Dle americké psycholožky Elisabeth Kübler-Rossové po sobě následuje pět stadií smutku, kterými se člověk vyrovnává s tragédií v životě či s diagnózou smrtelné nemoci. Jsou to: popírání – hněv – smlouvání – deprese – smíření. Kniha Hillary Clintonové o tom, proč prohrála prezidentské volby, které dle všeobecného očekávání měla vyhrát, podle všeho vznikala v době, kdy procházela stadii hněvu a deprese, přičemž smlouvání přeskočila.
A převažoval hněv nad depresí.
V úvodu píše: „Po porážce jsme se snažili poučit z mých chyb. Bylo jich mnoho – jak se v této knize dočtete – a udělala jsem je já a jenom já.“
Žádné vlastní podstatné chyby (na rozdíl od triviálních) však neuvádí. Viníky její porážky jsou ostatní: Rusko; ředitel FBI Comey; média, jež skandál s jejím nezabezpečeným domácím serverem, na který si posílala i vládní e-maily, prezentovala coby „důležitou záležitost“ (a nebyla snad?); Bernie Sanders; hněv a resentiment voličů, v němž největší roli hrály „homofobie, rasismus a sexismus“ – z nich největší byl sexismus.
Ženám neodpustím
O míře jejího hněvu a resentimentu svědčí i fakt, že ze své porážky viní dokonce vlastní stoupenkyně a je naštvaná i na ně. Stává se málokdy, aby politik z prohry vinil stoupence. Hillary píše, jak ji po volbách potkávaly ženy a omlouvaly se jí, že nešly volit. Jednou v restauraci prý starší žena naštvaně za Hillary přivedla svou stydící se dceru a křičela na ni, ať se Hillary omluví. Dcera se s výčitkami Hillary omluvila, že nevolila, a očekávala, že jí Hillary odpustí. Ta v knize píše, že v ní všechno vřelo a nejraději by tu ženskou seřvala. Ale neudělala to. Neudělala však ani nic jiného. Ta mladá žena si prý myslela, „že jí dám rozhřešení. To však bylo to, co jsem jí prostě dát nemohla. Všichni musíme žít s následky svých rozhodnutí.“
Na této pasáži je pozoruhodné Hillaryino přesvědčení, že všechny hlasy žen patřily jí, že jako žena na ně měla bez dalšího nárok – a tedy ty ženy, které volit nešly, ublížily jí i sobě. A pak i ta náboženská rétorika, vnímání politiky coby sekularizovaného náboženství: když žena nehlasuje pro Hillary, je to hřích a Hillary by jí měla dát rozhřešení, ale to nemůže, neboť ta hříšná žena není hodna toho, aby jí Hillary projevila takovou milost a slitování…
Podívejme se blíže na tvrzení, že Hillary prohrála, protože je žena. Jinými slovy, že sexistická Amerika není připravena na ženu prezidentku. Hillary získala hlasy většiny žen a menšiny mužů. Ale zároveň ztratila i většinu hlasů bílých žen a většinu hlasů žen vdaných (vysoké podpory se dočkala u žen svobodných a barevných). Když tedy většina amerických bělošek a vdaných Američanek volila Trumpa, byly sexistické? Jedině pokud definicí sexismu je nevolit Hillary.
To právě její očekávání, že ženy, protože jsou ženy, mají volit Hillary, protože je žena, je sexistické par excellence. Je sexistické proto, že absolutizuje pohlaví coby politickou kategorii a paternalisticky (pardon maternalisticky) očekává, že ženy nemají vlastní rozum, aby si vybraly mezi kandidáty, a proto jako slepice mají volit „matku královnu“.
Přitom v reálném životě je to jinak; ženy i muži, kteří shledali Trumpa jako lepšího kandidáta, volili Trumpa; a ženy i muži, kteří naopak shledali Hillary lepší kandidátkou, volili ji. Sexismus v tom nebyl. V současných USA by nebylo žádným milníkem, kdyby žena byla prezidentkou. Kdysi ano, ale dnes? Poté, co silné premiérky byly v Indii (Gándhíová), Izraeli (Meirová), Británii (Thatcherová); poté, co dvě nejvyšší ústavní činitelky v Británii jsou ženy (královna a premiérka); poté, co první Američanka byla zvolena do Kongresu v roce 1916, první se stala senátorkou v roce 1922, první ministryní v roce 1933, první kandidátkou jedné ze dvou hlavních stran na viceprezidentku v roce 1984 a první předsedkyní Sněmovny reprezentantů (třetí nejvyšší ústavní činitelkou) v roce 2007 – pak žena prezidentka nebude žádný zlom a je to jen otázka času.
Hillary nebyla ve volbách poražena proto, že je žena, nýbrž proto, že je Hillary. Američané si časem zvolí prezidentkou ženu, ale z toho neplyne, že to musí být právě Hillary. Jinými slovy, ona se snaží fakt, že nebyla dosti atraktivní coby kandidátka na prezidentku, svést na údajný sexismus; nedostatek nadšení pro ni vydává za nenávist vůči ženám, podceňování žen a pohrdání ženami obecně. Je to laciné, a co hůř – trapné.
Wisconsin, Michigan, Pensylvánie
Dalším viníkem její prohry je údajně senátor Bernie Sanders, který vůči ní prý neprojevil „dostatečný respekt“. Pravda, dovolil si „dost“ – jako excentrický socialistický dědeček kandidoval v primárkách a dal Hillary zabrat. Samotný fakt její neschopnosti jej v primárkách rychle knokautovat ukazoval všem, kdo byli ochotni vidět, že demokraté mají s Hillary coby kandidátkou problém.
Proč volby, jež měla vyhrát, prohrála – a navíc s tak neoblíbeným, bizarním a defektním kandidátem, jako byl Donald Trump? Odpověď: Wisconsin, Michigan, Pensylvánie. Proč tam prohrála, když republikáni v prezidentských volbách získali Michigan a Pensylvánii naposledy v roce 1988,a Wisconsin dokonce v roce 1984? Proč, když od roku 1992 v každých prezidentských volbách vyhrávali demokratičtí kandidáti, tam v roce 2016 vyhrál Trump?
Protože Hillary neposlechla manžela Billa a pokusila se zopakovat volební strategii, která dvakrát učinila Baracka Obamu prezidentem; leč v jejím případě nefungovala.
Ve Spojených státech lze prezidentské volby vyhrát způsoby dvěma; tradičním a novým. Tradiční je tento: 45 % voličů jsou republikáni, 45%procent voličů demokraté. Těch zbylých 10 % jsou nezávislí, kteří volby rozhodnou; vyhrává ten, kdo jich na svou stranu získá nejvíce. Takto se prezidentské volby vyhrávaly v druhé polovině 20. století, kdy volební účast byla kolem 50 %.
A pak je způsob nový, který nejdřív použil George W. Bush v roce 2004 – a pak jej dvakrát zopakoval Barack Obama v letech 2008 a 2012: vyhecovat vlastní volební základnu tak, aby její volební účast byla mnohem vyšší než u oponenta, tedy minimálně 60 %. Jinými slovy, nespoléhat na nezávislé, nečinit ústupky politickému středu a mobilizovat věrné, aby se v den voleb dostavili v nadprůměrném množství.
Takto v roce 2004 Bush mobilizoval evangelikály a vyhrál. V letech 2008 a 2012 Obama zase základnu svou– mladé lidi a menšiny. Před Obamou američtí černoši hlasovali poměrem 90 : 10 pro demokraty a jejich volební účast byla podprůměrná. Když kandidoval Obama, volební účast černochů byla nadprůměrná a hlasovali pro něj poměrem 95 : 5. Ve volbách 2016 však volební účast amerických černochů byla (pod)průměrná a Hillary odevzdalo hlasy „jen“ 88 % z nich (Trumpovi 8 %). Američtí černoši jsou soustředěni především ve velkých městech; a jejich nižší volební účast (a nižší loajalita vůči Hillary než Obamovi) ve městech jako Miami, Filadelfie, Cleveland, Detroit a Milwaukee způsobila, že lidnaté státy, které dvakrát získal Obama, tedy Florida, Pensylvánie, Ohio, Michigan a Wisconsin, v roce 2016 získal Trump. Jinými slovy, Hillary se nepovedlo zdědit Obamovu většinovou vítěznou koalici voličů a přitáhnout je k volbám.
Bill Clinton ji upozorňoval, že nebude stačit snažit se vyhecovat volební účast mladých a menšin, že bude nutné usilovat i o tradiční demokratické voliče, jakými jsou chudí dělničtí běloši z průmyslových států. Tito voliči v pásu od Wisconsinu přes Michigan, Ohio až po Pensylvánii dvakrát většinově volili Obamu; v roce 2016 však přešli k Trumpovi. A to dokazuje i trapnost Hillaryina argumentu, že za její porážku může rasismus: jaký to rasismus, když chudí běloši v těchto státech dvakrát dali své hlasy černému Obamovi, aby pak odmítli bílou Hillary?
Lži, pro které nebyl důvod
Proč Hillary nedala na rady manžela? Protože ona a lidé v jejím volebním štábu si mysleli, že Amerika se posunula a je více vlevo, než byla před dvaceti lety za Billa Clintona (a běloši jsou demografickou skupinou na ústupu ve prospěch silně prodemokratických Hispánců). A že Bill sám je anachronismem. Clinton spolu s republikány v Kongresu podporoval politiku vysokých trestů za násilnou kriminalitu, což vedlo k jejímu poklesu i k vysoké míře inkarcerace černošských mladíků (páchají čtyřikrát více násilné kriminality než ostatní, proto představují i čtyřikrát více vězňů, než to odpovídá jejich zastoupení v populaci). A Clinton spolu s republikánskou většinou v Kongresu zredukoval sociální stát, jenž existoval od třicátých let 20. století, od prezidenta F. D. Roosevelta a jeho programu Nový úděl.
Obě tyto politiky jsou však na americké levici, a tudíž i v dnešní Demokratické straně nevítané a Bill Clinton je považován za trapnou, předpotopní ostudu. V dnešní Demokratické straně by s těmi názory, s nimiž byl dvakrát zvolen prezidentem, už neměl šanci primárky vyhrát a prezidentskou nominaci obdržet; tak výrazně se posunula doleva.
Přesto, jak se ukázalo, jeho instinkty byly správné; kdyby je Hillary vyslyšela, byla by dnes americkou prezidentkou.
Hillaryina kniha má ale i své přednosti: je upřímná. Je to sonda do její duše, zobrazuje ji, jaká je: marnivá, domýšlivá, mocichtivá. Ty knihy, které „napsala“ předtím, byly PR záležitostí; měly jí usnadnit politickou kariéru. Ta už ji nečeká, proto tato kniha, ať už s jejím psaním pomáhal kdokoli, vydává obraz nejpřesnější.
A obsahuje i vtipné momenty. Co jí řekl exprezident George W. Bush v pátek 20. ledna 2017 po inauguračním projevu Donalda Trumpa? „To byly ale divné sračky!“ – což Hillary duchaplně glosuje: „Zřejmě jde o texaský způsob, jak vyjádřit, že se mu nelíbil.“
Nebo na otázku, jak zvládala prohru, odpovídala: „Chardonnay pomáhalo.“ „Chardonnay a jóga.“ Napsat opakovaně „Chardonnay a jóga“ působí jako záměrná snaha, ba mánie utvrdit každého „rednecka“ a „hillbillyho“ v jejich předsudcích a stereotypech o bohatých levicových liberálech ze severovýchodního a západního pobřeží, kteří, jak přece každý ve „skutečné Americe“ ví, holdují chardonnay a cvičí jógu místo toho, aby si dali bourbon, pivo, steak a jeli si do lesů zastřílet, jak to dělá každý „skutečný Američan“…
„Chardonnay pomáhalo“ – to by mohl být Hillaryin epitaf. Ale není. Je tady toho ještě víc.
Zoufalý stoupenec Hillary by mohl začít řvát: „Proč, proč, proč? Proč jsi musela tolik lhát, až ses stala nedůvěryhodnou? Proč jsi tvrdila, že když jsi přistála na letišti v Sarajevu coby first lady v polovině 90. let, byla jsi pod palbou srbských sniperů a musela ses krýt, když to nebyla pravda? Proč jsi tvrdila, že rodiče tě pojmenovali „Hillary“ na počest sira Edmunda Hillaryho, který pokořil Mt. Everest, když tak učinil pět a půl roku poté, co ses narodila?“
Drobné, zbytečné lži; nebyl pro ně žádný důvod. To je clintonovská vlastnost, lhát více, než je u politiků obvyklé. Bill měl štěstí, že byl Antinixon: Nixon vypadal, že lže, i když mluvil pravdu; Clinton vypadal, že říká pravdu, i když lhal. Tuto vlastnost od něj Hillary nepřevzala, je nepřenosná; ona si však myslela, že co prošlo Billovi, projde i jí. Mýlila se.
Prosím, omluvte mě
Kniha je důkazem, proč se Hillary Clintonová nikdy neměla stát prezidentkou USA. Píše o sobě: „Kandidovala jsem na prezidentku, neboť jsem si myslela, že budu dobrá. Myslela jsem, že ze všech možných kandidátů mám ty nejpodstatnější zkušenosti, nejdůležitější úspěchy, ambiciózní, leč dosažitelné plány, jakož i temperament vše ve Washingtonu prosadit.“
Ale jaké úspěchy? Feministická „ikona“ se stala zajímavou nikoli díky sobě, nýbrž manželovi. Bez Billa by nebyla nic; za vše, čeho v politice dosáhla, vděčí tomu, že byla Billovou manželkou. Ten z ní učinil první dámu, proto pak byla zvolena senátorkou v demokratickém státě New York (a neprosadila jediný významný zákon), proto kandidovala (neúspěšně) na prezidentku v roce 2008, proto se následně stala (neúspěšnou) ministryní zahraničí v prvním volebním období Baracka Obamy a proto kandidovala na prezidentku opět v roce 2016.
Úspěch skrze manžela nezní právě jako feministický ideál…
Když kniha vyšla (12. září), média se dotázala Claire McCaskillové, demokratické senátorky za stát Missouri, co říká o propagačním turné Hillary po Americe. Senátorka se zamyslela, pak řekla: „Prosím, omluvte mě“ – a odešla. Měla pravdu. Bude-li se Hillary vyskytovat v blízkosti příštího demokratického kandidáta na prezidenta v roce 2020, Trump opět vyhraje.
Vyšlo v Orientaci Lidových novin 11. 11. 2017
Skvělý popis konce jedné liberálky. Dobře jí tak.