdivovatelů Francise Fukuyamy. Co bylo na titánském boji mezi komunismem a kapitalismem zvlášť zajímavé byla skutečnost, že tento zápas byl tak ostrý právě proto, že byl veden o ty samé ideje a ty samé cíle – totiž o svět uspořádaný podle materialistických principů. Obě strany byly přesvědčeny o nevyhnutelnosti šíření kapitalismu. Marxisté prostě jen tvrdili, že historie se v tomto bodu nezastaví, ale bude pokračovat, dokud práce nebude díky konečné revoluci osvobozena. Je ironií, že zatímco marxisté utrpěli těžké politické porážky, jejich intelektuální dědictví je udržováno jejich ideologickými protějšky – neokonzervativci. Teorie obou těchto táborů jsou systematické, vnitřně promyšlené, utilitaristické ve svých základech a radikálně pokrokářské ve svých názorech a vyhlídkách. Jako vládnoucí skupiny vybudovaly tito takzvaní konzervativci – ať už američtí Republikáni, britští thatcherovci anebo různé odrůdy evropských křesťanských demokratů – kapitalistický svět, jenž od základu proměnil společnost jako žádná jiná ideologie v dějinách. Jejich fanatismus dal vzniknout globální tržní ekonomice, jejíž konec není zatím v dohledu.
Tato technokratická vize tržní ekonomiky se dramaticky odchyluje od toho, co tradiční ekonomičtí myslitelé jako Wilhelm Roepke či Ludwig von Mises definovali jako svobodné tržní hospodářství. V tomto klasickém pojetí se trhy nikdy nemohou osvobodit od výše zmíněných pout; trh je neutrální a je snadno přístupný ideologické manipulaci, pod jejímž vlivem může být snadno proměněn v nástroj osvobození od tradičních pout spíše než v nástroj konzervatismu. Díky své schopnosti manipulovat s idejemi jsou ideologie schopny předkládat zvrácené, nicméně svůdné teorie pokroku a svobody a útočit tak na všechny stránky tradičního života společnosti. Podle Voegelina společenské změny, jež přinášejí moderní ideologie, nahradily tradiční židovsko-křesťanské drama osobní náboženské spásy dramatem kolektivní spásy pozemské. To je nejen pozoruhodná deformace duchovní pravdy, ale co víc, představuje to zásadní rozchod s tradičními představami o neměnnosti lidské přirozenosti a o potřebě kultivace ducha a mysli jakožto základního předpokladu zachování a udržení řádu ve společnosti. Důsledkem systematického rozleptávání tradičního způsobu společenského života je hluboké intelektuální a duchovní vakuum, jež agresivně zaplnily ideologie s jejich novou symbolikou. Kapitalismus pochodil v tomto procesu nejlépe, a to díky tomu, že nabídnul nejkonkrétnější alternativu moderního chaosu a odcizení – svobodu založenou na všeobecné a stálé spotřebě.
G. K. Chesterton kdysi prohlásil, že problém moderního života nespočívá v tom, že je špatný, ale v tom, že je bláznivý. A tak je tomu se všemi moderními ideologiemi. Představují nadsazený, přehnaný obraz skutečnosti. V tomto smyslu je kapitalismus zblázněnou svobodnou tržní ekonomikou. Konzervativní postoj vůči kapitalismu nespočívá v jeho zničení a nahrazení jiným “-ismem”, ale spíše v zápase s divokou šelmou s cílem vyrvat trh z jejích spárů, aby mohl být navrácen na místo, jež mu ve společnosti přísluší. A protože ideologie jsou znamením mas, jediný způsob jak proti nim bojovat spočívá v pomalém a vytrvalém procesu demasifikace – procesu, jenž se může odehrávat jen na místní úrovni. Proto každé skutečné konzervativní hnutí musí působit na této úrovni, neboť právě zde mohou být svody hojnosti a moci tlumeny nejlépe. Rodiny, církve, školy, městské rady a další místní instituce jsou těmi subjekty, které udržují civilizaci a kulturu, a konec konců ony musí stanovit, jak a kudy se bude ekonomický rozvoj ubírat. Je ironií, že to bylo právě selhání těchto tradičních korporací v jejich úkolu rozpoznat nebezpečí všemocné ekonomiky a adekvátně k němu přistupovat, co vedlo ke značné materializaci soudobého života. Pokud má dojít k nějakému vzkříšení autentického konzervatismu, pak jedním z jeho hlavních rysů musí být opětovné prosazení hlubší společenské etiky. Bude-li neschopnost tradičních konzervativců vyrovnat se s nebezpečími masové ekonomiky přetrvávat, jen jí to umožní v její samovolné expanzi pokračovat, dokud nezvratně nedospěje k masové společnosti, jejíž nástup vždy prorokovala a dychtivě předjímala levice.