Z anglického originálu Doing It The Hard Way publikovaného na internetové adrese www.claremont.org/writings/crb/fall2004/codevilla.html
přeložil Eduard Geissler.

Když se vláda Spojených států rozhodla, jaký přístup zvolí vůči Iráku – zemi odzbrojit a pacifikovat, obnovit, sjednotit a připravit na demokratické volby, které by se staly modelem pro celý region -, uvízla v pasti nesplnitelných cílů a nepřiměřených prostředků. Ozbrojená opozice do této chvíle vylučuje možnost slavného nebo alespoň taktního odchodu z Iráku. Na stávajícím patu se do značné míry podepsalo to, co je považováno za nutné požadavky americké vnitřní politiky. Levice sice touží nemít s Irákem nic společného, cítí však, že nemůže obhajovat nic, co by zavánělo porážkou. Demokratický kandidát na presidenta John Kerry slibuje, že bude držet ozbrojené síly v Iráku tak dlouho, jak bude nutné k získání jistoty, že se tato země nestane “neúspěšným státem”. Neříká však, co by pro to vojáci mohli nebo měli udělat.
Pokud jde o Bushovu administrativu, ta se vyhýbá energickým krokům, které by mohly vést ke skutečnému vítězství, protože se bojí, že by je veřejnost mohla odmítnout jako příliš tvrdé. A tak američtí vojáci zůstanou v Iráku na neurčito a budou umírat ve jménu poslání – pacifikace, demokratizace a budování státu -, které je nejmenším společným jmenovatelem amerických politických sil; o cestě k tomuto cíli ale víme velmi málo a shodneme se na ní ještě méně.
Když se ocitnete v jámě, první rada zní: přestaňte kopat. Volby v roce 2004 pronásleduje vidina teroristického násilí, jež americká vláda nedokáže zastavit. To, že nemáme mír, by mělo přesvědčit každého, aby se díval skepticky na politickou linii a premisy, které nás do jámy zavedly. Jak jsme mohli ztratit z dohledu cestu k vítězství, jedinou spolehlivou cestu k míru? Tato série článků zachycuje, jak a proč se americká vláda zabývala nepřeberným množstvím jiných věcí než vítězstvím. Pointa nicméně spočívá v tom, že ve válce není hlavní věcí vítězství. Vítězství je ale jedinou věcí, která jí dává smysl. Podívejme se důkladně na to, jak vypadá cesta k vítězství v této válce.

***
Jakkoli užitečná a vznešená může být představa, že musíme válku nějak omezit, že musíme zmenšit počet nepřátel, získat tolik spojenců, kolik je jen možné, usilovat o co největší podporu veřejnosti, znamená to jen zapřahat vůz před koně. Spojenců je vždy nepřímo úměrně tomu, kolik jich potřebujeme. Názor, že “nemůžete bojovat proti celému světu”, sice vypadá na první pohled rozumně, faktem ale je, že s kým a kde bojujeme, nezáleží tak úplně na nás: hodně k tomu mají co říci naši nepřátelé. Jakmile je jednou prolita krev, vyhlídky na vítězství velkou měrou určuje to, která strana si získá spojence a od koho si získá podporu. Úspěch plodí podporu a zmenšuje řady nepřátel i rozsah války. V očích Božích to tak možná není, ale v lidských očích je prohrát špatné a opovrženíhodné.
Na podzim 2001 považovalo mnoho lidí za samozřejmost, že vláda Spojených států udělá vše, co bude třeba, aby zbavila svět teroristů, a nikdo se neodvážil veřejně naznačit, že by rozsah amerických operací měl být omezený. Arabské režimy, které neměly přátele, se v očekávání nejhoršího krčily strachem – dokud je naše vláda sama nevysvobodila. Když naproti tomu v roce 2004 předvedla vláda Spojených států svoji neschopnost skoncovat s nepřáteli – spočítat si, na koho by měla namířit hlavně svých mnoha pušek -, vedlo to mnoho lidí k tomu, že se stavěli proti všemu, co Amerika udělala na svou obranu. Jakými předpoklady se americká vláda řídila, když vůz přízně zapřahala před koně vítězství? Jak by se daly tyto předpoklady zvrátit?

Nenávist a opovržení

V předchozích článcích jsme se zabývali tím, že nenávist a opovržení arabského světa vůči Americe je jev poměrně nový. Na chvíli jsme se zastavili u faktu, že za opovržení nesou zodpovědnost sami Američané, a tudíž se ho mohou poměrně snadno zbavit, když přesně zamíří na své nepřátele a exemplárním způsobem se jich zbaví.
Ale co s nenávistí? Jak píše Bernard Lewis, není pochyb o tom, že v nenávisti arabského světa vůči Americe se zčásti obráží jeho vlastní pocit méněcennosti, který se má o co opírat: například HDP 300 milionů Arabů je menší než polovina HDP 30 milionů Kaliforňanů. S tím, stejně jako s arabským zvykem svalovat vinu za vlastní potíže na ostatní, nemohou Američané udělat nic – kromě toho, že tomu nebudou propůjčovat legitimitu.
Část nenávisti pramení také z toho, že Amerika podporuje Izrael. Dysfunkce arabského světa nemá však ani v nejmenším svůj původ ve faktu existence státu Izrael. Nikdo netvrdí, že kdyby Izrael zmizel, zlepšily by se pracovní návyky Arabů a úroveň jejich vzdělání, že by skoncovali se svou kulturou nenávisti, že by zmizela korupce ve vládách a že by Arabové milovali Američany. Ústup jejich požadavkům ohledně Izraele tudíž plodí jen další požadavky a mění nenávist v opovržení. Taková je alespoň zkušenost amerických vlád od dob Richarda Nixona. Tento pramen nenávisti zeslábne, i když zcela nevyschne, jen v případě, že palestinsko-izraelský konflikt přestane být heslem arabského světa. A k tomu nedojde, dokud Izraelci nebudou zahnáni do moře nebo palestinské režimy nepřestanou žít tímto konfliktem a pro něj. Nechci se dotknout kontraproduktivních snah mnoha význačných státníků, ale jediný účinný způsob, jak snížit hladinu nenávisti, která vyzařuje z palestinsko-izraelského konfliktu, je povzbudit Izrael k tomu, aby s konečnou platností zvítězil, a bude-li to zapotřebí, pomoci mu.
Američané toho mohou udělat víc, aby se zmírnila nenávist, pramenící z politických kontaktů s arabským světem. Od poloviny 20. století režimy, které napodobují západní způsoby a dostává se jim nějaké podpory od západních mocností, především od Spojených států, mizérii Arabů jen zvyšují. Když se proti nim postaví politický islám, pobídne to západní svět a především Američany k tomu, aby zvýšili podporu – a mizérii. Ale dobré úmysly se nepočítají. Pokusy vyvážet demokracii a práva žen přidávají k příkoří i urážku. Snížit nenávist je možné tím, že si Araby budeme držet od těla, s podmínkou, že arabské režimy pod hrozbou války nedovolí, aby z jejich domovů jakékoli zlo slovem, skutkem nebo opomenutím dorazilo k nám.
Činíme-li režimy odpovědné za plody jejich práce, musíme útočit proti režimům, nikoli proti plodům.

Příčiny a režimy

Režimy jsou příčinou terorismu, protože jsou ztělesněním příčin. Všimli jsme si, že lidé vedou války, aby prosadili své důvody, a nejlepší cestou, jak je zastavit, není zabít tisíce lidí, ale těch pár důvodů, kterým slouží. Samozřejmě, odstranit důvody obvykle znamená odstranit ty, kdo je ztělesňují (výjimkou byl komunismus, protože ten komunističtí vůdci zabili sami).
Nástroje, kterými lze odstranit důvod, jsou dobře známé: meč, kázání a příklad. Důvody nikdy nesplasknou tak rychle, jako když vidíte jejich propagátory pokořené a mrtvé spolu s každým, kdo stál po jejich boku, jejich zločiny na pranýři a jejich naděje v troskách. Vysvětlením je rozumový protějšek fyzického zničení. Po roce 1945 začal být nacismus pro většinu Němců sprostým slovem, protože měl pro všechny Němce strašné následky, ale také proto, že jim Spojenci vymáchali nosy v nacistických zločinech. Když západní spojenci kázali o nacistických zlech, bylo to rovněž účinné, protože jejich chování bylo praktickým příkladem pravého opaku. Nacismu podobné chování Sovětů na východě jejich kázání popíralo.
Jak tedy odstranit důvody, v jejichž jménu bojují teroristé? Naznačili jsme už, že je zapotřebí učinit konec nadějím mnoha lidí, že izraelští Židé budou nahnáni do moře – nadějím, které přiživují antiamerikanismus široko daleko. Toho lze dosáhnout jen fyzickou, politickou a morální likvidací vražedné kleptokracie, která vládne palestinskému lidu. Stejně jako ve všech případech, kdy zničení režimu je základem zničení toho, co reprezentuje, i tady je nejúčinnější cestou posílit místní nepřátele režimu – za předpokladu, že splňují základní podmínky: nebudou nám ubližovat, nedovolí, aby nám ubližoval někdo z Palestinců, a budou stavět na pranýř chyby našich společných nepřátel. Nutným předpokladem toho, že lidé budou naslouchat našim slovům a řídit se naším příkladem, je odchod našich nepřátel z tohoto světa.

Válka o slova

Důvody, kvůli nimž teroristé bojují, jsou vyráběny v podstatě ze vzduchu – doslova v médiích arabských režimů. Důvod koneckonců sestává z dojmu a jeho interpretace. Zvyk arabského světa připisovat své potíže cizímu spiknutí sahá až k terorismu. Saúdský vládce Abdulláh například řekl televizním posluchačům, že podle jeho zpravodajských služeb je terorismus dílem sionistických agentů. Televizní stanice al-Džazíra říká arabskému světu, že duchovním otcem jedenáctého září byla sama americká vláda, aby měla záminku k útoku na arabský svět. Dokonce i v klidném světě před čtvrt stoletím uváděly nejumírněnější saúdské noviny – byť v anglické mutaci – na předních stránkách karikatury, vedle nichž vypadala nacistická propaganda jen jako slabý odvar. Krátce řečeno, to, že miliony Arabů jásají, když teče americká krev, a že pro tisíce z nich se její prolévání stalo zábavou, je možné jen díky roztleskávačům. Jejich důvody žijí a umírají skrze slova. Základní příčinou terorismu jsou zcela logicky tato slova, tyto uměle vyrobené představy, dojmy a interpretace.
V marném pokusu vyhnat je z arabských médií udělala americká vláda všechno možné – od placené reklamy až po zmírnění vysoké politiky. O tom, jak usilovně se arabská média snaží zneuctít Ameriku, jejich americké protějšky povětšinou mlčí. To jen přiživuje arabské opovržení a zaručuje stálý přísun nových teroristů.
Skutečná válka proti terorismu musí zajistit, že žádné tištěné slovo nebo slovo z éteru nebude podněcovat k terorismu. Arabská média prostě odrážejí vůli režimů, pod nimiž operují. Americká vláda zařadila Saúdskou Arábii a Katar (domovskou zemi televize al-Džazíra) mezi spřátelené země. Ale podporovat podněcování k vraždění je největší nepřátelství. Bez ohledu na to, co dalšího americká vláda udělá, dokud zůstanou arabská média stejná, jako jsou od sedmdesátých let, příliv rekrutů terorismu bude pokračovat. Každý teroristický čin bude oslavován a každý zabitý terorista bude mučedníkem a inspirací pro ostatní.
Válčit, abychom zavřeli ústa televizním stanicím a novinám, může vypadat neobvykle. Ale co je ve válce vhodné či odpovídající záleží na tom, jaký problém má válka vyřešit. Předstírat, že klíčem k terorismu není podněcování nebo že policejní režimy, odkud toto podněcování vychází, nenesou odpovědnost za své sdělovací prostředky – to je klamání sebe sama, které si říká o to, abychom byli poraženi. Mezinárodní právo i zdravý rozum ospravedlňují válku, která má zarazit podněcování. Každý režim je schopný rozhodnout se, jestli bude vyzývat média, aby vyzývala k zabíjení. Musíme se rozhodnout, jestli chceme nést důsledky podněcování, nebo zabít ty, kdo vyzývají, aby jiní zabíjeli nás.

Válka o šéfy

Jakou roli hrají režimy v terorismu není nikde vidět lépe než na vztahu mezi nejhrůzostrašnějším nástrojem terorismu, živou bombou, a podněcovatelem. Dobře si všimněte, že o žádném “radikálním” duchovním ani žádném členu jeho rodiny, o žádném “radikálním” politikovi nebo členu jeho rodiny není známo, že by obětoval život při teroristickém činu. To samé platí pro kteroukoli rodinu, která je součástí některého arabského režimu. Žádný arabský žurnalista, který vychvaluje živé bomby, se neřídil vlastní radou a nic takového neudělal. Přesto se sebevražedné útoky bez těchto duchovních, politiků a skalních stoupenců režimu neobejdou: jsou to oni, kdo oběti organizují, platí a slaví. Je příznačné, že tyto “skutečné příčiny” terorismu si užívají života a toto potěšení si chrání. Z toho plyne, že sebevražedné atentáty a podobné činy budou pokračovat, dokud budou jejich příčiny naživu a dokud budou jednat bez obav o svůj život. Zbavme se jich, a teroristických činů bude jen pár, pokud vůbec nějaké.
Tito význační lidé nenosí uniformy a nestaví se proti nám se zbraní v ruce. Jejich zbraní hromadného ničení je politika. Jejich síla i bezpečí spočívají v tom, že splývají s obyčejnými civilisty a také tak vystupují. Daří se jim to z nemalé míry na základě velmi správného pocitu obyčejných civilistů, že být nablízku svým vůdcům jim přináší užitek a není to nebezpečné.
Válka na rozdíl od policejní akce se řídí drsnou spravedlností starého Říma: ten, kdo stojí vedle nepřítele, bude spolu s ním i pykat. Vážně míněná válka proti terorismu s cílem zničit “skutečné příčiny” bude tudíž vyžadovat, aby si to společnosti, ovládané těmito šéfy, vyřešily samy. Hlavním důvodem, proč iráčtí sunnité způsobili po dubnu 2003 Spojeným státům tolik potíží, je možná to, že americká vláda obdivuhodným způsobem ctila povinnost ušetřit nevinné civilisty a nevyhnutelně tak vytvořila bezpečnou zónu pro samozvané nepřátele. Tady jde zkrátka o to, že válka proti režimu musí být odstrašující a nevybíravá natolik, aby provinilce i jejich přisluhovače donutila k útěku.

Válka o peníze

Tvrdí někdo, že začátky arabského terorismu a zvýšený příliv peněz do rukou arabských režimů někdy v sedmdesátých letech spolu nesouvisejí? Dokáže si někdo představit terorismus, kdyby se arabské režimy netopily v penězích za ropu? A dokáže si někdo naopak představit, že arabský terorismus zmizí, když peníze stále budou? Přístup americké vlády k tomu, že terorismus funguje částečně na základě peněz od arabských režimů, se podobá práci americké policie: dokud někomu neprokáže vinu, považuje ho za nevinného. Americká vláda tudíž v boji proti financování teroristů prošetřila podezřelé arabské “charitativní instituce” a zastavila tok několika milionů z nějaké desítky zdrojů. Vůbec se nezabývala faktem, že nesčetnými cestami finančně podporují terorismus samotné režimy – subjekty mnohem širší než vlády. Co je ještě důležitější, americká vláda ani americká elita se zatím nepostavily čelem skutečnosti, že ony samy umožnily arabským režimům volně disponovat bezpracně získanými miliardami.
Vážně míněný závazek bojovat proti terorismu zruší nejen přímé financování, které palestinským představitelům umožnily americká vláda a Evropská unie, ale také financování nepřímé, které arabským režimům (a íránskému) umožnily tím, že jim přiznaly vlastnická práva na ropu pod územím, kterému vládnou. Tento obrat bude vyžadovat přehodnocení mnoha otřepaných pravd v myšlení 20. století.

Cena vítězství

Kdyby americká vláda vedla válku podle výše navrženého scénáře, výsledkem by byl svět natolik odlišný od dnešního, jako byl odlišný přelom jedenadvacátého století od přelomu století dvacátého. Kořeny terorismu tkví v mezinárodním systému minulého století; kdybychom tyto kořeny vyrvali, otřáslo by to celým systémem. Za vítězství bychom platili tím, že bychom si museli nějak poradit s důsledky.
Před 1. světovou válkou plánovali britští a američtí pokrokáři svět, kde každý národ bude mít svůj stát a každý stát bude na základě mezinárodního práva jednat s ostatními jako rovný s rovným. Války budou minulostí stejně jako nadvláda jednoho národa nad jiným. “Nejlepší a nejskvělejší” se už otočili zády ke kolonialismu. Rodila se představa Společnosti národů a pozdější Organizace spojených národů. Tyto naděje se samozřejmě opíraly o dva předpoklady: že všechny národy světa sdílejí stejné naděje, stejné sny a stejné hodnoty, a že tak jako tak nezáleží na tom, do jaké míry se tyto hodnoty a zvyky liší. Očekávalo se, že vědní obor míru a mezinárodních vztahů zvládne směsici nevědeckých hodnot, vzhledem k jejich inherentní subjektivitě stejným dílem pravých a stejným dílem falešných.
Po 2. světové válce popoháněli američtí státníci své evropské protějšky k tomu, aby předali své kolonie stovce svrchovaných vlád s tamními pokrokáři v čele – tak vznikl “třetí svět”. Některé země naděje svých patronů splnily, z mnoha dalších se stalo to, co historik Paul Johnson nazývá “Kalibánovo království”: stoky bídy způsobené lidskou rukou, korupce a útisku. Ukázalo se, že hodnoty nejsou stejné a že na rozdílu mezi nimi záleží hodně. Ale zatímco režimy “třetího světa” v Africe trápily svět hlavně politováníhodným celkovým dojmem, režimy “třetího světa” na Středním východě začaly svět rdousit přiškrcováním kohoutků s ropou a terorizovat ho exportem svých rozbrojů.
Jatka 11. září 2001 v Americe, 11. března 2004 ve Španělsku, každodenní masakry v Izraeli i jinde, rostoucí troufalost teroristických hnutí, jejich role dvousečného meče v rukou režimů, rostoucí neschopnost arabských režimů hrát ve světě konstruktivní roli – to všechno přivádí Američany a ostatní civilizovaný svět na samý okraj myšlenek, o kterých by raději uvažovat neměli: jak si zajistit bezpečí a dostatek ropy navzdory arabským režimům zejména a režimům “třetího světa” obecně?
Kdyby si Američané (a dříve či později Evropané) měli skutečně vynutit své podle mezinárodního práva nezpochybnitelné právo eliminovat podněcování k násilí proti nim ze strany arabských režimů, kdyby měli bojovat proti “skutečným příčinám” terorismu a všem, kdo se mu staví po bok, kdyby měli vzít zpět přiznání vlastnických práv na ropu režimům, které jich zneužívají, museli by bojovat s mnoha státy, které jsou rovněž členy OSN, utnout jim hlavu a režimům, které by nastoupily po nich, vnutit normy mezinárodního chování. Kdyby v Saúdské Arábii a zemích kolem Zálivu zavládly chaos a nejistota, charakteristické pro dnešní Irák, jak by si civilizovaný svět zajistil dostatek ropy? Bylo by nutné izolovat ropná pole co nevíce od chaosu, možná pod nějakým mezinárodním mandátem.
Aby cokoli z toho udělali, museli by se Američané zříci staleté tradiční moudrosti. Je pochopitelné, že vláda Spojených států by to raději nedělala – zcela určitě méně ráda než vlády evropské. Rétoriku nechme stranou: Američané stejně jako Evropané jsou dnes smířeni se současnou mírou teroru. Spojené státy ani kdokoli jiný neudělaly nic podstatného, aby zarazily podněcování k terorismu, odřízly přísun peněz, z kterých terorismus žije, a zlikvidovaly jeho organizátory. Ale doufat, že omezíme válku nepřítele tím, že omezíme svoji, je absurdní. Míru terorismu tudíž neurčují Američané, ale arabští teroristé. Jelikož se ukazuje, že terorismus je efektivnější než kdy dřív, nikoho by nemělo překvapit, jestli v něm bude nacházet naplnění stále více Arabů a míra terorismu bude vzrůstat. Tento vzestup přinutí v jisté chvíli Američany zeptat se stejně jako Archidamus: “Jaká bude naše válka?”

Volby a válka

Panuje všeobecná shoda, že válka je hlavním bodem nastávajících voleb. Ale oběma politickým stranám dělá takové starosti otázka, co to znamená, když se řekne vítězství, o jaký mír bychom měli usilovat a jak ho dosáhnout, že součástí politické debaty se jen sotva stane jediná smysluplná otázka v jakékoli válce: “Jaká má být naše válka?”
Nicméně pod výpady demokratů, že George W. Bush příliš věřil zpravodajským službám, které spojovaly Irák s terorismem, a pod výpady republikánů, že demokraté budou se zásahem proti rýsující se hrozbě čekat příliš dlouho, se skrývaly diference, které se dotýkají samé podstaty amerického režimu.
Ve svém knize o válce (War: Ends and Means, 1988, spoluautor Paul Seabury) jsem napsal:

Válka je vždy násilné zničení nepřítele a násilné potvrzení toho, oč jde vlastní straně… A tak válka nutí všechny, od nejprostšího vojáka společnosti po její největší pilíř, aby si vybrali věc, ke které se propůjčí… Člověk se nemusí uchýlit k vlastizradě, když se plně nehlásí k cílům strany, na které stojí, nebo nemá rád její vůdce. K tomu, aby zvítězila druhá strana, obvykle úplně stačí lhostejnost. Domácí kliky jsou zpravidla připraveny využít nespokojenosti, která zpravidla válku provází. Co víc, režimy jsou málokdy tak otevřené změně – k lepšímu nebo k horšímu – jako během boje na život a na smrt…. Jelikož války vyžadují aktivní, nadšenou účast velkého počtu lidí, aby vyřešily nejdůležitější věci, jimiž se lidé zabývají, jsou nejzazší formou volby. A války nabízejí nezvykle efektivní způsob registrování hlasů.

Každá válka je potom volbou, kde nerozhoduje ani tak druh volebních lístků, které Američané v listopadu vhazují do uren, jako spíš láska a nenávist, podpora, odcizení a sabotáž, jež válka vyvolává v lidech. Ve válce se ukáže, co jsou lidé zač.
Demokraté obviňují presidenta Bushe, že napadl Irák na základě zpráv CIA, která ho ujišťovala, že tato země má zbraně hromadného ničení. Tvrdí, že měl být natolik chytrý, aby nezačínal vojenské tažení na základě tak nepřesvědčivých a – jak se nakonec ukázalo – nepravdivých zpráv. Za to, že souhlasil s CIA, by měl být ve volbách poražen. Na druhou stranu by měl být Bush poražen proto, že jednal proti názoru CIA, že veškeré důkazy o vztahu mezi Irákem a teroristy z 11. září nestačí na “nezvratný důkaz” o “spolupráci”. Zprávy CIA o terorismu sice byly hrubě nepostačující, ale president se měl držet jejího názoru. Demokraté presidenta rovněž obviňují, že navzdory naprostému nedostatku přesvědčivých zpráv měl zahájit válku proti al-Kajdě drahnou dobu před 11. zářím. Prostě a jasně, demokraté si cení závěrů a zpráv CIA jen v případě, že podporují jejich odsouzení Bushova rozhodnutí zahrnout Irák mezi válečné cíle.
Demokraté tvrdí, že válečné operace v Iráku odvedly naši pozornost od operací proti al-Kajdě. Tato žaloba – vznesená navzdory tomu, že dnes už al-Kajda nemá žádnou základnu, že její vojáci byli zajati, zabiti nebo rozprášeni do všech stran a její nejdůležitější postavy jsou mimo provoz, zatímco terorismus ve stejné době nabral na síle – prozrazuje, že demokraty více zajímá boj proti invazi do Iráku než boj proti terorismu.
A konečně, senátor Kerry a jeho strana tvrdí, že vpád do Iráku Ameriku oslabil, protože si znepřátelila “mezinárodní společenství”. Oni však vědí, že zatímco některé vlády byly proti invazi do Iráku, jiné ji podporovaly. Demokraté nevysvětlili, proč by se Američané měli starat více o ty první než o ty druhé. Jejich obvinění má znovu odvést posluchačstvo od skutečné otázky: proč se staví tak tvrdě proti boji v Iráku?
Na této vehemenci se ukazuje, že demokraté nezaujímají stranické stanovisko pouze v detailech sporů uvnitř zpravodajských kruhů. Ramzi Yousef měl falešné doklady na jméno Abdul Basit Karim s kartou se změněnými otisky prstů; stačilo to v době irácké okupace Kuvajtu v roce 1990 jako důkaz, že Yousef je irácký agent, či nikoli? Co znamená to, že v podstatě titíž neislamističtí teroristé zaútočili v letech 1993 a 2001 na WTC a podařilo se jim dát oběma akcím islamistickou nálepku? Stranická základna to neví a straničtí vůdci se o odpovědi na takové otázky nestarají; nestarají se ani o to, jaká je kvalita zpravodajských zpráv, které svědčí proti nim. A skutečně to není ani spor o to, jak postupovat. Této hře se nedá říkat “váhavost”. Nutí mě spíše k závěru, že v odporu Demokratické strany vůči válce v Iráku se obráží její sklon identifikovat se se vším, co je protiamerické; od šedesátých let tento sklon značně zesílil.
V tomto ohledu je nejpoučnější fakt, že miliony Američanů zaplatily za to, aby viděly “Fahrenheit 9/11″ Michaela Moora, filmovou karikaturu, která zesměšňuje presidenta Bushe a naznačuje, že je to zločinec. Ani s vynaložením veškeré fantazie nelze film nazvat argumentem. Přesvědčovat se navzájem bona fide argumenty je jádrem amerického systému stejně jako láska k vlastní zemi. Důležitá otázka tudíž zní, do jaké míry se americký lid nechá přesvědčit, aby místo argumentů o faktech a politice akceptoval protiamerické karikatury. Podle toho, jak to vypadá dnes, se americký systém změní.
Přesto mohou mít Mooreova karikatura i navzájem se vylučující argumenty Demokratické strany úspěch pouze proto, že Amerika válku prohrává. Kdyby vítězila, výpady demokratů by byly od prvního pohledu nepřijatelné a zmařily by jejich vlastní záměry.
Vítězství jako takové je nejpřesvědčivější argument, jaký režim může získat pro své přežití. Tím, že se Bushův tým vítězství vyhýbal, ukázal, že nepochopil válku, která umožnila zesměšňování Ameriky nebo k němu spíš přímo vyzývala. Stejně jako ve všech ostatních, i v této válce je v sázce systém. Stejně jako jiné národy, i americký národ se instinktivně vyhýbá poraženým. Nejpřesvědčivější argument, který může Bushův tým vyrobit ve prospěch amerického systému i ve prospěch svůj, je ukázat, že s vítězstvím ve válce proti terorismu to myslí vážně – smrtelně vážně.