Právě se vracím ze zbrojního veletrhu IDET v Brně. Všude samé zbraně, munice, drony, vozidla, balistika. Neuvěřitelný festival kreativity. Třeba dron, schopný nést protitankovou střelu z RPG-7 + dva další druhy munice a vyrobený tak, aby byl nezávislý na čínských součástkách. Jenže je tu problém – abyste vyráběli, potřebujete peníze. Obvykle úvěr od banky, že… Jenže banky nechtějí financovat zbrojní výrobu i rok a čtvrt po útoku na Ukrajinu, která ke své obraně potřebuje… světě div se… zbraně.
Všichni zbrojaři si stěžují nejen na nemožnost získat od bank úvěry na rozšíření výroby, ale i na problémy s platebním stykem. O některých bankách se dokonce vyjadřovali jako o ruských agentech, protože komplikují obzvláště platební styk s Ukrajinou.
Nestěžují si jen Češi, ale třeba i Francouzi. Chtějí rozšiřovat kapacity na výrobu munice nebo samohybných houfnic Caesar (aby vyrobili měsíčně ne max 4, ale dvojnásobek). Banky zlobí, ale je to Francie a Macron zavelel, že vojenský průmysl má přejít na válečnou výrobu.
Nemám o zbrojařích žádné iluze. Na této válce třeba ti naši nekřesťansky vydělávají díky tomu, že kdysi za cenu šrotu koupili vyřazovanou techniku ČSLA. Jenže kdyby to tehdy neudělali, nebylo by teď z čeho podporovat Ukrajinu. Kdyby neudrželi výrobní kapacity (i za cenu vývozu do kdejaké podivné země třetího světa), nebyly by tu teď haly, ve kterých repasujeme staré tanky a raketomety, na které se skládá celý národ. A nebylo by co rozšiřovat, aby se jich mohlo repasovat víc. A nebyli by tu zkušení zaměstnanci se zlatýma rukama, kteří umí ze starého (skoro)šrotu udělat něco jako tank Tomáš. Nebyla by tu dokonce ani celá řada už moderních systémů.
Agrese na Ukrajinu ukázala v celé nahotě vlastně banální pravdu: potřebujete zbraně a armádu. A to i když jste je poslední desítky let nepotřebovali a vypadalo to, že je to házení peněz do černé díry. Jenže armádu musíte budovat (materiálně i morálně) desítky let. Kdyby měla za rok za dva vypuknut válka a i kdybychom do toho teď dali všechno, nedoženeme to. Československo začalo masově zbrojit po roce 1935 a stejně to do roku 1938 nestihlo. Prostě musíte desítky let lít prachy do něčeho, co možná nebudete potřebovat.
Generál Řehka má zcela pravdu, když říká, že obrana není jen záležitostí armády. Profi armáda má cca 20 000 vojáků, zálohy asi 4 000. Představte si konflikt jako na Ukrajině. To je kapka v moři. Potřebujete víc lidí/víc materiálu/víc výrobních kapacit.
Všimli jste si, kolik tisíc neprůstřelných vest je najednou schopen vyrobit český průmysl a dodat na Ukrajinu? Kolik zbraní se posílá na Ukrajinu? V drtivé většině ne ze skladů armády, ale od soukromých firem? Takže si promluvme o „pošucích“.
Hodně lidí se někdy s pobavením, někdy s úšklebkem, kouká na různé „pošuky“, co mají doma zbraně, neprůstřelnou vestu, vojenské vybavení atd. Jenže teď, když jsou tyhle věci potřeba na Ukrajině (což uzná i ten největší „sluníčkář“) se ukazuje, jak jsou důležití.
Bez nich by tu nebyla dobrá polovina domácího průmyslu schopná ty věci vyrobit. Protože bez těch „pošuků“ by nebyla dobrá polovina poptávky…A bez poptávky by nebyla nabídka. Tohle není průmysl, který se vytvoří přes noc. Potřebujete know-how, zkušené odborníky, trvalou poptávkuVětší, než jen ze strany státních ozbrojených složek (třeba pušek je stejně mezi držiteli zbrojních průkazů, jako mezi vojáky). Stejně tak se díky „pošukům“ vyvarujete situace, kterou vidím zde na Ukrajině, kdy jsou na check pointech lidí, kteří drží zbraň poprvé v životě.
Jasně, deset, dvacet, třicet let vám můžou připadat jako magoři. Protože co by se přece mohlo stát, že… Obyčejným lidem zbraně přece do ruky nepatří. Ale pak přijde okamžik, kdy jste rádi, že tu jsou. Znám to z Bosny, potvrdila mi to Ukrajina.
Převzato z Konzervativních novin.
