U příležitosti deseti let v EU přinášíme našim čtenářům některé starší texty, věnující se evropské integraci, které OI v minulosti publikoval především ve formě bulletinu. Jako druhý přinášíme esej profesora Josefa Isensee, emeritního profesora veřejného práva Bonnské university:

Na počátku bylo hluboké zklamání. Takto si idealisté evropského hnutí nepředstavovali spojenou Evropu, po které toužili s planoucím srdcem. Ve společenství uhlí a oceli, společenství pro atomovou energii a hospodářském společenství, v těchto supranacionálních účelových svazcích, které byly postaveny na ekonomickém kalkulu, nepocítili nádech velké politické ideje, jež jimi byla probuzena.

V roce 1957 varoval Evropan Reinhold Schneider před ztotožňováním supranacionálních institucí vytvořených na základě římských smluv s Evropou jako duchovním způsobem života: „Vše záleží na tom, aby se Euratom, jestliže je tato defensivní organizace nezbytná, nestal obsahem, nýbrž přilbou na mnohem důležitější myslící hlavě, štítem před živou hrudí, a aby burza diskutovaného evropského trhu nebyla srdcem a evropský trh nebyl Evropou. Z obrany a hospodářské integrace se totiž žít nedá.“ Avšak až dosud se evropská idea do supranacionálních organizací nevtělila. Slouží jim nanejvýš jako historicko-rétorický ozdobný rámec.

Žádná duše, žádná ústava

Evropská unie nemá žádnou duši a vlastně ji ani nepostrádá. Přinejmenším jí tento nedostatek nezabránil v tom, aby vystoupala do pozice hospodářské velmoci a v mezích svých stále vzrůstajících kompetencí nabývala moc nad svými členskými státy. EU se podařilo přetáhnout na sebe pojem Evropa a dosáhnout toho, že v obecné mluvě slovo Evropa znamená Evropskou unii a že právě ta je míněna, když je v současnosti řeč o Evropě. To potom také odpovídá sebepojímání EU. Pyšně vyvěšuje vlajku své vlastní ústavy jako „ústavy pro Evropu“.

Úspěchy společného trhu nemohou být dostatečně vysoce oceněny. Hospodářská výkonnost a úroveň blahobytu členských států dosáhla výše, která by uvnitř starých národních bariér nebyla představitelná. Společenství dopomohlo k hospodářskému rozkvětu zprvu okrajovým státům, jako například Irsku. Dovnitř roste organizačním upevňováním a získáváním kompetencí, navenek přijímáním nových členů. Vtahuje další evropské státy. Avšak toto sání nepramení z evropské ideje, nýbrž z hospodářského úspěchu a v neposlední řadě též z přitažlivosti porcování bruselského subvenčního medvěda, který byl vykrmen právě díky tomuto úspěchu.

Smysl pro realitu a pragmatismus

Úspěch se konec konců zakládá na smyslu pro realitu otců zakladatelů a na jejich politickém přístupu k hospodářskému životu. Přece se však v pragmatismu křesťansko-demokratických otců zakladatelů Schumana, de Gasperiho a Adenauera zrodila motivace evropské ideje.

Supranacionální účelové svazky působily od svého prvopočátku i mimo ekonomickou oblast. Společenství hospodářské je nutně společenstvím právním: „prostorem svobody, bezpečnosti a práva“. Tržní svobody podnikatelů, vlastníků kapitálu, pracovníků a spotřebitelů jsou podstatnými součástmi celistvé svobody člověka a tvoří základy demokratického právního státu. Hospodářské sjednocení bylo pro západoevropské státy způsobem, jak utvrdit svou svobodu vůči sovětské moci. Jakmile tato moc pominula, otevřelo se Evropské společenství východoevropským státům, které našly cestu zpět k vnitřní a vnější svobodě.

Přistoupit mohou jen takové evropské státy, jejichž právní i skutečné uspořádání odpovídá vzoru, který se od 18. století rozvíjel v euroamerické tradici: parlamentní demokracii s dělbou moci a právnímu státu založenému na úctě k lidským právům. Autoritářské a totalitní státy nemají od počátku žádnou šanci. Tak se brány Evropského společenství otevřely nejprve Portugalsku, když překonalo svou pravicovou a levicovou diktaturu a vyvinulo se v demokracii západního typu, ačkoli již v éře diktatury příslušelo k vojenskému paktu NATO.

Nesprávná diagnóza, nevhodná terapie

Společný zájem obranné politiky, který svedl dohromady státy NATO, nestačí k ospravedlnění přístupu k Evropské unii. Ten vyžaduje ústavní homogenitu podle měřítek nastolených šesti zakladatelskými státy. Ústavní homogenitou, kterou musí vykazovat uchazeč o přistoupení, není míněna toliko psaná ústava, kterou země má, nýbrž skutečné zřízení, v němž se země nachází, její žitý řád. To činí důležitými i mimoprávní faktory, které jsou podstatou světa všedního života společnosti. Společenské struktury a konvence, kultura a duchovní tradice musí vyhovovat Evropě. Rozšíření Unie, které by vedlo ke snížení úrovně homogenity, by znamenalo oslabení akceschopnosti a ochabnutí soudržnosti.

Evropští politici a právníci stále znovu vznášejí výtku, že Evropa trpí deficitem demokratické legitimity; jako lék doporučují posílení Evropského parlamentu. Avšak z právního hlediska je tato diagnóza nesprávná a terapie nevhodná. Štrasburské shromáždění není žádným zastoupením evropského lidu, neboť žádný evropský lid neexistuje, existuje jen lid každého jednotlivého státu Evropy. Parlament je sestaven na základě federativní parity členských států, nikoli na základě demokratické rovnosti občanů Unie. Společné občanství Unie, které je zprostředkováno státní příslušností k členskému státu, na tom nic nemění. Nevytváří žádný lid Unie jako démos evropské demokracie.

Legitimita a pocit sounáležitosti

Přesto evropské organizaci demokratická legitimita nechybí. Dostává se jí z lidu každého členského státu: přímo volbou parlamentu, nepřímo prostřednictvím národních vlád, které jsou legitimačním řetězcem spojeny s lidem jako původcem vnitrostátní moci. Veškerá supranacionální moc – tak lze ohýbat základní normu demokracie – vychází též z lidu každého členského státu.

Kdo dnes hovoří o evropské integraci, míní tím integraci národních hospodářství, ne však národů, integraci států, ne však jejich občanů. Působení evropských institucí, jakkoli je v oblasti jejich kompetencí i úspěšné, nezakládá žádný pocit evropské sounáležitosti a neprobouzí žádnou všeobecnou europolitickou angažovanost.

Evropské volby a plebiscity jsou rozhodovány převážně podle národních stranických preferencí a slouží k ukládání důtek národním vládám. Politické strany je využívají k vylepšení svých financí, protože volební boj je levný a náhrady nákladů od státu vysoké. Informace o činnosti evropských orgánů příliš nepronikají z kruhů jejich politické třídy a její správy. Dokonce i skandály bruselských komisařů vzrušují jen bruselské úředníky, ne však evropskou veřejnost, která se jako taková ještě vůbec nevytvořila. Na tomto pozadí vypadá příslib Smlouvy o EU, že supranacionální rozhodnutí budou přijímána „co nejotevřeněji a co nejblíže občanovi“, jako cynismus.

Chvála odstupu

Chvála odstupu – snílkovi o blízkosti občanům navzdory! Vzdálenost od občanů, která je vlastní supranacionálnímu, vládnímu systému rozhodování, má nejednu světlou stránku. Je takřka tajemstvím úspěchu organizované Evropy. Nechat působit tržní hospodářství s jeho krátkodobými a střednědobými tvrdostmi je totiž pro orgány Unie snazší, než pro vlády a parlamenty členských států, které jsou bezprostředně vystaveny pocitům a reakcím obyvatelstva a jsou odkázány na přízeň voličů. Integrační úspěchy organizace jsou z podstatné části dílem kabinetní politiky a centrální byrokracie, která může – zaměřena na efektivitu – prosazovat liberální cíle smluv, zabezpečovat tržní svobody, udržovat hospodářskou soutěž, omezovat subvence a držet v mezích zadlužování států. Tím však nemůže být dosažena popularita. Je ale nutné, abychom – když chápeme její užitečnost a nezbytnost – měli evropskou organizaci navíc i rádi?

Evropská unie zůstala i při současném stupni svého rozvoje v jádru účelovým svazkem. Tento výraz je vypůjčen z komunálního práva. Obce se spojují do účelového svazku, aby společně plnily jednotlivé úkoly od školství přes silniční stavitelství až po zpracování odpadu. Takový účelový svazek se vyznačuje efektivním naplňováním svých úkolů, nerušeným fungováním a hospodárností. Nemá žádné etické nároky. Od svých členů nepožaduje loajalitu ani ochotu k integraci, nýbrž jen včasné placení výloh. Člen neprojevuje vůči účelovému svazku žádné emoce, a tyto neplodí žádné vnitřní spojení. Nikoli účelový svazek, který využívá, nýbrž obec, v níž bydlí, je s to stát se mu domovem a probudit v něm místní patriotismus. Tak se i supranacionální organizace jeví jako prospěšný účelový svazek, který však nemá vlastního ducha, nesklízí žádný vděk, nevyvolává žádné emoce, společenskou angažovanost nebo solidaritu. Evropa vlastí, jak ji vnímal Charles de Gaulle, zatím ještě nebyla vystřídána vlastí Evropou.

Avšak Evropská unie usiluje o opuštění statusu účelového svazku. Chce být hodnotovým společenstvím. Texty smluv stále výrazněji poukazují na přihlášení se k hodnotám, tedy k zásadám „svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu“. Tyto zásady si činí nároky na celosvětovou platnost, překračující hranice všech zemí a světadílů. To platí obzvláště o universální ideji lidských práv. Avšak Evropská unie není žádnou globální organizací, nýbrž je jen kontinentální. Universální hodnoty nezakládají a neobjasňují žádné kontinentální hodnotové společenství, přinejmenším ne takové, které by bylo více než jen provincií společnosti světové.

Universální hodnoty jsou abstraktní, obsahově chudé, mnohoznačné. Třpytí se mnoha fasetami. Proto pokud chce Evropská unie získat vlastní profil, specifickou identitu, záleží na tom, z jaké perspektivy tyto hodnoty vnímá. S tím se pojí otázka, co má být na Evropské unii vlastně evropského. Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu zůstává v povznesené nezřetelnosti, když hovoří o tom, že Evropa je „jednotná v mnohosti“; že je to světadíl otevřený kultuře, poznání a společenskému pokroku; že národy Evropy, hrdé na svou národní identitu a historii, jsou odhodlány překonat své dřívější rozpory a vytvářet svůj společný osud; že se ústavní smlouva inspiruje „evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem, ze kterého vzešly všeobecné hodnoty nedotknutelných a nezadatelných práv lidských bytostí, demokracie, rovnosti, svobody a právního státu“.

Vratké hranice

Přesto se ústavní smlouva, která je jinak na svých více než pěti stech stranách tolik upovídaná, vyhýbá definici pojmu Evropa, který používá. Mlčí o tom, kudy probíhají hranice Evropy. Však tyto hranice jsou vratké.

Evropa nemá žádné přirozené hranice, jelikož netvoří přirozenou jednotku. Na rozdíl od Asie, Afriky a Ameriky nevyplývá pro Evropu povaha světadílu ze zeměpisu, nýbrž ze sebeuvědomění vlastních obyvatel. Evropa je smyšlenkou Evropanů, kteří oddělují poloostrov, na němž žijí, od asijské pevniny. Hranice s kontinentem Asie je pohyblivá. V 18. století se posunula z Donu na Ural, když Rusko za Petra Velikého energicky převzalo západní způsob života a bylo starými evropskými mocnostmi uznáno jako jim rovné.

Křesťanský původ

Co je Evropa, určovali odedávna sami Evropané. Jejich sebeuvědomění bylo napájeno tím, co bylo společné jejich historii, náboženství, kultuře, mravnosti. Nejúčinnější duchovní silou, která přímo nebo nepřímo utvářela evropské sebeuvědomění, je křesťanství. V něm zůstávají při životě židovské, římské a řecké tradice. Z něho se vyvinulo rozlišování sekulární a sakrální sféry. Na jeho půdě vyrostly zásady lidských práv, demokracie a dělby moci, které dnes tvoří právní základ Unie a jejích členských států.

Evropská unie se však za křesťanský původ Evropy stydí. Proto zůstává u vágního poukazu na „kulturní, náboženský a humanistický odkaz“ a neříká, v čem tento odkaz spočívá, a při úzkostlivém dbaní laickosti se v preambuli ústavní smlouvy vyhýbá slovu „Bůh“. Ostýchá se tohoto starobylého gesta pokory ústavodárce, zatímco se neostýchá – to je novinka – ještě přidat na pýše autorů ústavy a výslovně ocenit jejich „výkon“. Otázka její evropské identity zůstává nerozhodnuta a mnohokrát zapřísahané hodnoty Evropy jsou tak neuchopitelné, že se nad nimi nikdo nepohoršuje.

Bylo by moudré, kdyby se Evropané rozpomněli na evropskou ideu, která v důsledku evropské organizace upadla v zapomnění. Ideu nelze organizovat a nevychází z organizace. Přesto může být účinná jako vzor a měřítko jednání, jako zdroj podnětů i kritiky.

Otázka evropské identity k Evropské unii nezadržitelně spěje s žádostí o přistoupení Turecka, tedy s možným rozšířením do kulturního prostoru islámu. Problémy, které by z toho pro EU vyplývaly, by byly menší (třebaže stále ještě ohromné), kdyby se Unie opět omezila pouze na ekonomicko-technokratický účelový svazek. Přesto dnes vznáší nárok být hodnotovým společenstvím s cílem rozvinout se ve společenství politické. Přistoupení Turecka je krizovou situací evropské identity.