Má NATO ještě význam? Ano, má, ale specifický, omezený, a menší, než si mnozí kdysi mysleli. NATO má význam především jako aliance obranná. Tentýž význam, jaký měla Severoatlantická organizace od svého vzniku. Je definován 5. článkem její zakládací smlouvy: útok na jednu členskou zemi znamená útok na členské země všechny. NATO je tedy organizací kolektivní obrany jejich členů. Kdyby jedna členská země byla napadena, všechny ostatní ji pomůžou (alespoň doufám; lidem jako španělský premiér Zapatero bych však nevěřil). Tento fakt navíc odstrašuje potenciální útočníky od útoku na kteroukoli členskou zemi. Proto je dobře, že se NATO 12. března 1999 rozšířila o tři středoevropské země včetně ČR a v roce 2002 o dalších sedm středo- a východoevropských států. Je to dobře pro NATO, pro nové členské země a i pro bezpečnost a stabilitu v Evropě. V roce 1999, např. v souvislosti s kosovskou válkou, si však mnozí ve světě, i na našem ministerstvu zahraničí mysleli, že NATO bude hrát i aktivní roli mimo území svých členských zemí. Že bude předním strategickým hráčem na globální geopolitické šachovnici. Že její význam bude přesahovat obrannou roli danou 5. článkem Severoatlantické smlouvy. Že bude prostě rozhodujícím aktérem mezinárodního dění a mezinárodní bezpečnosti.
Tato vize je mrtvá. Význam NATO mimo jeho defensivní roli na vlastním území je blízký nule. NATO není podstatným hráčem na geopolitické šachovnici. Není “těžkou váhou”, pokud jde o mezinárodní bezpečnost. A to z důvodů vnitřních, nikoli vnějších.
Zaprvé, uvnitř NATO je nepoměr mezi vojenskými kapacitami: Amerika je silná a schopna projekce své síly kamkoli ve světě; Evropa jako celek je ve srovnání s ní slabá a projekce síly mimo své území téměř neschopna (až na výjimku Velké Británie a Francie, částečně Turecka). A zadruhé, mnohé evropské země mají na mnohé mezinárodní otázky – válku v Iráku, izraelsko-palestinský konflikt, vztah ke komunistické Číně – radikálně odlišný názor než Amerika. V NATO tedy nepanuje jednota ohledně jeho působení navenek a v zahraničí.
Proto NATO není mezinárodním hráčem. Není jim ani žádná nadnárodní organizace, např. OSN. OSN, ještě více než NATO, je v důsledku různorodosti svých členů (od liberálních demokracií přes diktatury až po příšerné tyranie) organizací impotentní. A bylo by škodlivé, kdyby se někdy potentní stala: většinu ve Valném shromáždění mají diktatury a v Radě bezpečnosti má právo veta komunistická Čína.
Hlavními aktéry na mezinárodní scéně jsou jednotlivé samostatné státy, především ty, které mají podstatný vojenský arzenál. Falešné klišé říká, že proces globalizace podkopal moc jednotlivých států. Není to pravda, globalizace nijak nepodlomila moc čínského státu (zeptejte se vězňů režimu), nebo kubánského státu (zeptejte se Castrových vězňů), nebo amerického státu (zeptejte se Saddáma).
Význam NATO vůči největší potenciální hrozbě svobodným zemím v 21. století, vzestupu komunistické Číny jako supervelmoci, je taky mizivý. Nápad některých evropských zemí zrušit embargo na dovoz zbraní čínskému režimu je jako ze špatného hororu: je zároveň nemravný, nerozumný, nebezpečný a proti vlastnímu zájmu těchto zemí: dovoz zbraní do Číny by posílil tyranii čínských komunistů nad obyvateli Číny (nemravnost), povzbudil je k mezinárodním avantýrám (nerozumnost), k výpadům proti svobodným sousedům, např. Tchaj-wanu (nebezpečnost), a nakonec i dopomohl k vzestupu jako supervelmoci ohrožující mocnosti ostatní, tudíž i Evropu a NATO (opak vlastního zájmu).
NATO jako bezpečnostní zámek na našich dveřích? Ano. NATO jako šerif, který vyčistí město a učiní je bezpečným? NATO nemá na to.

Roman Joch