Období sociálních experimentů padesátých let poznamenalo dvě generace: generaci vyčerpaných matek trpících výčitkami svědomí, že neodvádějí na pracovišti výkon jako ostatní a svým dětem nejsou takovými matkami, jako byly jejich matky jim – a generaci dětí vláčených za předjitřní tmy zakouřenou socialistickou realitou do kolektivních zařízení a později si přísahajících, že jejich rodinný život bude vypadat jinak. Česká média, zdá se, přesvědčují další generaci o tom, že by tutéž cestu měla projít znovu. Nezdá se, že by měla velký úspěch, ale o tom se právě v médiích nedočteme. Naopak se dočteme v podstatě to, že ve sporu o podobu moderního rodinného života přiměřeného dnešku je břemeno důkazu na těch, kdo trvají na historické zkušenosti a mluví o neměnné přirozenosti člověka: to oni by měli vysvětlit, proč je kompletní rodina s komplementárními rolemi matky a otce dobrá, a proč sociální experimenty k ničemu nevedou. Rozumně vzato by to ale mělo být opačně: ten, kdo požaduje změnu modelu utvářeného instituční pamětí, by měl vysvětlit, proč to, co bylo dobré včera, předevčírem a předpředevčírem, je špatné dnes.

Nezbývá, než se do toho pustit. Vývojová psychologie praví, že narozené dítě potřebuje výlučný vztah s jednou osobou, která s ním tráví mnoho času. Intuitivní rodičovské chování je přitom dáno jak matce, tak otci. Matka má ovšem “těhotenský náskok” devíti měsíců a je díky němu hormonálně nastavená k tomuto výlučnému vztahu, který v vrcholí v 7. a 8. měsíci života dítěte. Tento náskok je samozřejmě posilován tělesnou vazbou dítěte k matce, kterou udržuje kojení. Těhotenství, šestinedělí a kojení podporuje intenzivní výměnu podnětů mezi matkou a jejím dítětem, díky níž později dítě vnímá okolní svět jako svůj svět a vyrůstá v zásadní důvěře ke svému okolí i k jeho pravidlům.

To, že dítě nemá jen matku, ale má dva rodiče, znamená jednak přirozené zajištění pro případ, že vztah matka – dítě je nějak zasažen (smrtí nebo nemocí matky), ale především to, že vazba matka – dítě je nějak chráněna i zvenčí. Latinské slovo pro manželství – matrimonium – vyjadřuje, že manželství muže a ženy má za cíl ochranu ženy v její vazbě k dítěti. Tak to vysvětlil Evropskému parlamentu Rocco Buttiglione a byl-li proto Evropským parlamentem jako komisař odmítnut, znamená to další důkaz krize myšlení současné Evropy.

Každý, kdo má byť jen minimální zkušenost s rodinným životem, ví, že jsou situace, kdy otec musí plně zastoupit matku, nebo kdy matka musí plně zastoupit otce v jeho funkci živitele a ochránce. Sama jsem to jako dítě prožila, když můj otec byl odsouzen na deset let do komunistických táborů nucené práce a matka se musela ujmout živitelské a ochranitelské role. Právě díky této zkušenosti vím, že narušený stav rodinné struktury má tím lepší vyhlídky na překonání, čím více si členové neúplné rodiny uvědomují cílový model rodinného soužití. Ta zkušenost je velmi stará: dítě – polosirotek, vychovávané v úctě k zesnulému rodiči, je na tom lépe, než dítě živých rodičů, kteří se rozešli ve zlém.

Sociální experimenty jsou charakteristickým projevem totalitních ideologií. Demokratické společnosti se opírají o přirozenost člověka, o jeho přirozené vztahy, o přirozené struktury společnosti, o přirozené, zděděné instituce. K přirozeným institucím patří právě rodina se svým rozdělením rolí, s komplementaritou různého. Chceme-li vyvolat krizi vztahů mezi muži a ženami, přivoláváme nutně krizi vztahů mezi starými a mladými, mezi dětmi a dospělými, mezi zdravými a nemocnými: ale na těchto vztazích spočívá prastarý zvyk vzájemné podpory a pomoci. Bez něho budeme všichni – muži i ženy, staří i mladí, děti i dospělí, zdraví i nemocní – stále závislejší na veřejné sféře, na státu, jehož růst a kontrola našeho života už pak nebude v našich rukou.